2. Moudrost.

2. Moudrost. 1817.
Komuž nebeská věrněji slíbila V kolíbce Moudrost ochranu laskavou, A svou stužíc mu srdce číší Do svatyní směle jíti dává: Nepohne nikdý ním Osudů divých Pohled hrozýcý; ni světa v odporu Celého moc povstávajícý; Pevně pokoj v jeho srdci sýdlí. Smělou nevinný kráčeje odvahou, K oltáři chvátal Hus; a milostivé Na tváři jasné tkví*) mu ještě Usměchy, k říši kvapíc nebeské. ——— *) Tak v Počátcích i v rukopise; ale vedle tohoto verše Palacký napsal si in margine: ... dlí. 41 „Ty prach jsy, outlá schráno! Y buď tedy Prachem; a duch můj, k Pánu se vyvznesa, Nesvadnulé dosáhne palmy!“ Dí, a ve plápolu jest, co fényx. Hořká se, bratří, vám slza rdí v oku! Zhoubnou že berlu nad člověkem vina Mračný Osud vítězně náší Tamto v obět krvavou nevinnost! Do výše pohled! Nezkaleným tokem Plynou z eterské studnice proudové Moudrosti božské, a blaženství Hojně lejí v prsa žížnivého. Co lesk a prázdná prospěje příznivost Losů pozemských? Tam k nevyváženým Letí radostem duch svobodný, Vzhůru v Olymp se vynášejícý. O kéž nebeských dotknu se blížeji Moudrosti proudů; horlivě, oblažen, Bohům se oddám nesmrtelným, Volně do líry pějíc milostné. A Můz tajemné krásně se rozvine Hraní, a harfa od boha dotknutá. Opět cytů do srdce líti Proudy a vděk bude nejživější. 42