III. ALDÉBARAN

Jan Opolský

III.
ALDÉBARAN

Nerv zrakový je dotknut zlatou nití, již v hluché noci Aldébaran zpřed, sten věčných strun je slyšet odezníti a v nenávratnu umlknouti hned. Jak smutný ret, jenž líbá relikvie, ret pokorný, jenž jímá hostii, tak srdce kleslé ticho výšin pije a ke cti smrti si jím připíjí. Jak majestátní pochodně jsou vzňaty, by ošlehaly aetherovou sluj! Jak prázdně sálá Aldébaran zlatý! Jak strašně truchlý, prázdný život můj! 13