MARIA A MARTA

Jan Opolský

MARIA A MARTA
Tak němý večer byl, báň nebe zesinala jak kámen lazurit, když hasne v přísvitu, a ticho mystické jak obrovitá skála svou vahou poutalo dým snů a pocitů. A poklid Sabathu se sladce snášel k duchu, vír světa zahaliv jak vonné plachtoví, i voda cisteren se leskla beze vzruchu, čněl v rysech obzoru háj dusný myrtový. Již ke žni krajina se zabělela z vedra, klas prosa, pšenice se v proudech zlata myl, kmen vinných rév, jejž váhla tíha štědrá, dnům vlastním žehnaje, se k zemi naklonil. Brav z pastvy hojný pojaly už sruby, hlas zvonku žalný zaplakal a zhas’, v snu omamném tál význam žití hrubý a dechem přírody byl okamžik a čas. 45