Ossián.

František Palacký

Ossián. Přeložený z englického.
I. Písně Selmské.
Hvězdo Noci se spouštící! krásné jest na západu světlo tvé! ty vynášíš čelo blýskavé z oblaku svého, a čacky kráčíš po pahorku svém. Nač to hledíš na lučinu? Bouřliví větrové utichli; z daleka přichází šumot potůčku; ječící, vlny lezou na vzdálenou skálu. Mušky večerní na slabých se náší křídelkách; na poli slyšeti vučení letu jejich. – Nač to hledíš, světlo milostné? Ale ty jdeš, usmívaje se. Vlnky radostně tě obskakují, rosíce milostné vlásky tvé. Měj se dobře, blesku tichý! I vzejdiž ty, světlo duše Ossiá- novy! I vzešlotě v síle své! Vidím ztracené své přátely. Jich zbor jest na Loře, jako ve dnech časů minu- lých. Fingal přichází co vodnatý mlhy sloup; hrdinové jeho vůkol něho; a aj! bardové zpěvů, šedovlasý Ullín, čacký Ryno, Alpín libohlasný, a milostně tou- [78] žící Minona. Jak ste změněni, přátelé moji, ode dnů svátků Selmských! kdyžto sme hrávali v závod, jako větříčkové jarní, ani, létajíce po pahorku, střídně shybují slaběznící býlí! Minona vystoupila v kráse své; se spuštěnou tváří a slzíplným okem. Vlasové její chvěli se slabě ve větříku, an se rázy s pahorku spouštěl. Smutnily duše hrdin, když pozdvihla hlasu libozvučného; neb často vídávali rov Salgarův, a temný běloňádré Kolmy byt, Kolmy, zůstalé samé na pahorku, se vší líbez- ností hlasu svého. Salgar slíbil přijíti – ale noc se spouštěla vůkol. Slyšte hlas Kolmin, když samotná na pahorku seděla. „Noc jest; sama jsem, ztracená na pahorku bouří! Vítr hučí v hoře, ručej ječí skalou dolů: mne ne- uchrání chaloupka před déštěm, mne ztracené na pa- horku větrů!“ „Vynikni, měsíčku! z oblaků svých! Hvězdy noční, vzejděte! vediž mne světlo některé k místu, kde samotný odpočívá od lovu milý můj! Luk jeho při něm nenatažený; supající psové vůkol něho. Ale zde musím seděti sama, u skály proudu mechovatého. Proud a vítr hučí hlasitě: neuslyším volání milého svého! – Proč odlévá Salgar můj, proč pahorku, kníže za slibem svým? Tutě skála, a tu strom, tu hučící proud! S nocí jsi slíbil býti zde. Ach, kam se octnul Salgar můj? S tebou chtěla sem utéci od otce, 79 s tebou ode bratra pyšného. Rodové naši byli dlouho nepřátelé; my nejsme nepřátelé, o Salgare!“ „Přestaň maličko, větříku! proudu, poutichni málo! ať slyšeti hlasu mého vůkol! Ať mě slyší za- bloudilí moji! Salgare! Kolma jest, ana volá tebe. Tu-tě strom a skála! Salgare, miláčku můj, tu jsem já. Proč váháš přijíti? – Aj! tichý vychází měsíček. Vody se blýští v oudolí; šeří se skály na kolmé stráni. Nevidím ho na vršku! psové nepředchází ho, by oznámili příchod jeho! Tu musím sedět samotná!“ „A kdo to leží dole na ladu? Jsou-li to milý a bratr můj? Mluvte ke mně, o přátelé moji! Mluvte ke mně! – Neodpovídají – bázeň svírá duši mou! Ach, mrtví jsou oni! mečové jejich červenají se ode bitky. Ó bratře můj! proč si ubil Salgara mého? proč, o Salgare, ubil si bratra mého? Drazí ste oba byli mně! Což mám říci ke chvále vaší? Tys byl krásný na pahorku mezi tisíci! on byl strašný v bitvě. O, mluvte ke mně; slyšte hlas můj, slyšte mě, synové lásky mé! – Ach, oni mlčí; mlčí na věky! Studená, co hlína, jsou prsa jejich! – O, se skály na pahorku, s vrchole větrného srázu mluvte, duchové zemřelých! mluvte, nebudu se lekati! Kam ste se ubrali spočívat? Ve které sluji pahorku najdu vás? – Ni slabý hlásek ve větříku, ni polouzhaslá odpověď u bouři!“ „Zde sedím v žalosti své, v slzech jitra čekajíc. Připravte hrob, vy přátelové zemřelé! a nezavírejtež 80 ho, dokudž nepřijde Kolma. Život můj mizí jako sen: proč mám zůstávati zady? Zde já spočinu sobě s přátely svými, u proudu skály hučící. Když se noc na pahorek spustí, když větrové povstanou fičící: stane sobě duch můj ve větru, touže smrti přátelů svých. Lovec uslyší mne z chaloupky své; bude se báti hlasu mého, ale milovati jej: nebo sladký bude hlas můj pro přátely mé; milíť byli oba srdci mému!“ Ten byl zpěv tvůj, Minono, libězardělá dcero Tormanova! Slzy naše padaly pro Kolmu, truchlé byly duše naše. – – Ullín, přistoupiv s harfou, dal nám zpěv Alpínův. Hlas Alpínův líbezný byl, duše Rynova jako paprslek ohně. Ale již jsou spočívali v doméčku ouzkém; pominul na Selmě hlas jejich. – Ullín, navrátiv se jednou z lovu, přede dnem pádu hrdin, slyšel zpěv jejich na pahorku: píseň jejich líbezná, ale smutná. Toužiliť pádu Morara, prvního mezi smrtedlníky. Duše jeho, jako duše Fingalova: meč jeho – meč Oskarův. Ale on padl, a otec jeho žalostil; oči sestry jeho plny byly slez (slz) – Minoniny oči plny byly slez, sestry moc- ného Morara. I ustoupila před zpěvem Ullínovým, jako měsíček na západu, předzvídaje bouři, ukryje v oblak krásnou hlavu svou. Já dotýkal harfy s Ullínem; zpěv smutku začal se! 81 Ryno.
„Přešli vítr a déšť, ticho jest o poledni, roze- hnala se oblaka na nebesích. Nad zeleným pahorkem poletuje nestálý slůnce blesk. Červenavý hrčí potok dolů kamenitým oudolím. Sladký jest šům tvůj, po- tůčku, ale sladčejší hlásek, kterého doslýchám! Hlas to Alpína, syna zpěvů, truchlícího po mrtvých. Se- hnutá-tě stářím hlava jeho; červení se oko ode slez. Alpíne, synu zpěvů, proč samotný na tichém pahorku? proč to kvílíš, jako v lesu větříček, jako vlnka na břehu samotném?“ Alpín.
„Slzy mé, o Ryno, tekou pro mrtvého; hlas můj pro ty, kteří pominuli na věky. Číplý’s ty na pahorku; krásný mezi syny oudolí: ale i ty padneš, jako Morar; truchlící po tobě bude sedávati na hrobě tvém: pa- horkové nebudou znáti tebe více, nenapatý ležeti bude doma luk tvůj!“ „Rychlýs byl, o Morare, jako jelen na poušti; strašný, co úkaz ohnivý! Hněv tvůj jako bouře; jako blýskání na poli, byl v bitvě meč tvůj. Hlas tvůj byl proud do přívalu; jako hřímání na vzdálených pahor- cích. Mnozíť padali pod ramenem tvým, ztráveni hněvu plamenem. Ale když jsi z boje se vracel, jak pokojné bylo oko tvé! Tvář tvá jako slůnce po déšti byla; 82 jako v tišině noci měsíček: klidná co luno jezera, když utichli větrové hučící.“ Ouzký jest nyní doméček tvůj, tmavé místo přebývání tvého! Třemi kroky obejdu hrob tvůj, o ty, co jsi před tím byl tak veliký! Čtyří kamenové obme- šení jedinou jsou po tobě památkou. Strom bezlistý, vysoká tráva ve větru šustící, ukazují oku lovcovu na rov mocného Morara. Opravdu nízko jsi padl, o Mo- rare! Nemáš více matky, anaby kvílila tebe, ni mi- lenky se slzemi lásky; – mrtva jest porodilá tebe, padla-tě Morglanova dcera!“ „Kdo jest onen na holi své? Kdo jest to, jehožto hlava stařím se bělí? jehož oči červené jsou od slzení? ježto se tetelí po kroku každém? – Toť otec tvůj, o Morare! otec nižádného syna kromě tebe. Slyšelť o slávě tvé v boji; slyšel o uteklých nepřátelích; slyšel o slávě Morarové – proč ne i o ranách jeho? – Plač, otče Morarův, plač! ale syn tvůj neuslyší tebe více! Hluboký-tě mrtvých sen: nízká z prachu pod- hlavnice jejich. Neposlechne on více hlasu tvého, neprocitne k volání tvému! A kdy nastane jitro v hrobě, ať se dí dřímači: „procitni“? Měj se dobře, nejstatnější z mužů: vítězi v poli, měj se dobře! ale pole neuvidí tebe více! ni temný les osvítí se bleskem ocele tvého. Nepozůstavils syna žádného: ale zpěv zachová jméno tvé. Budoucí časové uslyší o tobě, uslyší o padlém Moraru!“ 83 Znikla všech žalost, ale nejvíc Arminovo hlasité lkání; zpomenul-tě smrti syna svého, padlého ve dnech mladosti své. Karmor byl podlé hrdiny, kníže zvuč- ného Galmalu. Proč se dává do lkání Armin? praví. Jeli tu příčina smutku? Zpěv přichází s libozvuky svými, utěšit a rozkochat ducha. On jest jako mlha lahodná, co, povstavši z jezera, snáší se do tichého oudolí; kvítkové mladí napojí se rosou – ale slůnce vrátí se v síle své, a mlha zmizela. Proč jsi tak truchlý, Armine, kníže Gormy mořem obteklé? „Truchlý! to jsem! ni malá jest příčina smutku mého! Karmore, tys neztratil syna, neztratil dcery krásy. Kolgar udatný žije, i Annira, dítě nejkrašší! Ratolesti domu tvého pnou se, o Karmare! ale Armin poslední jest rodu svého sám. Tmavá jest ložnice tvá, o Dauro! hluboký je v rově sen tvůj. Kdy procitneš se zpěvy svými, se vší líbezností hlasu svého? Povstaňte, větrové předzimní, povstaňte! fičte ladem pustým, proudové horní! hučte bouře v hou- štinách duboví mého! prostup roztrhané oblaky, mě- síci! ukaž mi časem bledou tvář svou! představ mi opět onu noc, kdyžto všecky zhynuly dítky mé, když padl Arindal mocný, když Daury milostné ne- bylo více! Dauro! dcero má, bylas krásná jako mě- síček na pahorcích Fury, bílá jako mladý sníh, líbezná co dech jarního větříčku. Silný byl luk tvůj, o Arin- dale; rychlé kopí tvé v poli. Pohled tvůj jako mlha 84 na moři; štít, co červený oblak v bouři. Armar, slavný v boji, přišed, hledal lásky Dauřiny. Neodpí- ráno mu jí dlouho: pěkná byla naděje přátelů jejich. Nad tím se hněval Erath, syn Ogdalův; nebo bratr jeho ubit byl Armarem. Přestrojený přišel jako plavec. Krásná byla loďka jeho na vodách; vlásky jeho bílé, a pokoj na čelu jasném. „Nejkrašší mezi pannami,“ praví, „milostná dcero Arminova! Skála jest nedaleko v moři, na jejím boku vyniká strom; zda- leka viděti ovoce červené: tam Armar čeká Daury. Přicházím převézt milenku jeho.“ – Daura šla, i vo- lala Armara: nikdo neopovídal, kromě skály hlas. Armare! miláčku můj, miláčku můj! Proč mne trápíš bázní? Slyš, synu Ardnartův, slyš! Daura jest, ana volá tebe! – Se smíchem ušel zrádce Erath na břeh. Ona pozdvíhši hlasu, volala na otce i bratra svého. Arindale, Armine! Žadnéholi není k zachování Daury? Hlas její donesl se břehu. Arindal, syn můj, sstupoval s pahorku, strašný v kořisti lovu. Šípové cinkali mu na boku; luk v ruce jeho; pět tmavo- šedých chrtů