Okem slzýcým ke hrobu přítele
Přistupte, bratří! Aj tu ve chládku svém
Za mládi zvadlá růžolícá
Schrána ducha v pokoji spočívá.
Jej více žádné jitro nevyzvolá
Z temného lůžka; více nepozbudí
K radosti jasné světlo denní:
Jej studená kryje zem pověčně.
A však ne ranní být obětí smrti
Mládec zasloužil; jej mile krásyla
Y srdce přímost, y světější
Pallady láska y Můzy přízeň.
Božský v prsých mu časně zaplápolal
Oheň, a krásný vzhůru se nášeje
Duch se svatou tam horlivostí
K cýli letěl, k ideálu říši:
A předce přísný Los mu na usvitě
V srdce mladosti šíp*) studený vbodl,
A z objetí vytrhna bratří
Mrákotě jej za kořist odeslal!
Nebraňte, bratří, volně linouti se
Slzám utrpným! Ach Osudů ruka
Krutá nešetří nic plačícý
Prosby, ni kvítku mladosti outlé.
Tvé zbytky smutné, příteli, nekryje
zemí domácý matka žalostivá;
Ni rámě sestry hrob posýpá
Kvítky, – slzou skropený tužebnou:
Cyzý zavírá kraj Tebe v lůno své,
Nevšímanou Tvou schránu němá Zoře
Skrápí, a chladný vítr zvívá
Truchlivě na hrobu Tvém utichlém.
Y poďte, bratří! Ve smrti hájoví
Svatém na místě tomto, u přítele
Žalostně zesnulého, vážně
Spolku svatého památku saďte!
Tu vezmi každý z posvěcené země
Poklad památný: že v světě*) nic není
Trvánlivého! ni kvetoucý
Růže mladosti, ni sýla mužská!
A ten, co zvěčněv nezkaleným okem
Radostně zbíhá teď světa končiny,
On sejda sám s své hůry jasné
Sýmě památky svaté zurodní.