DOMOV

DOMOV
Kam jsem se hnul na tom světě širém, měl jsem, kromě lepších vidění, pod šindelem, došky, pod papírem rodnou obec, jež se nemění. Po půl stalet tatáž jako kdysikdysi, ospalá a hluchá, neměnná, tak jako své nezjinačí rysy do basaltu vrytá písmena. Bože mocný, jak jsem v středu tenat této mlžné dětské pohádky. Nelze v stáří trochu nezasténat, neobrátit čelem nazpátky. Nepozbyla obec dávných tvarů, naopak snad víc jich nabyla, nechápal jsem, co chápu teď k stáru: moje obec, to je Seldwyla. Slunce tu je polojasné, něžné, necelá zde lidská povaha, vzroste-li kdos, osud ho už sežne, k jednotnému typu pomáhá. Voda teče váhávěj den po dni, bezrybná, i zevně samý klid, 60 nedochází zpráva o povodni, není síly z břehů vystoupit. Hájů šum též vítězně tu nezní, veskrz psán jsa v klíči molovém, nebe rovněž sen můj nezlíbezní, zakaleno lehce olovem. Ani víra není pojem vroucí, studeně čpí portál kostela, slyšet je sic zvony dlouze tlouci, skladba ale tuze umdlela. Umdleli i lidé. Kupci suší, přidušení silou lakoty, za pár rýnských zastavenou duši i ty svoje hmotné životy. Mužům, ženám srdce svadlo v žití jako tráva hořká bez rosy, smrt-li budou k vykoupení chtíti, pokorně si o ni poprosí. 61