provodí kroky jeho. Viděl divého Eratha na břehu: uchopiv ho přivázal k dubu. Hustě oplítá řemení oudy jeho, obtěžoval povětří stonáním. Arindal nastoupí moře na bárce, přenést Dauru na zem. Armar přihnal se ve hněvu svém, i vypustil šedoperý oštíp. On letí – fičí – a padne do srdce 85 tvého, o Arindale, synu můj! V místo Eratha zrádce zahynuls ty! – Najednou stane veslo; on klesna na skálu umřel! Jaká byla bolest tvá, o Dauro, když okolo noh tvých bratrova tekla krev! – Bárka roz- bila se vlnami. Armar hodí se do moře, zachovat Daury své anebo zemřít. Rázem se spustí vichr s pa- horku – on padl i nevstanul více. Samotnou na mořem obteklé skále slyšet bylo kvíliti dceru mou. Časté i hlasité bylo volání její! Což mohl učinit otec její? Celou noc stál sem na břehu, vida ji v bledém měsíce světlu. Celou noc slyšel sem volání její! Vítr hučel a déšť bil silně do stráně. Před usvítem ze- slabnul hlas její. Vyhynulať jako večerní dech větříku mezi skalním býlím. Ztrávená bolestí zemřela, samého zůstavíc Armina. Tam-tě síla má v boji! tam ozdoba má mezi ženami! Když povstává bouře a Sever vydvihá vlny vysoko, sedím na hučícím břehu, hledě na zá- hubnou skálu! Často vídám při západu měšíce duchy dítek svých. Polounevidomé prochází se spolu smutně. Žádnýli z vás nepromluví z outrpnosti ke mně! Ale oni neslyší otce svého. – Truchlý jsem, o Karmore! ni malá jest příčina smutku mého!“ Tato byla slova bardů ve dnech zpěvu, an po- slouchal zvuků harfy král, a povídek časů minulých. Knížata sešli se se všech pahorků slyšeti hlasy mi- lostné, a slavili hlas Kony, první mezi tisíci bardů! – Ale nyní zemdlilo stáří jazyk můj, oslábla duše má! 86 Časem, uslyše duchy bardů, naučím se lahodnému zpěvu jejich. Ale pamět utíká mysli mé; slyším vo- lání let, ana praví, přecházejíce: „proč pěje Ossián ještě? Skoroť on ležeti bude v úzkém doméčku, a žádný bard neoslaví jména jeho.“ Běžtež jen, léta zatmělá! Neníť pro mne ra- dosti v nich! Otevřete hrob Ossiánovi, nebo síly jeho nestává více! Synové zpěvu odešli k pokoji svému: můj jen hlas ostává, jako samotný větřík na mořem obteklé skále, když pozutíchali větrové. Ještě šustí šerý mech: daleký plavec vidí stromy se kolébající! – II. Válka Inisthonská.*)
Mládectví jest jako sen lovce na pahorku ladovém. On usne v libém paprsku slůnce a procítí v bouři: červení bleskové lítají vůkol, stromové chvějí hlavami svými ve větru. S radostí on patří zpět na slůnné dny a libé sny spočívání svého! I kdy se vrátí mladost Ossiánova? Kdy se bude zvuku braní radovat ucho jeho? Kdy budu já, jako Oskar, kráčeti v blesku ocele své? Pojďte s potůčky svými, pahorkové Kony! naslouchejte hlasu Ossiánova! Vznikáť zhůru zpěv ——— *) Inis-thona, ostrov Skandinavie. Pozn. Palackého, Radhost I. str. 443. Omylem m. poloostrov. Přejal ji z Prvotin, kde objevuje se táž chyba (str. 124). 