ČERNÉ ŠATY

Jan Opolský

ČERNÉ ŠATY
Z čeho to měla moje noc ušity černé šaty? Ze které skřínky bagdadské štěpiny hvězdné vzaty? Jaký to měla vláčný pas z čirého kyzu bitý, na ústech masku, na očích, jež jsou tak neurčity? Vítr jen dospěl k poznání, jakého byla těla, nejtmavší onyx za srdce uprostřed prsou měla. Ledové ostří měsíce v rukou svých plaše mění, ve mračnech budíc nejtěžší kosmické krvácení. Slehá se, černá horizont pod bosou nohou její, jako dým věčný v zenitu převzácně vlasy vějí. Něma a přece nadána tajemně mluvou sterou, hrdlo má šumně prováté nejtišší atmosférou, z kalichu dálek prochladlých omamná vína pije, nejtěžší chopíc myšlenky, pohřbí a zatopí je. Odkud jen vzala moje noc složitou vůni asi? Dech je to? Tělo stříbrné? Čiší tak smolné vlasy? Po vodách páchne rybinou, šáchorem, trpkou travou, chorobnou vůní trouchnění, ornice vůní zdravou, lesů krev řídko zroněná po bocích stromů – smola – v dechovém jejím akordu význačnou strunou volá, olše a střemchy, ovoce pozdního v horách kmitu slaďují podle moci své přílišnou intensitu. Není už vůně. Povstal vír ovadlých černých kytic, noc je tak lačna, z prázdnoty veškeren vesmír sytíc. 54

Básně v knize Čtení z hvězd a obelisků: