RUSALČÍ HLAS

Jan Opolský

RUSALČÍ HLAS
Tak tekutý je vlahý vzduch i mráčky táhnou plynně a tajem lesa význačným zní housle v sonatiněsonatině, jak v zvonku čirém stříbrném když srdéčko se kmitá, zvuk roní malý skřivánek do zlatých proudů žita. Smír do vesnických klekání se elegicky vtělí, že oplýváme lítostmi, kde zanevřít jsme chtěli. A v modrých českých potocích to křišťálově ťuká, jak po klávesách chvějící by lehká přešla ruka. A jako by se vzdouvaly mdlé myšlenkové stany, když v chrámě vetchý učitel hrá credo na varhany. Roh lovčí jak by třaslavý se prolamoval tichem, jen touhou svou se obíral a horkým lidským hříchem. A jak by v noci měsíčné ston harfy slyšet bylo a z lunných přeslic tkanivo by měkce ševelilo, jak studený by zmíral zpěv kdes od půlnoční strany, hvězd stříbrnými dýkami když zenit rozbodaný – se lednou krví kosmickou už v hloubce barvit začne, zpěv polobožské rusalky po lidském štěstí lačné. 81