87 jako slůnce, v duši mé! já cítím radosti časů minulých. Vidím věže tvé, o Selmo! vidím buky zastíněných zdí tvých: potokové tvoji zní v ucho mé: hrdinové schází se vůkol. Fingal jest mezi nimi, spočívaje na štítu Trenmorově. Kopí jeho postaveno ke zdi, on poslouchá zpěvu bardů svých. Slaví se činové ramene jeho: činové krále v mladosti jeho. Oskar navrátiv se z lovu, a slyše hrdiny slávu, pojal štít Brannův ode zdi; oči jeho plné byly slez; červené bylo líce mla- dosti, hlas třesavý a slabý. Kopí mé chvělo hlavu blýskavou v rukou jeho: on dí králi Morvenskému: „Fingale, králi rekův! Ossiáne, první po něm v boji! vy ste bojovali za mládi vaší: jména vaše slavná jsou ve zpěvu. Oskar jest jako mlha na Koně: po- ukáže se, zmizím opět. Bard nebude znáti jména mého; lovec nebude hledati hrobu mého na pláni. Pusťte mne v boj, o rekové, do Inisthony. – Daleký-tě kraj války mé, neuslyšíte Oskarova pádu. Některý bard ať najde mne tam, a dá zpěvu jméno mé. Sestra cizo- zemce uvidí hrob můj, i zapláče nade mládcem z da- leka přišlým. Bardové budou pravívati při svátcích: slyšte zpěv Oskara z daleké krajiny!“ Oskare, vece král Morvenský, půjdeš do boje, synu slávy mé! Připravte mou černolunní loď, by od- nesla do Inisthony reka mého. Synu syna mého, měj v paměti slávu naši; jsiť z rodiny slovoutných! Ať 88 nedí dítky cizozemců, slabí jsou synové Morvenští! Buď ty v bitvě hučící: milostivý v pokoji co slůnce večerní. Řekni, Oskare, králi Inisthonskému, že Fingal zpomínává mladosti své, kdyžto sme sešli se do půtky, ve dnech milostné Ajandekky. I roztáhli plachty hučící: vítr fičel řemením stežnů jejich. Vlny bijí do mokrého skálí; ječí síla okeanova. Z moře uviděl syn můj krajinu hájů. Vběžev u šumné Růny stanoviště, poslal meč svůj Annirovi, králi kopí. Šedovlasý hrdina vstal, vida meč Fingalův. Oči jeho plny byly slez; zpomenul-tě bojův mladosti své. Dvakráte on byl zdvihl kopí o milostnou Ajandekku; hrdinové stáli z daleka, jakoby duchové dva ve větru se potýkali. „Ale nyní, počne král, já jsem stár; meč leží neužívaný v síněch mých. Ty, ješto jsi z rodu Mor- venského! i Annir vídával boje oštípů! ale nyní-tě zbledlý a svadlý, jako dub na Láně. Nemám syna, an by tě s radostí přijal, a uvedl v síně otců svých. Zblednul Argon ve hrobě, a Rura mého není více: dcera má v síněch cizozemců jsoucí, žádá viděti hrobu mého. Choť její třásává desíti tisíci kopí a při- chází jako smrti oblak od Lána. – Pojdiž k hodu Annirovu, synu Morvenu hláholivého!“ Tři dni hodovali spolu; čtvrtého Annir slyšel jméno Oskarovo. Veselili se při kvasu mušlí, a lovili kance na Růně. – U kamenů mechem obrostlých 89 odpočinuli sobě ustalí rekové. Slza u skrytě padne Annirovi z oka; tajil svého lkání, vyrážejícího násilím. „V té tmavé schráni, dí hrdina, spočívají synové mla- dosti mé. Tento kámen jest rov Runův; tento strom hučí nade hrobem Argonovým. Slyšíte-li hlas můj, sy- nové moji, v ouzkém doméčku svém? Či to mluvíte vy v šustění listoví tohoto, když povstávají pouště větrové?větrové?“ „Králi Inisthonský, pravil Oskar, kterak padly dítky mladosti? Divoký kanec zhání se často po hrob- kách jejich, aniž kormoutí klidu jejich. Ale oni honí zvěř oblakovou a napínají větrné kuše své. Ještěť oni milují zábyvky mladosti své a sstupují u větry s radostí.