Strejček Vacek v krčmě seděl
v milém dobrých přátel kruhu,
pivka sobě pilně hleděl,
které šlo mu také k duhu.
Kmotr Říha vypravoval,
co byl pozoroval všecko,
když byl jednou procestoval
celé Turecko i Řecko.
Popisoval tyto země,
jež prý naskrz ráj jsou pravý,
jen prý tam má všecko plemě
jiné návyky a mravy.
Zbraň tma nosí skoro každý,
pro svůj žert si hledá cíle,
proto bitky, rvačky, vraždy
dějí se tam z kratochvíle.
S láskou netropí se hluky,
manželství tam nejde párem,
každý Turek, jenž má fuky,
chová sobě celý harem.
„Cože, harem?“ volá Vacek.
„Inu tisíc láter hromů,
ať se ze mne stane macek,
rozumím-li slovu tomu.
Mluvte, kmotře, přece česky,
sic se nemineme svárem,
aneb vysvětlete hezky,
co to vlastně je ten harem.“
„Inu, harem“ – Říha vece –
„značí věci zatrolenské,
jsou to schránky nebo klece,
v nichž jsou uschovány ženské.
Každý řádný Turek může
tři sta žen si třeba vzíti,
sličných, krásných jako růže,
jakých jinde není zříti.
Tyto manželky pak skrývá
v jisté části svého domu,
a ta harem se nazývá.
Nu jak, rozumíte tomu?“
„I ty umučená ráno!“
vřeští Vacek, „žasem blednu,
tři sta žen je Turkům přáno
a já chuďas mám jen jednu.
My tu v naší české vlasti
zkráceni jsme přec jen mnoho,
nepřáno nám znáti slasti
haremského blaha toho.
Tři sta žen! toť ve střídání
líbezná by byla shoda,
dnové v samém milování
plynuli by jako voda.
Když pak o půlnoci asi
z hospody bych domů přišel,
a ty milé libé hlasy
ženušek svých drahých slyšel,
kdyby tak můj příchod domů
tři sta žínek uvítalo,
jakou rozkoší by k tomu
srdce moje zaplesalo.“
Tak strýc Vacek v rozčilení
moudrost hlásá v pivním kruhu;
o souhlas tu nouze není,
jest zde mnoho stejných druhů.
Každý z nich má stejné touhy,
každý Turkem být si přeje,
čas jim při tom není dlouhý,
a to pivko mile hřeje.
Tak jim ušla chvíle milá;
půlnoc dávno uplynula,
když se společnost ta čilá
konečně přec jednou hnula.
Tu i strýc náš domů pílí,
cestu ve tmách na kříž měře,
a po dosti drahné chvíli
namakal domovní dvéře.
V haremském tom rozladění
otevřel je dosti brzy,
chodbou kráčí v milém snění –
v tom je slyšet zámku vrzy.
Paní Háta – jeho paní –
se světlem se v chodbu hrne,
vztek se krutý jeví na ni,
tak že Vacek hrůzou trne.
„I ty milionská kůže,“
soptí ženin jazyk břitký,
„zhýralého mám to muže,
jenž si v noci hledí pitky.“
A než manžel při tom ději
oddechnout jen mohl sobě,
mrštným švihem ruka její
stihla jeho tváře obě.
„Chraň mne Bože před tím svárem,“
v zoufalství tu vřeští Vacek,
„blaze mně, že nemám harem;
Bože, to by bylo facek!“