WATTEAU

Jan Opolský

WATTEAU
Sny sláby jsou, by znechutily žití, sen tuze mdle a transparentně svítí, jsa ohni míjen, však život kypí kadeřavou pěnou a velmi sladké oblaky se ženou nad Valenciennes. A příliš se tu zelenají lada, je tráva na nich šťavnatá a mladá a vánkům vzdaná; je Šeldu slyšet, jak se bystře ženežene, a ovzduší je čímsi napojené jak živná mana. Tu všecko zdá se hybné míti tvary, jak roztřesené tancem u guiatary o puklém hlase; vše ve kruh vírný bezvolně se pojí a vlní se a pluje při hoboji a kolébá se. Vše galantně a úměrně se klaní, ve vláčném largu tlukou srdce paní, jich řeč se člení, tu krása líček není pouze vnější, jsou viditelně hříchy nejskrytější i snové zobrazeni. 58 Z jich těla žádost příliš zřejmě tryská, do očí hříchu příliš hledí zblízka, do očí hada... Jdou mráčky nebem... Jeden druhým míjen a sladko dýchat v kraji Valenciennes, když voní lada... 59