“ „Kormalo, vece král, jest vůdce desíti tisíců kopí. On bydlí u vod Lánských, smrtí páry vyzíva- jících. – Přijda do zvučných Růny síní, hledal slávy oštípů. Byl to mládce milostný, jako první záře slů- neční: málo jich bylo, kteří by se mohli potkati s ním v boji. Moji rekové ustoupili před Kormalem; dcera má prahla k němu milostí. Argon a Ruro vrátili se z lovu: slzy hrdosti jejich padaly; tichým ohlédají se okem po recích Růny, ustoupilých před cizozemcem. Tři dni hodovali s Kormalem; čtvrtého mladý Argon šel ve dvouboj. Ale kdož mohl odolati Argonu? Pře- možen byl Kormalo. Srdce jeho nadmulo se bolestí pýchy: ustanovil podtají viděti smrt synův mých. Oni přišedše k pahorkům Růny, lovili snědé laně. Tajně letěl šíp Kormalův: v krvi své splývaly dítky 90 mé! A on přišel k děvčeti lásky své, k Inisthon- skému děvčeti krásovlasému; utekli pouští, a Annir zůstal samotný. Přišla noc a nastal den: ni Argo- nova, ni Rurova hlasu! Naposledy vidín jejich nej- milejší chrt, rychlý a skákavý Runar. Vyje přišel do síní a zdál se ohlédati ve stranu pádu jejich. Jdouce po něm, našli sme je zde a položili u tohoto proudu mechovatého. Zde odpočívává Annir po lovu laní skon- čeném. Jako letilého dubu kmen prostírám se nad nimi, a vždy tekou slezy mé!mé!“ „Ó Ronane, dí povstana Oskar, Ogare, knížata oštípův! svolejte hrdiny mé ku mně, syny proudného Morvenu. Dnes půjdeme k vodám Lánským, smrt vyzívajícím. Nebude dlouho veseliti se Kormalo: smrt bývá často na špici mečů našich!“ Přišliť pouští, jako bouřlivá oblaka, větrem po ladu hnaná; ostří jejich barvená bleskem hromovým: šumící les předzvídá bouři. Zvučí roh bitky Oskarovy, a všecky vody Lánské třásly se. Synové jezera sešli se okolo hlasného štítu Kormalova. – Oskar bojoval, jakož bojovával vždy. Kormalo padl mečem jeho: synové zhoubného Lána skryli se do oudolí svých. Oskar přivedl dceru Inisthonskou do zvučných síní Annirových. Radostí se blýští starcův obličej: on po- žehnával králi mečů. – Jaká byla radost Ossiána, spatřivšího daleké plachty syna svého! toť bylo jako světla oblak po- 91 vstanoucí na východu, když poutník truchlí v neznámé krajině, a zhoubná Noc s duchy svými vůkol se klade. Se zpěvy uvedli sme ho do síní Selmských. Fingal dával hody mušlí. Na tisíce bardů vychvalují jméno Oskarovo: Morven odpovídá hlasu jejich. Dcera To- skarova byla tu; hlas její byl jako harfy hlas, roz- léhající se pod večer v liběvějícím roliny větříčku. – O položte mne, vy, co vidíte světlo, podlé skály některé pahorků mých! ať léskoví vůkol husté jest, a blízko dub šustící. Zelené buď místo spočívání mého; slyšen budiž opodál potůčku hlásek. Dcero Toskarova! ty vezmi harfu, a pěj líbeznou Selmy píseň; ať sen pojme duši v radosti její; ať se vrátí dnové mládi mé, a dnové mocného Fingala. Selmo! vidím věže tvé, a stromy, a zdi zastíněné! vidím hrdiny Morvenské; slyším zpěvy bardů! Oskar zvodí meč Kormalův: tisíce mládců obdivují ozdobený jeho závisník. S po- divem hledí na syna mého a na sílu ramene jeho; vidí radost v okou otcových a dychtí po rovné slávě. I obdržíte ji, synové proudného Morvenu! Duši mou často rozněcuje zpěv, i zpomínám přátelů mladosti své. Ale dřímota připadá na mne ve hlásku harfy; líbezní snové jmou se procítati! Synové lovu, stůjte podál a nekormuťte spočívání mého? Starožitný bard má rozmluvy s otci svými, se knížaty časů minulých. Synové lovu! zůstaňte podál! nekormuťte snu Ossiánova! 92

Básně v knize Básně: