SUSANA

Jan Opolský

SUSANA
Nad poupě šafránu, blesk mandloňových květů, nad roucho červcové je hořící tvůj vlas, nad hebkost lichotnou a kyprost taburetů, nad víno ze slunce už smysly opila’s. Nad večer východní jsi jiskrného zření, tvých prsů vztyčený a uzardělý hrot nad horské růže puk si oči moje cení, nad úkryt měsíčný kdes ve hladině vod. Nad všecku vilnost vln, jež celuje tě v lázni, však marna touha má, jež nemá obživy, nad vinnou amforu, již žízeň nevyprázdní, nad papír nečtený, jenž volně práchniví. Nad smrt, jíž pohrdám, v mém záští je víc jedu než v dutém prstenu, jenž naráz otráví, tvé krásy smyslné tich uctít nedovedu, jak ženu bezectnou tě vleku před davy. 49