BÍLÉ RUCE

BÍLÉ RUCE
Jak pastel tesklivý, jenž soumraky je vyssát a zbaven všech svých ohňovitých přísad a břitkých světel, jak luka pozdní, jimž je vůně vzata, když v zahradách jen ještě zmírá máta a v roli jetel; tak představy mé chvějny jsou a vlahy, sen vlídný je a jaksi bez úvahy se tká a svíjí, jsou po ranách jen jízvy. Bolí zřídka a vína vášní mdlá jsou tak a plytká, už neopíjí. A první jiskry z nekonečna zří sem, val ticha strašný strmí nad městysem, jenž v dolu dřímá, zřím očima, jimž nic už hrubým není, zřím očima, ač je v nich rozechvění, již uhaslýma. Co takto zřím však, nejsou skvělá vidma, jen upravená harmonie střídmá, jen soubor skvělý, kde vidím život jednozvučně téci a ve všem hledám slučivost všech věcí, jež osaměly. 46 Muk necítím, ni lačnou žádost činů, znám pro všecko jen jednu prapříčinu; smrt přijde záhy, do věčné vlasti hmotné tělo vznese, však ani kámen proto nevymkne se tím ze své dráhy. Smrt mlčením se vyjadřujíc, praví: ve spolku se mnou nebuď dychtiv slávy ni délky minut, mnou ožije, kdo nesčítal jen leta, kdo vzýval zpupně nekonečnost světa, buď opominut. Nechť pojem „smrt“ tě nezasmuší více než vosku běl, z nějž vyrobena svíce, jež právě hasne, smrt touze dává její pravé jméno, co v životě z ní bylo ukojeno, je méně krásné. Vše tuším víc, než vidím v rouchu jiném, má lávka psím je zkrvácena vínem a mechem siva, zřím na západ, kde zem se s nebem stýká, do prsou slunce vnikla tmavá dýka, žár vyhořívá. 47 Co hučet slyším, mystická je řeka, z tří svatyň ke mně Anděl Páně stéká, hrá osm zvonů, svou skladbu nesou slavně letním šerem ve strašné výšce někde nad klášterem a já v nich tonu. A v kašnách města kypí vody chladné, svým stínem soch noc do náměstí vpadne jak hlídka s hledím a ticho jest jak staré víno silné a temnota víc ku zámlkám přilne než k odpovědím. Tmou naplněna podloubí a plísní, svit lampiček svou krví okna třísní a krámy chladné, kdo vyšel dveřmi, není o něm zmínka, jen dveřní zvonek útle zacilinká a rána padne. A tam v tom okně ozářeném lunou se bílé paže k neznámému sunou v své tajné muce, já marné pátrám, koho že to chtějí dnes obemknouti ve své beznaději ty bílé ruce... 48