Tobě, národe!
Býť vším – a ničím zároveň,
Jen hříčkou živlů srdcím na posměch,
Býť zmarem všeho, co kdy toužil Čech,
Co zasel, pěstil, viděl zráti v žeň,
Co myslil, cítil, zíral ve svých snech,
Vše v děsnochmurnou hoří pochodeň –
A hrůznou září, hromu třeskotem
Hřmí, praská, šlehá do mraků.
Vše ničím jest a všecko ničí žár.
Čím člověk sebe cení člověkem,
Víc v kámen strnulo a do zraků
Jen maně rudá slza vypryskla,
[III]
Bol k nebi napjal dlaní zoufalých,
Sten bolesti vzlét noční nad opar,
Líc bledá, hruď se k hrudi přitiskla
A všech rty jeden zvuk: „Jsme nešťastní!“
Jsme národ, jenžto zkoušen trpce dlouho tak,
Jsme národem, jenž nekles v sudbě žádné,
A ve prach vržen, vlastní silou do oblak
Vždy doved zvednouť hrdou šíj a pádné
Své rámě k novým činům napínati;
Vždy ku předu a neznať umdlení,
Vždy výš a výš – ať bouř si květy chvátí,
Vnov k činům krásným rašiť v lupení,
Jen ku předu za hvězdou osvěty
Vždy dál a dále, nikde stavěť kroků;
Byť okean vln moře zdýmal v ústrety,
Loď směle hnáti po vzbouřeném toku.
Jsme národ, jemuž sílu vlévá hoře,
Jenž neštěstím se hrdě povznáší,
Jenž nadšením a láskou k vlasti tvoře
V čin, v skutek mění sny své nejdražší.
[IV]
Hle, skutkem bylo a jen sen to pouhý,
Sen velký, plný těžkých obětí;
Co cílem bylo vroucí naší touhy,
Snem, cílem jest. A matka od dětí
Zas žádá, k svému lidu mluví vlast
A z tisícerých úst k ní hlaholí:
„Jdem, matko drahá, srdce v oběť klást,
V něm nadšení, s ním statky, mozoly.“
A zas jest nad Vltavou české slávy chrám,
Jejž z rumu vztýčí, vznese v krásu národ sám!
V Praze, dne 24. srpna 1881.
[V]