IRMA.

IRMA.
[VII] Motto: Prací, srdcem druhu k štěstí.
[VIII] Předzpěv.
Ty zhaslá hvězdo v prostor věčný, Ty bludná hvězdo, zářivá, Z tmy vyplyň, jež tě zakrývá, Zpět vrať se pěvci v úděl vděčný! On zřel Tě nocí širošírou, Jak létlas krásná mihotem, Že ňadra dechla životem A rozechvěná v Tebe vírou Tam chtěla duše na perutí Se vznésti v prostor bezmenný, Vzít s Tebou vavřín vítěznývítězný, Neb věčné s Tebou zahynutí. Zhyn krásný! – Nebem mihnout jednou Se bleskem jako meteor Přes údol tichý, němý bor, Přes pnoucích alp se hlavu lednou, [1] Přes srdce chladnější těch ledů, Jež nyje v lidstva útrobě Před časem pílíc k záhubě. Je zvednouť v nebe ku pohledu, V ně touhu vlíti v život nový A v čirou jemu temnotu Býť bleskem – zbudiť k životu, Co nepohřbeno kryjí rovy; Tu duši vztýčiť nesmrtelnou V prach pohozenou člověkem, Jenž za dar sype nevděkem Ji vida býti bezúčelnou. – Pak zhasnouť! věčně zahynouti! – Než marně mdlý let za Tebou Se zved, Tys létla velebou Se nesouc k světům věčná v pouti. O, hvězdo lásky plná taje, O láska sama – věčné báje! Snu cherub nes mě, tvora, letem, Svět zřel já, cítil blaha vše, Jen lidé blaha neznavše Se vlekli nenávisti hnětem; Až oko nemělo slz více A v prsou srdce pukalo, Že lásku znalo pramálo, A těm, kdo znali, bledla líce, Žár lásky v oku dohasínal, Jen když se mihem potkali, Jak holubice zalkali 2 A v políbení ret jim sínal. Druh druhu zalkal svoji bídu I plamen srdce úmorný A zrak byl rtů víc hovorný, Že lásku znali v prostřed lidu, Jenž jiným závidě to štěstí Sám proklel lásky dechnutí – A ona kde, zpěv labutí, Se chtěla k blahu lidstva vznésti, Lid, jestřáb dravý, již ji rdousil: Tu srdce spárem natrhna, Tu žárlivosť v ně uvrhna A krvelačnou dýku brousil, Až sama smrť se lekla sebe. Tu řečí lstivou v srdce šel A setřel první lásky pel, By zapomněli svého nebe, By zapomněli, v čem jich žití – kdy srdce k srdci přitulí – Jim v rozchod věčný kynuli, A zapomněla srdce – bíti. Dol borem, bor se v dolu ztrácel, Svět v zor byl jiný – člověk týž, A svět byl láska – moře blíž I vzdálen vlny člověk vracel Se v pohled bídný, duchamorný, Že tupěl pocit strasti s ním A hyna mizel v planý dým Ten tvůrce obraz tvorstvu vzorný. – 3 Jak plakal bych a ruce spínal, Hned modlil se a zlořečil, Jak zvrácen člověčenstva cíl, V nějž duchem jsem se rozpomínal! A krůpěj bolu na mém čele Se leskla v záři měsíce – Já viděl hynouť tisíce A žádného jim spasitele! Duch znaven na zemi kles sirou A v zrosený se kladla mech Skráň jeho, dral se z ňader vzdech Nad beznadějnou v spásu vírou, Nad člověčenstva bídným zhynem I duší lidstva bezcennou, Nad boha láskou ztracenou – An nad jezerem halen stínem Těch olší dřímajících kolem Z vln vstoupal obraz tajemný, V zor vyšed v tváři dojemný A vábný k sobě jemným bolem, S nímž ráda tak se duše združí, Že nelze víc se odvrátit, S ním vrací se jí zašlý cit Jak rosou svěžesť zvadlé růži. – A kynula, by duch šel za ní, Tak kouzla plná v pokynu, Že, byť jej vedla k zločinu Či na smrť, šel by bez zdráhaní; Ba žehnal by jí, že smí mříti 4 K ní vzhlédna jednou – naposled – A byť ret oněměl a zbled, V dík musel by mu úsměv zbýti. Ni smrťsmrť, ni zločin z tváře klidné, Leč naděj v blaho hledělahleděla, A přec šla noha nesmělá, Že srdce to již bylo bídné Tím znavujícím v lidstvo hledem. Leč pokyn jeden stačil v pouť Za vábnou postavou se pnouť, Byť žárem jihu, pólu ledem Jej chtěla vésti. – Šel by tiše. Zved obraz se a v sled mu duch Jak tažné ptáče prolét vzduch A spočinul, kde v pohled chýše Se jevila – cíl pouti temný. Kol luna v luzné proměně Si hrála šedé po stěně A slévala se v odlesk jemný Na listě révy v okno stinnéstinné, A kdy v ni vánek pozavál, Svit luny zvědavé se dral Do chýžky po haluzi vinné. Tam utkvěl hledem usmívavým Na štěstí lidstva hledaném Jsa duši hvězdou nad stanem, Než zahalen byl mrakem tmavým, Že duše nešťastnější byla Tím hledem v štěstí zavřeným A srdcem práhla stísněným 5 Znát všecko, kdy již zabloudila Sem unášená vábným videm, A bolné duše k povzdechu Zněl ze rtů hlas jí v útěchu: „Znej vše i s ubohým svým lidem!“ 6 I.
Píseň.
Spadla hvězda s nebes čela, Hvězda noci májové; Sklesla, že tak osamělá Byla v noci májové. Na dně zhasla opuštěná Hvězda noci májové, Tichou vlnou oželená Dcera noci májové – Zhasla na věky. Bloudil mládec kolem vlny, Bloudil v noci májové, K hvězdě toužil žalu plný, K dceři noci májové. Chraň se touhy po hladině [7] Kouzla noci májové, Smrť se houpá na lekníně Sladká v noci májové – Zhyneš na věky! „Proč se vkrádáš, písni dumná, Proč se zvedáš do paměti, Proč Tě slyším ze rtů chvěti, Písni stará – nerozumná?“ A přec dnes tak duši blízká, Jak by měl jí rozuměti, Klesnouti jí do objetí, An se duši mladé stýská. Ba zastýská holub sivý, Slavík v houští pozastená, Kdy se uzří opuštěna, Vypěje bol srdce tklivý, K lesům zalká, žal jim zdělí, Listem pohne, list zašumí, A kdy les mu porozumíporozumí, Není víc tak osamělý. I ten člověk, co ho hněte, Vypoví rád milé duši A než srdcem pozatušípozatuší, Na líci mu růže vzkvete Žalem přešlým porosená, Sladší než-li samo štěstí, Ceněno-li bez bolesti, Radosť větší – netušená. Radosť, bolesť, žal i plesy, 8 Kdy se v plné vzejmou chvění, V duši milé ulevení Najdou: buď že zasteskne si, Druhu svěře bídu svoji Zapomíná – buď že štěstí Milému dá druhu nésti A s ním cítí radosť dvoji. Není duše, jíž by svěřil, Co mu srdce svírá, tíží; Kdo se srdcem sám nezblíží, Marně ždáť, by tomu věřil, Čeho žele člověk vzdychá, Marně ptáť se, zda rozumí, V jeseni co listem šumí – Snad že vítr – či smrť tichá? Kdo sám v srdci nepocítí, Neuvěří listí šumu, Poslední že skládá dumu, Že se rosa v bol v něm třpytí, V bol, jenž zdrží v letu ptáče, Zvedne-li se na pouť dálnou, Zpět se vrátí v haluz žalnou, V ní si ještě pozapláče; Noc v ní prosní, písní krásnou Probouzí sněť v zásvit ranní, Jí dá píseň v požehnání Odlétaje v modrojasnou Dáli – zní pak „s bohem daní“ Zlatou větví dlouhou dobu, A kdy poslední list k hrobu [9] Klesá ševelí ji maní. Umlk. Čelo přejel rukou Setříť chtěje duše chmuru, Jak kdo shání noční můru Ode světla děsnozvukou, Přilákanou zžehlou svící. Neodehnal s písně zvukem, Jenž umíral hustým bukem Za vlnou, svou bolesť bdící, Jak vlk bdící noční dobou, Kdy obchází vraždou stáda A kdy ovčák skráň v sen skládá, Hyne život vlka zlobou. Nezaplašil černých mraků Táhnoucích se mužným čelem, Ty se shlukly v oku tmělém, mluvily zas z jeho zraků: Proč mi stále, písni dumná, Ozvěnou se táhneš duchem, Dávno doznělá již vzduchem, Písni zašlá – nerozumná! – – Lépe pěti píseň bolnou, Než rtem k zpěvu odumřeti, Vždyť to srdce strom pln snětí A kdy pěje, cítí volnou Vznášeti se duši z žalu. Hledal – nenalezal žádné, Ač by jindy bylo snadné, Rozzvučeti šedou skálu 10 Němě strmou nad hladinou, Velmi snadno slavíkovi Tím ho kmet i dítě poví; Neb jak slavík haluz stinnou Zpěvem prochvívati uměl, Rozhoupal květ u leknínu, Když ton poslal přes hladinu, Jenž zas od skal k němu šuměl. A kdy slavík umlk časem, Říkávali: „Co mu schází, Že šplech vesel neprovází Známým a přec novým hlasem?“ A pak jako na útěchu: „On se vrátí za večera,“ A kdy do pozdního šera Marně ždáli, řekli v dechu Jako jednom: „Přec jen by tu Smutno bylo bez slavíka, Píseň jeho v hruď nám vniká teplem slunka na blankytu.“ – V chýžky zašli obroubené, Vrásek dotkly se jich dlaně, Ani v sen si kladli skráně Marnou těchou zarmoucené. A proč umlk? – Zastesklo se mu snad v stínu obvyklého Keře, či vyplašen z něho, Bloudí o útulek prose Podřímující les hustý? 11 Jak by rád les pohnul listem, Spánky setřás, v tonu čistém Jak by okřál v noci pustý, V noci tiché, mlčenlivé. Nevyplašen z svého háje, V jiné nezatoužil kraje S písní letět v duši snivé. Cíl mu písně nedalekýnedaleký, A přec váhá ústy pěti, Ba vše vyšlo ze paměti Jako z ňader dech bezděky. Zapomněl všech jasných zvuků V oko hledě modrojasné, V něm si hledal písně krásné, Souzvučné ku srdce tluku – A kdy našel, v blahém hledu Mluvil písní slavíkovou, Písní lásky, věčně novou, Jíž by rozhřál srdce ledu, Okem mluvil vševýznamným, Okem dechem lásky vroucím, Srdcem prsa mladá dmoucím, Mluvil srdcem bezeklamným. Mnoho mluvil, cítil více, Co by v odpověď řek Míně, Rusou kadeř klada v klíně Dořek perlou zřetelnice. Oko setkalo se s okem, Duše s duší v pohled šťastný Jako hvězdy pablesk jasný 12 Kdy se noří ve hlubokém proudu a zas k nebi vstoupá. – Štěstí bylo – labuť krotká, Kdy se v májovou noc potká S vodní vílou – s ní se houpá Po vlně a v sen ji hýčká, Ukolébá křídel šplechemšplechem, A kdy zmizí vánku dechemdechem, V slzu probudí se víčka. Štěstí bylo – člunek vratký, V pohled krásný, oku milý, Jejžto vítr v před hnal chvíli, Až víc nesmí plouti zpátky. Světlem louče štěstí bylo, V němž si lišaj křídlo spálí; Štěstí bylo – ostří skály, Jež nám člunek rozdrtilo. Bylo štěstí – a on šťastný Písně ze rtů nevyloudilnevyloudil, Jejíž jemnozvuk by proudil Hájem, dolem v poslech krásný; Ani vlny nezkadeřil Čarozvukem duše vroucí A co cítil v ňadrech tlouci, Bázní choval, v to jen věřil. A když přeplněno nitro, Zpovídal se z blahé muky Hledem oka, stiskem ruky, 13 Čelo bledé v růžné jitro Zlíbal, šeptem svěřil uchu Dívky, co sám slyšel hlasem Zníti mocným, div že časem Nepukla hruď ve výbuchu. A hned jako vánek vlažný zčechral zlatou kadeř děví, Přísnosť zjemnil na úsměvy, Úsměv vkouzlil v pohled vážný. Žal svůj měřil srdce touhou, Kdy se rozstál s jejím okem, Den se plížil jemu rokem A jen spánek noc mu dlouhou Krásným mírnil snem o štěstí. V úsvit zory srdce tíseň Vysnil ve skřivánčí píseň: S ním výš o závod se nésti Bylo blahem, bylo těchou. A kdy večer klad se dolem A on sám šel vlny kolem, Našel píseň jemnodechou, Píseň našel slavíkovu, V níž kmet mládl před svou chatkou V paměť pojma dobu krátkou, Když byl mlád – a byl jím znovu. Dívky vyšly v blahé tuše, Jak jdou laňky ku pramenu Stříbrnou pít jeho pěnu, Zvuky čisté z plné duše Pily – k nim se hoši švarní 14 Přidružili jako letem Motýla nad růže květem, Učili se písni jarní, Jíž se srdce rozehřívá, Co v ní našli vysloveno, Vlastních srdcí bylo věno, Duše vlastní píseň tklivá. – Mih se v poslech kročej známý, A ret umlk – vlnou šumná Ozvěna se nesla dumná. Štěstí bylo – oni sami. 15 II.
K výši pnou se, jak by chtěly Hvězd se dotknout ve svém vzdoru, Hory strmé na obzoru, A zas jak by osaměly, Lesem přitulí se k sobě, Větev spojí s větví druhou A po jasném nebi pruhou V dál se táhnou až ku mdlobě Hledíc oko zpět se vrací; A po stráni v jemném šeru Plyne pohled ku jezeru, V jehož vlnách den se ztrácí. V jednom políbení splynul S nocí krásnou nad hladinou Den se louče se krajinou A na věky v tůni zhynul; U hluboké proudy klesl [16] A té luny bledolící Nocí klidnou mnohosnící Protkaný se závoj snesl. Každá hvězda s něho sstoupá, Rychlým letem zakmitne se A hned v čilém reji, plese Ve vlně se siné houpá: Tu výš plynou, tam se vnoří, Jezera dno leskem zlatí, Vlnou temnou hned se ztratí A zas v nové kráse vzhoří. Kol se stromy jako mosty U oblouku smělém klenou A na kadeř porosenou Luna sází drahé skvosty, Krasší perel v diadému, Nejsouť v krvi zasazené A z té větve porosené Spánky kanou tvoru všemu Sen se vkrádá v duši ptačí, Slavík sní v něm blahé chvíle O té růži sněhobílé, Jež si kvítek vlnou máčí. Sám plul nad hladinou němý V dáli upřen tmělým hledem, Kde sklon nebe v šeru bledém V jedno taje s vlnou, zemí – Zemí milou – rodnou chatkou, Již dnes opustil tak záhy, 17 Jak kdo prchá přede vrahy, Kdy je život dobou sladkou, Dobou mládí – plánů plnou, Jež se rojí v duši snivé, Jak kdy večer zlatohřívé Vlny větrem žene – vlnou Vlna hyne a zas znovu Pne se, až se tříští skálou K zahynutí nenadálou, Zatouží-li ku ostrovu. Plul. – Kam – nevěděl sám řící, Touhou hnán a beze cíle; Vzdaluje se břehy milé Ztrácí z vidu duše snící, Až klid vlny, nebe, země V pohled bezetvárný splynou, Jen ta hvězda nad hlubinou S nebe skleslá stříbrojemně Zalesknouc se temno ruší Souhlasné tak k jeho oku, K bolu srdce ve hluboku, Souzvučné mu s celou duší, Již unáší břehů rodných, Siné vlny, jež je líbá, Když ji plesem rozkolíbá Mládež zdárná – otců hodných, Jejichž zvyky – zvyky svaté, Nedotčené synů zvůlí, Slovo dědů v paměť vkuli 18 Mravem cizím neobhřáté. Dědictvím jsou věčně synům Krásné předkův obyčeje, V nich se srdce rozehřeje K novým, otců hodným činům. K nim jak váben kouzla mocí Poutník cestou pozabloudí, V duši schvácen – neodsoudí Majové svatvečer noci, První noci – doby lásky, Noci jarní – doby štěstí, Plné kouzel, dávných zvěstí, Doby míru beze vrásky – Dechem lásky provanuté Jako lože v noc nevěsty, Jako božstvem dechlé zvěsty Zlobou lidskou nedotknuté. Co tak vábno z dávné báje Z paměti se mělké ztrácí, Vše se v nové kráse vrací V svatvečer prvního máje: Vše se vrací v údol známý Večerním vyzváno šerem. Sám jen Vítek nad jezerem Stojí hledě za hvězdami, Jak by chtěl v nich osud čísti, Zda mu bledá hvězda spadne – V pohyn smrti – v proudy chladné, Zda mu, po čem touží, zjistí. 