ZŘÍCENINA

Jan Opolský

ZŘÍCENINA
Zde věky jako vrstvy vod, jež hloubku mořskou drtí, jak nad výspami života stín předurčené smrti, zde věky krokem neslyšným se cestou věčnou šinou a bolest, taj a mrákota k nim zívá nad ruinou; zní šumně valný času proud, jenž zříceninu myje a hvězdy dějin vzněcuje a zase uhasí je. A sláva, mír a záhuba se v mrtvině jen shlíží, kde pust je vrchol nejvyšší po korouhvi a kříži, kde kavky jen a krahujce zlá touha vírem žene kol věže pyšně vzepjaté a v prázdno vymrštěné. Kde smola jenom, mech a drť svou těžkou vůni lijí a šelest hájů jako flór tvou touhu zapovíjí. A srna s hledem žalobným kde v širém mýtě stane, jak utkví prostá myšlenka na mysli zadumané. Kde chladný vítr háv a vlas rve na cimbuří šedém a prostor hradní v nitru svém syt mrtvolným jest jedem, kde echo jako chorý zpěv se podsebitím dusí a netřesk zdiva ševelí jak vetché papyrusy; ni průvan jako tichý zvěd se k hluchosti té nezná, a vyjde oknem vybitým, vzdech živý nenalezna. Tak tomu jest, jak mrtvý stav by prorval pohyb vzdorný, když padne kámen zvětralý kams na dno hladomorny. A revíry tak černy jsou, v jich tůni mizet zdá se sten rohu jako romance o zármutku a kráse, tak hluchy jsou a bezcitny, tak tajnostny a lstivy a slepé jejich průhledy jsou bez vší perspektivy. 55 Rok po roce, věk za věkem, co kapky v kosmu kanou a patinují mysticky věc žití odervanou. Čas jako moře na dně svém vše pohřbívá, co kdysi se od života oddělí a s věčností se smísí, čas jako moře pokryje hrad vápencem a solí, a znevážiti dávnověk tvým smyslům nedovolí, jak nedovolí ústům tvým cos profanního říci. Ten hrad je vrak, jenž na bok kles, z vod minulosti čnící, jen černý vrak, jenž našel smrt, kde život proudí svěžísvěží, a poután vlastní vahou svou,svou tu mlčenlivě leží. Jde mimo čtverý roční čas, hrad navštěvují mlhy a v soumracích se vylévá pláč slavíka a vlhy, a v nocech luny mrtvá líc, jež fascinuje, mámí, je v nesmírnosti vetknuta jak kámen s facetami. O nenávratných hodinách, o neskončeném dění, o bezmoci a marnosti, z níž my jsme narozeni, o mylné líci života, o prázdném vání slova v své kontemplaci pochmurné tu denně úpí sova. I plamen hnití magický tu poletavě kmitá, do neurčita zaniknuv, jak vyšel z neurčita, hrad zesinale ozářiv a zaliv tichým pláním tu propast věků ohromnou, jež ustupuje za ním. 56

Básně v knize Čtení z hvězd a obelisků: