NAVAROV

Jan Opolský

NAVAROV
Klid nesmírný, jenž balsamuje rány, jímž průhledy jsou světů zotvírány do věčných míst, mír obsáhlý, jejž můžeš vjímat cele, jen máš-li jiskru neuhaslou v čele a jsi-li čist. Vzduch ostrý tu a projasněný výší, jsi náhle svému prapůvodu bližší, než býval’s kdys, zde ruka boží na tvé srdce sahá a harmonuje svatá rovnováha tvůj každý rys. A zdá se ti, že spřátelen jsi s orly, že s oblaky, o nichž tvá duše horlí, i s kmeny’s rost, tak silný závan nad hřebeny duje, až vzpoura slepá se tu proměňuje na zmužilost. Tak ryzí závan, že se zdá až svatý, jím zmocněno, co chablo bez podstaty, jím duch se vzňal, vzduch koupel čiré průzračnosti skýtá, več ostře voní raná horská žita a mechy skal. 65 Tu ledová je Kamenice vzteklá, jak z tragického údělu by tekla a potom zas jen zašeptá a vzlyká temná slova, jak těžce když se loučí z Navarova na věčný čas. 66

Básně v knize Čtení z hvězd a obelisků: