Básně (1898)

František Palacký

BÁSNĚ
BÁSNĚ Z RUKOPISNÉ SBÍRKY FR. PALACKÉHO.
1. Ideálů Říše.
2. Moudrost.
3. U hrobu přítele.
4. Na horu Radošť, v Moravě, (Radegast).
5. K samovraždivému Radoslavovi.
6. Modlitba má dne 26 července 1818.
1. Báseň na smrt P. Štěpána Fábryho,
2. Zlomky z mé první básně novoroční l. 1815.
a) Vojna.
b) Upokojení.
c) Ctnost.
3. Báseň k slavení jubileum slavn. Konviktu Jesenákov. d. 15 ledna 1817.
4. Slavěna.
5. Báseň na smrt Jeho Osvícenosti, Vys. Uroz. P. Petra Baloga,
Am Neujahrstage 1818.
Am Nahmenstage der H. Frau Josephine von Csuzy
ROZVRHY DĚL BÁSNICKÝCH, ZLOMKY BÁSNÍ, PŘEKLADY.
Zlomky.
Vítání Máje.
Úryvky z tištěných prací. Tištěné úryvky prací básnických.
I. O vy geniové Meonýdovi, učte mě vjíti
II. Tytyře, ty leže pod klenutím buku rozložitého
III. Kvěl, zpěve můj, po Adonisu: Krásný zesnul Adonis!
Ossián.
I. Písně Selmské.
II. Válka Inisthonská.*)
POZNÁMKY.

BÁSNĚ FRANT. PALACKÉHO.
Z RUKOPISNÉ POZŮSTALOSTI VYDAL, ÚVODEM A POZNÁMKAMI OPATŘIL DR. JAN JAKUBEC.
(S PODOBIZNOU PALACKÉHO Z MLADŠÍCH LET.)
V PRAZE. BURSÍK & KOHOUT. knihkupectví c. k. české university a České Akademie pro vědy, slovesnost a umění.
[1] Tiskl Alois Wiesner v Praze.
[2] Úvod.
Když uvázal jsem se napsati do Památníku Palackého, jenž letos bude vydán na oslavu stoletých narozenin Palackého, několik slov o básnické činnosti našeho velikého buditele, byl jsem si vědom, že jsem si neobral úlohu nejvděčnější. Co může přinésti stručný rozbor tří čtyř poetických pokusů Palackého nového? Měl jsem však při své práci štěstí. Letošní jubileum přineslo nám vedle hojných jiných zdárných výsledků též bedlivé prozkoumání nevyčerpaných posud bohatých rukopisných památek Palackého. Mezi nimi nalezeny též mnohé básně z mladších let. Původní počet známých básní od Palackého se ztrojnásobil, objevovaly se některé zajímavé práce nedokonané, sebrány příspěvky též odjinud, až počet jejich vydal látku na tuto knížku. Do vydání svého pojal jsem i jednotlivé zlomky a úryvky jen několika veršů. Myslím, že vším právem. Od velkých mužů přijímáme s pietou vše, čímkoli znamenati lze stopy jejich ducha. V jiných literaturách [3] věnují péči každé větě duchům menším i menšího významu pro vývoj vlastního národa, nežli byl Palacký. Mladý básník, jakoby si byl býval vědom budoucího svého významu, uchovával si pilně vše, co může nějak osvětliti jeho činnost. Básně Palackého mají důležitost nejenom jako charakteristické doklady pro biografa jeho, nýbrž jsou významné i pro literární historii. Mají svou cenu esthetickou; vykonaly též jistou úlohu v rozvoji české literatury. Palacký jako básník nedoceněn dosud. Jeho činnost básnická docela utápí se v ostatní jeho činnosti spisovatelské, politické a organisatorské. Zavinil to v první řadě Palacký sám, vykládaje toto působení literární za „mladistvé poblouzení“ (v Doslovu k Radhostu, str. 257.), za činnost, kterou on sám nechtěl „před zapomenutím chrániti“ (t., 257). Tím literárnímu historikovi zahrabával stopu po tomto působení. Pro něho všechno jeho snažení básnické mělo jen cenu historickou: viděl v nich příspěvky pro rozvoj svého ducha. Z této příčiny Palacký svou činnost básnickou sám uvádí za prvních let svého učení dosti podrobně. Ve Vlastním životopise*) podává nám zprávy o jed- ——— *) Vlastní životopis Františka Palackého. Z pozůstalosti jeho vydala Marie Červinková-Riegrová. V Praze 1885. 4 notlivých svých pokusech básnických za svého života školského. Tak vytýká ze svého pobytu v Trenčíně, že již jako čtrnáctiletý chlapec chápal se lýry básnické: „I básniti počal jsem času toho chvály jara“ (str. 9.). Za prvních dob svých studií v Prešpurku osvědčuje svému profesoru Baderovi vděčnost svou tím, že k jmeninám jeho složil latinskou báseň, kterouž pak ve škole veřejně přednášel (str. 9.). Když pak jednak náhodou a potom vlivem proslulého Jungmannova Rozmlouvání o jazyku českém mladý student pocítil v sobě horlivost vlasteneckou, psal již své básně v české řeči. První takový pokus připomíná o prázdninách r. 1814, kdy „složil svou první českou báseň, elegii na smrt Jana BakešeBakoše“ (str. 11–12), jenž býval nejmilejším jeho druhem v Trenčíně. O těchto prvních pokusích, které nesly na sobě asi silně stopy vlastních studií všelijakých básníků latinských a ustálené tradice školské, bohužel musíme se spokojiti pouhými výroky Palackého o nich. Ale většinu ostatních jeho pokusů básnických, o nichž v dotčené autobiografii děje se zmínka, které však až do této doby byly neznámy, máme dochovánu v původní jejich podobě. Svou činnost básnickou Palacký podrobně a s úmyslem stopuje až do r. 1816, kdy naposledy uvádí svou báseň, složenou na radu Blahoslavovu k jmeninám J. Palkoviče (str. 13.). Uvádí-li kterou 5 báseň z dob pozdějších, děje se tak jen mimochodem při jiné příležitosti. V té době zatlačují mu fakta většího významu snažení básnické do pozadí; duch jeho tehdy již se zálibou ponořoval se ve zdroje přísnější vědy. *** Jak soudil Palacký sám o své poetické činnosti? V pozdějších letech jistě neměl soudce nad sebe sama přísnějšího. Ale nebývalo tak vždy. V nejmladší fasi svého rozvoje spisovatelského mladistvý jinoch jistě nebyl bez domnění, že stane se z něho jednou slavný básník. Byl z horlivých nadaných studentů, jejichžto zanícený duch chce se hloub ponořiti v bohaté zdroje krásy a moudrosti – a za takové uznával především díla antických klasiků. Mladistvá jeho duše je omámena jejich slávou; dosíci kus té slávy, je zářný jeho ideál. Jiní básníci, zejména Klopstock, tuto tužbu v něm sesilují. Místní úspěchy takových školských pokusů básnických, o jakých vypravuje nám na několika místech Palacký sám, sebevědomí mladého poety jen zvyšují. Je to skoro pravidelný rozvoj každého ducha, jehož snahy nesou se výše, v prvním jeho rozmachu. U bystřejších autokritických duchů dostavují se okamžiky jiného poznání. Takovéto okamžiky hlásily se též u Palackého.
6 Studiemi ponořoval se do podstaty básnictví hloub a hloub a s nimi přicházelo mu také jasnější a jistější poznání, že vlohy jeho ducha vyžadují na něm činnosti zcela jiné. Rozepsal se o tom sám ve Vlastním životopise (str. 14.): „Tyto ferie (t. j. r. 1816) poznav já z jedné strany bytnost pravé poesie a nemožnost svou státi se kdy velikým básníkem, s druhé pak strany náramný nedostatek naučných knih ve literatuře české, na kterýž mne v Trenčíně obzvláště P. Zaubek, Tablicův test, pozorliva byl učinil, ustanovil jsem se na tom, že již cele a jedině naukám se odevzdám a vší silou na tom budu, abych někdy pokud mně stačiti bude, nedostatku onomu poulevil; což sem i vše Blahoslavovi v prvním svém listě obšírně předložil. On list tento Šafaříkovi do Jeny poslav, mne s ním ponejprv ve známost uvedl, a tím způsobem našemu potomnějšímu trojičnému přátelství počátečného zniku propůjčil.“*) ——— *) List tento, o němž Palacký ve svých memoirech činí zmínku, uveřejněn byl v Prvotinách (na r. 1816 v č. 5. a 6., str. 25–27) pod záhlavím „Přípis“, zároveň s významným listem Šafaříkovým „Promluvení“; to týká se hlavně sbírání písní prostonárodních, jejich veliké ceny poetické atd. Že tento „Přípis“ je od Palackého a ne od Šafaříka, jak mnozí povrchně čtouce se mylně domnívali, dokázal již dr. Fr. Bačkovský (v Úvodě k Básním P. J. Šafaříka a Fr. Palackého, str. 18. a n.; tam shrnut výsledek jiných prací Bačkovského o témž předmětě).
7 V uvedeném listě táž myšlenka je podrobněji provedena: „Co jsem z P** vystoupil, ani jiskry náklonnosti k básnictví nepocítil jsem, aniž mním se k němu přimámiti dám. Veliké příčiny mne k tomu ustanovily. Popatřte na celou literaturu naši! Jaké mezery k vyplňování! Jaké poskvrny k vymazování! Kolik polí nevzdělaných! A my, jichžto povinnost jest chyby její podle hřivna každý svého vyplňovati, nevhod vlasti a nám k hanbě! naposledy vždy jen básniti a – blázniti budeme? Zdaliž (dle počtu) básnířů českých není – legio? A kde který zeměpisec? Kde přírodopisec? Kde hmotoslov? Kolik pak asi dějopisců? Kolik mistrů v jiných uměních? Hanba nám! pravím. Zdaliž my všickni, jenž pro vlastenectví horliti se zdáme, nejsme podobní oněm bláznivým podmanitelům, kteříž předstírajíce, že chtí národu (blaženějšímu) pomoci, vytrhše jej dobrotivému králi, pod své tyranské žezlo podrobují? Chceme lid od milování jiných lepších literatur k své, ač toho nehodné, nakloniti. Považte, příteli, této věci, an ve všech knihách našich ani snesitedlné známosti přirození dočisti se nelze. Řeč naše jest tak spanilá, tak výborná, jistě milováni hodná, – ale literatura! Znejme se jen k pravdě, tak jak nyní stojí, srovnaná s druhými – ani toho vážení, kteréhož požívá, nezasluhuje. Pomyslte jen, vždyť bez pomoci sousedkyní svých ani jednoho poloučeného muže utvořiti nemůže. Myslím, že 8 Vám to také k srdci půjde. Já tedy od básnění k umění zcela přestupuji, ač se to přirozeně rozumí, že v ničemž epochy nedovedu; aniž na mém obrácení vlast ničehož nezíská: ale poupostáním aspoň žádosti posloužení milé vlasti.“ Tyto výroky Palackého – tehdy asi 18letého – svědčí nejen o střízlivém posuzování současné české literatury, jakým se tehdy vyznamenávalo málo z českých vlastenců, o širokém rozhledu po světových literaturách, ale též o pevné vůli, s jakou Palacký odhodlal se navždy opustiti básnický Parnas český. A přece byly jiné pohnutky a okolnosti ještě mocnější. Vždyť veliká většina dochovaných nám básní – a to právě nejvýznamnějších – padá zrovna do let 1817 a 1818. Lýru básnickou vtlačila mu znovu do ruky domnělá naléhavá potřeba české poesie, o které dovedl ho přesvědčiti nedávno získaný přítel, P. J. Šafařík, který vrátil se v létě r. 1817 z Jeny do Prešpurka. Ten utvrdil Palackého v dřívějším jeho přesvědčení, že české básnictví může prospívati jediné tehdy, když oblékne se v antické roucho parodieprosodie časoměrné. Nestačovala jen pravidla o tom, pěkná slova, nýbrž muselo se sáhnouti k skutku. Bylo třeba potírati ustálenou formu básnickou – prosodii přízvučnou – především zdařilými příklady. „Zatím chodíce my procházkou do nejpěknějších okolí prešpurských, smlouvali sme všeliké plány z ohledu na vydávání nějakého 9 museum (časopisu) národního, kdežby především na básněch časoměrných nescházelo. Tak naveden jsem opět Šafaříkem na stezky básníkův“ (Vl. živ., 15.). K takovému časopisu sice nedošlo, ale o příkladech vhodných pracováno přece. Oba reformatoři uložili je ve svých „Počátcích českého básnictví“. Palacký přispěl tam většinou příkladů: čtyřmi básněmi. Básnické pokusy Palackého, pro tento spis určené, přesvědčily asi přítele jeho Šafaříka o skutečném nadání jeho mladšího druha. Mínění své pověděl mu asi soukromě; ale neváhal uznati je též veřejně. Palackého, ač znám byl širší veřejnosti jen ze svého překladu některých části z Ossiana a asi dvou básní, jmenuje mezi čtyřmi Čechy, od kterých čekal obrození české poesie: „Svítá na Parnase českém.... Krásocitní Slované, Jungmann, Marek, Šafařík a Palacký, geniovi Slávie věrní, jsou nejen docela víry naší, ale i o zachování onoho onehdy tak nepravě porvaného práva Musy vlastenské ke starožitným rytmům všemožně pečliví.“*) Po vydání Počátků (koncem března 1818) Palacký sám rozpomíná se, kterak „chvála i dobré účinky tohoto spisu (t. j. Počátků) v Čechách nemálo mne i Šafaříka blažily; ale mne samého ještě to snad více, že Paní Zerdahely, davši sobě ode mne obsah jeho vysvětliti, báseň mou „o ideálův říši“ tak sobě oblíbila, ——— *) Poč. čes. bás., 107. (v VI. listě Šafaříkově). 10 že nejen se jí česky učila, již dříve slovensky rozuměvši, ale mně kromě jiných vzácných darův i měsíční plat můj zdvojila. Což div, že nejsa prázden snářské obraznosti, opět sem se do básnictví, zvláště do tragedií zamýšleti počal?“ Kromě toho přišel do styku aspoň písemného s nejpřednějšími literáty českými, zejména s Jungmannem (str. 18–19). Ale toto mínění mysl mladého básníka zaujalo jen na krátký čas. Brzy ponořil se v hlubší theoretické úvahy o umění básnickém, „o filosofickém skoumání krásy“ (Radhost – Doslov, 259) – patrně s úmyslem, aby se vzdělal na velikého básníka. Některé plány velkých básnických děl z těchto let jsou toho dokladem. Zatím však zanícenou duši jeho zaujala jiná tužba. Studiem tímto vracely se mu především staré pochybnosti o skutečném jeho nadání básnickém, duch jeho vázl pevněji a pevněji ve filosofických spekulacích a z nich převeden jinými okolnostmi v obor vědecké historie. Od té doby poklesá též mínění jeho o vlastním povolání básnickém. Zajímavé je na př., že ve Vlastním životopise svých básní z let 1817 a 1818, které přece jsou nejvýznamnější, ani již nejmenuje. Napomínání přátel, aby znovu vstoupil činně na český Parnas, Palacký již nedbal; vrátil se zase docela k rozhodnutí z prázdnin r. 1816. Vyslovil je zejména v soukromých listech. Zvláště význačné je 11 místo v soukromém posudku na Turinského Angelinu, o nějž byl od autora požádán; tam ukázal pravé vystižení této básně a proniknutí v základ umění básnického. Co tam praví, ustálilo se o této tragedii Turinského až po naše doby. A přece napsán byl posudek tento již r. 1821 (5. srpna), ač tištěn byl teprve r. 1871 (v Radhostu I., 427 a n.). Pro náš účel je tam zajímavé místo, které se týká dopisovatele samého a úsudku jeho o vlastním nadání básnickém (str. 428): „Já, sečkoli býti mohu, chci přispívati k dobrému vlasti a národu z celého srdce svého, ze vší síly své. Básnických darův nedopřáno mi přírodou; vše, co sem tu dosavad učinil, bylo jen odvážné usilování ducha, jenž rádby plýtval v poetické rozkoši, sám jí utvořiti nemoha. Pročež nenadějte se ode mne ničeho, leč by se snad bohu líbilo postaviti mne do neočekávaně vlídných okolností. Ale může-li horlivost ke všemu, co důstojného a krásného jest ve životě člověka i národův, přispěti nějak ku probuzení a ušlechtění krajanův našich: nepochybujte, že i beze všech ohledův na osoby s jich předsudky a náruživostmi, a na všelijaké jiné závady, vynaložím vše, co na mně jest, abych zblížiti se mohl k žádoucímu cíli tomuto.“ A od té doby rozhodnutí Palackého bylo již pevné. Je až ku podivu, jak malou ctižádost básnickou osvědčoval. V kruzích literárních skládány v něj jako 12 v básníka nejlepší naděje, jeho práce řaděny mezi nejlepší současné, od druhů povzbuzován byl k činnosti básnické, ale vše to nepohnulo ho již k tomu, aby znovu zasáhl do své lýry básnické. Palacký dovedl tu objevovat vzácné sebezapření. Macháček ve svém Krasořečníku r. 1823 přisoudil jeho báseň z Počátků „Moudrost“ Šafaříkovi; Palacký nechal to platit. O jeho šedesátých narozeninách sháněly se časopisy po jeho prvotinách, získaly jen od Slováka K. Križana báseň „Na smrt Fabryho“; vyhlašovali ji nesprávně za první jeho báseň; Palacký měl doma svou rukopisnou sbírku, ale nedal z ní nic na veřejnost. A tak došlo na vydání nejstarších plodů duševních našeho velikého buditele teprve při jeho stoletých narozeninách, více než po osmdesáti letech od jejich vzniku. *** A jak chovala se k Palackému básníkovi literární historie? Vrstevníci jeho dovedli si ho jako poety vážiti. Jungmann ve své Slovesnosti (1. vyd. z r. 1820, str. 323) vykládá o něm, že „sepsal aisthetiku českou a mnohé básně“. Do své chrestomatie pojal z Palackého tři básně. Šafařík ve své rozpravě „O hexametru“ (Krok I. d., 3. č.) mezi příklady nečetných českých básníků, kteří psali hexametry časoměrné, často cituje též Palackého, ač nadpisy básní neuvádí. 13 (Z nejobšírnější jeho básně „Ideálů říše “vycitoval na různých místech skoro polovici veršů; několik veršů vzal z básně „Na smrt Fabryho“, jeden z básně „U hrobu přítele“.) Z rozpravy této vidíme, že mu byly přístupny též příklady v rukopise. Cituje na př. jeden verš (33.) z jeho „Modlitby; kromě toho zachoval nám v tomto pojednání několik veršů z překladu Palackého – elegie Bionovy, kterou přeložil celou Šafařík sám. Kollár znal též jeho básně z Počátků i v rukopise. V jeho zápiscích zachován jest na př. též opis básně Palackého „K samovraždivému Radoslavovi“. Našemu věku Palacký tou měrou jako básník nebyl znám a proto zůstává nedoceněn. Vinu toho nese literární historie. Co od Palackého bylo uveřejněno v dobách dřívějších, nebylo jednak uvedeno úplně v novějším čase ve známost, jednak nebyly tyto básně náležitě oceněny. Pokus o souborné vydání básní Palackého byl sice učiněn, ale vydání toto je neúplné. Vydal je Dr. Fr. Bačkovský ve svém Novočeském archivu literárním č. II. pod titulem „Básně P. J. Šafaříka a F. Palackého“, v Praze 1889. Vydavatel shrnul dosti pilně v úvodě data literárně historická, týkající se básnické činnosti jak Šafaříkovy, tak Palackého. Ale vydání samo má některé nedostatky, které mu vytkl již prof. J. Král ve svém velmi ob 14 sažném článku „O prosodii české“ (Lis. Fil. 1894, str. 340, pozn.), pravě, že vydavatel neznal ani těch básnických prací, které byly již vytištěny. Uvádí na př. dvě básně Palackého, vytištěné r. 1820 v Jungmannově Slovesnosti, ale neotiskl z téže Slovesnosti (na str. 129–132) celý první zpěv básně „Ideálů říše“, nýbrž spokojil se pouhým zlomkem, uveřejněným v Počátcích. V toto vydání nejsou také pojaty ojediněle uveřejněné zlomky básní Palackého, kterýžto nedostatek vytčen byl již také na místě uvedeném. Kromě toho text básní není vždy přesný; znění básní nejen nezachováno věrně, nýbrž na básně tyto oblečeny všeliké maroty brusičské. Objevila by se tedy i pro tento důvod potřeba nového vydání, i kdyby nebylo zde nových objevů. Ale letošní jubilejní rok přinesl nám mnoho nového pro lepší poznání básnické činnosti Palackého. V rukopisné pozůstalosti Palackého dochován sešitek nesoucí nápis „Básně Frant. Palackého“, jen asi z polovice popsaný. Na 24½ straně obsahuje v celku 13 básní (11 českých a dvě německé), v pořádku, jak otištěny jsou v tomto vydání. Básně české jsou číslovány dvojím pořadem: od čísla 1. až do 6., – básně rázu všeobecného, nepříležitostné; čtyři básně příležitostné a jeden zlomek mají zase své číslování od 1.–5.; básně německé čísly neoznačeny. Všecky básně (i německé) napsány jsou latinkou, známým 15 písmem, jímž vyznačují se skoro všechny rukopisy – Palackého: úhledným, přesným, jistým, drobným a hustým. Úplná stránka obsahuje 29 veršů a to ještě s okraji nahoře i dole. V celém sešitku je jediné slovo přetrženo. Básník si pořizoval sbírku svých básní patrně podle jiných předloh. Rukopis tento napsán byl asi v letech 1818 až 1820. Před rokem 1818 nemohl být napsán, protože se první číslo začíná básní „Ideálů říše“ z r. 1818; za touto básní následují pak některé básně z let již dřívějších. Že rukopis nebyl asi napsán po r. 1820, soudím hlavně z této příčiny: některé básně vytištěny byly v Jungmannově Slovesnosti (z r. 1820). V nich Jungmann učinil některé změny, jimiž chtěl opraviti chyby grammatické, buď nejasný nebo nesrozumitelný výraz. Ale opravy tyto nejsou obsaženy v rukopisných básních Palackého; Palacký při úctě a vážnosti, jakou choval k Jungmannovi, byl by asi tyto opravy přijal, kdyby byl psal svou sbírku po vydání Slovesnosti. Rozvrh dramatické básně, jednající o Kateřině II., dochován je ve zvláštním rukopise téhož formátu; napsán jest na čtyřech hustých stranách; zřídka kde je v něm opravováno. Jiné rozvrhy (Epopea a j.) a zlomek „Vítání máje“ zapsány jsou v jeho „Každodenníčku“, který připravil k tisku Dr. V. Nováček. Ostatní zlomky sebral jsem ze spisů tištěných, jak uvedeno o nich podrobněji v Poznámkách.
16 Zajímavé je, že některé básně Palackého dochovaly se v rukopisech mimo pozůstalost Palackého. Dr. J. Kvačala, univ. prof. v Jurjevě, upozornil mne, že v archivu evangelické církve v Prešpurce nachází se rukopis jedné básně Palackého. Těšil jsem se nadějí, že to bude asi opis „slovenské“ básně „o staveném lidokupčení na sjezdu Vídeňském“, o které Palacký vypravuje, že ji přednášel „sám čtvrtý ke slavnosti novoroční Lyceum Prešpurského“, ale vyslechnuv přísný úsudek přítele Blahoslava, že ji ohněm zničil (Vl. živ. 13.). Když však mi byl po laskavém zprostředkování mého přítele J. Kvačaly od nynějšího správce archivu, p. prof. theol. B. Pukánszky-ho, který mi v tom osvědčoval velikou ochotu, zaslán opis, shledal jsem, že je to báseň „Na smrt P. Baloga“, napsaná věrně tak, jak opsána je v rukopisné sbírce Palackého. Zajímavé je, že dvě básně zachovaly se v rukopisných opisech až do našich dní na Slovensku. Odtamtud zaslány byly zvěčnělé pí. Červinkové-Riegrové. Bezpochyby kolovaly mezi jeho přáteli a spolužáky. Jsou asi pořízeny z několikerého opisu; ukazují se v nich hojné stopy nářečí slovenského, jemuž opisovači bezděky podléhali. Jeden z těchto opisů na př. rozšiřuje titul básně „U hrobu přítele“ jménem tohoto přítele: „U hrobu přítele Car. Černeckého, Študenta Prešpurského r. 1817 17 v Pánu zesnulého těmito slovy k přítomným mluvil Palacký“. Již tento titul svědčí o dialektu slovenském. Ještě větší měrou ukazuje se v dalším textu, jakož i v opise druhé básně „Na smrt... Petra Baloga“. *** Text básní Palackého, jakož i rozvrhy a zlomky básní, otiskl jsem diplomaticky věrně podle rukopisů. Reprodukuji tedy věrně nejen co do pravopisu, interpunkce, nýbrž i literami jednotlivými, odchylnými od našich běžných. Zjevné chyby písařské – a je jich velmi málo – opravuji, ale upozorňuji na ně v poznámkách. Pokládal jsem za vhodné upozorniti též na tyto nevýznamné podrobnosti, protože je to charakteristické pro Palackého, s jakou přesností dovedl psáti. Pro dilomatické vydání rozhodl jsem se hlavně ze dvou důvodů: 1. má tím býti vyhověno účelům vědeckým, zejména požadavkům filologickým, jimž mnohdy záleží na všech zvláštnostech jazykových do nejmenších podrobností, 2. pokládal jsem to za projev piety k našemu velikému buditeli, podat plody jeho Musy v té podobě, v jaké on si je po celý život uchovával. Zlomky básní, které nejsou přejaty z rukopisů, tištěny jsou podle „Počátků“ a „Kroka“ (I. d., 3. č., z r. 1823).
18 V prosaickém překladě „Ossiána“ nezachoval jsem původní pravopis, protože nám v rukopise nedochován a nejstarší jejich tisk z Hromádkových „Prvotin“ na r. 1817 otištěn byl již znovu od Palackého samého v souborném vydání jeho drobných spisů v Radhostu (I., str. 434–447). Nicméně i v něm bral jsem všude za základ nejstarší tento tisk, zachovávaje všecky jazykové zvláštnosti Palackého z prvního období jeho činnosti spisovatelské; podrženy zejména tam, kde odchylky od našeho způsobu nejsou ojedinělé, nýbrž konsekventní. Jen kde byly zjevné chyby tiskové, přidržoval jsem se druhého vydání v Radhostu, jež ostatně podává prvotní tisk dosti věrně, zejména též v interpunkci. Ústupky, které tu učinil později Palacký vývoji českého jazyka spisovného, jsou v celku nevýznamné. K tomuto postupu nutil mne hlavně ten důvod, aby mluva i této památky byla s řečí mladého Palackého co možná ve shodě. Tato prvotina Palackého poučuje nás zároveň o tom, jak rychle se Palacký v českém jazyce zdokonaloval. *** V podrobnější rozbor básnické činnosti Palackého se zde nepouštím. Palackého jako básníka oceňuji v obšírnějším článku, který bude uveřejněn v jubi- 19 lejním Památníku Palackého. K tomu tedy odkazuji. Zde chci jen – maje na zřeteli širší čtenářstvo a nechtěje příliš hojnými poznámkami prokládati text – soustavně pověděti několik slov o pravopise, o mluvě Palackého, jakož i o metru, pokud toho třeba pro porozumění textu. Básně své psal Palacký pravopisem té doby běžným – pravopisem t. zv. bratrským. Proti našemu pravopisu odchyluje se hlavně tím, že všude po souhláskách c, s a z píše se y nebo ý; spojka i rovněž vždy jako y. Za naše ou je tu au; au bývá též z pravidla na začátku slova za naše ú; za naše í píše se j; za j g; v předponě (superlativu) nej- psáno vždy u Palackého ney-, zřídka na konci slova; g pak označováno háčkem. Za naše v psáno w, za předložku u nebo začatečnízačáteční u bývá vždy v (na př. v „Ideálů říši“: v potůčků v. 21., včj. v. 15 ); ale též nevhafnaucých (v. 98.) a j. v. Malé s v násloví a v středosloví Palacký píše pravidelně jako f; na konci slov psáno vždy jako naše s; tolikéž vždy předložka s; někde bývá u Palackého psána i hlasná předpona se: segjti (Id. ř., 62), sešli (t., 77) a j., často psává Palacký s i uvnitř slova (na př. giskra (Fab. 36.) a j. v. Tuto zvláštnost tisknu vždy věrně podle rukopisu; kde tedy najde čtenář odchylku od pravidelného způsobu psaní, není to chyba tisková, nýbrž podle rukopisu Palackého. Pokládal jsem ovšem za zbytečné, upozorňovat na tyto 20 odchylky poznámkou. Slovo svatost básník píše jednou podle starého způsobu s tt (Id. ř., v. 9.), protože toho potřeboval pro metrum; jinde má svatost (na př. Radošť, v. 32.) a j. Některá slova Palacký podle tehdejšího zvyku píše dohromady, kde nyní toho nečiníme; a naopak. – Od nynějšího jazyka spisovného řeč Palackého z tohoto období odchyluje se po stránce hláskoslovné, tvaroslovné i lexikální. Ale mnoho z těchto odchylek nutno počítati na vrub neustáleného tehdy spisovného jazyka českého; mladý básník měl za vzor některé starší spisovatele současné, zejména též Palkoviče, podléhal dále vlivu rodného dialektu a nářečí slovenského (Palacký studoval na Slovensku). Vidíme to zejména v hojných odchylkách co do kvantity, ke kterým ostatně často básníka nutilo metrum; jako: nikdý (Moudr.*) v. 5.; Fab. v. 41 a j. v; tak vždy); ——— *) Uvádím zkráceně jednotlivé básně: Id. ř. = Ideálů říše; Moud. = Moudrost; Hr. př. = U hrobu přítele; Rad.= Na horu Radošť; Radosl. = K samovraždivému Radoslavovi; Modl. = Modlitba má; Fab. = Báseň na smrt Štěp. Fabryho; Slav. Pok. = Slavení pokoje; Jes.= Báseň k slavení jubileum konviktu Jesenákovského; Slav. = Slavěna; Bal. = Báseň na smrt Petra Baloga; O. Selm = Ossián, písně Selmské; O. Inist. = Ossián, válka Inisthonská. Čísla značí verše nebo řádky podle mého vydání Palackého. 21 sláviti (Id. ř., v. 78 a j.; patrně psáno tak podle subst. sláva), oslávenče (Fab. v. 41; Bal. v. 13 a 34), rozplášiv (Slavěna v. 20), nic trvánlivého (Hr. př. v. 39); chvíl se (Modl. v. 31); stíkal (Slav. pok. v. 6), oštíp (Os. In. 53, 79 a j.), oblíčej (Slavěna v. 6). Podle staršího způsobu má sloveso: víže (m. váže; Id. ř. v. 30, 44). Po způsobu tehdejším Palacký psal vždy: zůřiti (Id. ř. v. 39, Slav. pok. v. 32 a 33 a j.); zůřivý (Jes. v. 8 a j. v.). Podle výslovnosti píše slovo Můza (Moudr. v. 33, U hr. př. v. 12, Fab. v. 8, Jes. 16 a j. v., tak vždy). Odchylku v kvantitě ve slově slůnce má jen v překladě Ossiana (Selm. 99, 119 a j. v.); slůnný (tamže, Os. In. 4; tak psal i Palkovič; Puchmajer užívá však: slunný), slůneční (Os. In.). V témž překladě má naopak tištěno: luno (Selm., 120); černolunní (Inis., 34). V Ossianu vyskytají se v kvantitě též jiné odchylky, jako: v doméčku (Selm. 84, 230 a j.), před déštěm (Selm. 32), po déšti (I. 118; ale v Radhostu Palacký psal i nom. dešt, Selm. 97). Z příčiny metrické napsal asi dvakrát v témž verši podle dialektu: z prostředku našého, ne z srdce našého (Fab. v. 32, též v 1. vyd.). Naopak krátí kmenovou samohlásku ve slovese: vznesti (Id. ř. 15), vynest (tamže 62); přivesti (V Peterh.). K vůli metru píše asi: storamené smrti (Fab. 25). Tehdejšímu způsobu psaní odpovídá délka ve slovech Peroun (Bal. 17), v oupřimné srdce (Radosl. 17); 22 toužba (Id. ř. 20), slovoutný (Os. In. 36); naopak: tužebný (Modl. 9; Hr. př. 28): světla kružící (Id. ř. 43). Dvojím způsobem psáno je: udatněji (Id. ř. 60), tamže však též oudatněji (v. 14). K tomuto dvojímu způsobu psaní nutilo hlavně metrum. K dialektu ukazují odchylné tvary slova slza: slezy mé (Oss. In. 100), oči plny slez (Os. Selm. 92 a j. v., tak vždy, po prvé vysvětleno v závorkách (slz); slez (Bal. 11), v slzech (Selm. 69), se slzemi (t., 128). Tvaroslovně Palacký často chyboval, jako se hojně chybuje až dosud – zejména v 3. os. mn. u sloves V. tř. – í za – ejí: (mušky) se náší m. nášejí (Os. Sel. 6); psové nepředchází (Sel. 52), hvězdo se spouštící (Sel. 1). – Tyto chyby, jež jsou vytištěny v Prvotinách v překladu Ossiana, spisovatel ponechal i v druhém vydání; jinde je opravil: za prochází se (dítky) dosadil procházejí se (Os. Selm. 214); tak i: scházejí se za schází se (Os. In. 14). Tytéž omyly nacházíme i v jeho básních původních, jako: šlechetní se schází (Id. ř. 12); slunce vzcházící (Jes. 25); smutky se pronáší (Bal., v. 8); hydry střílí (Radosl. 3) a j. Zvláštní tvar v okou otcových (m. v očích; Oss. In. 138) Palacký podržel i v druhém vydání. Jinde napsal: ke dvéřům (V Peterh.). Chybně píše básník: proudy mohli napojit (IdId. ř., 51, jinde má však: proudy se prýštily Fab. 13); háje pojímali (Fab. 17); přešli vítr a déšť (Selm. 97). Podobně: mocné křídla (Modl. v. 14.)
23 Při přechodníku středního rodu Palacký někdy užívá tvaru téhož, jaký je v rodě mužském; na př.: (světlo) se usmívaje (Os. Selm. 8); slunce jsa szuté (Slavěna v. 4). Byl to způsob staročeský a naši buditelé užívali ho hojně ještě na počátku tohoto století. Starší formy někdy užívá při part. fem.: Láska vinouci (Id. ř. v. 30). Kateřina činí se nerozuměci (m. nerozumějíci, V Peterh.) Poněkud cizí činí nám básnickou řeč Palackého jiné předpony při slovesech a substantivech, nežli jsou nyní obyčejné. Touto vlastností vyznačuje se řeč tehdejších spisovatelů vůbec. Děje se to vlivem staré češtiny, slovenského dialektu a jiných jazyků slovanských. U Palackého nacházíme tyto odchylky dosti často, jako: radostí neuhasnoucích (m. nehasnoucích; Id. ř. 98); proč odlévá Salgar můj (Os. Selm. 40; později spisovatel opravil: pro-dlévá); pojít do zhouby (Bal., v. 3); potišit bouři (Radosl., v. 35); bouře vydvihá vlny (Os. Selm,Selm. 211: později zdvihá); vynášíš čelo (Os. Selm. 2., později: vznášíš); jej vz-jasniti slávou nesmrtnosti (Id. ř. 89); kanec se z-hání po hrobkách jich (Os. Inis. 72); činnost se z-píná (Id. ř. 60); ztříti pouta (Id. ř. 38); vítr z-vívá (Hr. př. 31); v z-valinách tvé slávy (Fab. 6). Předpony jiné někdy básník užívá ve zdvojeni: více nepo-z-budí (Hr. př. v. 6); před-z-vídaje (Os. Selm. 94); před-z-vídá (Os. In. 110); kam vy-vz-letnouce šlechetní Id. 10); duch 24 můj k Pánu se vy-vz-nesa (Moudr. 14); jej jitro nevy-z-volá (Hr. př. 5); po-z-u-tichali větrové (O. Selm. 236) a j. Naopak užívá některých slov bez předpony, kde bychom jich užívali jen s předponou; na př. podle starší češtiny: polož braně (m. z-braně; Radosl. 11), zvuk braní (Os. In. 6). Jiné: po celé Evropě leklé (Slav. pok. v. 2), (palmy) nevadlé (Id. ř. 2, 64; Jes., 31 a j.; jinde: nesvadnulé palmy, Moud. 15). Někdy i při slovesech opětovacích nebo opakovacích má sloveso nesložené, kde bychom raději dali předponu; na př.: rozkoše líváš (Id. ř. 47), třásává desíti tisíci kopí (O. Inist. 58, později Palacký změnil: potřásává). Nesprávně bez předpony Palacký užívá často slovesa nášeti (jak to v jiných případech současní spisovatelé činívali dosti často; totéž sloveso má na př. Šafařík: Básně, str. 92): mušky na slabých náší se (m. nášejí) křídelkách (O. Selm. 6), Osud náší v obět nevinnost (Moudr. 19), slavně se náší tam (Jes. 29), duch vzhůru se nášeje (Hr. př. 14). Po stránce lexikální nacházíme u Palackého některé zvláštnosti, které jsou význačné pro starší období našeho obrození vůbec. V tom totiž převládají snahy a úsilí o zdokonalení a obohacení řeči české daleko nad jiné idey. Palacký byl si tohoto úsilí o povznesení českého jazyka dobře povědom již ve svém mladém věku. Nedostatků, které nacházenacházel 25 u jiných spisovatelů českých, chtěl býti především sám prost; proto hleděl si usilovným studiem osvojiti mateřský jazyk svůj. Již v 18. roce svého věku dával na jevo takovou znalost českého jazyka, že ho Palkovič mohl užiti vydatně – až příliš vydatně – za pomocníka při svém slovníku (Vl. živ., str. 14) a že pomýšleno na to, aby již v mladistvém věku stal se nástupcem Palkovičovým na stolici pro řeč a literaturu českou při lyceu prešpurském. Tyto studie slovníkářské ukazují se obzvláště zřetelně na lexikálním pokladu Palackého. Četba staročeských knih zůstavila v mluvě Palackého – jako u většiny našich spisovatelů buditelů – velmi znatelné stopy. Odtud přijímá některé fráse, jako: staví upění (= končí, Jes. 7), přestaň, větříku, proudu (O. Selm. 46); já dotýkal harfy (bez se, S.); památky saďte (Hr. př. 36) a j. Slovesa s jiným trváním, nežli je v naší řeči zvykem: Oskar zvodí meč Kormalův (O. InistInist. 133), obětí od tebe přinošenou (Fab. 20), výše pálá díka má (Modl. 17); rámě posýpá hrob (Hr. ř. 27). Ze staré češtiny přejímá slova již vymřelá: čříti moudrost (Modl. 30), jej krásila srdce přímost (Hr. př. 10), okrásíš jemu hrob (Fab. 43), vkrásiti zemský byt do nebes (Id. 88), jej přeradostný křik zachovanců zbožní (JesJes. 9). Substantiva, jako: zahoříc k ní milostí t. j. láskou (Slav. 27), outlá schráno (Moudr. 26 13), nevšímanou schránu (Hr. př. 30), též: v té tmavé schráni (O. Inist. 66); opatřiv síji mladou (t. j. setbu, Jes. 29), na spanilou síji (t. 25), milují zábyvky (Os. In. 75, v pozdějším vydání Palacký je nahradil slovem zábavy). Tak i: v bytnosti se obráží (Id. ř. 71); kdo vrátí sešlého do bran nebytí (Fab. 24). Staročeskou formu má slovo stonání, (t. j. sténání): obtěžoval povětří stonáním (O. Selm. 192). Adjektiva: brunátné světlo (Id. ř. 15), číplý’s ty na pahorku (asi vlivem dialektu), později má za to Palacký: štíhlý (Os. Selm. 108), pod tvornou Genya myslí (Id. ř. 69). Adverbium: skoro, skůro (t. j. záhy): skoroť on ležeti bude (Os. Selm. 230; ach, skůro vyňat Fab. 31) vniklo do mluvy Palackého ze staré češtiny i z dialektu. V prvním vydání překladu Ossiana mívá skoro vždy vůkol, kde později nahradil: okolo. Od staročeského slova mládec (Hr. př. 10) – Palacký užívá též: mládce milostný (O. Inist. 79) – utvořil subst. mládectví (Os. Inist. 1). Z dialektu vypůjčil si slovo mláď (kde znamená mladistvý kmen), ale dal mu jiný smysl: bojovali jste za mládi vaší, t. j. mládí vašeho. (O. In. 23), za mládi.*) Z dialektu je asi též slovo jedoblivý (t. j. jedovatý, Modl. 23); úsměchy (m. našeho úsměv; ——— *) Tak tištěno je v Počátcích (str. 125, Hr. př. 3) psáno tak i v rukopise Palackého a ne mládí, jak vytiskl Bačkovský str. 148). Kollár slovu mláď dal význam mládež. (Předzpěv k Sl. Dc. v. 50). 27 ale užíváme s jinou předponou vý-směch; (Moud. 12); snět: ztříti ve snět osudu (zde znamená v prach; Id. ř. 38); podhlavnice z prachu (= poduška, O. Selm. 113); vučeti (= bzučeti, O. Selm. 7); zady (později má za to: pozadu; O. Selm. 73). Pilnou četbou Palacký osvojil si znenáhla i slovný poklad, který ve spisovnou mluvu uvedli buditelé, zejména Puchmajer a ještě více Jungmann svým překladem Ztraceného Ráje. Vliv tohoto díla v básnické mluvě Palackého jako u většiny vrstevníků Jungmannových je velmi značný. Z tohoto prostředí vzaty jsou výrazy, jako: blahost (Id. ř. 49, 50 ), blaženec (Id. ř. 59), bydlítel (Fab. 37), dvouboj (O. In. 86), chránce (Fab. 22; utvořeno Puchmajerem), obraznost (Id. ř. 74), světů plésajících v okruhy (ale zde ve smyslu ruského = kraj; Id. ř. 76); ples (ve smyslu = radost, Slav. 18), vděky (ve smyslu = půvab, Slav. 7), záblesk (Jes. 19, Modl. 34); nezčíslý (Jes. 30); pověčný (Id. ř. 29), pověčně (Hr. př. 8), proudný (Os. In. 102), slunný (O. Inist. 4); střídně (později nahradil slovem: střídavě, Os. Selm. 19); šumný (O. In. 45); zdobný (Id. ř. 53); linouti přejato z Dobrovského, Slav. 15, Hr. př. 21), osloniti (Slav. 21), smutnily duše hrdin (= stávaly se smutnými, Os. Selm. 23), ten co zvěčněv, sbíhá teď světa končiny (Hr. př. 41), slunce jen temně žíří (= glühen; Slav. 4); moře je hříží (Slav. pok 8); kamenové obmešení (O. S. 123), v obrošeném luze (Rad. 32), do škol uveselených (Fab. 16).
28 V některých případech Palacký sáhá k tvoření nových slov. Tak od adjektiva nesmrtný (Id.Id. ř. 3), Palkovičem utvořeného, tvoří slovo smrtník (Id. ř. 45, 88); od subst. vlast utvořil slovo vlastín (ve smyslu pozdějšího vlastenec): vidí se opuštěna vlastín (Bal. 10), kořil se vlastín (t. 20), dokavadž Uměnám vlastín bude obětovávat (Jes. 40). Od subst. role tvoří odvozeninu rolina (Os. Inist. 124) analogií podle dialektického morav. lučina (Os. Sel. 4). Pro výraz Entzückung, který tak často čítal v německých básních, mladý básník utvořil si vhodný výraz český: v rozkoše výtrhu tichém (Mod. 9; Šafařík utvořil si slovo „vztrh“, Básně str. 124). Básník oblibuje si hojně subst. kollektivní, pro něž sáhal ve starší spisy, jako: hájoví (Hr. př. 33), léskoví (O. Inist. 126), listoví (t. 70), skálí (t. 43). Analogii podle nich utvořil pak podobné substantivum: Sudetů řadí (Rad. 11, užíváme jen složeného s předponou po-). Ve smyslu opakokladném má: ku tiché nepamátce potomkům (Jes. 39). Nezvyklé slovo je též subst. okor (Jungm. ho nepřijal): vzlétnuv k okorům blaženějším (Bal. 32). Od slovesa upěti, jehož užívá velmi hojně, odvodil adj. upný: Muza kryje upně své struny (Fab. 8. a j.). S jinými příponami tvořena jsou slova: družkyně (= družka, Slav. 10), milovatel (Jes. 1, ale tamže též milovník, v. 11); udivenství (= podivení; Fab. 34), nesmělec (Radosl. 5.) a j.
29 Hojně utvořil Palacký jako jeho předchůdci a vrstevníci složenin a sraženin slovních, někdy zcela nezvyklých a proti povaze českého jazyka. Jsou různého druhu, na př.: blahočinný (Fab. 39, Bal. 39), díkočinný (Modl. 4); světoplný (Bal. 32), světovládný (Rad. 1); bleskolícé slunce (Slav. 3), květolícé Podletí (Slav. 18), růžolícá schrána (Hr. př. 3), černolůnní loď (O. inist. 34), vínek hvězdokvětý (Id. ř. 59), mrákoty hustotkané (Slav. 20), lehkovlný potůček (Bal. 26); k děvčeti krásovlasému (O. In. 92), v křídle květovonném (Id. ř. 57), storamenné smrti (Fab. 25; už u Palkoviče), věkosvížím stínem (Id. ř. 55; už v Hlas. II.), ožijíc květotváří vyvstane krása (Id. ř. 70); nervů srdcetrnoucích (Id. ř. 47) a j. Příklady samy ukazují, kdo našim buditelům při tvoření podobných výrazů byli vzorem. Byli to jednak klasikové latinští a řečtí, jednak spisovatelé němečtí; u Palackého jako u Šafaříka hlavně Klopstock. Pozdržel jsem se podrobněji při mluvě Palackého; vycháziť z rozboru tohoto na jevo, kterak Palacký i při skrovné své činnosti básnické vyniká přece znamenitou tvořivostí jazykovou, jako mnozí z jeho vrstevníků. Palacký, jak známo, má též dosti velikou účast ve tvoření terminologie filosofické. Kromě toho vykládá nám způsob, jakým Palacký nakládá s mluvou spisovnou ve svých pokusech básnických, i jinou ještě jeho činnost v době pozdější. Palacký totiž později 30 rád a často hloubal o jazyce českém, o podmínkách, za kterých by mohl vzkvétati, o purismu, o oprávněnosti tvořiti nová slova, o právu starých slov již ustálených atd. Nedal si ujíti žádnou příležitost, kdy mohl zasáhnouti v rozvoj českého jazyka platným svým slovem. Sebrané jeho spisy podávají toho hojně dokladů. Jak i v tom měl šťastnou ruku, protože veden byl bohatou zkušeností, velikým rozhledem a svým soudným duchem, ukázal by podrobnější rozbor jeho názorů jazykových. *** Po stránce metrické jsou Palackého básně velmi zajímavé. V prvních svých českých pokusech Palacký básnil ještě podle prosodie přízvučné, v pozdějších konsequentně časomírou. Básník sám označil toto rozhraní ve změně svých metrických názorů. Připomíná totiž při své odě, kterou složil na počest Palkovičovu k jeho jmeninám (24. dubna 1816): „To byla má poslední přízvučná báseň“ (Vl. život, str. 13.). Na den 1. května téhož roku (1816) jal se skládati báseň „Vítání máje“, ke které ve svých zápiscích připojil si poznámku: „opojen jsa krásou přírody začal jsem svou první časoměrnou báseň“. Co náš spisovatel o změně svých metrických náhledů vypravuje, to máme plnou měrou jeho básnickými pokusy dosvědčeno. Z první doby máme zachovány dvě básně: 31 „Slavení pokoje“ a „Slavěnu“, která je věnována Jiřímu Palkovičovi; obě jsou psány veršem přízvučným: „Slavení pokoje“ přízvučným hexametrem, jakým s počátku skládal verše též P. J. Šafařík; „Slavěna“ pak zdařilou umělou přízvučnou slohou alkajskou. Všecky básně následující Palacký skládal podle pravidel prosodie časoměrné, ovšem podle tehdejších názorů o prosodii časoměrné, hlavně podle zásad, jak je v době dřívější stanovil již Rosa; v této pak době zastával je u nás podle novějších objevů pozměněné hlavně Jungmann. Nynější názory metrické neshledávají je ve všem přesnými. Palacký oblibuje si hlavně dvojí metrum časoměrné: hexametr a strofu alkajskou. Hexametrem časoměrným napsal na př. „Ideálů říši“, „Báseň na smrt Fabryho“, „Báseň na smrt Petra Baloga“ a některé zlomky; alkajskou strofou „Moudrost“, „U hrobu přítele“, „Modlitba má“. V básni „K samovraždivému Radoslavovi“ užito veršů asklepiadských. Kromě toho Palacký chtěl prováděti v praksi Klopstockovu zásadu „o volných rytmech“, k jaké u nás hlásil se také Jungmann. Tyto volné rytmy spatřujeme zejména v první polovici „Básně k slavení jubileum konviktu Jesenákovského“, v druhé polovici však nastupují za ně hexametry časoměrné. Svou zvláštní strofu asi v duchu Jungmannově Palacký chtěl vytvořiti v básni „Na horu 32 Radošť“, která sice obsahem patří k nejlepším básnickým plodům Palackého, formálně však hřeší proti zásadám metrickým. Za to více podařila se mu přízvučná volná strofa v básni německé „Am Neujahrstage 1818“, v níž mu asi tanul na mysli vzor Goetheho. (Druhá báseň německá napsána je přízvučnou strofou alkajskou). V celku tedy Palacký i po stránce metrické ukazuje se velmi konsequentním: když jednou nabyl přesvědčení, že prosodie časoměrná je dokonalejší nežli přízvučná, neodchyluje se od zásad těchto ani o vlas též v praksi básnické. Z toho pak snáze chápeme vřelost i ostrost tonu, s jakým zasazuje se o časomíru v Počátcích. Prakticky zásady ty prováděl již skoro dvě léta před objevením se Počátků. *** Připojené poznámky mají býti doplňkem tohoto kritického vydání. Podávají data literárně historická ke každé básni a odchylky při jednotlivých starších vydáních (t. j. samostatně vyšlé básně „Na smrt Štěp. Fabryho“, básně v Počátcích, v Jungmannově Slovesnosti z r. 1820; při překladu Ossiana též v Radostu). Na jiná vydání bráti zřetel, nezdálo se mi potřebným, protože jsou i pro obsah básní, i pro řeč jejich bez významu. Na konec dovoluji si vysloviti své vřelé díky p. univ. prof. dru. Boh. bar. Riegrovi, který mně ruko- 33 pisnou pozůstalost básní Palackého se vzácnou laskavostí propůjčil k mé rozpravě a k uveřejnění; dále panu dru. V. Nováčkovi, adjunktu zem. archivu, který připravuje hojné rukopisné památky Palackého k tisku, se mnou laskavě nové objevy z této pozůstalosti, pokud se týkaly básnické činnosti Palackého, sděloval a tak přispíval k úplnosti všech básnických plodů Palackého; konečně p. univ. prof. dru. J. Královi, který mně ochotně podal vysvětlení o metrické stránce básní Palackého.
V Praze 1. května 1898.
Dr. Jan Jakubec.
34 BÁSNĚ Z RUKOPISNÉ SBÍRKY FR. PALACKÉHO.
[35]

1. Ideálů Říše. 1818. Hymnus.
Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeští U pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé. Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blíží Posvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučné Ve hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvály Horlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícý Zemské peruti mé, a do srdce mi sešli paprslek Tvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa lívá Plápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům. Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní, K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou, Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímá Bran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucy K svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčné Vznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí ——— *) Slovo „tu“ v rukopise chybí, je v Počátcích. Je to chyba opisovačská, básník je patrně při opisování přeskočil. Slovo toto je nutné k vůli rytmu. [37] Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucým Rozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné, Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid. Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajná Toužba plní, proniká život ohněm háje svatého Veškery stíny; Boží duchové jasných u potůčků Krystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům. Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály! Slávou věncovaná božskou své rozbila věčně Sýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítí Krása, velebnější nad valné oblohy jasnost. Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky, Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícý Do svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná, Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi víže Svět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásy Eterového učí radovat se ve slávě nebeské. Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhlé Srdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí. Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobývá Ocelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucých Měst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné: Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrocká Dáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. – Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu, V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnou Snášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky. 38 Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícý K souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskou Zemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubi Laskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervů Sladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš. Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky! Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti, Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce Mohli světů napojit; sem valné proudy se mějte Chvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podává Háj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažte Zhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý: Ať věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou, Ať se radosti plnost roznáší v vichru letícým, Ať dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti. Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínek Hvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blaženců Bezkalné oko, a zpíná se udatněji činnost V srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci. Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejíti Prouze do hloubi světů? Jim jarní bedra opáše Sýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti. Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemství Nezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucý V blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné ——— *) V rukopise nedopatřením psáno twa, 39 Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážky Aj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslí V sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása. Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obráží Svět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkou Obraznost perutí nese v nadvětrné kraje světla Plápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupá Do svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího, Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. Sešli S hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslek Otče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučně Zpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeské Zajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebná Tvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé. Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasná Studnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrů Oslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná? Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš? Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprsků Sešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat, Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabého V spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávou Nesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučné Pléší vrchole háje svatého, a studnice všecky ——— *) V rukopise psáno hwezdné. 40 Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy. Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí, Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží. Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucý Cedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně. On přemilé navštíviti své, a do srdce radostí Nadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!

2. Moudrost. 1817.
Komuž nebeská věrněji slíbila V kolíbce Moudrost ochranu laskavou, A svou stužíc mu srdce číší Do svatyní směle jíti dává: Nepohne nikdý ním Osudů divých Pohled hrozýcý; ni světa v odporu Celého moc povstávajícý; Pevně pokoj v jeho srdci sýdlí. Smělou nevinný kráčeje odvahou, K oltáři chvátal Hus; a milostivé Na tváři jasné tkví*) mu ještě Usměchy, k říši kvapíc nebeské. ——— *) Tak v Počátcích i v rukopise; ale vedle tohoto verše Palacký napsal si in margine: ... dlí. 41 „Ty prach jsy, outlá schráno! Y buď tedy Prachem; a duch můj, k Pánu se vyvznesa, Nesvadnulé dosáhne palmy!“ Dí, a ve plápolu jest, co fényx. Hořká se, bratří, vám slza rdí v oku! Zhoubnou že berlu nad člověkem vina Mračný Osud vítězně náší Tamto v obět krvavou nevinnost! Do výše pohled! Nezkaleným tokem Plynou z eterské studnice proudové Moudrosti božské, a blaženství Hojně lejí v prsa žížnivého. Co lesk a prázdná prospěje příznivost Losů pozemských? Tam k nevyváženým Letí radostem duch svobodný, Vzhůru v Olymp se vynášejícý. O kéž nebeských dotknu se blížeji Moudrosti proudů; horlivě, oblažen, Bohům se oddám nesmrtelným, Volně do líry pějíc milostné. A Můz tajemné krásně se rozvine Hraní, a harfa od boha dotknutá. Opět cytů do srdce líti Proudy a vděk bude nejživější. 42

3. U hrobu přítele. 1817.
Okem slzýcým ke hrobu přítele Přistupte, bratří! Aj tu ve chládku svém Za mládi zvadlá růžolícá Schrána ducha v pokoji spočívá. Jej více žádné jitro nevyzvolá Z temného lůžka; více nepozbudí K radosti jasné světlo denní: Jej studená kryje zem pověčně. A však ne ranní být obětí smrti Mládec zasloužil; jej mile krásyla Y srdce přímost, y světější Pallady láska y Můzy přízeň. Božský v prsých mu časně zaplápolal Oheň, a krásný vzhůru se nášeje Duch se svatou tam horlivostí K cýli letěl, k ideálu říši: A předce přísný Los mu na usvitě V srdce mladosti šíp*) studený vbodl, A z objetí vytrhna bratří Mrákotě jej za kořist odeslal! ——— *) V rukopise psáno ffíp. 43 Nebraňte, bratří, volně linouti se Slzám utrpným! Ach Osudů ruka Krutá nešetří nic plačícý Prosby, ni kvítku mladosti outlé. Tvé zbytky smutné, příteli, nekryje zemí domácý matka žalostivá; Ni rámě sestry hrob posýpá Kvítky, – slzou skropený tužebnou: Cyzý zavírá kraj Tebe v lůno své, Nevšímanou Tvou schránu němá Zoře Skrápí, a chladný vítr zvívá Truchlivě na hrobu Tvém utichlém. Y poďte, bratří! Ve smrti hájoví Svatém na místě tomto, u přítele Žalostně zesnulého, vážně Spolku svatého památku saďte! Tu vezmi každý z posvěcené země Poklad památný: že v světě*) nic není Trvánlivého! ni kvetoucý Růže mladosti, ni sýla mužská! ——— *) V rukopise psáno: w swěte 44 A ten, co zvěčněv nezkaleným okem Radostně zbíhá teď světa končiny, On sejda sám s své hůry jasné Sýmě památky svaté zurodní.

4. Na horu Radošť, v Moravě, (Radegast). 1818.
Tak světovládná Slávie stojí! Oceánové se pění pode trůnem Panujícým věčně, a nízce hrdé Družky se koří před vládkyní: Tak vysoký pne vzhůru se Radošť! Kryje v oblacých hlavu svou starožitnou, Kryje ve střevách země základy své: Tak panuje důstojný horám. Sláva ti, Mocný! Aj tobě hrdý Patu líbá skroušeně Karpat, a valné Sudetů skrývá se řadí za tebou; Laskavě panujž ty v říši své! 45 Když se velebné tvé čelo mračí, Spěchají služebně tu ze zboru tvého Chmury trestu, tvým hněvem ozbrojené: Tesklivě upí země před tebou. Jasně Radošti vznes korunu svou! Slovanů oltáři a Slávie věrná Ty památko! Pohled tvůj veselý Aj! v duši radosti čilé budí. Přestali valných kouřit obětí Rodové hostinští; více ni zvučné „Radogosti“ háj svěcený nevolá; Věčně oněmělť y chrám y kněz: Předce tajemství věrně ti chová Starožitný dub; a do srdce potomkům, Při utichlém slavněji kůru lesů Sýlu věje otců zesnulých. Díka ti, outlých mého jara snů. Ty dověrný tvorče: plnou k tobě chvátá Duše má radostí: dej, Vznešený, Žíti mi ve stínu svatosti tvé; Tu z pramenů já čerpati živých Chcy slovanskou sýlu; a skály Olympské Ožijíc roznášeti divně budou Hláholy slovanské líry mé. 46

5. K samovraždivému Radoslavovi. 1818.
Stůj, o vrať vztažený pošvě, Radoslave, Meč! o zdaž nevidíš? Nesmyslný! tobě Střílí z tváři bledé hydry Megeřiny. Stůj! jest k živobytí brána odevřená Ještě; zhoubu volá zoufale nesmělec. Ukroť bouři prsou; ku břehu nádějí Jasných roztřepenou bárku poveď směle. Po zrádných skalinách, v rozbroji vichrovém Živlů rozzlobených mocně, co bleskové Bouřkou, ať zeměsyn portu se doplaví – Nejvyšší poručil. Bratře polož braně! Odbojným se čelem rouhati nesluší Strážícýmu život andělu! Jest! tobě Hořký píti kalich osudové dali. Neštastný! ku prsům zrádce sy ještěra, Zmámen, vroucně vinul; on střely jízlivé V oupřimné ti zaryv srdce, nechal tebe. Ty zplýváš ve slzách? Přej sobě odlevy Léčícý: hoře tvé v krůpě se roztaje. – Ach tvé srdce čilé, duch spanilou hoře Vroucností, sliboval v usvitě růžovém Jasné plápoly dnů: v háji svatém hrdě Zachvíval vysoký náděje praporec. Vstaň; osměl se nový ohnivě cýtiti V jarní sýle život; aj vznešená věje 47 Palma v posvěceném háji, a vítěze K nesmrtnosti volá, k ochraně vlasti své. O třikrát blažený ten, komu plápolem Božským ňádra se dmou, genyové čelo Vlídní obletují v kůru milostivém. Se mnou,*) Příteli, poď! Tam u památky té Jasné slávy otců, v obrošeném luze, Poustennícy, nové začneme spolčení. Blyštícý duhu zříš? Bouři litostivý Pán ráčiv potišit, laskavě nám kyne.

6. Modlitba má dne 26 července 1818.
O Ty, jehož tam slunce se v oslavě, Jak čáka věčná nad smrti oudolím, Pokojně vznáší, a spějícý K chvále budí hlasy díkočinné: Ty outočiště lásky a původe Její! v slzách já ohnivě před Tebou Padám na oltář, kdež radostné Zhůru letí k Tobě tvorstva díky. ——— *) V rukopise psáno dohromady: semnou. 48 V slzách tužebných, v rozkoše výtrhu Tichém; jsemť, Otče, jsem milován Tebou! Skláním se, v důvěrnosti vděčné K Tobě rukou vznesa, tvorcy svému. Plnost Ty ráčils lásky darů mně dát. Ty mysli mocné křídla zapůjčuješ, Ty ctnosti rozkoš dals, a věrné Srdce a přítele cytlivého. Však výše pálá horlivě díka má! Podál domácý lůna milosti jde Má stezka bouří; však Ty chráně Strážce milého mi dals na průvod. Opuštěný jsem v života bráně stál, An černě vůkol mračna se snášela, Jedoblivé y zlobné*) hrůzy Hnaly na nezbrojenou nevinnost: Tu aj utrpné, vlídně co mátino, Mne pojme rámě; z víru, propasti té Vyňat, za ním na lásky křídlách K cýli letím směle palmovému. ——— *) V rukopise psáno: zlobně. 49 Dej z těchto zřídel, dej, o Všelaskavý! Mně čříti moudrost; v kůru nebešťanů Chvíl sem se, když ten hlas milovný Posvěcoval mě k činům hrdinství. Nezemru věčnou nikoli já smrtí! Záblesk nebeský, krásu svatých duší Viděl, viděl sem já tělesně: Téť nebaví země stíny mrtvé, Nýbrž v domácý světla se okresy Vrátí, kde jasná jí kyne odplata: Kde já za ní v Tvé, Otče věčný Lůno vyšvihnu se nesmrtelně. 50

1. Báseň na smrt P. Štěpána Fábryho, veřejně mluvená v shromáždění pohřebním v bibliotéce v Prešpurku, 18 března 1817.
Jdiž, Otče! čeká v nebesých Tebe vítěze palma! Jdi! – dokonals běh slávy a života. Byltě šlechetný Tento běh! a blahosti se hojní prýštili vlasti Pramenové z něho! Jdi! – ale teskně se srdce svírá Při Tvém odchodu, Oslavený! a žalost se procházý Oněmělá v zvlalinách tvé slávy, o Pannone! – Zvadlať Ozdoba věnce tvého! zraněn padl vůdce udatný K Můz oltářům; padl! a libé kryje Můza již upně Své struny – Slávie smutná dlí u památky žalostné. – Onť to byl! on věrný Učitel! ochrana nouze Kvílícý! a srdcý vládce a vlasti miláček! On to byl, z jehož ust tobě ó mládenče se hojné Prýštily proudy svaté moudrosti; jehožto milostné Obletovávaly Gracye vždy! – Jej Mátě Lyceum S utěšeným vždy srdcem slýchala. Životy lévals Do škol uveselených; a vlasti Tě háje radostně V lůno pojímali své, – ale ach! již víc nevidí Tě Truchlícý pole vlasti! v samotném zůstaly smutku Tvé oltáře, ni více chlubí obětí se lahodnou Od Tebe přinošenou Uměnám; Ty mlčíš – a Lyceum Máti drahou, svírá němý žel; a slzy hořké Valně lijí se opuštěncům. Tebe vůdce a chránce, 51 Manžela, otce volá hlas jich; ale hasne daremný. Kdo vrátí sešlého do bran nebytí! Kdo odejme Storamené smrti objetím ledové ty kořisti? „Vznikej a kveť a zvadni!“ volá hromovým všudy tvorstva Hlasem, a „zvadni!“ vryté Osudem tkví na čele jasném Člověku! Kdo zmaže písmo neuprošené? kdo pováže Ruce kruté osudům? – Tak otcovi syn, synu dobrý Otec a choť věrnému milenci se odtrhává Z objetí vroucného: tak Otče! vyňat, ach skůro vyňat jsy Nám z prostředku našého – ne z srdce našého – a vcházýš Ve studené Smrti brány! – Zde však ho není, zde, Oslavený! bytu tvého. Ty nastupuješ s udivenstvím Světy nové; a nová blaženosti Boží tě projímá Jiskra nyní; ty slavně se stkvíš nad hojně tisýců Bydlitelů nebes oblažených! – ale tvé outrpně Zpět na milé své pohlédá oko; laskavě v srdce Svých ty opuštěnců blahočinnou odlevu líváš. – Truchlícý mládenče, podiž! u svaté tu památky Oslávence zaruč se vážně, že stezky se nikdý Nezchýlíš, kterou On šel; na kterouž i starostně Bloudícýho uváděl vždy. Tak hodně okrásýš Věncem důstojným jemu hrob: a zalíbeně shledne S hůry blahý jeho duch, a vzniklé Ctnosti požehná. 52

2. Zlomky z mé první básně novoroční l. 1815.
Slavení pokoje.
a) Vojna.
Od Rejnu nejprv vznesši se na černých strašlivých křídlách, Hrůzu a strach hned po celé Europě sypala leklé. Kudy šla, rachotem peroucých děl a ukrutné střelby Provázená, tu strachem y hnedky trnuly světy. Hrčeli valní potokové krve vylité lidské, Zžíravý pak stíkal vysoké oblaky plamen. Vůkol ní lítala Smrt, ta družice ukrutné Vojny. b) Upokojení.
Jakož na moři nebezpečném když Eola lití Větrové ze všech*) přitekou stran, a se do sebe davše Vesmír v směsycy uvozují, a pěnité vlny V černé se mísý oblaky; hrůzou zmatení plavcy V korábu obnaženém svou vidouce záhubu jistou Kvílení přežalostné v tom pojí k rachotu bouře; Smrtedlná jich sevřených srdcý se zmocňuje ouzkost ——— *) V rukopise psáno dohromady: zevšech. 53 Moře když rozvzteklené je v propasti bezedné hříží, Aneb vrchové strašných vln je v oblohu mísý. Dobrotivý však Bůh v tom nezbedné pohroze bouři, Rozpěněné hned ukojí vlny a zděšený koráb K zemi přivede přeblažené. O, radosti plavců Nesmírné kdož vypsati můž? Jich okřálá srdce Vroucý jen Osvoboditeli díky cýtiti mohou. Takto pokojem potěšený se raduje vesmír. c) Ctnost.
Ctnost teď, přemilá Ctnost, již v hanebném upěvši dlouho Vyhnanství, aj veleslavné opět tryumfy vede. Medle, co bez ní jest živobytí? Ha, oplývej všemi Poklady Gangesa zlatonosného; nech Peru ti zlaté, Nechať y celý světa ten okrslek pokorně slouží: JestižeJestliže Ctnosti nestkví se milostný paprslek v tobě, Jestli ji utíkáš, – kdož můž tebe bídnější býti? – Pokoje veliké dobrodiní ji vrátilo zemi. Kdež byl v bouři té stud? Kdež čistota měla svá sýdla? Láska kde měla svůj byt, v tom Marsova zůření času? Ó již nezůří Mars! již Pokoj panuje vlídný Pod jeho berlou dobrotivou se nevinnost krásná Rozvíjí a utěšené nese ovoce Láska. 54

3. Báseň k slavení jubileum slavn. Konviktu Jesenákov. d. 15 ledna 1817.
Kdo své vlasti milovatel hodnější, Hlasy její s utěchou slýchává, A, k ní rozplameněn, ji udatněji chrání: Lourů nesvadlých čelu důstojnému*) dobývá. Kdo, upění nešťastníků jsa čitedlen, Slzou v oku, kvapí co milostný S nebe Anděl, a staví upění, a zaháně zůřivou nouzy pryč, balšámu na rány nalévá: Jej přeradostný křik zachovanců zbožní, Onť jako dobrý bůh dobré tvořil. Důstojných umění kdo milovník ochranitelný, Svým ramenem k jejich oltářům vede národy valné, Jiskry budí tajené, vlast osvěcovati majícý; Šlechtí mrav a blaží člověčenstvo, a vznáší K důstojenství nesmrtedlníků: Štastná M M ůza radostně slaví jeho jméno a valné Národy žehnáním provodí ho vděčným, Vzhůru v Olymp ve slávě se vznášícýho. Kdož ale, rek jsa, co z lepšího světa záblesk, Všech spolu těchto dobyl sobě věnců: – ——— *) V rukopise psáno: důstojnemu. 55 – Zastav, harfo, slabé hlasy tvé! Kdo dosáhne do výše Věčnými opěvané? Tobě mírnější kyne předmět. Viz reka důstojného! Ve tváři mu dobrota svítí, A vznešené čelo kryje pokoj; jeho duch jako slunce Vzcházýcý; jeho mysl co blesk, tmy pronikajícý. Aj! již do pole vlasti svatého se béře, a sýmě Vezma zlaté, vznešenější rozsevač, hojně posývá Z lůna dobroty své zemi prahnoucý, a opatřiv Sýji mladou, otec ušlechtilý, již slavně se náší Tam, kdež nezčíslí světové pode trůnem Božstva Ve své slávě radostně hrají, kde Ctnosti nevadlé Palmy vějí, kde Boží rozkoš jej v lůno pojímá. Jenž věčné již u Tvorcova trůnu radosti požíváš, Dobrotivý kdys mládeži otče! rač od své výše Na spanilou shlednout svou sýji. Milostně se vznáší Vzhůru, a hojnější sliby vzácné Vlasti podává. Sláva Ti, Dobrotivý! Y letí syce pryč, jako šipka V věčnou hloub časové; a národy veškery vůkol Svého do víru berou ku tiché nepamátce potomkům: Než, dokavadž Uměnám vlastín bude obětovávat A přešlý zpomínati věk, v jeho vděčném srdcy Vždy Jesenák, blaženosti naší původ, bude kvésti. 56

4. Slavěna. P. J. Palkovičovi. 1816.
Jak bledou mlhy svolané Nehodou Když v nadvětrné kladou se prostoře Z svých bleskolícé paprslků Szuté jsa slunce, jen temně žíří: Tak zatemněn, prv jasný co obloha, Byl libozvučné Slavěny oblíčej; A vděky postavy y tváři Nebeskou velebnost krutý Osud, Co Nocy rouškou skvícý se země kruh, Byl zatemnil; až pyšně y družkyně (Ač toliké jim vznešenosti Nedáno), nad ní se vypínaly. Ba vlastní dítky, jasnosti nevidouc Své libomluvné Bohyně, bloudily: Jen v tichu hořké slzy linul Vlastenec pro osud řeči milé. Však na čas jen. Aj! milostný genyus, Co květolícé po zymě Podletí Tam k svatým vzlítá pramenům, a Rozplášiv mrákoty hustotkané 57 Ji oslonil. O rozkoše! Plamenem Jí oči jiskří! Radostně vznášejíc Se u tryumfu vzhůru, s plesem Nesmrtedlnost, svoji družku, vítá! A zvučný vůkol vesele rozléhá Se Bůžků jejích ples. Až y zahoříc K ní milostí, jí vroucý nosý Na oltář oběti hojné dítky.

5. Báseň na smrt Jeho Osvícenosti, Vys. Uroz. P. Petra Baloga, Pána na Óči, vrchního hraběte slav. Stolice Zvolenské, přísedícýho při tabuli Sedmipanské a nejvyššího inšpektora Evangel v Uhřích. Veřejně mluvená při slavnosti pohřební v bibliotéce v Prešpurku, dne*) 1818. *** Zkormucená jako mátě vidí na synáčku milostném Láskyplné hasnout již pohledy, a smrti temnou Říši pojít zkoralé do zhouby zbytky miláčka; Jí se y háj pustým, y milý kraj zdá se samotným: ——— *) Místo nevyplněné; bylo to dne 30. listop. 1818. V. „Poznámky“. 58 Tak Pannonye Tvou, Balogu vznešený, oplakává Smrt, a oprouc slzavé na popelník Tvůj oči, teskně Rozvalenou v ruinách pohlédá slávu domácý. Smutky její se syrými pronáší vlasti palouky: Truchlí sad, hrana temně zvučí, hrobové bere roucho Město y hrad; s užasem se vidí teď opuštěna vlastín, A svou ztrátu tokem děkujícých slez oplakává. Y slušným se kryjí zármutkem vlasti palouky. Velký byls, o Oslávenče! Ty podporo sýly Pannonové, ochránce Ty národu, vlasti a cýrkve! Mudřec v mysli čilé, a křesťan v srdci pokorném. Tyť mocnou, jak orel, perutí vyletěl sy do výše Nestíhlé, a chopiv oruží se Perounova, svázals Bouři Erinnyovou; Tebe strážce Pokoj do urodných Sýdel následoval, hlasu Tvému kořil se radostně Vlastín, bezpečný pode štítem*) ochrany mocné. Ach, zlomený je štít! a strážcova přestala péče Hájiti chrámu a práv! nebudeť již plésaje, vůdce Vítati lid blažený: smrt nám jej odjala přísná, Y slušným se kryjí zármutkem vlasti palouky! Než, štastný, kdo jak on, vykonal svou cestu pozemskou! Tíše co lehkovlný květnou dolinou se potůček Válí, kamž řeřavá vždy milostněji záře zavítá, ——— *) V rkp. Palackého psáno: fftítem; ale ve v. 21. štít. 59 Y svížími rosývá barvami: tak mu povolně Léta plynou v oceán věčnosti, do lůna blaženství. Čest jemu předcházý, zprovodí ho pronárodu vděčné Plésání, a Pověst v jasnějších slávy památkách Věčně staví jeho jméno, – cytem by potomcy pobožným Chválili jej, zahoříc ku činů jeho následování. Blaze Ti, Oslávenče! Složiv křehkosti pozemské, Oblažený genyů*) jsy oděl život; ach, my u valné, Ještě lidé, bloudíme mrákotě: k obloze věčné Ty vzletnuv, k okorům blaženějším neskonalosti Světoplné, patříš na tajemství slávy, a patříš S hůry milostivě zpět, blahočinný genyus*) anděl, Na kraje vlasti drahé, na syré Tvé v smutku miláčky. Buď laskav, Duchu oslavený! ať opět vstane mocná Nám Pannonye, a vzjasní oko Tvých se miláčků! ——— *) V rukopise psáno v tomto slově g vždy bez háčku; snad vyslovovali tehdy jenyus, jako někteří starší lidé posud vyslovují latinské g (na př. jenua a j.). 60

Am Neujahrstage 1818. Der Hochgeb. Frau N. v. Z. ...
Ernsthaft mahnet des sterbenden Jahrs Leiser Schlag den träumenden Wahn. Er fliehet hin Er fliehet hin Des Lebens theurer flüchtiger Strom.
Es reisset die Woge gewaltig fort Des Lebens Freuden, der Sinne Glück Und nimmermehr Und nimmermehr Kehret die Wog’, wo sie war, zurück.
Doch nicht ergreift sie den ewigen Geist, Die edlere Seele, die höher strebt: Es hebt sich hoch, Es hebt sich kühn Die Flamme zum himmlischen Sitze empor.
Du Theure, Du hast sie redlich genährt, Die edlere Flamme dem Himmel verwandt: Sie leuchtet hell Und wärmet sanft Heil Dir! der Deinigen edle Brust.
61 Weit ist der Kenntnisse selige Bahn, Hoch ist der Weisheit Ziel und hehr. Drum lebe lang Und lebe hoch! Bis Du es fassest – und mich es lehrst.

Am Nahmenstage der H. Frau Josephine von Csuzy gedichtet im Csuzer Garten.
Herauf o Sonne! Röthe mein Saitenspiel Mit einem deiner Erstlinge! Festlicher Erschallt mein Lied, am Tag der Freude, Dir im harmonischen Flug entgegen!
Das langentbehrte! Siehe, es kleidete Sich neugestaltet wieder der Rosenhain, Und meine Laute schwieg; sie weckte Keines der Freudengetöne wieder.
Nun halt ich es nicht länger! Es lockte schon Der Musenhain ins Heiligthum einst den Schwan Von Csuz, als ihm die Harfentöne Mächtig begeistert dahingeflossen.
62 Du schöner Hain! von zärtlicher Künstlerhand Hervorgezaubert! Heilige Bäume, die sich tausendzweigig wölbend, höher Zu der ätherischen Welt mich heben!
Euch Grüss’ ich festlich, und dich Apoll, und Dich, Sein Liebling, Schiller; göttlicher Plato, Dich! Mit ehrfurchtsvollem Schauer tret’ ich Euch, aber freudig entzückt, entgegen.
Hier wohnt sich’s gut! Hier schlag ich das Zelt mir auf! Hier tönt es kunstlos fröhlich dahin, das Lied, Das ich, Verehrte, Dir am Tage Froher Erinnerung, dankbar weihe.
Schön ist’s, im Kreise liebender Seelen sich Den Musen weihen, und der Natur! Da weht Ein hehrer Geist, verklärt im Bilde, Weckend der Ewigkeit hohe Keime.
Und herrlich ist’s, den flüchtigen Augenblick Zu fesseln, Gnade spendend und Segnungen. Ein Gott erscheint er, wem der Wohlthat Kränze das würdige Haupt’ umwinden. –
Du Edle! Fröhlich steigt nun und hoch empor Die Sonne; fröhlich grüsst sie der Vögel Schaar, Und überströmt aus voller Urne Mich mit Entzückung zum Tagesfeste. **
63 Doch der fühlenden Brust Regungen jauchzen nicht Laut umher, und es schlägt nicht an den Sternensaal Ihr bescheidenes Zeichen, Pranget nicht im Triumph einher:
Aber tiefer erbebt ihr das erweichte Herz, Und, im Stillen geweint, lockt aus des Himmels Schooss Eine zärtliche Thräne Segen über den Gütigen.
64

ROZVRHY DĚL BÁSNICKÝCH, ZLOMKY BÁSNÍ, PŘEKLADY.
[65]

Epopea.

Napadl mi na mysl ideál veliké epopej všenárodní nové, v nížtoby poslední národů válka s Napoleonem se opěvala docela podlé ideí nejdokonalejších, nejživějších a nejkrásnějších našeho věku. Epopea ta počala by se s Napoleonovým vtrhnutím do Moskvy – a s zadržáním vždy jednoty v básni a v příbězých pro usnadnění obraznosti, a však nevížíc se cele historyckými pravdami, nýbrž jen jako ducha celé té světa dějiny šetříc, opisovali by se živě a podlé vzdělanosti ideální – našeho století bojové, usylí knížat a národů, jejich důstojné pěkné horlení pro svobodu a důstojenství člověčenstva, pak duch jejich národní a vlastenecký ve vší jeho sýle a rozmanitosti, a však nepouštíc se do rozumování, nýbrž plastycky, jakožto volný plod obraznosti vytvořujíc jadrné obrazy života válečného, polityckého a pospolitého. Zdetě pole neorané ještě, a odhodillibych [67] pryč všecku bázlivost, kteroužto mne*) hatí regule a příklady jiných, myslím že by se mi nějak podařiti muselo. Následovalbych ideálů nynějšího věku – svobody a vzdělanosti – a.t.d. – a však volnými obrazy ne filosofováním, a to by jednotilo básně rozmanitost. Život, talenty, skvostnost, moc a sýla tolika mužů a národů v nejvyšším stupni vyražené podávají pole nepřehlednuté, nevyměřené a nevyvážené rozmanitosti, tak že tu nebude potřebí pečovati o rozšíření, leč co fantasye vyhledává, nýbrž o zamezení se v jistém okolu, z něhožby vše prohlednouti bylo. Dobře byloby tu místa ohleděti kde se co dílo, pro bezpečnější opisování; na všecek způsob ale, dobyti sobě způsobnosti v epickém slohu, aby potom nebyl překážkou. Pročež dříve něco jiného pod ruky vzýti rádno, nežli bych se oddal do díla obrovského, mezytím pak vždy poznávati více vznešenost života národů, ducha století a ducha dějin veškerých ve člověčentví z ohledu epického. První ale zákon jest pro mne: nevázati se, nýbrž volně následovati genya anť vodí nás ideály svými. Toto byloby epos národní, dílo pak nemenší nežli byla Iliada; dílo věků trvajícých. Příkro to; ale všeho doletí se pravý enthusasmusenthusiasmus, a mně nelze v lyrickém, nýbrž v epickém toliko pokolení prospěti, obživuje daných předmětů, ——— *) Tak v rukopise m. mně. 68 usyluje k velikým ideálům, a zdržeje se již jednou nekonečného rozumování v básněch. – Všecka velebnost náboženství, všecka svatost a tajemství vznešeněmystické, všecka neobsáhlost známostí ve hvězdářství, ve filosofii, v umělectví, v přirozenosti, v dějinách světa, – všecky květy věků křesťanských a europejských v lásce, v enthusiasmu, v hrdinství, v romantysmu, v belletrystyce, v národní hrdosti a. t. d. bylyby tolikéž barvy k velikému obrazu tomuto, z nichžto živý, skladný, duchaplný a vznešený výraz, co zrcadlo všech věků zpodobí se. Y nadpřirozeného působení nepotřebí zapříti – ale podlé ponětí našich časů, jakožto bdící Prozřetedlnosti. Ta se jeví v oné strašné porážce, zymou přivedené, hned z počátku, čímž y velikost té věci o mnoho se zvýší; pak v roznícení všech vůbec národů, zpojivších se pěkně pro zákon ducha původní; roznícení to od Boha pocházý. Celý život člověčenstva tu krom toho se ukazuje; motývy věku našemu příměřené; interese činů zpojené v osobách nemnohých a těch zvláště slovanských – Alexander, Kutusov, Švarcenberk etc. Divadlo skončí se v Paříži s dobrovolným ustoupením Napoleona – tak toho vyhledává věk náš – a s usnešením se knížat, že svobodu dají národům svým – a s ohledu Prozřetedlnosti zde zjevně působivší, svatá alliancý. – Zpěvec by se vždy musel z ohledu vyššího považovat – jako genia, vypodo- 69 bujícýho mínění, žádosti a cyty všech národů, jenž bojovali spolu pro svobodu. – Slovem: ideál časů našich, v nejpamatnějším světa boji. – (Dne 16 Srpna 1819.)

Plán truchlohry.

1. V Peterhofu.
Kateřína y Orlov – v lásce. Zpomenutí Ivana. Bestušev*) předloží Kateříně manželství. Kateřína k tomu chce zvoliti. Rada o koho. Tejná tužba Kateříny pro Orlova, y usylování tohoto. Arcybiskup Novgorodský přednáší Ivana; chvály jeho a nešťastný osud; jeho právo ke trůnu. Vzývá velikomyslnost Kateřininu**) a radost nad tím Rusů, an potomek velik. Petra na trůnu bude. Dušená***) nad tím nevole Kateříny. Orlovův hněv. Prosby jiných u Kateříny o vysvobození jeho. Kateřína předstírá jeho nezpůsobnost, nepřátelské proti ní smýšlení, poněvadž ví, že od následovníků jeho životu jejímu činěna osýdla; naposledy nebezpečenství vyplývajícý odtud synu svému Pavlovi. Nemohši zpříma zavrcy slušné prosby, odpo- ——— *) Před tímto slovem přeškrtnuto: Panin. **) Tak v rukopise; jinde Kateřína vždy. ***) V rukop. psáno: dusená; tedy patrně chyba písařská m. dušená. 70 vídá slibem obojetným. Orlov ustanoví záhubu Ivanovu. Kateřína s Orlovem. Orlov s Bestuševem a s náhončími svými.
II.
Ivan u vězení, se dvěma strážcy, jenž ukázavše své tvrdé s ním*) zacházení, sednou sobě oba do kouta, nepozorujíce naň dále. Ivanův monolog. O životě vůbec, o životě svém; mladosti a rodiny své zpomínání. Bolest jeho. Sdílí se ní se strážcy kamenného srdce. Najednou slyšeti šust a mluvení, an se blíží ke dvéřům vězení. Strážní osadí dvéře. Gubernátor dá se slyšeti, otevře dvéře a vede Ivanovi jeho sestru do náručí. Radost obou; oučastenství gubernátorovo. Ivan prosý za odstranění strážců svých, by volně mluviti mohl s sestrou. Na rozkaz gubernátorův, nevolně, pravíce míti sebe zvláštní rozkazy od Cýsařovny, po hádce odstraní se na prosbu Ivana y sestry, s gubernátorem vyšedše spolu. Sestra s Ivanem – radost kormoutlivá – zpomenutí ostatní rodiny – sestra podá mu některé památky od bratří a sester a list od Otce, v němž ho poučuje o nynějším stavu Rusye, o nespokojenosti Rusů s Kateřínou, ana zamordovala manžela svého, o příbězých u dvora, o předložení metrop. Novgorod- ——— *) V rukopise psáno: s nim. 71 ského, o zřeteli Rusů, na Ivana obráceném, o předsevzetích několika Rusů vojáků y popů, vyhlásyti Ivana za cára a vysvoboditi jej z vězení. Radí mu k veliké opatrnosti; aby se nedával v dorozumění nižádná. – Mezytím přijde s rozkazem Orlovův holomek, aby Ivan z žaláře bral se na cestu, – kam? – toho nesmí věděti. Spatřiv holomek sestru Ivanovu, tomu zlobivě důležitý dává význam. Vycházeje hrozý gubernátorovi za přestoupení rozkazů. Loučení bratra y sestry krátké, násylné a bolestné. Potěcha od gubernátora jim daná; káže jim nebáti se ničeho.
III.
Kateřína s Orlovem, an jí vypravuje, co a proč učinil. Kateřína sama. U dvora. Slavnost. Bál skvostný se škraboškami. Kateřína s Orlovem se procházý. Ivan, jenžto podtají strážený přiveden v oděvu chatrném,*) Kateřínu poznav, ačkoli mnoho péče bylo bráno proti tomu, vrhne se jí najednou k nohám, prosý za ulevení neštěstí svého – Užas bálu se chopí, a najednou stane y umlkne vše – Kateřína pomatená prohodí několik slov bez smyslu a určitosti a spěchem, vytrhnouc se ze společnosti, odejde s Orlovem. Ivan, zůstavší na kolenou, vida sebe ztraceného, mluví zoufanlivá slova ——— *) V textu přeškrtnuto: se škraboškou. 72 bez smyslu, mohoucý zle vykládaná býti. Odveden jest od strážníka s tvrdými výčítkami nad nepovážlivostí a nezdvořilostí – společnost pomatená se rozprchne. – Orlov s Kateřínou. Tato zůří hněvem nad tím, že vyzrazena. Orlov dráždí ji ještě více a dá jí na znamení, že umínil ji y tohoto nebezpečného člověka zbaviti. Kateřína činí se nerozuměcy a odejde. Orlov sám. Zavolá holomka. Otvírá mu plány své řečí pokrytou. Holomek rozumí, slíbí a rozejdou se.
IV.
Spiklí, jichžto vůdce jest pop, majícý požehnání od metrop. Novgorodského, radí se v nocy nedaleko Schlusselburku, kdežto Ivan vězen jest, jak ho chtí vysvoboditi, do Rus ho podtají přivésti, aby od kněžstva za Cára vyhlášen byl.*) Přečte se vkaz Petra III^ho, nímž Ivana za následovníka svého, s pominutím Pavla, vyhlašuje. Rozdělí se v prácy. Kateřína sama, v nepokoji. Zavolá k sobě, anť noc jest, komornou paní, by se rozmlouvala s ní. Tato zná sestru Ivanovu, s níž mluvila byla; chválí ji. Přijde řeč na Ivana. Komorná mluví mnoho příznivého o Ivanovi, ač nemilého Kateříně. Konečně pohne srdce její k zármutku nad životem lidským vůbec – ale Kateřína truchlí nad sebou samou a životem svým, ——— *) PreškrtnutoPřeškrtnuto: Rozdělí se v prácy. 73 ne, jak se komorná domnívá, nad Ivanem. Mezytím ale slíbiti jí musý, že odleví neštěstí Ivanovu. Dá proto zavolati Bestuševa, an to, co se děje, Orlovovi dříve známo činí. Orlov již předtím vydanými rozkazy jist jsa, jde ku Kateříně, a k posledu zdá sejí poslouchati z ohledu zachování Ivana. Rozejdou se s dosvědčením obapolné lásky.
V.
Ivan u vězení. Monolog. Mezy strážcy jest holomek Orlovův. Ivan procházý se, an tito spějí. Ivanovy předcyty, když pohledá na holomka, ve snách zůřivě se šklebícýho. Jeho resignacý. Holomek vytrhna se ve snách, vztekle chopí se Ivana, chtěje ho zamordovati; zpomena se ale, že to jen sen, položí se zase. Ivan odtud vidí los svůj. Přijde gubernátor jiný než předešlý, ohlížeti žalářníka. Na dotaz Ivanův dí*) on, že se nemá čeho báti, kdokoli neobmýšlí ničeho proti dobrému Rusye a cýsařovny.**) Ivan osvědčuje se v nevinnosti své a v křivdě, která se mu posavád stává. Po odchodu mluví se strážníky vlídně, zpomínaje snu holomkova. Slunce jest na západu. Ivan má předcyty nepokojné y lahodné. Najednou ——— *) Nadepsáno; pod tím přeškrtnuto: slyší. **) V rukopise slova císařovna a cár jednou psány malým písmenem, po druhé velikým. 74 slyšeti hřmot venku, a střílení z ručnic. Povyk se množí a blíží. Zbouření se strážců. Holomek napomíná je povinnosti jejich. Oboří se naň, an jest hřmot přede dveřmi. Ivan odpírá jim statečně, ač bezbranný; již poraněn jsa vytrhne vrahu meč nahou rukou a rozlomí jej v kusy. Vrhne se s ním na zem, a v tom druhý se zadu zrádně ho protkne. Ivan zklesne. Vylomí se dvéře od spiklých. Jejich užas a vztek nad zabitím Ivana. Vrhnou se naň na poloumrtvého, zjímají strážce, kteří rozkaz tajemný ukáží. Po několika chvílech zemře Ivan k žalosti všech, ale sám s potěšením, odkázav své loučení otcy a rodině. Kateřína sama, zděšená snem. Zavolá Orlova. Ten se jí vděčí tím, že zbavena všeho nebezpečenství. V nejvyšší uzkosti ptá se, co učinil. Hrůza ji popadá, ana vidí krvavé vidění sama. Sklesne do náručí Orlova. Ten ji těší, že ještě nejisto, zdaliž usmrcen, poněvádž rozkaz jen pod výminkou byl. To zsýlí Kateřínu, an prý tím vina svržena na spiklé. Mezytím přijde pověst o smrti Ivanově. Lid se bouří. Dvůr se sejde ke Kateříně. Ona osvědčuje veřejně nevinu a lítost svou; a pronáší dohledění přísné a ortel smrti na vinné. – Trest její a Orlovův. –
75 Zlomky.

Vítání Máje.
Kam nese, kam mne radosti oheň? jak srdce se šíří! Jak mi plynou mé v rozkoši smysly! O vítej, ó krásný Vítej Máji! k novému budíš ty Přírodu všecku Živobytí. Tvé chvály letím, mládenče milostný! Horlivé já opěvat. Zvuky Kleistovy cytary ó bych Svou též nadchnout mohl! Ale ach, jako Ikaru klesnou Křídla mladá, třese v odvážné se mi cytara ruce. „Sem zlatostrunnou harfu mi Grácie! Sem libovonné Růže i lilie! Věncovaný chci radostněji zpívat“.

Úryvky z tištěných prací.Tištěné úryvky prací básnických.

I.
O vy geniové Meonýdovi, učte mě vjíti O vy geniové Meonýdovi, učte mě vjíti
Do Svatyní, kde do srdce milostný váš plyne hláhol; V těchto není verších harmonye z loutny achajské! 76

II.
Tytyře, ty leže pod klenutím buku rozložitého Tytyře, ty leže pod klenutím buku rozložitého
Obživovat lesními hledíš zpěvy pišťalu tenkou, Já kraje vlasti opustiti mám a milé ty palouky, Z vlasti utíkám já; ty, Tytyře, v stínu pokojně Hlásat učíš zelené spanilou Amaryllidu háje.

III.
Kvěl, zpěve můj, po Adonisu: Krásný zesnul Adonis! Kvěl, zpěve můj, po Adonisu: Krásný zesnul Adonis!
Zesnul Adon krásný! kvílí spolu s námi Eroti. Nespi na brunatém již více, o Kyprido, lůžku: Vstaň, tmavorouchá, vstaň, o bídnice! a v prsy prudce Bí a volej, to volej všem: krásný zesnul Adonis!

