Ti fryštátští usedlíci,
věřte, milí přátelé,
umívali různá kouzla,
rozmanité fortele;
a jak řízní byli hoši,
kteří bázně neznali,
o tom za dávných už časů
tento doklad podali:
Věděl Brynza o pokladu,
opatrný měštěnín,
nořil mysl dnem i nocí
přemítání do hlubin;
svolal posléz kamarády,
soukeníka, bradýře
a nad jiné fortelného
fryštátského krejčíře.
Dali hlavy dohromady,
usedli si na bobek
a pak Brynza, šňupna sobě,
s tajuplnou tváří řek’:
„Vím já, braši, o pokladu,
věřte, milí, žádný žert,
sedí na něm v hloubí země
ukrutánský černý čert.
Víte-li pak, braši moji,
o Opičím, víte-li?
Lesnatý to kopec velký,
snad jste o něm slyšeli;
loupežnický hrad tam stával,
příšerně se k nebi pnul,
ale kouzlem duchů mocných
do země se propadnul.
Pod tím vrchem loupežníci
kopávali mnohou sluj
a za nocí do těch slují
ukrývali poklad svůj;
a ten poklad, věřte, braši,
dosud v zemi netknutý,
neboť na něm ďábel sedí
jako k zemi přikutý.
Chcete, braši, chcete se mnou?
Chcete poklad vydobýt?
Chcete jako velcí páni
bez starosti žít a týt’?
Věc to sice choulostivá,
plna různé nástrahy,
ale stačí trocha kouzla
a pak trocha odvahy.“
Přemítali, rokovali –
„,Inu – ovšem – možná přec –
že jsou s čerty malé žerty,
totě také jistá věc.
Ale poklad – ten by ovšem – –‘“
kolena svá objali
a o milé čertovině
mudrovali, dumali.
„,Ale – strachy na valachy!‘“
dlouhý krejčí vyskočí:
„,Však už mám ten hokus pokus,
jenž i čerta ochočí!
Braši, poklad dobudeme,
jenom chytře, v pravý čas – –‘“
Šeptá krejčí, zasvěcuje,
tajuplně tlumí hlas. – – –
Nadešla noc tichuplná,
nadešla noc dumavá,
hrůzných mraků pod příkrovem
spala šírá dálava;
spaly lesy, černé lesy,
Olza jakby klímala,
nad ní kostra Opičího
příšerně se zvedala.
Ale lesem – co ty zvuky?
jaký šum to blíž a blíž? –
Fryštátští to měštěníné
k Opičímu spěli již;
odvážní to zaklínači,
tlustý Brynza s bradýřem,
s okuláry mistr sukna
s kouzelníkem krejčířem.
Šťastně došli, rozvázali,
šeptajíce tlumeně,
obřadů se krejčí chopil
opatrně, zkušeně:
ve kruh velký rozložili
čarodějné koření,
v pravo, v levo klaněli se
v zaklínání, v modlení.
Trouchnivých pak rakví zbytky
uložili v kruhu střed
a ve chvíli do tmy lesů
posvátný se oheň zved;
však v tom tichu pustých lesů,
v svitu rudých plápolů
klesla na ně hrůzná tíže
příšerného úkolu.
Zblednul Brynza náhlou bázní,
cvakly zuby bradýři,
soukeník jak bezduch klesl
k nohoum mistru krejčíři;
ten však, sám ač děsem spocen,
šeptal: „Braši, pozdě teď,
buďto poklad, aneb s čertem
vyrovnat se každý hleď.“
A už lopaty se chopil,
zaryl mocně v země hruď,
v tom však – jaký hluk to náhlý? – –
„Milostiv teď, Bože, buď!“ –
Zeleně to zasvítilo,
jako pohled upíří,
na prsa to hrůzně padlo
omdlelému krejčíři!
A tu, hrůzou uchváceni,
v nevýslovném zděšení
bradýř s Brynzou, soukeníkem
v běh se dali šílený;
horou, strání, lesem, plání
spěli v běhu zoufalém – –
hnalť je ďábel do Fryštátu
děsné hrůzy přívalem! – –
Leží krejčí v prostřed kruhu,
v mdlobě leží smrtelné,
na prsou jej k smrti tíží
hrůzné břímě pekelné;
a ty chvíle zvolna mizí
a ty chvíle teskně mrou
a kol něho vše se halí
neproniklou temnotou.
Vzplálo slunko nad Opičím,
rozesmál se bílý den,
ale mistr pod svou tíží
dosud hrůzou omámen;
chápe, že je v ďábla moci,
cítí ďábla děsný tlak,
tají dech svůj, nepohne se,
rozevřít se bojí zrak.
A po tváři a po těle
horký pot mu vyvstává
a ve hrudi duše chví se
osyka jak třesavá;
nectnosti a hříchy všaké
v paměti mu vyvstaly
a v sluch jeho bez ustání
„zatracen jsi!“ volaly.
Však tu kroky ozvaly se
hebkým mechem dušené,
z hloubí lesů hlasy valné
zašuměly tlumené;
Brynza sám to s druhy svými,
za ním farář, kostelník,
spěli k místu, na němž zmíral
nešťastný náš kouzelník.
Osvobodit mistra spěli,
zlomit spěli ďábla moc,
spasit duši, pokud možno,
než ji schvátí věčná noc;
a za nimi, co ty lesy,
zvědavců kruh bezměrný
prahnul spatřit povzdálečí
výjev hrůzný, příšerný.
Táhli k předu, táhli tiše,
náhle staví Brynza krok,
od krejčíře nešťastného
dělil je už pouhý skok;
hlédli na se ve úžase,
v nevýslovném strnutí,
jedni k smíchu ponoukáni,
druzí v hněvném vzplanutí.
Vždyťtě tamo na trávníku
leží mistr jako peň,
ale na něm – lidé dobří! –
macek jeho natažen!!
Krejčíře to vlastní kocour,
jenž mu prchl před týdnem,
na prsou tu pána svého
v spánku blahém, poklidném!
Zahučely lesy kolem,
v hlubinách se zachvěly,
smíchem hrdel nespočetných
kol a kolem hlučely! –
A za davem rozjařeným
kouzelníci zmučeni
táhli odtud ku Fryštátu
hanbou, hořem zlomeni. – – –
Nuž, ten poklad, braši milí,
není pouhá lichá báj,
neb ten poklad vskutku skrytý,
jak dí tato jinotaj;
čeká lepších dobývačů,
v srdcích vašich leží skryt,
čeká, až jej v žití zvolá
příští, lepší doby svit.
Však i my, jak oni čtyři,
vydobýt’ jej toužíme
a jak oni špatně čerta
zaříkávat umíme;
jako oni často mníme,
že nás tíží pekla host,
ač to vskutku náš jen kocour –:
kletá naše nesvornost. –
Utopme jen bez obavy
zlou tu kočku okatou,
zapuďme jen do všech pekel
nesvornost svou proklatou;
síly své a vůli spojme,
na vzdor škůdcům našim všem,
pak ten poklad, braši milí,
jistojistě dobudem’.