1. Báseň na smrt P. Štěpána Fábryho,
veřejně mluvená v shromáždění pohřebním v bibliotéce v Prešpurku, 18 března 1817.
Jdiž, Otče! čeká v nebesých Tebe vítěze palma!
Jdi! – dokonals běh slávy a života. Byltě šlechetný
Tento běh! a blahosti se hojní prýštili vlasti
Pramenové z něho! Jdi! – ale teskně se srdce svírá
Při Tvém odchodu, Oslavený! a žalost se procházý
Oněmělá v zvlalinách tvé slávy, o Pannone! – Zvadlať
Ozdoba věnce tvého! zraněn padl vůdce udatný
K Můz oltářům; padl! a libé kryje Můza již upně
Své struny – Slávie smutná dlí u památky žalostné. –
Onť to byl! on věrný Učitel! ochrana nouze
Kvílícý! a srdcý vládce a vlasti miláček!
On to byl, z jehož ust tobě ó mládenče se hojné
Prýštily proudy svaté moudrosti; jehožto milostné
Obletovávaly Gracye vždy! – Jej Mátě Lyceum
S utěšeným vždy srdcem slýchala. Životy lévals
Do škol uveselených; a vlasti Tě háje radostně
V lůno pojímali své, – ale ach! již víc nevidí Tě
Truchlícý pole vlasti! v samotném zůstaly smutku
Tvé oltáře, ni více chlubí obětí se lahodnou
Od Tebe přinošenou Uměnám; Ty mlčíš – a Lyceum
Máti drahou, svírá němý žel; a slzy hořké
Valně lijí se opuštěncům. Tebe vůdce a chránce,
51
Manžela, otce volá hlas jich; ale hasne daremný.
Kdo vrátí sešlého do bran nebytí! Kdo odejme
Storamené smrti objetím ledové ty kořisti?
„Vznikej a kveť a zvadni!“ volá hromovým všudy tvorstva
Hlasem, a „zvadni!“ vryté Osudem tkví na čele jasném
Člověku! Kdo zmaže písmo neuprošené? kdo pováže
Ruce kruté osudům? – Tak otcovi syn, synu dobrý
Otec a choť věrnému milenci se odtrhává
Z objetí vroucného: tak Otče! vyňat, ach skůro vyňat jsy
Nám z prostředku našého – ne z srdce našého – a vcházýš
Ve studené Smrti brány! – Zde však ho není, zde,
Oslavený! bytu tvého. Ty nastupuješ s udivenstvím
Světy nové; a nová blaženosti Boží tě projímá
Jiskra nyní; ty slavně se stkvíš nad hojně tisýců
Bydlitelů nebes oblažených! – ale tvé outrpně
Zpět na milé své pohlédá oko; laskavě v srdce
Svých ty opuštěnců blahočinnou odlevu líváš. –
Truchlícý mládenče, podiž! u svaté tu památky
Oslávence zaruč se vážně, že stezky se nikdý
Nezchýlíš, kterou On šel; na kterouž i starostně
Bloudícýho uváděl vždy. Tak hodně okrásýš
Věncem důstojným jemu hrob: a zalíbeně shledne
S hůry blahý jeho duch, a vzniklé Ctnosti požehná.
52