Ossián. Přeložený z englického.
I. Písně Selmské.
Hvězdo Noci se spouštící! krásné jest na západu světlo tvé! ty vynášíš čelo blýskavé z oblaku svého, a čacky kráčíš po pahorku svém. Nač to hledíš na lučinu? Bouřliví větrové utichli; z daleka přichází šumot potůčku; ječící, vlny lezou na vzdálenou skálu. Mušky večerní na slabých se náší křídelkách; na poli slyšeti vučení letu jejich. – Nač to hledíš, světlo milostné? Ale ty jdeš, usmívaje se. Vlnky radostně tě obskakují, rosíce milostné vlásky tvé. Měj se dobře, blesku tichý! I vzejdiž ty, světlo duše Ossiá- novy! I vzešlotě v síle své! Vidím ztracené své přátely. Jich zbor jest na Loře, jako ve dnech časů minu- lých. Fingal přichází co vodnatý mlhy sloup; hrdinové jeho vůkol něho; a aj! bardové zpěvů, šedovlasý Ullín, čacký Ryno, Alpín libohlasný, a milostně tou- [78] žící Minona. Jak ste změněni, přátelé moji, ode dnů svátků Selmských! kdyžto sme hrávali v závod, jako větříčkové jarní, ani, létajíce po pahorku, střídně shybují slaběznící býlí! Minona vystoupila v kráse své; se spuštěnou tváří a slzíplným okem. Vlasové její chvěli se slabě ve větříku, an se rázy s pahorku spouštěl. Smutnily duše hrdin, když pozdvihla hlasu libozvučného; neb často vídávali rov Salgarův, a temný běloňádré Kolmy byt, Kolmy, zůstalé samé na pahorku, se vší líbez- ností hlasu svého. Salgar slíbil přijíti – ale noc se spouštěla vůkol. Slyšte hlas Kolmin, když samotná na pahorku seděla. „Noc jest; sama jsem, ztracená na pahorku bouří! Vítr hučí v hoře, ručej ječí skalou dolů: mne ne- uchrání chaloupka před déštěm, mne ztracené na pa- horku větrů!“ „Vynikni, měsíčku! z oblaků svých! Hvězdy noční, vzejděte! vediž mne světlo některé k místu, kde samotný odpočívá od lovu milý můj! Luk jeho při něm nenatažený; supající psové vůkol něho. Ale zde musím seděti sama, u skály proudu mechovatého. Proud a vítr hučí hlasitě: neuslyším volání milého svého! – Proč odlévá Salgar můj, proč pahorku, kníže za slibem svým? Tutě skála, a tu strom, tu hučící proud! S nocí jsi slíbil býti zde. Ach, kam se octnul Salgar můj? S tebou chtěla sem utéci od otce, 79 s tebou ode bratra pyšného. Rodové naši byli dlouho nepřátelé; my nejsme nepřátelé, o Salgare!“ „Přestaň maličko, větříku! proudu, poutichni málo! ať slyšeti hlasu mého vůkol! Ať mě slyší za- bloudilí moji! Salgare! Kolma jest, ana volá tebe. Tu-tě strom a skála! Salgare, miláčku můj, tu jsem já. Proč váháš přijíti? – Aj! tichý vychází měsíček. Vody se blýští v oudolí; šeří se skály na kolmé stráni. Nevidím ho na vršku! psové nepředchází ho, by oznámili příchod jeho! Tu musím sedět samotná!“ „A kdo to leží dole na ladu? Jsou-li to milý a bratr můj? Mluvte ke mně, o přátelé moji! Mluvte ke mně! – Neodpovídají – bázeň svírá duši mou! Ach, mrtví jsou oni! mečové jejich červenají se ode bitky. Ó bratře můj! proč si ubil Salgara mého? proč, o Salgare, ubil si bratra mého? Drazí ste oba byli mně! Což mám říci ke chvále vaší? Tys byl krásný na pahorku mezi tisíci! on byl strašný v bitvě. O, mluvte ke mně; slyšte hlas můj, slyšte mě, synové lásky mé! – Ach, oni mlčí; mlčí na věky! Studená, co hlína, jsou prsa jejich! – O, se skály na pahorku, s vrchole větrného srázu mluvte, duchové zemřelých! mluvte, nebudu se lekati! Kam ste se ubrali spočívat? Ve které sluji pahorku najdu vás? – Ni slabý hlásek ve větříku, ni polouzhaslá odpověď u bouři!“ „Zde sedím v žalosti své, v slzech jitra čekajíc. Připravte hrob, vy přátelové zemřelé! a nezavírejtež 80 ho, dokudž nepřijde Kolma. Život můj mizí jako sen: proč mám zůstávati zady? Zde já spočinu sobě s přátely svými, u proudu skály hučící. Když se noc na pahorek spustí, když větrové povstanou fičící: stane sobě duch můj ve větru, touže smrti přátelů svých. Lovec uslyší mne z chaloupky své; bude se báti hlasu mého, ale milovati jej: nebo sladký bude hlas můj pro přátely mé; milíť byli oba srdci mému!“ Ten byl zpěv tvůj, Minono, libězardělá dcero Tormanova! Slzy naše padaly pro Kolmu, truchlé byly duše naše. – – Ullín, přistoupiv s harfou, dal nám zpěv Alpínův. Hlas Alpínův líbezný byl, duše Rynova jako paprslek ohně. Ale již jsou spočívali v doméčku ouzkém; pominul na Selmě hlas jejich. – Ullín, navrátiv se jednou z lovu, přede dnem pádu hrdin, slyšel zpěv jejich na pahorku: píseň jejich líbezná, ale smutná. Toužiliť pádu Morara, prvního mezi smrtedlníky. Duše jeho, jako duše Fingalova: meč jeho – meč Oskarův. Ale on padl, a otec jeho žalostil; oči sestry jeho plny byly slez (slz) – Minoniny oči plny byly slez, sestry moc- ného Morara. I ustoupila před zpěvem Ullínovým, jako měsíček na západu, předzvídaje bouři, ukryje v oblak krásnou hlavu svou. Já dotýkal harfy s Ullínem; zpěv smutku začal se! 81 Ryno.
„Přešli vítr a déšť, ticho jest o poledni, roze- hnala se oblaka na nebesích. Nad zeleným pahorkem poletuje nestálý slůnce blesk. Červenavý hrčí potok dolů kamenitým oudolím. Sladký jest šům tvůj, po- tůčku, ale sladčejší hlásek, kterého doslýchám! Hlas to Alpína, syna zpěvů, truchlícího po mrtvých. Se- hnutá-tě stářím hlava jeho; červení se oko ode slez. Alpíne, synu zpěvů, proč samotný na tichém pahorku? proč to kvílíš, jako v lesu větříček, jako vlnka na břehu samotném?“ Alpín.
„Slzy mé, o Ryno, tekou pro mrtvého; hlas můj pro ty, kteří pominuli na věky. Číplý’s ty na pahorku; krásný mezi syny oudolí: ale i ty padneš, jako Morar; truchlící po tobě bude sedávati na hrobě tvém: pa- horkové nebudou znáti tebe více, nenapatý ležeti bude doma luk tvůj!“ „Rychlýs byl, o Morare, jako jelen na poušti; strašný, co úkaz ohnivý! Hněv tvůj jako bouře; jako blýskání na poli, byl v bitvě meč tvůj. Hlas tvůj byl proud do přívalu; jako hřímání na vzdálených pahor- cích. Mnozíť padali pod ramenem tvým, ztráveni hněvu plamenem. Ale když jsi z boje se vracel, jak pokojné bylo oko tvé! Tvář tvá jako slůnce po déšti byla; 82 jako v tišině noci měsíček: klidná co luno jezera, když utichli větrové hučící.“ Ouzký jest nyní doméček tvůj, tmavé místo přebývání tvého! Třemi kroky obejdu hrob tvůj, o ty, co jsi před tím byl tak veliký! Čtyří kamenové obme- šení jedinou jsou po tobě památkou. Strom bezlistý, vysoká tráva ve větru šustící, ukazují oku lovcovu na rov mocného Morara. Opravdu nízko jsi padl, o Mo- rare! Nemáš více matky, anaby kvílila tebe, ni mi- lenky se slzemi lásky; – mrtva jest porodilá tebe, padla-tě Morglanova dcera!“ „Kdo jest onen na holi své? Kdo jest to, jehožto hlava stařím se bělí? jehož oči červené jsou od slzení? ježto se tetelí po kroku každém? – Toť otec tvůj, o Morare! otec nižádného syna kromě tebe. Slyšelť o slávě tvé v boji; slyšel o uteklých nepřátelích; slyšel o slávě Morarové – proč ne i o ranách jeho? – Plač, otče Morarův, plač! ale syn tvůj neuslyší tebe více! Hluboký-tě mrtvých sen: nízká z prachu pod- hlavnice jejich. Neposlechne on více hlasu tvého, neprocitne k volání tvému! A kdy nastane jitro v hrobě, ať se dí dřímači: „procitni“? Měj se dobře, nejstatnější z mužů: vítězi v poli, měj se dobře! ale pole neuvidí tebe více! ni temný les osvítí se bleskem ocele tvého. Nepozůstavils syna žádného: ale zpěv zachová jméno tvé. Budoucí časové uslyší o tobě, uslyší o padlém Moraru!“ 83 Znikla všech žalost, ale nejvíc Arminovo hlasité lkání; zpomenul-tě smrti syna svého, padlého ve dnech mladosti své. Karmor byl podlé hrdiny, kníže zvuč- ného Galmalu. Proč se dává do lkání Armin? praví. Jeli tu příčina smutku? Zpěv přichází s libozvuky svými, utěšit a rozkochat ducha. On jest jako mlha lahodná, co, povstavši z jezera, snáší se do tichého oudolí; kvítkové mladí napojí se rosou – ale slůnce vrátí se v síle své, a mlha zmizela. Proč jsi tak truchlý, Armine, kníže Gormy mořem obteklé? „Truchlý! to jsem! ni malá jest příčina smutku mého! Karmore, tys neztratil syna, neztratil dcery krásy. Kolgar udatný žije, i Annira, dítě nejkrašší! Ratolesti domu tvého pnou se, o Karmare! ale Armin poslední jest rodu svého sám. Tmavá jest ložnice tvá, o Dauro! hluboký je v rově sen tvůj. Kdy procitneš se zpěvy svými, se vší líbezností hlasu svého? Povstaňte, větrové předzimní, povstaňte! fičte ladem pustým, proudové horní! hučte bouře v hou- štinách duboví mého! prostup roztrhané oblaky, mě- síci! ukaž mi časem bledou tvář svou! představ mi opět onu noc, kdyžto všecky zhynuly dítky mé, když padl Arindal mocný, když Daury milostné ne- bylo více! Dauro! dcero má, bylas krásná jako mě- síček na pahorcích Fury, bílá jako mladý sníh, líbezná co dech jarního větříčku. Silný byl luk tvůj, o Arin- dale; rychlé kopí tvé v poli. Pohled tvůj jako mlha 84 na moři; štít, co červený oblak v bouři. Armar, slavný v boji, přišed, hledal lásky Dauřiny. Neodpí- ráno mu jí dlouho: pěkná byla naděje přátelů jejich. Nad tím se hněval Erath, syn Ogdalův; nebo bratr jeho ubit byl Armarem. Přestrojený přišel jako plavec. Krásná byla loďka jeho na vodách; vlásky jeho bílé, a pokoj na čelu jasném. „Nejkrašší mezi pannami,“ praví, „milostná dcero Arminova! Skála jest nedaleko v moři, na jejím boku vyniká strom; zda- leka viděti ovoce červené: tam Armar čeká Daury. Přicházím převézt milenku jeho.“ – Daura šla, i vo- lala Armara: nikdo neopovídal, kromě skály hlas. Armare! miláčku můj, miláčku můj! Proč mne trápíš bázní? Slyš, synu Ardnartův, slyš! Daura jest, ana volá tebe! – Se smíchem ušel zrádce Erath na břeh. Ona pozdvíhši hlasu, volala na otce i bratra svého. Arindale, Armine! Žadnéholi není k zachování Daury? Hlas její donesl se břehu. Arindal, syn můj, sstupoval s pahorku, strašný v kořisti lovu. Šípové cinkali mu na boku; luk v ruce jeho; pět tmavo- šedých chrtů provodí kroky jeho. Viděl divého Eratha na břehu: uchopiv ho přivázal k dubu. Hustě oplítá řemení oudy jeho, obtěžoval povětří stonáním. Arindal nastoupí moře na bárce, přenést Dauru na zem. Armar přihnal se ve hněvu svém, i vypustil šedoperý oštíp. On letí – fičí – a padne do srdce 85 tvého, o Arindale, synu můj! V místo Eratha zrádce zahynuls ty! – Najednou stane veslo; on klesna na skálu umřel! Jaká byla bolest tvá, o Dauro, když okolo noh tvých bratrova tekla krev! – Bárka roz- bila se vlnami. Armar hodí se do moře, zachovat Daury své anebo zemřít. Rázem se spustí vichr s pa- horku – on padl i nevstanul více. Samotnou na mořem obteklé skále slyšet bylo kvíliti dceru mou. Časté i hlasité bylo volání její! Což mohl učinit otec její? Celou noc stál sem na břehu, vida ji v bledém měsíce světlu. Celou noc slyšel sem volání její! Vítr hučel a déšť bil silně do stráně. Před usvítem ze- slabnul hlas její. Vyhynulať jako večerní dech větříku mezi skalním býlím. Ztrávená bolestí zemřela, samého zůstavíc Armina. Tam-tě síla má v boji! tam ozdoba má mezi ženami! Když povstává bouře a Sever vydvihá vlny vysoko, sedím na hučícím břehu, hledě na zá- hubnou skálu! Často vídám při západu měšíce duchy dítek svých. Polounevidomé prochází se spolu smutně. Žádnýli z vás nepromluví z outrpnosti ke mně! Ale oni neslyší otce svého. – Truchlý jsem, o Karmore! ni malá jest příčina smutku mého!“ Tato byla slova bardů ve dnech zpěvu, an po- slouchal zvuků harfy král, a povídek časů minulých. Knížata sešli se se všech pahorků slyšeti hlasy mi- lostné, a slavili hlas Kony, první mezi tisíci bardů! – Ale nyní zemdlilo stáří jazyk můj, oslábla duše má! 86 Časem, uslyše duchy bardů, naučím se lahodnému zpěvu jejich. Ale pamět utíká mysli mé; slyším vo- lání let, ana praví, přecházejíce: „proč pěje Ossián ještě? Skoroť on ležeti bude v úzkém doméčku, a žádný bard neoslaví jména jeho.“ Běžtež jen, léta zatmělá! Neníť pro mne ra- dosti v nich! Otevřete hrob Ossiánovi, nebo síly jeho nestává více! Synové zpěvu odešli k pokoji svému: můj jen hlas ostává, jako samotný větřík na mořem obteklé skále, když pozutíchali větrové. Ještě šustí šerý mech: daleký plavec vidí stromy se kolébající! – II. Válka Inisthonská.*)
Mládectví jest jako sen lovce na pahorku ladovém. On usne v libém paprsku slůnce a procítí v bouři: červení bleskové lítají vůkol, stromové chvějí hlavami svými ve větru. S radostí on patří zpět na slůnné dny a libé sny spočívání svého! I kdy se vrátí mladost Ossiánova? Kdy se bude zvuku braní radovat ucho jeho? Kdy budu já, jako Oskar, kráčeti v blesku ocele své? Pojďte s potůčky svými, pahorkové Kony! naslouchejte hlasu Ossiánova! Vznikáť zhůru zpěv ——— *) Inis-thona, ostrov Skandinavie. Pozn. Palackého, Radhost I. str. 443. Omylem m. poloostrov. Přejal ji z Prvotin, kde objevuje se táž chyba (str. 124). 87 jako slůnce, v duši mé! já cítím radosti časů minulých. Vidím věže tvé, o Selmo! vidím buky zastíněných zdí tvých: potokové tvoji zní v ucho mé: hrdinové schází se vůkol. Fingal jest mezi nimi, spočívaje na štítu Trenmorově. Kopí jeho postaveno ke zdi, on poslouchá zpěvu bardů svých. Slaví se činové ramene jeho: činové krále v mladosti jeho. Oskar navrátiv se z lovu, a slyše hrdiny slávu, pojal štít Brannův ode zdi; oči jeho plné byly slez; červené bylo líce mla- dosti, hlas třesavý a slabý. Kopí mé chvělo hlavu blýskavou v rukou jeho: on dí králi Morvenskému: „Fingale, králi rekův! Ossiáne, první po něm v boji! vy ste bojovali za mládi vaší: jména vaše slavná jsou ve zpěvu. Oskar jest jako mlha na Koně: po- ukáže se, zmizím opět. Bard nebude znáti jména mého; lovec nebude hledati hrobu mého na pláni. Pusťte mne v boj, o rekové, do Inisthony. – Daleký-tě kraj války mé, neuslyšíte Oskarova pádu. Některý bard ať najde mne tam, a dá zpěvu jméno mé. Sestra cizo- zemce uvidí hrob můj, i zapláče nade mládcem z da- leka přišlým. Bardové budou pravívati při svátcích: slyšte zpěv Oskara z daleké krajiny!“ Oskare, vece král Morvenský, půjdeš do boje, synu slávy mé! Připravte mou černolunní loď, by od- nesla do Inisthony reka mého. Synu syna mého, měj v paměti slávu naši; jsiť z rodiny slovoutných! Ať 88 nedí dítky cizozemců, slabí jsou synové Morvenští! Buď ty v bitvě hučící: milostivý v pokoji co slůnce večerní. Řekni, Oskare, králi Inisthonskému, že Fingal zpomínává mladosti své, kdyžto sme sešli se do půtky, ve dnech milostné Ajandekky. I roztáhli plachty hučící: vítr fičel řemením stežnů jejich. Vlny bijí do mokrého skálí; ječí síla okeanova. Z moře uviděl syn můj krajinu hájů. Vběžev u šumné Růny stanoviště, poslal meč svůj Annirovi, králi kopí. Šedovlasý hrdina vstal, vida meč Fingalův. Oči jeho plny byly slez; zpomenul-tě bojův mladosti své. Dvakráte on byl zdvihl kopí o milostnou Ajandekku; hrdinové stáli z daleka, jakoby duchové dva ve větru se potýkali. „Ale nyní, počne král, já jsem stár; meč leží neužívaný v síněch mých. Ty, ješto jsi z rodu Mor- venského! i Annir vídával boje oštípů! ale nyní-tě zbledlý a svadlý, jako dub na Láně. Nemám syna, an by tě s radostí přijal, a uvedl v síně otců svých. Zblednul Argon ve hrobě, a Rura mého není více: dcera má v síněch cizozemců jsoucí, žádá viděti hrobu mého. Choť její třásává desíti tisíci kopí a při- chází jako smrti oblak od Lána. – Pojdiž k hodu Annirovu, synu Morvenu hláholivého!“ Tři dni hodovali spolu; čtvrtého Annir slyšel jméno Oskarovo. Veselili se při kvasu mušlí, a lovili kance na Růně. – U kamenů mechem obrostlých 89 odpočinuli sobě ustalí rekové. Slza u skrytě padne Annirovi z oka; tajil svého lkání, vyrážejícího násilím. „V té tmavé schráni, dí hrdina, spočívají synové mla- dosti mé. Tento kámen jest rov Runův; tento strom hučí nade hrobem Argonovým. Slyšíte-li hlas můj, sy- nové moji, v ouzkém doméčku svém? Či to mluvíte vy v šustění listoví tohoto, když povstávají pouště větrové?větrové?“ „Králi Inisthonský, pravil Oskar, kterak padly dítky mladosti? Divoký kanec zhání se často po hrob- kách jejich, aniž kormoutí klidu jejich. Ale oni honí zvěř oblakovou a napínají větrné kuše své. Ještěť oni milují zábyvky mladosti své a sstupují u větry s radostí.“ „Kormalo, vece král, jest vůdce desíti tisíců kopí. On bydlí u vod Lánských, smrtí páry vyzíva- jících. – Přijda do zvučných Růny síní, hledal slávy oštípů. Byl to mládce milostný, jako první záře slů- neční: málo jich bylo, kteří by se mohli potkati s ním v boji. Moji rekové ustoupili před Kormalem; dcera má prahla k němu milostí. Argon a Ruro vrátili se z lovu: slzy hrdosti jejich padaly; tichým ohlédají se okem po recích Růny, ustoupilých před cizozemcem. Tři dni hodovali s Kormalem; čtvrtého mladý Argon šel ve dvouboj. Ale kdož mohl odolati Argonu? Pře- možen byl Kormalo. Srdce jeho nadmulo se bolestí pýchy: ustanovil podtají viděti smrt synův mých. Oni přišedše k pahorkům Růny, lovili snědé laně. Tajně letěl šíp Kormalův: v krvi své splývaly dítky 90 mé! A on přišel k děvčeti lásky své, k Inisthon- skému děvčeti krásovlasému; utekli pouští, a Annir zůstal samotný. Přišla noc a nastal den: ni Argo- nova, ni Rurova hlasu! Naposledy vidín jejich nej- milejší chrt, rychlý a skákavý Runar. Vyje přišel do síní a zdál se ohlédati ve stranu pádu jejich. Jdouce po něm, našli sme je zde a položili u tohoto proudu mechovatého. Zde odpočívává Annir po lovu laní skon- čeném. Jako letilého dubu kmen prostírám se nad nimi, a vždy tekou slezy mé!mé!“ „Ó Ronane, dí povstana Oskar, Ogare, knížata oštípův! svolejte hrdiny mé ku mně, syny proudného Morvenu. Dnes půjdeme k vodám Lánským, smrt vyzívajícím. Nebude dlouho veseliti se Kormalo: smrt bývá často na špici mečů našich!“ Přišliť pouští, jako bouřlivá oblaka, větrem po ladu hnaná; ostří jejich barvená bleskem hromovým: šumící les předzvídá bouři. Zvučí roh bitky Oskarovy, a všecky vody Lánské třásly se. Synové jezera sešli se okolo hlasného štítu Kormalova. – Oskar bojoval, jakož bojovával vždy. Kormalo padl mečem jeho: synové zhoubného Lána skryli se do oudolí svých. Oskar přivedl dceru Inisthonskou do zvučných síní Annirových. Radostí se blýští starcův obličej: on po- žehnával králi mečů. – Jaká byla radost Ossiána, spatřivšího daleké plachty syna svého! toť bylo jako světla oblak po- 91 vstanoucí na východu, když poutník truchlí v neznámé krajině, a zhoubná Noc s duchy svými vůkol se klade. Se zpěvy uvedli sme ho do síní Selmských. Fingal dával hody mušlí. Na tisíce bardů vychvalují jméno Oskarovo: Morven odpovídá hlasu jejich. Dcera To- skarova byla tu; hlas její byl jako harfy hlas, roz- léhající se pod večer v liběvějícím roliny větříčku. – O položte mne, vy, co vidíte světlo, podlé skály některé pahorků mých! ať léskoví vůkol husté jest, a blízko dub šustící. Zelené buď místo spočívání mého; slyšen budiž opodál potůčku hlásek. Dcero Toskarova! ty vezmi harfu, a pěj líbeznou Selmy píseň; ať sen pojme duši v radosti její; ať se vrátí dnové mládi mé, a dnové mocného Fingala. Selmo! vidím věže tvé, a stromy, a zdi zastíněné! vidím hrdiny Morvenské; slyším zpěvy bardů! Oskar zvodí meč Kormalův: tisíce mládců obdivují ozdobený jeho závisník. S po- divem hledí na syna mého a na sílu ramene jeho; vidí radost v okou otcových a dychtí po rovné slávě. I obdržíte ji, synové proudného Morvenu! Duši mou často rozněcuje zpěv, i zpomínám přátelů mladosti své. Ale dřímota připadá na mne ve hlásku harfy; líbezní snové jmou se procítati! Synové lovu, stůjte podál a nekormuťte spočívání mého? Starožitný bard má rozmluvy s otci svými, se knížaty časů minulých. Synové lovu! zůstaňte podál! nekormuťte snu Ossiánova! 92

