Už tisíc let jste klidně spali –
proč nyní proti nám jste vstali?
Proč duch váš světem zas se valí –
kdo ticho vašich hrobů kalí?
Co mrtvo, mrtvo! Pokoj dej!
Vy chcete vzkřísit pustou trosku?
My nespočinem, dokud z mozků
slovanských nejsou vyhlazena
ta nenáviděná dvě jména!
A ejhle! z hlubin stříbra hlas,
zní drahá jména, zas a zas:
Pokoj dej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Vy plémě dračí! Drzí štváči!
Vás vypráskáme karabáči,
jak jednou již za řeku Drávu
jsme hnali Angelara, Sávu...
Ty zmije řecká. Pozor dej!
Nač máme hůl a anathemy?
Tvůj jazyk musí býti němý
a žádné lstivé dušování
tvou pravověrnost nezachrání!
A z hlubin věků zní to zas,
slyš! Neúmorně duní hlas:
Pozor dej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!
My máme Berlín, Vindobonu,
dost máme sluhů, chrámů, zvonů,
dost máme kanónů a trónů,
my dočkáme se tvého skonu!
Jen hrej si chvílku ještě, hrej!
My zdeptali jsme mistra Jana,
vám také odzvoníme hrana:
Na vaše sídlo můra dána,
jed do studní – ha, znáte pána?
A z hlubin věků zas a zas
tak hrdě, slavně táhne hlas:
Hrej si hrej! Cyrill, Cyrill – Methoděj!
Ó Methoději, starče klatý,
my najít někde hrob tvůj „svatý“,
věř, věř nám pevně: do věčnosti
bys neshledal svých zrádných kostí –
tvým prachem zahrá větrů rej!
Jak zmizela věž v Babylonu,
jak padla říše Faraonů,
tak musí z hrudí milionů
stín prchnout vašich snah a konů!
A ze všech slávských krajů zas
jak jedna bouře vzrůstá hlas:
Větrů rej? Cyrill, Cyrill – Methoděj!
V noc před námi se přízrak zvedá
Lva třináctého, mdlého děda,
jenž dal se šálit, sotva věda,
že nad ním zazní strašné běda,
že řek’ vám: Jen se nepoddej! –
Spi klidně, kmete blábolící,
my ušlapeme hlaholici,
my rozsápem tvé „grande munus“
a brzo bude grande funus!
A z dálných slávských končin zas
hřmí jeden orkán, jeden hlas:
Nepoddej! Kristus! Cyrill! Methoděj!