Nad poupě šafránu, blesk mandloňových květů,
nad roucho červcové je hořící tvůj vlas,
nad hebkost lichotnou a kyprost taburetů,
nad víno ze slunce už smysly opila’s.
Nad večer východní jsi jiskrného zření,
tvých prsů vztyčený a uzardělý hrot
nad horské růže puk si oči moje cení,
nad úkryt měsíčný kdes ve hladině vod.
Nad všecku vilnost vln, jež celuje tě v lázni,
však marna touha má, jež nemá obživy,
nad vinnou amforu, již žízeň nevyprázdní,
nad papír nečtený, jenž volně práchniví.
Nad smrt, jíž pohrdám, v mém záští je víc jedu
než v dutém prstenu, jenž naráz otráví,
tvé krásy smyslné tich uctít nedovedu,
jak ženu bezectnou tě vleku před davy.