POZNÁMKY.
[93] Ideálů říše.
Část této básně byla vytištěna již v Počátcích na str. 104–105 za listem pátým, který jest od Palackého. Tamže označena jako „Zlomek z prvního hymnu.“ Byla tedy již v té době napsána celá. Tento uveřejněný zde úryvek jde pouze do verše 35. Další část (od 35–92. verše) zůstala v rukopise; konec – posledních šest veršů – zase v Počátcích uveřejněn. Palacký do svého sešitu neopisoval báseň svou z tištěné knihy, nýbrž ze svého rukopisu. Rukopis odchyluje se na mnohých místech. Často je v něm jiná interpunkce; v Počátcích užívá se na př. i při krátkých větách zkrácených přechodníkem čárek – v rukopise jich není (na př. v 11. vytištěný zní: ... k chrámům nesmrtnosti Boží zastíněni láskou Slavněji se schází... V rukopise bývá tečka, v Počátcích pak jen středník; na př. uprostřed ve v. 15. a za veršem 18. Ve v. 13. v Počátcích: „ideálů říš“ tištěna obě slova malým písmenem, v rukopise velikým atd. Naproti básni tištěné nacházíme v některých verších i jiné znění; na př. konec verše 16. a začátek 17. v rukopise: (v háji živoucím Rozkvetlá loubí; ale vytištěno bylo: „(v háji kvetoucím Obživená loubí; ve v. 93. přestavena slova: Slyš! hlasitou zvučný“ – v tisku: „Slyš! zvučný hlasitou“. Značněji pozměněn je verš 18. a 32. Onen zní v Počátcích: [95] „Stálý v srdce lejí tiše poklid a sílu hrdinskou“; v rukopise: „Tíše lejí do prsou i hrdinskou sílu i poklid.“ V. 32. v Počátcích: ... nezkaleného učí po nebeské toužiti slávě;“ v rukopise: „...eterového učí radovat se ve slávě nebeské“. Změny tyto navrhl asi a při tisku Počátků provedl Šafařík; Palacký pak zůstal při svém původním složení. A v tomto svém původním znění náš básník poslal celou báseň Jungmannovi pro Slovesnost. Je tam uvedena jakožto první příklad „Popisovacích básní“ (1. vyd. str. 129–132). Odchylek na těch místech, kde rukopis Palackého odchyluje se od textu v Počátcích, v Jungmannově Slovesnosti není. Za to jsou tam některé jiné změny, které patrně učinil skladatel Slovesnosti, aby báseň zlepšil co do správnosti jazykové, po stránce metrické anebo aby odstranil nejasné znění. JungmanJungmann uchyluje se někde co do psaní; Palacký na př. píše, chtěje zřetelněji označiti allegorisaci, velikým písmenem některá jména, jež u Jungmanna jsou malým písmenem: v. 25. ctnost (m. Palackého Ctnost), v. 29. láska (m. Láska). Tak i ve v. 35. hrdinství, v. 38. osudů. Nesprávně opravil Jugmann nejvyššího m. Nejvyššího (v. 75; značí zde Boha; ve v. 49. ponechal písmeno veliké). Veliké písmeno ponechává: „MoudrostMoudrost (v. 28.) ó Ctnosti (v. 81), Genius (v. 31. a 69.). Za to píše velikým písmenem ve v. 65. Moudrosti a Krásy, kde Palacký má v rukopise malé písmeno. Hojnější jsou odchylky v interpunkci, ač v celku bezvýznamné. Někde Jungmann básníkovi opravil chyby buď skutečné nebo domnělé, tak píše příd. jméno vznesený (v. 13. a 19.) m. rukopisného vznešený udatněji m. rukop. audatněji (v. 14.; ale ve v. 60. Palacký má sám též udatněji), tužba m. taužba (v. 20. a 66.), z pustiny m. paustiny (v. 34. ) své m. rukop. tvé (v.8.), anděle m. rukop. andělu (v. 40.), Zefira m. Zefirů (v. 57.), shůry m. s hůry 96 (v. 77.), jsi m. ruk. si (v. 87.); vzbuzená m. zbuzená (v. 72.), zjasniti m. vzjasniti (v. 89.). Chybu grammatickou schází (3. os. mn.) ve v. 12. Jungmann mohl opraviti jen jiným slovesem; nahradil tedy „zborují“; nebo nesprávnou kvantitu ve slově kružící pozměňuje značněji: kolující oblohy světla m. všeho míra světla kružící (43.). Někde chce opraviti metrum pouhým přestavením slov, jako ve v. 7. Mé peruti zemské m. peruti zemské mé; nebo: Genius s nebe m: s nebe Genius (v. 31.), pravicí zachytí (v. 33). Značněji k vůli metru a smyslu pozměněny verše 63. a 64., jež ve Slovesnosti znějí: Kdo (m. a) (zbrání) sejíti Do hlubiny světné? Jim pásem síly nevadlé Bedro se páše jaré, a v očích plane odvahy plápol.
Jinde Jungmann svou změnou chtěl dosíci jasnějšího smyslu, proto vol jiná slova; na př. volenci m. nebeští (v. 1.); nezkaleného m. eterového (v. 32.); Ztříti krutých osudů m. Ztříti ve snět Osudů (v. 38.): ve v. 89. nahradil vhodnějším přívlastkem duchů čistých m. mocných a bleskem m. slávou. V Slovesnosti báseň v titule označena jakožto „1nj zpěv“; tolikéž v Počátcích „Zlomek z prvního hymnu“. Podle toho snad měl náš básník v úmyslu skladbu svou provésti ještě podrobněji.
Moudrost.
Báseň tato vytištěna byla po prvé v Počátcích na str. 121–122. V rukopise napsána je skoro úplně tak, jak byla vytištěna v Počátcích. Zdá se však, že Palacký neopisoval podle tisku. Odchyluje se totiž v rukopise na dvou místech v interpunkci (ve v. 14. „a duch můj k Pánu 97 se vyvznesa“ bez čárek; ve v. 15. je: „Dí, a ve plapolu jest co fénix“ – bez čárky před „co“; ve verši 34. je za slovem „hraní“ dvojtečka.) Kromě toho odchyluje se ve v. 18., kde místo tištěného „drže“ je v rukopise „vina“. Ve v. 25. je v tisku „prázná“ m. rukop. – prázdná –; ve v. 34. od Boha v rukop. „od boha“. Oprava ve v. 11. za „tkví“ – „dlí“ namanula se básníkovi patrně při opise, proto ji hned poznamenal po straně. V Macháčkově „Krasořečníku“ z r. 1823 tato báseň vedle jiných z Počátků byla otištěna na str. 84–86 znovu a v seznamu připsána Šafaříkovi. Omyl tento je vysvětlitelný. Tehdy nebylo literátům českým (kromě snad nejintimnějšího kroužku) známo, jaký podíl měl na Počátcích, Šafařík a jaký připadl Palackému. Poněvadž pak Šafařík jako básník měl dosti zvučné jméno, od Palackého pak kromě překladu z Ossiana a básně „Na smrt Št. Fabryho“ nebylo pod jeho plným jménem nic uveřejněno, přičítány básně v Počátcích šmahem Šafaříkovi. Báseň otištěna též u Bačkovského, c. s. 145–146. V poznámce na str. 141. připisuje se však tato báseň nesprávně Šafaříkovi (podle Macháčka).
U hrobu přítele.
Báseň tato byla tištěna v Počátcích v zadu v přídavku na str. 125–126. V rukopise je přesně tak, jako naskytá v tomto tisku. Jungmann uveřejnil ji ve své Slovesnosti (1. vyd., str. 13–14.) s některými odchylkami. Odchyluje se pravopisem (Slovesnost tištěna byla pravopisem analogickým, Palackého rukopis psán je pravopisem bratrským, slova můzy, los, osudy, zoře, tebe, tvou píše Jungmann malým písmenem. Vydatel Slovesnosti učinil na ní i leckteré 98 jiné změny menšího rázu; na př. v první sloze: ku hrobu (m. ke), z mladí usvadlá (m. za mládi zvadlá), Ty tuto ve chladu (m. Aj tu ve chladu svém); ve v. 16. k ideálů m. idealu; ve v. 17. „A vezdyvezdy“ (m. a předce; ve v. 19. „a z objetí vyrvav bratrských“ m. a z objetí vytrhna bratří“; ve v. 22. autrpným m. vtrpným; ve v. 24. ani květu mládi outlé m. ni kvítků mladosti outlé; v 31–32. „vítr kvíle na hrobu mutnotichém zavívá“ m. „vítr zvívá truchlivě na hrobu Tvém utichlém“; v. 34–35. pozměněn od Jungmanna takto:
... Svatém na místě tom, kde žalostivě Druh zesnulý pohřben, svatého Spolku družebně památku saďte
Sloha poslední Jungmannem rovněž změněna a zní u něho:
A zvěčnělý druh, nezkaleným okem Jenž tam jiných zří končiny teď světů, Z výsosti jasně sám milostné Zploditi sejde památky símě.
Palacký nepřijal těchto oprav, z nichž na některých ukazuje se vliv Rukopisu Královédvorského. Báseň tato zachovala se též v jiném opise, jak bylo o něm uvedeno v „Úvodě“ (str. 17.–18.). Již z úplnějšího titulu viděti, že tento opis vznikl nezávisle od básně tištěné. Byla to tedy báseň příležitostná; ale skladatel uveřejněním setřel s ní tento ráz příležitostní. Jungmann zařadil ji ve své Slovesnosti mezi ody. Otištěna též u Bačkovského, c. s. 148–149.
99 Na horu Radhošť.
Po prvé otištěna byla tato oda v Počátcích jakožto poslední z přidaných ukázek (str. 127–128). Mezi rukopisem a tímto tiskem je úplná shoda, až na dvě odchylky v interpunkci. Po druhé otiskl ji Jungmann v 1. vydání své Slovesnosti (str. 11–12) jakožto příklad ody. Změny, až na pravopis, vydavatel Slovesnosti dovolil si jen malé: ve v. 9. mocný m. básníkova Mocný: v. 12. panuj m. panujž; v. 16. stoná m. upí; v 27. choru m. zboru: v. 31. Vznesený m. Vznešený, v. 36. Ohlasy m. Hláholy. Palacký převzal tuto báseň jako vstup („Na místě úvodu“) ke svým sebraným drobným spisům (Radhost, I., 3.) Otisk tento Palacký pořídil podle prvního vydání; změn učiněných Jungmannem nedbal, až na vnější stavbu sloh. V gen. pl. všude píše v tomto druhém vydání příponu -ův, kdežto v prvotním jako v rukopise je všude -ů (na př. Slovanův m. Slovanů (v. 18.), lesův m. lesů (v. 27.) a j. Slovo líra (v 1. vydání) píše v sebraných spisech lýra. Otištěna u Bačkovského, c. s. 150–151.
Modlitba má dne 26. července 1818.
Báseň tato vztahuje se asi k tomu, co Palacký vypravuje ve Vlastním životopise str. 19–21. Jistá paní Sakmárka, žena sprostá a ošklivá, u které Palacký bydlel se svými vychovanci, zahořela po krásném jinochu hříšnou lásku. Všecko její úsilí bylo však marné. Odmítnutá Putifarka mstila se mu za to pomluvou, namířenou proti jeho čistotě mravní: potuluje prý se v noci po nečestných místnostech. „Já sem naproti tomu“, vypravuje Palacký, „nikdy duchovnějšího a světějšího života nevedl, jako 100 právě tehdáž, a jakož bych, pln jsa ještě myšlének o nejsvětějších záležitostech člověčenstva, byl mohl ihned vrhnouti sebou do ohavností zvířeckých.“ Ale zloba proti němu byla nastrojena ďábelsky: zlá pomluva uváděla proti němu i nepravé svědky. Pronikla i k osobám, jichž si Palacký vážil jako svých rodičů, pronikla ve společnost, ve které žil do té doby velmi blaženě. Ale u těch pomluva byla odsouzena: bylyť přesvědčeny o bezúhonnosti jinochově. A v té chvíli vysílal asi k nebi svou vroucí modlitbu k nebi.
Báseň na smrt Štěpána Fábryho
byla již několikráte uveřejněna (též pod titulem „Při pohřbu Štěpána Fabriho“). Po prvé ve zvlášťním příležitostném spisku „Parentale sacrum in honorem ac memoriam Stephani Fabri, professoris et rectoris lycei A. C. Posoniensis etc. oratione habita a Joanne Grosz, ejusdem Lycei professore et h. t rectore, carminibusque dictis a literarum studiosis in bibliotheca die XX. Martii MDCCCXVII pie celebratum.celebratum.“ Čtyři připojené básně jsou: 1.) německá od Ond. Kleinratha; 2.) maďarská od Gödöra Lajose; 3.) česká od Fr. Palackého, 4.) latinská od Mat. Koszetze. Oznámení o této úmrtní slavnosti i o řeči a básních při ní přednášených je v Palkovičově Týdenníku 1817, str. 170). Št. Fabry, Palackého učitel, na nějž s vděčností vzpomíná nejen on, nýbrž i Kollár, narodil se se r. 1751 v Hrušově. Studoval též v Jeně. V Prešpurku působil od r. 1786. Báseň v tomto vydání shoduje se s rukopisem Palackého skoro úplně (jen některá nedopatření jsou v rukopise; na př. básník píše na začátku náměstku Ty, Tvůj 101 (pokud se týká Fábryho) velikým písmenem, na konci pak z pravidla malým; odchylky jsou i co do interpunkce. Ve v. 7. je naproti rukopisnému „zraněn“ vytištěno „zemdlen“. Ukázku této básně v původním tisku podal Dr. V. Řezníček ve Velkém Čechu str. 15; není však to „první báseň Palackého“, jak tam podepsáno a jak několikráte před tím mylně se tvrdilo (na př. ve Světozoru 1858, str. 150. V. Zelený v Máji 1862, str. 99) a j. Tenkráte ovšem neznali ještě Palackého autobiografie. Omyl opraven už u Bačkovského, c. s., str. 26. Otisk z této publikace podán byl při příležitosti 60letých narozenin Palackého od K. Križana ve Světozoru 1858, str. 150 a v Lumíru 1858, str. 958. Nebyla tedy tehdy báseň tato po prvé otištěna, jak zas mylně tvrzeno u Bačkovského (c. s., str. 26). Že je to otisk, viděti zejména z toho, že neuvedena žádným titulem (v onom příležitostném spisku nemá tato česká báseň – jako básně předešlé – zvláštního nadpisu, nýbrž zahrnut je již v latinském titulním názvu). Kromě toho přešly tam veškery odchylky, které jsou v onom prvním tisku naproti rukopisu (na př. zemdlen m. zraněn a j.). Vydavatel (Križan) udělal jen několik chyb, kterých v onom tisku nebylo (na př. kvěť m. kveť, v. 26.; vlastí m. vlasti v. 3. a 18.; mlčíž m. mlčíš v. 20 a j. v.). Přehojné jsou tu i chyby tiskové; někde viděti i vliv nářečí slovenského. Většinu těch chyb přejal pak do svého vydání Frant. Bačkovský (str. 139–140), kromě toho vytiskl ve v. 41. stesky m. stezky.
Slavení pokoje.
O této básni zmiňuje se Palacký ve Vlastním životopise na str. 12. těmito slovy: „K novému roku 1815 102 pomohl sem příteli Gegušovi složiti jeho báseň českou hexametrickou o pokoji Evropě zjednaném skrze pád Napoleonův; kteráž ke slavnosti novoroční v lyceum veřejně jím perorovaná, když pochvaly všeobecné došla, já větší blaženosti než on pocítil sem. Ještě horlivěji začal sem se tudíž ve své milé mateřčině cvičívati, překládaje zvláště Ciceronovy knihy o povinnostech, Kleistovo jaro a jiné maličkosti.“ Palacký dochoval si v opise patrně ty části, kterých sám byl původcem, jak svědčí již titul výše uvedený.
Báseň k slavení jubileum slavn. Konviktu Jesenákovského.
Palacký vypravuje ve své autobiografii, že byl přijat na odporučení prof. Grosse již r. 1812 „za sloužícího do Jesenákovského konviktu v Prešpurce“, že „za mnohé služby své dostal byt a jídlo, což obé (mu) tehdáž velmi vhod přišlo“ (Vl. živ. str. 9). V srpnu r. 1816., stal se pak zvláštní přízní prof. Stanislaidesa hospodářem v konviktě JesenakovskémJesenákovském. „Měl sem tu na péči stravování asi šedesáti žákův, z větší částky chudobnějších zemanských synův, z nichž každý v té drahotě jen po půl třetím stu zlatých platili; ostatní z fondu se dodalo a z pomůcek barona Jesenáka. I o alumnii staral sem se poněkud, vydávaje jí každodenně s měřici pečiva i soli. Zevnější tedy stav můj byl tak dobrý, že i závist mých kamarádův zbudil“. (Vl. živ., str. 14.) Vděčnost svou za toto své postavení v ústavu výše označeném mladý Palacký osvědčuje touto příležitostnou básní.
103 Slavěna. J. Palkovičovi. 1816.
O této básni Palacký vykládá ve Vlastním životopise (str. 13., při roku 1816: „Palkovič také k oběma nám (t. j. k Palackému a Blahoslavovi) velmi přívětivým se ukazoval a spolu nás k vyššímu v literatuře snažení pobízel. Když Tablicovým dotíráním a našimi prosbami přemožen jsa, opět ve škole veřejná svá čtení začal, při nichž sme my dva za jeho náměstníky vyhlášeni byli, já chtěje ho ještě více pro slovanství rozhorliti, po radě Blahoslavově složil sem mu odu k jeho jmeninám, kteréž ale on potom jen k osobným nepříliš chvalným záměrům užil. Ta byla má poslední přízvučná báseň ...“
Báseň na smrt Petra Baloga.
Opis této básně, psaný cizí rukou a z doby o mnoho pozdější, dochoval se nám mezi papíry Palackého. Nadpis její zní o mnoho příležitostněji, nežli jak poznamenal jej náš básník sám; titul tohoto opisu zní: „Báseň nad rakwí Petra Baloga z Óče generálného Inšpektora cirkwí a škol ewanj. w Uhersku při příležitosti jeho poslední počestnosti w Prešpurku r. P. 1818. dne 30. Nov. Držané vypracována a přednesená skrze Františka Palackyho poslucháče philosophie na tamejším ew. lyceum.“ Opis tento pořízen od Slováka, ne příliš obeznámeného se spisovnou řečí českou, jak viděti již z nadpisu. V opise je plno slovakismů (zejména po stránce hláskoslovné), jak bylo již poznamenáno v „Úvodě“. Tyto hojné odchylky lze si vysvětliti častějším opisováním. Jiný opis této básně chová se v archivu ev. církve prešpurské. Je bez nadpisu; 104 cizí rukou tužkou na něm připsáno po maďarsku: „Balogh Péter emlékünnepén“ (= v pamětní den Petra Baloga). (Podle sdělení prof. B. Pukánszkyho.) K Petru Balogovi, „slavnému Sedmipánu“, Palacký připoután byl hlavně prostřednictvím jeho dcery p. K. Géczy, jak vypravuje na str. 16. své autobiografie. K P. Balogovi, známému státníku a učenci, vrchnímu županu, Palackého poutala nejen tato osobní stránka, nýbrž všecko jeho působení. Protestanté v Uhrách měli v něm horlivého zastance (vřele a horlivě vystupoval v jejich prospěch na př. na sněmu v Uhrách r. 1790–1791); byl generálním inspektorem evangelických obcí v Uhrách. Chudí a sirotci měli v něm štědrého příznivce. Zemřel 16. října 1818. (Podle Wurzbacha, Biograph. Lexikon.)
Am Neujahrstage 1818.
Dvě příležitostné básně Palackého psány jsou po německu. Byl to ústupek osobám, kterým svědčily. První z těchto básní určena byla p. Nině Zerdahely, v jejímž domě Palacký byl vychovatelem. Do jejího domu povolán byl „za učitele čtyř slečinek, jejích synovkyní a schovanic“. Tuto paní Palacký nepřestal si ani v pozdějším věku vysoko ceniti. Ve „Vlastním životopise“ mluví o tom, že „posléze nové bláhy u paní Zerdahely oučastným se stal“ (str. 16.). Podrobněji se o ní šíří na str. 17. své autobiografie. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy na mne obzvláště pozorlivou, a čím dále tím přívětivější ke mně se stala“. Po ztrátě své poslední dcerky stávala prý se zadumčivou a uzavřenou, vyhýbajíc se všemu potěšování přátel. „Já prý první sem blahodějně v ní působil, nejen přesvědčení své o nadějích člověka důkladně a 105 z plného srdce jí přednášeje, ale i pochyby její tak šťastně a vítězně porážeje, že jakož sem to potom z jejích úst slyšel, ona na mne silného spolehši, tím teprve došla duševného pokoje a okřání. Než i já sem u ní nového takřka života nabyl. Tato moudrá paní, ana ze všech, co sem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavši mne neméně, nežli ode mne milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně.“ Tato charakteristika vysvětluje zároveň obsah básně. Pí. Zerdahely rozuměla sice slovensky, učila se i české básni Palackého „Ideálů říše“ (Vl. živ., str. 19.), ale přece běžná jí byla němčina. Palacký činí jí tedy tento ústupek a píše jí novoroční svou gratulaci po německu. Když psal tuto báseň, meškal v jejím domě teprv měsíc (od 1. pros. 1817).
Am Nahmenstage der H. Frau Josefine von Csuzy.
Vznik této básně Palacký označil přesným datem 27. srpna 1819 – v den sv. Josefa Kalazanského. Básnické líčení doprovází podrobnějším popisem prosaickým. „Velmi zalíbil se mi Csúz hned na první pohledění: dům malýmalý, ale sličný a milý, zahrada veliká, vysokých stromů, podlé zákonů pravého krásocitu zdělaná, ozdobená sochami na případných místech, potůčkem, jenž stavě se v prostranném rybníku, žene mlýn, mece vodopády, a vine se pod vysokými sklepeními dolů. Zahrada celá jest ve plytkém oudolí od půlnoci k poledni, od níž k západu na výšině nepříkré stojí krásné obydlí – sídlo krásocitu a pěkných umění; ozdoba jeho jest sloupení a příhodné 106 pod ním předsíní; pak okrouhlá síň u prostřed, z níž se do jizby a do jiných světnic, okrášlených výbornými malováními, vchází. Shled s podesloupoví na zahradu dolů budí city vznešenosti; stromové hustí, k nebi vysoko se pnoucí, všelikého listoví, stojíce pohromadě i v odděleních shodných, vyvyšují duši k ideám a činům velikým; památky v zahradě rozložené přímo na city doléhají. Jako okouzlený jsa dne 27. srpna, při jmeninách paní naší, ráno před východem slunce pospíchal sem do krásné zahrady a zpomenuv na dávnosloženou lýru, zpíval sem báseň, jak ji příležitost podala – německy. Paní naše ji ráda přijala.“ Zápisky Fr. Palackého, str. 44.) Že báseň byla napsána v zahradě samé, Palacký označil již v titule. Do domu pí. Josefiny z Čúzy (ve Vlastním životopise, str. 26. Palacký píše „Karolina“) Palacký nastoupil 3. března 1819 jakožto vychovatel jejích dvou synů; setrval v tomto postavení až do února 1823. (Tamže, 26.)
V Peterhofu.
Nadpis tento patrně vztahuje se jen k obsahu prvního jednání. Drama snad mělo mít název „Ivan VI.“ Na skládání tragedií Palacký pomýšlel již na jaře r. 1818. Vypravuje ve Vlastním životopise, že úspěch Počátků povzbudil ho k nové činnosti básnické. „Což div, že nejsa prázden snářské obraznosti, opět sem se do básnictví, zvláště do tragedií zamýšleti počal.“ (Vl. živ., 19.). O vzniku rozvrhu ke tragedii výše uvedené Palacký zanechal nám zprávu ve svém „Každodenníčku“. Tam vypravuje o své duševní činnosti na jaře r. 1820 (datum napsání 25.–28. března). Poněvadž jest to částečně ještě pokračování v jiných 107 rozvrzích, podávám text diplomaticky: „W těchto čafých objral fem fe vstawičně s návrhy pro wětšj djla báfnická. Četw hiftorii Kateřjny II^é od Caftéry nacházel fem tam powěft pohnutedlnau Iwana VI., cjfaře když byl w kolébce, a w temnicých tráwjcýho dny mladosti, až od vkrutnice zamordowán geft. Hiftorie fama dáwá mi mnoho na ruku; a přjběh geft welmi podobný Marii Stuartce Schillerowě. Smutnohra dala by fe zde wytwořiti znamenitá, geftliže ftáwati bude ducha báfnického. Giný předmět fmutnohry byl mi giž od dáwna Jan Hus, genž ale, gakožto mé hlawnj poetické djlo na pozdněgšj čafy by fe odložil. – Epická báfeň „Jaroflaw, wjtěz nad Tatary“ také giž před lety hodlaná, mne welmi zanášela, newědaucýho, zdali bych od Iwana, či od Jaroslawa začjti měl. Prvnj gest rádněgšj, pro wětší fnadnoft.“
Vítání máje.
Tento úryvek zachoval nám Palacký sám ve svých zápiscích pod titulem: „Přípis běžných myšlének a některých listů mých. Od 1816 násl.“ Vznik jejich osvětluje nám těmito slovy: „V Prešpurku 1816, 1^ho května v čas ráno vstav šel sem do oudolí u Graslova mlýna, a opojen jsa krásou přírody začal sem svou první časoměrnou báseň“: (následuje její text). Ke konci pak přidává ještě tato slova. „Báseň ta nedokonána: příčin již nepamatuji. Brzy potom ustydl ve mně oheň básnický. Téhož času byl sem začal Virgilovy eklogy časoměrně překládati.“
O vy geniové Meonidovi...
Tyto tři verše uveřejnil Palacký v prvním svém listě v Počátcích (str. 18). Že jsou od Palackého, svědčí ta 108 okolnost, že vloženy jsou do textu listu Palackého. Autorství Palackého kromě toho dotvrzuje nám Šafařík, který ve svém článku „O hexametru“ (Krok I., 3., str. 3. a 12.) uvádí jako příklad též první z těchto tří veršů; pod něj podepsal pak jméno Palackého.
Počátek první eklogy Virgilovy.
V 2. listu v Počátcích skladatel jeho, Fr. Palacký, uvádí na str. 29. tytéž verše překladu přízvučnou prosodií psané. Když prý slyšeli cizozemci dvou rozličných národů tyto přízvučné verše, „s outrpným se usmíváním odvracovali při čtení místa tohoto, avšak sami ti cizozemci s podivením chválili řeči naší libozvučnost, slyšíce táž slova takto časoměrně v rytmus uvedená.“ Pak následuje pět veršů časoměrných téhož místa z Virgila, o jehož přeložení pokouší se autor listu 2., totiž Palacký. Palacký sám zachoval nám o nich zprávu v uvedeném již „Přípise běžných myšlének,“ kde zmiňuje se při r. 1816 (1. května) o tomto překladě: „Téhož času byl sem počal Virgilovy eklogy časoměrně překládati.“
Překlad elegie Bionovy.
Těchto pět veršů z překladu Palackého uveřejněno jest s jménem Palackého v článku Šafaříkově výše uvedeném (str. 19.; první verš kromě toho ještě na str. 10.). Na tyto verše upozornil již ve své rozpravě „O prosodii České“ prof. J. Král (Lis. Fil. 1894, str. 340. pozn.), poukazuje zároveň na druhý překlad téže elegie (celé) od Šafaříka, uveřejněný po prvé v Počátcích při čtvrtém listě (Šafaříkově; str. 70–74).
109 Pro srovnání přidávám totéž shodné místo z překladu Šafaříkova:
Žel po Adónu vpjm; fpanilý ach zefnul Adónys! Zefnul Adón fpanilý; vpěgj též s pláčem Eroti. Wjce na purpurowém, ó Kyprydo, lůžku nedřjmej; Wftaň, vbohá, tmaworauchá wftaň, a w fwé prfy bj fe, Bj a wolej wšechněm: fpanilý ach zefnul Adónys!
Ossián.
Překlad tento uveřejněn byl v Hromadkových „Prvotinách pěkných umění“ (r. 1817 č. 27. a 28.). O překladě tomto nacházíme zprávu v Palackého „Vlastním životopise“ (str. 15.) O počátku r. 1817. vypravuje tam autor: „Postavil sem se nyní prvníkráte na dráhu českého spisovatelství. Učiv se angličině, počal sem pořád překládati Ossiána, tehdejšího miláčka svého mezi básníky; a když ve březnu milý Blahoslav do Jeny se ubíraje, mne v Konviktě prešpurském navštívil, dal sem mu přeložení své, aby je Hromadkovi ve Vídni obětoval.“ Blahoslav také překlad tento na místě určeném odevzdal. Objevujeť se již 13. Dubna (v č. 27.; pokračování v č. 28. 17. dubna) „Prvotin“. – Básník předeslal jim tento „Přístup“: „V severozápadních Evropy krajích kvetl, zvláště v třetím a v začátku čtvrtého století, nevzdělaný, ale silný a nepokažený národ kaledonský (vlastně caeldon-ský, caelský, gaelický) – rámě široko daleko bydlevších Celtův. Rozdělen byl na mnohá menší knížectví, jejichžto držitelové nepamátní, v času války společnou držíce, poddávali se správě vyššího některého knížete aneb raději krále z národu svého, jakoví bývali zvláště tři: v Morvenu, t. j. Skocii, rod FingalůvFingalův, 110 v Erinu čili Hibernii familie Kormakova; a v Lochlínu aneb nynějším Jutlandu Annirové. Tito králové, nazývaní fergubretové (soudcové), měli za právo, aby na vozu do bitvy stupovali a všechen lid ve válce spravovati mohli. – Národ gaelický, neznající žití jiného kromě loveckého a válečného, byl mravův nejprostějších. Obydlí jeho domové buď hromadně buď porůznu stojící, někdy též i jeskyně. – Náboženství nějakého po vyhnání druidův, kněží svých, malou měli známost, obřadů tuším žádných: až na počátku čtvrtého století křesťané, Diokleciánem v Římě zsužovaní, k nim se utíkajíce, ve svém je náboženství vyučovali. Gaelové věřili, že zemřelí, z mlhavého těla složení, v povětří žijí; tam vše, co na zemi činívali, také konají: loví z mlhy zvěř, zpěvy a mlhavými nástroji hudebními se zabývají, ve větru lítají a hněvajíce se, bouře a hromobití tropí. Slunce a měsíc zdá se, že za živé, smrtedlné, ale dlouhověké tvory měli. Vrch aneb raději obsah všech ctností byla jim udatnost; vrch všeho štěstí – slavné jméno ve zpěvích bardův potomních. Bardové byli zpěvcové, jejichžto čestný stav tu povinnost do sebe, aby slavili hrdiny národu svého, války vypovídali, smlouvali pokoj, a v bitvách zpěvem svým srdce bojovníkův k udatnosti rozněcovali, měl. Svatý byl život bardů ve válkách. Jedenkaždý kníže měl bardy své, kteřížby činy pána svého a předků jeho slavívali. Tím se věděti dává, že básnictví u tohoto národu velmi oblíbeno bylo: odkudž i Ossián, syn a nástupce nejmocnějšího krále v místech oných, Fingala, básnění a zpěvu se oddav, všecky bardy převýšil. O životu jeho málo co víme, uvázav se v panování otcovské přežil i syna svého, udatného Oskara, jehožto hrdinské činy potom smutný, osleplý otec sám opěvoval ve starosti své. Jeho básně, zachované od potomních bardů a buď písemně, 111 buď národní zpěvností až našeho věku došlé, v minulém století Macpherson, jeden z ostatků starých Raelů, ještě posavad v horní Skocii národnost svou zdržujících, sebral, a v angličinu přeložené na světlo vydal. A tu hned muži znamenití rozličných národů, udivení tím úkazem neobyčejným, jako o závod usilovali zvelebiti je, kritisujíce, kommentujíce, přečišťujíce, podobné jim tvoříce a překládajíce je hromadně. – A ačkoli také někteří cenu jejich znížiti se chtíti zdáli, nazývajíce je „divným zrozeňátkem fantasie vytržené,“ předce tyto básně, pokud jen vkusu pro krásy přirozenosti stávati bude, pro svou jakousi lepotu hlubokých a věrných citů, pro výtečnost myšlének, představení důstojnost, pro přirozenou krásu a život fantasie – summou, pro vtlačený na ně všudy genia ráz vždy v té největší vážnosti zůstanou.“ Ale mínění o vysoké ceně písní Ossianových pronikavý kritický duch Palackého brzy snížil. Brzy poznával, že si záliba současná vlastně jejich vysokou poetickou cenu jen namlouvala, jako podle nich vybájila celý život starých Keltů. Brzy nabýval přesvědčení o jejich podvrženosti. Toto mínění vyslovil Palacký o Ossianovi již r. 1829: „Als Macphersons Ossian zuerst bekannt ward, machte selbst der Contrast zwischen seinen kalten Felsen- und Nebellande und der weichen Sentimentalität, seiner Helden einen eigenthümlichen Eindruck in mehreren Ländern Europa’s, und es dauerte lange, bis man darüber die Unwahrheit, die Charakterlosigkeit und lebenslose Monotonie jener Gebilde gewahr wurde“. (Bemerkungen über die Königinhofer Handschrift, Gedenkblätter, str. 73.) Svůj mladistvý soud o Ossianovi (v Prvotinách 1817), vzniklý běžnou modou literární, opravil Palacký později, když vydával sbírku svých prací v Radhostu, touto cha- 112 rakteristickou poznámkou (str. 436): „Takto soudil a psal mladík ještě ne cele 19letý, r. 1817: mladý však jeho smysl nemeškal dlouho postoupiti místa úvaze mužné; proto také nepokračováno dále u překládání díla Macphersonova. Chorobná citlivost a něžnost, ba i uplakané hrdinství, neosvědčené skutky úctu vymahajícími, nemohou než na krátce poutati cit a obraznost, a to jen v jejich prvním bujném rozvoji, jakož se přihodilo ku př. i u všeobsáhlého ducha Göthova, kterýž ve věku dospělém, až i sám odsuzoval jak Ossiana, tak i své Werthers Leiden, ježto (r. 1774) se byly přičinily o rozslavení jeho. Za novější doby již není pochybno, že domnělé zpěvy Ossianovy zrodily se z péra Jakuba Macphersona, spisovatele anglického málo proslulého († 1796).“ K obsahu pak prvního zpěvu Palacký sám podal toto vysvětlení: „Následující zpěv, „Písně selmské“, ukazuje nám obyčeje králů kaledonských, opěvovat dáti při slavnostech výročných zamenitějšíznamenitější bardů písně. Ossián vypisuje zde slavnost takovoutakovou. Selma bylo obydlí králů Morvenských.“ Srovnání mezi prvním vydáním v Prvotinách a druhým v Radhostu neprovádím; jednak je méně důležité nežli při básních předcházejících, jednak provedl je dosti podrobně Dr. Fr. Bačkovský ve svém vydání v poznámkách, c. s. 130–139. V pravopise zachoval jsem v „Ossiánu“ též nepravidelný způsob psaní slovesa býti: jednou jsem, jsi, jsme, jste; jindy sem, si, sme, ste, jak je to v Prvotinách. Tento neustálený způsob psaní shoduje se s pravopisem ostatních mladistvých plodů básníkových.
113 Oprava hrubších omylů tiskových.
Na str. 5. místo Bakeše čti Bakoše. » » 9. » parodie čti prosodie. » » 20. » začateční čti začáteční. » » 25. » nacháze čti nacházel. » » 76. » Úryvky z tištěných prací čti Tištěné úryvky prací básnických.
[114] OBSAH.
Str. Úvod3 Básně, obsažené v rukopisné sbírce Fr. Palackého35 Ideálů říše37 Moudrost41 U hrobu přítele43 Na horu Radošť45 K samovraždivému Radoslavovi47 Modlitba má dne 26. července 181848 Báseň na smrt P. Štěpána Fábryho51 Zlomky z mé první básně novoroční53 Báseň k slavení jubileum slavn. konviktu Jesenákovského55 Slavěna57 Báseň na smrt ... Petra Baloga58 Am Neujahrstage 181861 Am Nahmenstage der H. Frau Josefine von Csuzy62 Rozvrhy děl básnických, zlomky básní, překlady65 Epopea67 Plán truchlohry. V Peterhofu70
[115] Str. Zlomky. Vítání Máje76 Tištěné úryvky prací básnických76 Ossián78 I. Písně Selmské78 II. Válka Inisthonská87 Poznámky93 Ideálů říše95 Moudrost97 U hrobu přítele98 Na horu Radošť100 Modlitba má dne 26. července 1818100 Báseň na smrt Štěpána Fábryho101 Slavení pokoje102 Báseň k slavení jubileum slavn. konviktu Jesenákovského103 Slavěna104 Báseň na smrt Petra Baloga104 Am Neujahrstage 1818105 Am Nahmenstage der H. Frau Josefine von Csuzy106 V Peterhofu107 Vítání máje108 O vy geniové Meonidovi108 Počátek první eklogy Virgilovy109 Překlad elegie Bionovy109 Ossián110 Oprava hrubších omylů114
E: kk + av; 2002 [116]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Jakubec, Jan; Bursík, Jaroslav; Kohout, František; Wiesner, Alois
(Z rukopisné pozůstalosti vydal, úvodem a poznámkami opatřil Dr. Jan Jakubec. Bursík & Kohout, knihkupci c. k. české university a České Akademie pro vědy, slovesnost a umění. Tiskl Alois Wiesner v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 116

Básně Františka Palackého z rukopisné pozůstalosti k vydání připravil Jan Jakubec, v případě překladu Ossiana vyšel z předchozího otisku v Hromádkových Prvotinách pěkných umění (č. 27 a 28/1817). Jak při své ediční práci postupoval, uvádí v obsáhlém Úvodu (s. 3-34) a v Poznámkách k jednotlivým básním (s. 95-113), na některé konkrétní zásahy upozorňuje v poznámkách pod čarou. Jakubec zvolil způsob vydání, který sám nazývá diplomatickým (s. 18), to znamená, že texty - s výjimkou překladu Ossiana - jsou tištěny bratrským pravopisem. Nepromítla se tedy do něj Dobrovského analogická oprava (Palacký píše otcy, nauzy, ƒýdlům, spojka i je rovněž vždy psána jako y), a samozřejmě ani pozdější pravopisné reformy. V našem vydání provádíme obvyklou transliteraci, -j- měníme na -í-, -w- na -v-, -au- na -ou- ad. Ve slově genyus píšeme vždy g, ačkoli není značeno háčkem (jako např. slovo regule), a odkazujeme k Jakubcově poznámce pod čarou na s. 60. Respektujeme však ypsilon po c-, s-, z- a spojku y. Znak uvozovek »« nahrazujeme znakem „”. Číslování řádků, které se objevuje vždy v rámci každé básně (případně překladu či rozvrhu díla), nezachováváme. Delší verše a nadpisy přesahující na nový řádek zatahujeme na řádek jediný, abychom neporušili výsledky veršové statistiky. Z tohoto důvodu také vročení básní uvádíme vždy na samostatném řádku a nepovažujeme je za součást názvu básně. Básni Na horu Radošť na straně 45 předchází grafický záznam metra, pro který nemáme dostupné symboly, a proto jej vynecháváme. Opravujeme zřejmé tiskové chyby a dále omyly, které se objevují v textu Jakubcově. (Obsáhlý výklad Jakubcův přejímáme včetně pravopisu, jehož odlišnost od současné normy je nejzřetelnější ve slovech přejatých, například grammatické, esthetickou, theoretické, memoirech, praksi ad.) V textu Palackého Básní pak dodržujeme hláskovou kvalitu (anjelské, pamět; náslovné ou-: oudatněji, outok; kolísání mezi souhláskami: štastná - nešťastný; vkladné hlásky: paprslek, předce, podtají, smrtedlná, hláskovou výpustku: poustenníci) i kvantitu samohlásek (usvítem, ale usvitě, tíše, hláholy, oblíčej, slůnce ad.). Ponecháváme distribuci s- a z- (nesvadlých, skroušeně) a z- namísto vz- v předponách (zhůru, nepozbudí, zpomínati), nevokalizované předpony (sstupoval) a nezdvojenou souhlásku v adjektivech lehkovlný, storamené. Neupravujeme místní názvy (Rejnu, Europě) ani pravopis slov Můza, Genyus ad. Respektujeme též hranice slov v písmu, tj. nezasahujeme například do psaní spřežek, spojky -li bez spojovníku (odhodillibych) nebo do připojování kondicionálu slovesa být k jinému slovu ve větě (následovalbych). Tvary slovesa být v podobě bez j- (ste, sme) zachováváme. Ve shodě s Jakubcem neopravujeme ani odchylky od dnešní pravopisné normy ve shodě příčestí minulého s podmětem; šetříme tedy například Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýce / Mohli světů napojit; (s. 39, ř. 8). Registrujeme rovněž zvláštnosti na rovině tvaroslovné, lexikální a slovotvorné, které ponecháváme: kompozita (díkočinné, těsněvité, květovonném, krásovlasému); v deklinaci substantiv nominativ plurálu potokové, kamenové, dativ plurálu síněch, lokál plurálu na lásky křídlách; stupňování adjektiv sladčejší, nejkrašší; imperativ sloves s příklonným -ž: panujž, běžtež; dále tvary sloves: pálá (= plane), v zvlalinách ad. Do interpunkce nevstupujeme. Na stranách 89, 90 a 91 nejsou uvozovací věty vložené do přímé řeči odděleny uvozovkami, tento způsob psaní ponecháváme; naopak tam, kde chybí koncový znak uvozovek v závěru přímé řeči postav, ho doplňujeme. Podrobnější popis pravopisných, morfologických a lexikálních zvláštností Palackého básní viz Jakubcův Úvod, který je součástí našeho vydání.