RUSALČÍ HLAS
Tak tekutý je vlahý vzduch i mráčky táhnou plynně
a tajem lesa význačným zní housle v sonatiněsonatině,
jak v zvonku čirém stříbrném když srdéčko se kmitá,
zvuk roní malý skřivánek do zlatých proudů žita.
Smír do vesnických klekání se elegicky vtělí,
že oplýváme lítostmi, kde zanevřít jsme chtěli.
A v modrých českých potocích to křišťálově ťuká,
jak po klávesách chvějící by lehká přešla ruka.
A jako by se vzdouvaly mdlé myšlenkové stany,
když v chrámě vetchý učitel hrá credo na varhany.
Roh lovčí jak by třaslavý se prolamoval tichem,
jen touhou svou se obíral a horkým lidským hříchem.
A jak by v noci měsíčné ston harfy slyšet bylo
a z lunných přeslic tkanivo by měkce ševelilo,
jak studený by zmíral zpěv kdes od půlnoční strany,
hvězd stříbrnými dýkami když zenit rozbodaný –
se lednou krví kosmickou už v hloubce barvit začne,
zpěv polobožské rusalky po lidském štěstí lačné.
81