MĚSTEČKO V HORÁCH
Teskná cesta mojich smyslů vyvádí mne nazpátky
za hranice odeznělé, přešumělé pohádky,
o místech, jež vyznačují nejčistší kout na zemi,
osídlený ne už lidmi, jenom jejich dušemi.
O místech, jež moje oči tak jak v dětství uzřely,
o lidech, již dávno, tiše, tak jak svíce shořeli.
O kostelích, božích mukách, křivolakých ulicích,
o jarech i černých bouřích od hor se sem valících.
O tom, co k nám tiše stihlo v matné spleti dějinné,
co sic dýše ještě živo, rovněž ale zahyne.
Moje oči stářím prázdné jemných darů nabyly
chápat věci dneska zřené s abstraktními rozdíly,
jak by byly tehdáž zřeny pod vodami minula,
vyhledávat na nich světla s věčností už splynulá,
jímat záchvěvy už zhaslé bez těžkého úsilí
všech duchů, již v minulosti o budoucnost prosili.
Je to všecko jako plavba ve hlubokém podsvětí,
kde lze tvary sice chápat, nelze jich však viděti.
82
Je to kontakt pavučinný s pradávnými dobami,
pocit stínu prostřeného neodlučně za námi...
Náměstí zřím krabatit se v čtyrhran domů sychravý,
jejichž okna západ slunce letmo jenom pozdraví,
farní chrám, jenž pro vír ducha není dosti prostranný,
kde se vzdává srdce města do nejvyšší ochrany.
V druhém konci chrlič kašny plný chladné svěžesti,
jako by šum vnitrozemní v lidskou řeč chtěl převésti,
zvoní, puká bez přestání, nikdy mdlý a znavený,
tajně štván a skrytě sílen hlubokými prameny.
U té kašny když už soumrak jako mnich jde po kraji,
ženy duše nepřezpytné vyznání svá šeptají.
Splývá to v šum odtažitý – ševel vod a ševel úst,
touhy jako sladké stromy do tmy se tu zdají růst.
Sedí lidé v sebe skleslí na zápraží domovů,
muž tu sdílí strast své ženy, žena starost mužovu.
Den vystřídá stanoviště s nocí, stouplou do rosy,
všecky, již tu těžce žijí, tiše, smírně odprosí
za všecko, čím snad je zranil, za vše, v čem byl nevěrný.
Rozpuknou se v temno ulic blikotavé lucerny.
83
Usnou lidé v komorách svých, ani hlásný neruší,
jsouce zvadlí po zevnějšku jako zvadlí na duši.
Stará kaple Matky boží z nadobzoří vyniká,
noc pokryla spravedlivéspravedlivé, jako kryje hříšníka.
Šumný hřbitov kolem kaple, kam se život propadá,
tkví jak spáči zadýchaná Getsemanská zahrada.
84