POZDNÍ VEČER
Tak bylo ticho význačné,
jako by v sobě samém
nalezlo místo nejpustší
k usnutí pode stanem.
Ulehnul šedý polí prach,
vedrem jsa prve vzdutý,
oblaky kotvy spustily,
zůstavše nepohnuty,
tak jak je přístav nebeský
v závětří svaté přijal
s plachtami v barvě oranží,
cyklamen, růží, fial.
Zčernal už plně chvojný les
zcela jak skrýše pustá,
v které se mysl otevře,
zarostou věčně ústa.
Nešuměl ani. Pokryl se
závojem, který chladí,
bylo to tmavé, záhubné,
vyčnělé sloupořadí.
K půlnoci tady úpěla
z neznámých skrytů sova
zmrazená, suchá jakási,
trhaná lidská slova.
„Ové! Ó hrůza! Běda nám!“
Takový význam měla,
kmitala dřeva prastará,
ve vnitru ztrouchnivělá.
69
Ledový potok jako prut
v tekuté stříbro vnořen
zaléval skalní pukliny,
podbíhal shnilý kořen,
jak by mu cesty k úniku
temnotou byly vzaty,
hořká ho tráva šlehala,
vranovec jedovatý.
Tak bylo ticho význačné,
nevyšel hlásek z něho,
darmé je v hloubi večerní
stíhání uprchlého.
Taková pole prostorná
tak jako celé říše,
sháší tu prchlý horký den
také tak strašně tiše.
Je tu jak v hrobě. V poslechu
maně to člověk cítí,
otavní sluka jediný
že tu je pazvuk žití.
Rudnou zde hroudy ornice,
jako by země celá
ze svých ran, jichž je bezpočet,
do noci krvácela.
Někde je sklizeň poslední,
schystaná už jen kose,
jinde je pole úhorem,
70
jako by zavřelo se,
nedavši ani kvítečku,
kterým se duše kochá.
Stojí tu v rouše vanoucím
vysoká, přísná socha,
hrubou má berlu, hrubý kříž,
obrys je všecek hrubý,
bloudících asi nespasí,
ani jich nezahubí.
Zdvihá se k nebi, nedbajíc,
zdali my pod ní žijem,
celá jsouc jaksi zajata
svým vlastním martyriem,
tajno jí, jestli bloudící
pravého cíle nestih’.
Takové u nás čnívají
statue na rozcestích.
Prostorná pole dokola.
Hustě se smráká po nich,
jako by vojska duchová
na šedých táhla koních,
těžká a přímo dusivá
věje z nich na vše síla,
ač ještě proti nikomu
zbraní svých netasila.
71
Nad vsí je pokoj nesmírný.
Tísní víc, nežli blaží,
duma víc,víc nežli pohoda
pro lidi na zápraží.
V chatrčích černo. Ruce všech
složeny těžce v klíně,
veliké lípy ruší báj
o chudé domovině.
Zduchovní hmota, hlučný vír
v ozvěnu sháší tenkou,
zmítání sil tu ustalo,
pídění za myšlenkou.
Pokleslo tělo umdlené,
denními žáry svadlé
na lávku měkce omšelou
o tvrdém opěradle.
Nekvete jasná představa,
tajně se pouze vtírá
tak jako plaché, beztělé
zjevení netopýra.
Rovněž je černo ve stájích,
dýšících ztuchlou pící,
propadá do snu těžký skot
řetězem cloumající.
Nemůže děcko ani kmet
odíti sen tvůj slovem,
zelený zříce půlměsíc
chvěti se nad hřbitovem,
72
kde jeden vedle druhého
trouchniví lidé zdejší
a kde je hloubka tišiny
opravdu nejstrašnější.
Jak je žít těžko, zrovna tak
mrtev být as je snadno,
z duchovních žádná olovnic
nestihne tady na dno.
Po práci rýčem složeny
ruce tkví těžce v klíně,
smrtihlav trvá zmámeně
přissátý na květině.
73