GEJŠA
Tak luzné, křehké, den po dni vždy mdlejší
je nahé tílko Uguisy-gejši;
i v prohbí pasu, v smyslu gest se zračí
i v tichých krocích teskná úzkost ptačí.
Jak obal květní, Sakura jejž smításmítá,
je bělost pleti žárem nezalitá,
a černé oko v lesklých slzách taje,
v noc jako den zřít toužíc samuraje,
jenž nad všecky jest dvorností a zbraní,
jenž živ jest jí a umírá jen za ni.
Čas míjí však a dny jsou stále mdlejší,
stesk tráví tílko Uguisy-gejši
a břehy žití žal a touha leptá;
kdo znectí ji, jí po touze se neptá,
když hyne květ, též ptáti se proč není.
Jsou den i rok tak shodné ve vězení,
však kde je zdroj, jímž duše gejš jsou živy?
Lak dýše tu a fialkové dříví
a struna bivy jednotvárně sténá:
přijď, samuraji, jsem již připravena!
Tak luzné, křehké, den po dni je mdlejší,
až k chvíli smrti tílko malé gejši.
37