KRÁSKA Z KINA

Jan Opolský

KRÁSKA Z KINA
V těch zracích nepátrej, ty prohloubila vise, v těch dutích zšířených je záhadnost a lest, shluk tajných záznamů jak v černokněžné knize, jich pohled němý pro milence jest. Z té hrudi nečekej, že vzpučí květy stenů, jak vonný éter vzejde živý dech, že poznáš z chladných gest a z bílé mdloby ženu, svá přání smilná pohasnouti nech! V těch ladných ramenou, ach, nechtěj zajat býti, v nichž fantómu jen lze být sevřenu, a nechtěj krví připoután být k žití, jež v plodné zemi nemá kořenů. Ssát nechtěj z těchto rtů, jež oněmily hroby, jež ovlhčil jed mimosvětských chvil, po prsech nežadoň, jež příkrá bělost zdobí, po klíně, jehož bys svou vášní nevzbudil! Mne živé nevzývej. Hlas bez ozvěny zniká jak v očích slepého trysk světel zpozdilý; jsem provtělena v sen, jenž života se zříká, v sen ze snů takových, jež sněny nebyly. 32