KDYŽ BLEDÝ SVĚTLA PROUD...

Jan Opolský

KDYŽ BLEDÝ SVĚTLA PROUD...
Když bledý světla proud se duhou okny smeká, vlá mrtvá vůně santalových dřev, hled puklé lampy, upřen na člověka, v níž mešní olej obrácen byl v krev. Když serafi svá ledná skloní čela a kasají svůj nadechnutý šat, stvol svící křehkých mrtvolně se bělá, chlad cítíš marný srdcem pronikat. Když lesk svůj láme amethyst a křišťál ve zlatě konvic, ciborií, plen a z dechu hromných, harmonických píšťal hlas nadsmyslný spěje vybaven. Kněz rukou svých když nad missálem vznese, květ pučí jeho extatických gest, tvá duše ze mdlob živě nepohne se a slávou rythmu opoutána jest. 25