GEJŠA

Jan Opolský

GEJŠA
Tak luzné, křehké, den po dni vždy mdlejší je nahé tílko Uguisy-gejši; i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí i v tichých krocích teskná úzkost ptačí. Jak obal květní, Sakura jejž smításmítá, je bělost pleti žárem nezalitá, a černé oko v lesklých slzách taje, v noc jako den zřít toužíc samuraje, jenž nad všecky jest dvorností a zbraní, jenž živ jest jí a umírá jen za ni. Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší, stesk tráví tílko Uguisy-gejši a břehy žití žal a touha leptá; kdo znectí ji, jí po touze se neptá, když hyne květ, též ptáti se proč není. Jsou den i rok tak shodné ve vězení, však kde je zdroj, jímž duše gejš jsou živy? Lak dýše tu a fialkové dříví a struna bivy jednotvárně sténá: přijď, samuraji, jsem již připravena! Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší, až k chvíli smrti tílko malé gejši. 37