1. Ideálů Říše.1818.Hymnus. Sláva ti, sýdlo svaté! kde v jarním světle nebeštíU pramenů blaženosti vinou sobě palmy nevadlé.Sláva ti, nesmrtných obydlí! k tobě vážně se blížíPosvěcený let můj, a do harfy milostivě zvučnéVe hluku strun veselostiplném tvé zpívati chvályHorlivě se vznáší; ó sýly dodej klesajícýZemské peruti mé, a do srdce mi sešli paprslekTvé svattosti, nechať svěcené v člověčí prsa líváPlápoly harfa nová, by k rajským chvátali sýdlům.Krásný jest svět onen, kam vyvzletnouce šlechetní,K chrámům nesmrtnosti, Boží zastíněni láskou,Slavněji se scházý; tu*) do svých je radostně pojímáBran vznešená Ideálů Říš, a mateřsky vinoucyK svým je prsům, jako dítky milé, oudatněji k věčnéVznesti se slávě učí. Tu brunátné jasněji svítí———*) Slovo „tu“ v rukopise chybí, je v Počátcích. Je to chyba opisovačská, básník je patrně při opisování přeskočil. Slovo toto je nutné k vůli rytmu.[37]Světlo nebes veselých; v amarantů háji živoucýmRozkvetlá loubí, co na Hermonu krůpěje rosné,Tíše lejí do prsou y hrdinskou sýlu y poklid.Tu vznešeným, jako plápolavou duši mládcovu tajnáToužba plní, proniká život ohněm háje svatéhoVeškery stíny; Boží duchové jasných u potůčkůKrystalových své krásy jeví důvěrně miláčkům.Krásný jest ideálů kraj; vysoké jeho chvály!Slávou věncovaná božskou své rozbila věčněSýdlo milé zde Ctnost; a její bezmračně se svítíKrása, velebnější nad valné oblohy jasnost.Jenž jasným proniká věděním světa končiny všecky,Odhalená Moudrost, tu miláčky vodí zpytujícýDo svatyní tajností svých; tuť Láska pověčná,Hojně vinoucy darů blažených, svůj růžemi vížeSvět; spanilý stoupiv s nebe Genyus, u zdroje krásyEterového učí radovat se ve slávě nebeské.Mocnou on zachytí pravicý struny jemně natáhléSrdce milostnějšího, a z pouštiny ráje sy kouzlí.Z číše duchů blažených tu Hrdinství sýly dobýváOcelivé; ne k rozboření k nebi krásně se pnoucýchMěst a věží, ne k vylévání krve bratra nevinné:Ztříti ve snět Osudů jemu vítězy pouta otrockáDáno, a zlosti světů zůřícý zrážeti outok. –Andělu láskyplný! ty na jasném vládna Syonu,V lůně Božím hlavu posvěcenou skrýváš, a velebnouSnášíš tvář milosrdně na outlé své v prachu dítky.38Aj tvá*) berla pojí všeho míra světla kružícýK souzvuku slávy Boží, a s říší víže nebeskouZemské končiny; tyť provodíš smrtníka ze hloubiLaskavě k Otcy milostiplnému a do prachu nervůSladcetrnoucých anjelské nám rozkoše líváš.Šťastný jest ideálů svět: a milé jeho stánky!Viz z ruky Nejvyššího tekoucý proudy blahosti,Věčné proudy blahosti, co žížnícých by tisýceMohli světů napojit; sem valné proudy se mějteChvátavě; aj zdobný vám věrněji klínu podáváHáj, tu vylejte živé své poklady. Štědře ovlažteZhůru se pnoucý stromky, posylněte květ se pučícý:Ať věkosvížím oblažené duchy stínem obejmou,Ať se radosti plnost roznáší v vichru letícým,Ať dýchá v Zefirů květovonném křídle milosti.Jasně se blýská nad svatyní tam odplaty vínekHvězdokvětý: a vidí ho radostně ve slávě blažencůBezkalné oko, a zpíná se udatněji činnostV srdcy čilém, a letí, nesmrtné chvály dosýci.Kdo zbrání k vysokým se vynest nebesům a sejítiProuze do hloubi světů? Jim jarní bedra opášeSýly nevadlé pás, a v očích plápol vře smělosti.Nuž po ctnosti svaté, moudrosti a krásy tajemstvíNezmarná jim toužba hoří, a skutky živoucýV blesku se oslavném pnou zhůru, na obrubě hvězdné———*) V rukopise nedopatřením psáno twa,39Zvěčněnu býti. Tu těsněvité zardíc se překážkyAj prchají a hynou. Pod tvornou Genya myslíV sýle nové ožijíc květotváří vyvstane krása.Mrak pominul, a nahý v bytnosti se věrně obrážíSvět zpytujícým důmyslům. Zbuzená se lehounkouObraznost perutí nese v nadvětrné kraje světlaPlápolavého, letí ode slunce ke sluncy a stoupáDo svatyně všeho míra. Tu pás jest Nejvyššího,Z blesku vitý a světů plesajícých v okruhy. SešliS hůry svaté, ó sešli milostné lásky paprslekOtče, na dítky své; a jejich tebe sláviti hlučněZpěv poletí ode pólu ku pólu a koule nebeskéZajme do víru radosti všeobsáhlé. O velebnáTvůj to tryumf, o Ctnosti! ty vyššís nad světy padlé.Dcero Boží, jediný všeho míra ty poklade, jasnáStudnice anjelské blaženosti, ty vládkyně kůrůOslavených, – ty chodíš po hvězdné*) dlažbě, Všemocná?Neb ve chrámě světů kolujícých sýdliti ráčíš?Ach tvůj chrám je šlechetné srdce, ty s hůry paprskůSešla sy, ve klidné důvěrně chaloupce obývat,Vkrásyti zemský byt do nebes, smrtníka slabéhoV spolky duchů mocných uvodit, jej vzjasniti slávouNesmrtnosti. Co zřím? Aj, tvými nebešťany hlučnéPléší vrchole háje svatého, a studnice všecky———*) V rukopise psáno hwezdné.40Obživené a v nádherném stali blesku pahorcy.Slyš! hlasytou zvučný háj rozléhá se radostí,Slyš! aj v záři tiché sám Pán se milostivě blíží.Skloňte se skály! skloňte pahorcy! ty věčněživoucýCedře a palmo! Boží přede tváří skloňte se vroucně.On přemilé navštíviti své, a do srdce radostíNadzemských, neuhasnoucých sám prouditi ráčí!