4. Slavěna.

František Palacký

4. Slavěna. P. J. Palkovičovi. 1816.
Jak bledou mlhy svolané Nehodou Když v nadvětrné kladou se prostoře Z svých bleskolícé paprslků Szuté jsa slunce, jen temně žíří: Tak zatemněn, prv jasný co obloha, Byl libozvučné Slavěny oblíčej; A vděky postavy y tváři Nebeskou velebnost krutý Osud, Co Nocy rouškou skvícý se země kruh, Byl zatemnil; až pyšně y družkyně (Ač toliké jim vznešenosti Nedáno), nad ní se vypínaly. Ba vlastní dítky, jasnosti nevidouc Své libomluvné Bohyně, bloudily: Jen v tichu hořké slzy linul Vlastenec pro osud řeči milé. Však na čas jen. Aj! milostný genyus, Co květolícé po zymě Podletí Tam k svatým vzlítá pramenům, a Rozplášiv mrákoty hustotkané 57 Ji oslonil. O rozkoše! Plamenem Jí oči jiskří! Radostně vznášejíc Se u tryumfu vzhůru, s plesem Nesmrtedlnost, svoji družku, vítá! A zvučný vůkol vesele rozléhá Se Bůžků jejích ples. Až y zahoříc K ní milostí, jí vroucý nosý Na oltář oběti hojné dítky.