19 Což! – ty nekonečné světy! Na nebi jen mihotají K věčné člověčenstvu báji, Nedořčené tvoru věty. Jim svůj žal i touhy svěří Duše lidská osamělá A kdy mihnou s nebes čela, V soustrasť jejich srdce věří, V unylé jich světlo hledí, V něm se vlastní bol mu zračí A kdy oko zrosí v pláči, Od hvězd čeká odpovědi. Ptá se též, kdy život zvrácen, V čem mu z žalu vykoupení; Než ty hvězdy bez umdlení Mrkají, že zrak v nich ztracen Ku břehům se nese temným, Od nichž vzdáleného vesla Vlna po hladině nesla Šplechot chvatem dumně jemným. Světla vzplanou bezpočetná, Krásnější hvězd v nebesklonu, Výš se zvednou v divém honu V prostor temný – dráha zpětná Zlatem tkaná ve tmu mizí, Do vln klesá – zarumění Peřej čarně – v unavení Hyne v tůni sobě cizí, Hvězda za hvězdou jde řadou 20 Bájně jako světla bludná, Nad močálem chodci svůdná, Tající se duši zradou. Tu se zvednou v obejmutí, V temnou dál se zlatým pásem Vinou jako stužka vlasem Černým šíji po labutí; Hynou opět, zase vzhoří, Umírají v pousmání A kdy zhasnou, jako lkání Zlatá vlna zahovoří. Zahovoří sterá ústa A co vyřknou, čarozvukem V jedno taje s vesla tlukem O vln peřej – k nebi vzrůstá Píseň jak dým žertvy čisté, Jako vůně z máje květů, Kdy jda dolem větřík v letu Líbá květy jemnolisté. Vlna k vlně přichýlená Tknutí došlé písně svěří A ta plyne po kadeři Myšlenka jak okřídlená, V doslech smutný k člunku zvučí, Jak by zněla z temna tůně, Že se v ní duch rozestůně, Dozná-li se jí býť chudší – Jí se dálil žal si schráně Plesu, kouzla noci máje, Rodného se dálil krajekraje, 21 Jako prchá mladá laně, Kdy se lovec s lukem plíží. Hledí v světlo mihotavé, Okem stihá jiskry hravé A kdy hasnou, jim se zblíží, S nimi cítí: Co mu draho, Usmávši se zhaslo krátce, Za čím šel jak ve pohádce, Vše mu vzato duše blaho. Srdce mu – kraj spustošený, Přes nějž táhla války vřava, Smrti šlépěj – zloba dravá; Štěstí mu – květ pokosený, Za nímž toužíc listí padá Porosené k chladné zemi; Holými pak haluzemi Táhna severní dech spřádá Reje divé – mrazné smíchy; Život mu – člun bouří hnaný, Vesla zbaven, vlnám daný Rozkáceným v zvůli, v pychy. Vše, co vidí v světel záři, Než je temná pojme voda, Co mu voda v doslech podá, Obrazí se v tmělé tváři. V duši cítí vícvíc, než tlumí Vlna jemu v dumném zvuku, V duši cítí toho muku, 22 Co ji rozechvělo v dumy. Píseň první noci máje, V nižto pukla srdce šťastná, Píseň lásky – píseň spásná, Jíž led srdce v slzu taje; Najdou-li v ně cestu slova, Vyjasní se chmurné čelo. A co v bájích došlé tlelo, Žije v písni, žije znova! Vše mu mrtvo, bez života, Čím zní píseň jiným k blahu, Čeho toužil po dosahu, Dnes mu střela ostrohrotá, Jež se v srdce mladé vrývá Maně vystřelená z luku Štěstí – v duše jeho muku; Po krvi jdouc šelma divá Spárem svým tak neporaní, Jak kdo nucen žal si nésti Pohlížeje v jiných štěstí, Tváří šťastných pousmání. A on hleděl. – V světlo čadné Stín se temný oku mihne, Dříve zmizí, než ho stihne zrak – bez stopy v temno padne! Stín za stínem v záři rudé Vzepne se a vztýčen hyne, Stín se stínu v náruč vine, 23 Nové vzniknou – hynou všude, Jako bílé kločky sněhu Dopadnou-li prsti zhřáté, Ocelí jak jiskry vzňaté V zlatolesklém hynou běhu. Což ty stíny, k nimž dozírá V postavy se mění známé, Či to přelud duši klame, Že se cítila tak sirá? Člunek k člunku cestu razí, Vesla čeří vlny v kola, Druh kol míje v potaz volá: Proč tak pozdě v účasť vchází. – Úsměv vyčítavý cítí K plesu zvoucí, k písni spolné; Dál již ohlas duše volné Provívá vzduch, šero sytí. Duše s duší v něm se setká Jak dvé nitek v látku jednu, Jak den k noci a noc ke dnu, V nějž se slunce zlatem vetká, Luna v noc i hvězdy v znětu, Jak chmel vaz ku vazu spíná V jeden kmen se kolkol vina, Jak si blízkým květ ku květu, Na jednom-li stonku vzrostou. V běh pohání loďky statné Rámě mladé v síle chvatné, Myslí jarou, myslí prostou, 24 Jež se v každém zjevu zračí, Každý obrat oko schvátí, Jak lesk démantových hlatí K slunci-li se pootáčí. – Pohled schvácen! – Loďka mihne Veslem hnaná v cizí dlani – Kadeř zlatá – vlna za ní Sotva že jí oko stihne. – – – Prchá vidu, jako štvaný Smečkou jelen v doubravinu, V duši stoupá stín ku stínu A zas mizí jako lhaný. – Kam se žene v plavbě divé? – V odpověď jen světla hynou, Brázdy vesel v jedno splynou, A ty vlny – mlčenlivé. 25 III.
Prozpěv.
Zpěv dozněl na rtu v poslech sladký A v temno obraz vzešlý spěl, Mně písně zvuk se v prsou chvěl A duch si volal obraz zpátky, Jenž sotva vzešel, mizel vidu Tak sláb zbyv duši v odlesku Jak hříchu půvab v poklesku, Jak dobrý čin, kdy paměť lidu Si každý úkor v kámen ryje A v písek sypký dobrý čin, Tak chud jak pohled do krajin, Kdy ranní mha je v závoj kryje – Tak zašel – a tak duši milý! Před zrakem temná vlna jen Květ vodní v jemný houpá sen, [26] Cos šeptne a zas tichá chvíli. Mech porosí a zrnka písku Si urve – kořisť – bláhová! A na dno tůně pochová A zase vrátí beze zisku. Tu temnočerná jak noc mračná HvědHvězd záře, luny zbavená, Jak duše lidská bezsenná, Kdy k dobru zlem už neprůzračná; A hluboká až hloubí děsná, V ní buk se zhlíží třetí věk I dívka jemné tváře vděk, Kdy den ji růžný zbudí ze sna. V ní jedle štíhlá kadeř černou Si máčí – obrys temných hor I hvězda vzešlá nad obzor, Vše měří hloubi bezeměrnou. A vlnou mizí temné stíny Hor, lesů, hvězdy kmitný jas, Kdy k písni obraz nových krás Duch dobrý vznes mi ze hlubiny. 27 Kdo jsi v jemném luny lesku Noci prosnil v lásky vznětu, K hvězdám toužil v jejich letuletu, I kdy hasly k Tvému stesku, Noc kdy s dnem se v políbení Sešla, až se nebe rdělo Jak pod retem dívky čelo. Kdo jsi v duše unavení Naslouchat spěl vlny šumu, Báji staré v olše chladu; Kdo si dýchal vůni sadusadu, Poslední kdy paprsk chlumů Dotýkal se horských jedlí, Šero táhlo – večer padal, Zpěv se v duši bolnou vkrádal, Jejž rty ptačí milo vedly, Že se srdce v prsou chvělo Věčnosť ždajíc v táhlém zpěvu Aneb v krátkém po úsměvu, By tak sladce mříti smělo: [28] Podej ruku, synu slze, V žalu zrozen zemříť v hoři Bez stop jako krůpěj v moři Jak dým chatky v ranní mlze – Podej ruku – a buď šťastný! Co kdy člověk dechl štetcem Z prachu země vznešen světcemsvětcem, K výši – nebi pohled krásný urvav podal v život bídný, V život pustý lidem těchu, Věčnosť sobě v smrti dechu, Dýše tím hled tváře klidný. Jak háv luny nebem bludné Kol se čela bělostného Kadeř vine – mluví z něho Něhou vroucí, v kráse svůdné. Čelo – témě hory sněžné, K níž se oblak šedý tulí Větru svěřen v hravou zvůli A ta kadeř vlně běžné. Nebem hledí lazur oka, Kdy je jaro znovu sklene, Obraz duše roztoužené Vstoupá srdce ze hluboka; Brány jsou to dávna ráje, Při nich lidstvo zbloudíc zmírá, Jež jen láska otevírá, Z nich jen ona blaho ssaje; Byť i v slzách, přec tak sladké, 29 Jak jsou rosné kapky kvítku, Matčina jak slza dítku, Upadne-li v líce hladké K ňadrům štěstí přivinuté. Němý ret a pln tak písně, V niž by propuk touhu vysně, Jako v nebe vyklenuté Přeplněnou hruď si zvedá Ptáče zpěvné. – Touží k výši Ňadra dívky, a zas tiší Touhu bázní – v líci bledá Čelo v zadumání klade V dlaně bílé, k skále chladné, Kadeří jen vlna vládne, Záhad roje duši mladé. Víla (nesouc se vlnou stane).
Stíny zapuď, sestro milá, Jež ti sedly v mladé čelo, Ve vlnách-li neveselo, Večer tká noc, již si snila; Vznes se nad hladinu pásem Svobody Ti v úděl daným, Ku leknínům rozhoupaným, K hájům vonným – luně jasem Dovol zlíbať, IrmoIrmo, líce! Irma.
Krásný svět ten nade vlnou! – A mně duši záhad plnou 30 K sobě vábí: – Než chci více! Zda tak krásen také podá, Po čem touží duše vroucí, K čemu cítím srdce tlouci? Rci mně, sestro vlnorodá, Zda-li lásku láskou vrátí – Či k ní němý? Víla.
Něhou dýše. Každý květ v něm plná číše, Jež Ti duši douškem schvátí. A přec hořkne pokál vznešen Ke rtu, že jej lidstvo pilo A svým dechem otrávilo, Že z té doby neutěšen Ret si máčí v pohár bolu; V kráse vidí výsměch moci, Jež jej vábí, aby k noci Věčně oběť po zápolu strhla krátkém. Irma.
Ustaň! – Žel mi Tvora neznámého posud, Jeho útrap plný osud O, jak bídný, trpký velmi! 31 Víla.
Aj, Tvá slza hodná Tebe, Nehodna těch, pro něž kane Za hoře jich vyvolané Vlastní zlobou – výše sebe Mohl člověk Tobě dobrem Roveň – výš se Tebe vznésti, Osudu hrot vyrvať z pěsti, Ve svém štěstí státi obrem, Cherubem býť nade světem. – Nechtěl. – Šalbě sebe svěře Plet si věnec na kadeře Z květů krve – štvaný hnětem Velikým stál jen v své zlobě, V neštěstí sláb – jelen v smrti, Jehož strhli k zemi chrti Lační vlastní ve útrobě. Irma.
Běda, běda nebohého, Že zlu dobru stejně blízký, Že kdy jednou zvrátil mísky, Nelze jemu zbýť se zlého; Hloub a hloub se vrhať na dno Sobě svěřen, bez útěchy, Z ňader-li se derou vzdechy, Všude pusto míť a chladno, Bez vůdce a světla v pouti 32 Temné kráčeť celé věky, Nésti v prsou bouřné jeky – Hynouť věčně – nezhynouti! – Věčně? – hynouť! Víla.
Věřil jednou, Pokud šťasten, v štěstí věčné S vroucí touhou duše vděčné, Až si z hrudi rukou lednou Vyrval poslední to světlo, Krůpěj rosnou v jihu žárném, Stinnou haluz ve dni parném, V niž si srdce rádo slétlo, Když se znaven u jeseni Vlas mu bílý k zemi klonil, Ani tu slz neuronil V posled srdce udeření. Věřil jednou – a kdy zvrátil, Vyřkla věčnosť slovo blesku Nad propastí vzejdouc v lesku, Kdy již pozdě, by se vrátil. Stržen k noci děsnomračné, Kam se nese – stopa mizí Za odešlým – pohled cizí, Němý odpověděť lačné Duši nezná. 33 Irma.
Bídně strádať! Nežádaný život dlouhý Vléci bez splněné touhy, Smilování nesměť žádať; Nebe zříti bez účasti, Měřiť jím čas utrpení, Zprahlá ňadra na kamení A tvář porosenou klásti; Odcházeti, kam nevěda, Smrtí pouto k světu svrhnouť, Smrtí druhé k žalu strhnouť – Věčně zhynouť – běda, běda! – – V tváři strnul v jemné tahy Bol jak v bílý mramor vrytý, Krásy dech v stín bolu krytý Rozléval se v pohled blahýblahý, Slza vznikla v oka hloubi, Padla perlou do vln klína; Snad že ji ta vlna siná K břehu nese, s lidem snoubí, Lidu zvlaží vyschlé zraky, Zapadne v ta ňadra pustá A jak rosou len v květ vzrůstá, v ní se pozná – štěstí taky. 34 IV.
Zhasly hvězdy. Ve příšerné Mraky nebe zahaleno, Co v něm zbylo nedočteno, Mluví samo z noci černé, Nocí temnou, těžkou mračnem, Jež se v pohled ku západu Vzeplo v strmé věže hradu A tam v honu divém, lačném Slunce stihlo nade hrobem; Ba i ruměn zlatotkaný Rozmetán jím na vše strany, Jak kdy tyran uštknut robem, Jenž chtěl lidu spásu dáti, Čelo divou pomstou sklene, Na rum spásy rozmetené Spasitele tělo sklátí, Ve hrob sklátí, drzou rukou [35] Drtí svatá práva lidu, Divý smích má na jich bídu, Kdy sám kat se chvěje mukou! Hvězdy krásné! – Což ty mohou Stíšiť bol, kdy hasnou v lesku? – K mírnému jsou dány stesku Ne pak skojiť přeubohou Duši člověčenstva bídnou. Mračná noc, v ní blesků lomylomy, V noci mračné děsné hromy, S hromu třeskem větry klidnou Vlnou moře zmítající, Kdy bol světa mluví celý, Kdy víc není osamělý Člověka žal, bledne z lící. Hle, bol země němý dříve V divoké se nářky budí, Jak kdy dlouho skrytá v hrudi Vášeň pukne v slovo divé; V mraku temném blesky samé Rozpoutané v ohně směsi, Z hloubi země zavzdechne si, Kdy o hory hrom se láme, Třeští, bouří, hučí, usne – A zas bleskem černokrová Nebes klenba hoří znova, Hromem sténá – v mraky hnusné Halí hory holé hlavy Nad dolem se pnoucí v pýše 36 A co blesk jim v čela píše, Neděsí jich – a byť žhavý Oheň smet je do propasti, Samy hrobem budou sobě, Klesnou hrdé – ne v porobě, Jako národ, pýcha vlasti! Nesklání šíj přede vrahem, Jenž co nejsvětějším šlape, Svaté zbroje v boj se chápe A byť zkázy nade prahem Nezlomen v své pýše padne! – Rámě stromů větry praská, Hrdých buků širovráská Kora padá k půdě chladné Bleskem ostrým rozštěpená; Dub, jenž na plecech snes věkyvěky, Sám se chvěje a tak měkký Listem staré hlavy sténá; K němu háj se, mládež k dědu, Větrem zděšen tulí strachy, Tu se vzpřímí a hned plachý Kadeř mladou kloní k předu, Níž ji shýbá k zemi, mechu, Až se v posled v oblouk sklene A ku vlně roztoužené Schýlen v ní se noří v spěchu. A ta v divém proudíc jeku V hory pne se hrůzné srázem, Nesmírným v dál pádí plazem, Jenž se žena po člověku 37 Muže, koně schvátí v písku Jako datla spáry supí. Z hloubi duní, hučí, úpí, Kdy se tříští na skalisku Ve krůpěje tisíceré, Na něž záře blesku padlá Pohlédne jak do zrcadlazrcadla, A kdy hasne, vše zas šeré. Jezero to černé oko, Brvy jeho temné hory, V něž se vetkly černé borybory, A ta mračna nevysokonevysoko, Havraní vlas v hladkém čele Stužkou protkán – bleskem v znětu, Ten kdy šlehne klikat v letu, Oko černé stihne bdělé, Vlny neznavené jekem. Jimi v odraženém šlehu Loď se mihne v ryčném běhu, Loďka chabá pod člověkem, Tvorem slabým velké duše, Nezvrácené v bouři kruté, Živlů vztekem nedotknuté – A ty vlny střely z kuše, Jež na hrudi brní kryté Odrazí se v zpětném syku Ve tvář smělou lučištníku. V blesku šlehy okamžité Mihnou rysy tváře známé 38 A co mluví v němém hledu – Pohrdání, slova ledu, Když se vším už v světě sklame, Kdy, co stavěl v příští štěstí, Ve prach doba krátká smete A ten život – co v něm kvete – Dáno mu jen ku bolesti; Kdy ten život – jedu číše, Otravná v ní krůpěj každá, V každém doušku skrytá vražda A přec v ňadrech srdce dýše; Kdy ten život v žalu vržen Nalomený květ lilijelilije, A přec roste, rosu pije, Dokud bouří neodtržen. Ten květ žití – kalich pouhý! Ani vláknem nespjat k stonku; přetrhanou odvrh sponku Vítek, již co démant touhy Sladké choval v srdci srdce, V nejkrasších zřel barev malbě, Až, kdy klesla k jeho šalbě, Dospěl duchem na mudrce, Čelo hladké zbrázdil bolembolem, Oko sevřel v brvy husté, V ňadra písně sladkoústé A jen bol se chvěl rtů o lem: Čím Tě nazvatnazvat, lidské žití Dané boha rukou štědrou, Když v čem život, srdce sedrou 39 A tím vrakem vlnobití Pohrdá, jak po kořisti Kdy se vzepnouc šelma sytá, Jen ty tepy smrti sčítá A jich nemůže dost sčístisčísti, Aby syt byl i duch mrzký. Čím to štěstí, touhy všecky? V tváři jasné úsměv děcký, Jenž se v bol mu změní brzký. Čím ta láska? – kdy on z ráje Jejího v svět vyštván sirý, Kdy ni pablesk nevzat víry, Jenž by v dálné ved jej kraje: Mosty proud mu strhal divý, Jež se k cíli směle pnuly, Teď sám proudům vržen v zvůli Bloudí zmítán v pohled tklivý. – A on nelká přec, ni žádá, Neprosí, ni nezlořečí, Kdy ty vlny kol mu ječí, Kdy za každou číhá zráda, Jak by práhla život schvátiť vírem hlučným – a on hledíhledí, Němou mluví odpovědí, Že víc nemůž smrtí ztratiť. Tam, kde vlna líbá hrázi, O snu rajském se mu snilo, Tam mu srdce volně bilo, Život ručej byl, jenž sází 40 Květ si v boky skadeřené; Lásce žil a jí jen věřil, Touhou srdce lásku měřil, V ni zřel jako do pramene, Z něhož zdroj se žití prýští, Až se zdroj mu v rumy zřítil, Kdy se Vítek sklamán cítil A v něm pohřbil věk si příští. Již tkal v duši písně nové, By v nich jaro od hor vítal, Volný slunci krok vyčítal, Touhou nes se do májové Noci a než přišla, žehnal Příchodu z rozpjatých ramen, V keři kouzlil růže plamen, Rozptýlené písně sehnal V šumné háje dechem něžné, Vlnám šeptal v modro hladké Té své duše blaho sladké, Prvosenkám roušky sněžné Sňal, by dřív si zvonky zvedlyzvedly, Chmelem ovil břízy holé, List se chvěl mu na topole, Vonné dechy páchly z jedlí, Mech si zleštilzleštil, měkce zhladil, Sám dlel zde a jinde duchem, Až vše vstalo jara ruchemruchem, A přec máj ho trpce zradil. 41 Odkud nelze říci zcelazcela, V údolí máj pozval hostě; Jej kdo spatřili, to prostě Řekli, sličného že těla; A s kým slovo slovem střídal, Že i krásně mluviť umí, Ba tak krásně, že, co tlumí, Milo slyšeť – každý přidal. Kdo a odkud, mnohý šeptal, Sám on neřek, odkud přišel, A kdo hostě mluviť slyšel, Zapomněl vše, víc se neptal. Než to jisto: od té doby, Co zavítal v údol s jarem, Jaro bylo suchopárem, Jenž si každou travku sobí; Místo květu krůpěj rosná Vedrala se v oko Vítku, Vše mu rostlo na výčitku, Háj sám byl jen smutná sosna, Jíž porostla šedá skála. Co zavítal hosť k jezeru, Život táh se jako v šeru Noční můra, duše lkala, Lkala lesům, co ji hnětlo A kdy háj mu odřek stinný, Srdce svého rozvaliny Vlnám svěřil, by mu smetlo Jezero žal do prohlubní – A to rozpoutané v jeku, 42 Jak by práhla po člověku, Každou vlnou pásku snubní DáváDává, a přec spoutať váhá, Ulehne a oku skytá Pohled, jak se bledé kmitá Světlo, a to bolně sahá V duši chorou – a zas jemně Strunou v srdce siré sáhne, Ruka ta se maně vztáhne, Jak by dražší byla země, Kde mdlou hvězdou kmitá světlo – A co očím tajno, skryto, Srdce tuší, srdce ví to, Tam už touhou bolnou vlétlo: Usedlo jak ptáče v lodi, Dolétne-li slabým křídlem, Jako Arab nade zřídlem, Poušť-li žhavou znaven schodí. Práhl k němu, ne že k zdroji Lásky, jenž se ze dna skalil, Jenž mu nebe chmurou zhalil A mír vrátil v krutém boji; Znal to světlo z nízké chatky Unyle tak kmitající, Poznal zžehlou k bouři svíci A v mdlé záři dlaně matky Duch si kreslil na modlení, Kreslil více: vlasy bílé V čelo vrásek, beze cíle Oko hleděť do umdlení, 43 Slzu kanouť bezúčelnou Na maně v klín skleslé ruce, Ret se chvěl a duši k muce hledal víru těšitelnou. Modlila se víc, než modlí Mnich se k bohu sněhovlasý. Dlaně spjaté a zpod řasy Kdy zrak dlouhé noci prodlí. Tak se nemůž modliť ani, Kdo za vlastní blaho prosí, Kdo si oko v pláči zrosí, Kdo se ve prach podle sklání V sobě zapřev tvůrce dílo; Tak, kdo světů na pomezí Nemodlí se k svému knězi, Tolik bolů necítilo Srdce štvané přes prah vlasti, Kdy zpět ještě jednou vzhlédne A prsť svatou k ňadrům zvedne; Tak bol nemůž pootřásti, Kdy smrť z choutky bratry kupí V boji veleném jim zvůlí, Kdy ten, za nějž marně pnuli Svaly, úsměškem je ztupí; Nezalká tak holubice, Kdy ji mládě jestřáb schvátí – Tak jen může zalkať máti Na modlitbách bohu v líce, Kdy zrak strhán a ret němý Nemá víc, čím pohnouť nebe, 44 Jež jí ze srdce krev střebe, spojené s vln jekem, s zemí Bezcitnou ku syna zkáze – Když on život smrti z rukou Chce zas vyrvať, ač štván mukou Sám dřív smrti pustil hráze, Člunkem břehu dospěť touží, Kde mu ještě srdce bije, Blízké tak, že jím jen žije Jako květ, jenž kořen vhroužívhrouží, A kdy podryt, hyne zvadlý, Jako ptáče nesvobodné Zmírá touhou v keře rodné, Opěť touhy v hruď se kradly, By žil té, jíž láskou zrozen, Žal by svěřil duši její, By čas setřel po krůpějí Bol, jenž proudem v prsou zplozen. Žíti chtěl za cenu všecku A byť hynul příště v bolu, Nechtěl, by s ním trpěl spolu Prs ten, z něhož řinul děcku Pramen lásky plný něhy; Sám chtěl nésť bol duší velkou, Úsměv míť a bolesť mělkou, Z vln chtěl vrátiť v rodné břehy – Syna matce, matku synu. Šlehl blesk v to z mračen výše Jevě rysy blízké chýše, 45 Černou vlnu, ve hlubinu Jak se řití s loďkou šedou, Posledně se v zápas zvedla – Smrť šla kol a v líci zbledla, Do vln sáhla rukou bledou. – 46 V.
Složen na klín k bolu více Odpočíval matce Vítek Poďtatý jak kosou kvítek, Jichž máj rodí na tisíce; Víc dech smrti barvil čelo Než ta naděj v žití nové, Zsinalí se tiskli rtové, Marně políbení chtělo V tuhé údy život vlíti; I ta slza, kdy dopadne, V rysech chladných sama chladne. Není člověk, kdy se zřítí, By zas sebe vztýčil z rumu, Není smrť, kdy jednou bodla Střelou jistou; myslí podlá, Chatrná tak ve svém umu, Aby vrátila, co smetla; Marně plamen v ňadra volá, [47] V černý dým jen hoří smola Nad mrtvolou beze světla. Než to oko v stínu řasy Nebyl kmit, jenž dohasíná Věčným snům se v náruč vina, Byl to zásvit, jenž se hlásí šerý sic – přec věštec růží, Jimiž slunce v příchod mrhá, Hájům sype, do vln vrhá, Jimiž den se s nocí druží. A den vstával od hor bílý, Stráně objal, v údol kráčel, Zášer noci květy máčel, Jež sen vonný nedosnily. Ruměn tkal se v nebe jemně Vlíbav se jak úsměv božský Děsným mrakům v šedé trosky, Zarděla se od hor země Jak líc prvně políbená Jinocha rtem v jaru lásky, Ruměn zbarvil skalám vrásky, Zbarvila se bezesenná matčina skráň v bolné tuše, I to chladně bílé čelo Životem se pozardělo, Jak by vracela se duše, Jak by chtěla spatřiť dříve První jitro krásna máje A co z dávna nesou báje, 48 Jak by práhlo oko chtivé Přelétnouť a duší ssáti Hájů dechy, ptáčat zpěvy, Dříve než se první zjeví Paprsk slunce v siné trati. Aby vzhlédla podkasanou Dívku, jak se rosou brodí; Tu jak za sebe žal hodí A v před letí srnou štvanou, Již stín vlastní v běhy pudí; Ta zas v zrcadlo vln hledí, Jak by čtla v něm odpovědi Sladkých tužeb v mladé hrudi. Jak by znáť zas duše chtěla, Co tak plaše listem šepce Zmládlých buků v staré lebce, Proč si vrásky ryjou v čela Smutné jedle. – Padla máje Bělokorá – sestry její Nad padlou se pozachvějí A kdy ona v okno vlaje, Vítězná jak lásky palma, Podar ceny nehynoucí, Že tak prostá a tak vroucí, Celý les tu pro ni žal má, Mluvě cosi o neštěstí; Než však zhyne příští dobydoby, Hocha svého přiozdobí Dívka její ratolestí. 49 Zážeh rudý nad vlnami V polokruh se rozlil právě, Nebe, země v zlatém hávě Rozdech růží – démant samý Vpleten lesu do kadeří, Nad vln klidem v husté řasy Rákos perly zaplétá si A tam v stálosť že nevěří, V zlatý kalich rubín lesklý stulík skrývá – i ty věrné Žalu vrby ve nádherné Slze dnes si pozasteskly. Vše tak zdobné, jedním skvostem Dechem prodchlé jaré síly, Jak by těm, kdo žití zbyli, Novým klenulo se mostem. A on v náruč složen matky V odpověď měl jen zrak němý; Snad že mu v ty čela lemy Právě usedal sen sladký, Snad že snil, kde v štěstí stanul, než zřel svět svůj v niveč padlý, Snad že v duši touhy mládly, By v nich zase v blaho vzplanul, Snad že rozdech květy krasší Růží těch, v nichž den se rodil, Snad mu dal sen skvělý podíl, Že se orlem skalním vznáší, V slunce hledě zpět mu metá Střely žhavé zrakem smělým, 50 Sám zde tvorem osamělým Zhrdá zemí, jež mu kletá Z hledu mizí v hustá mračna; Zří se velkým v prostřed světů – Ana peruť vzpjatá k letu Klesne k zemi – k výši lačná, – Jak běláska křídlo smáčí Krůpěj deště a on zpilý V trávu padna na květ bílý Smrtí mře života sladší. Zemi vrácen, vrácen tělu Dech se prodral ňader z dola Život věště – bázeň zpola V tváři bledé do úbělu, V noc se černou snem tížící Rozhlédlo dnem oko jasné A zpod hradby temnořasné Jak by chtělo světu říci: „Žiju znovu, žiju zase“zase,“ Němé pozdrav promluvilo, A z těch rtů, co síly bylo: „Matko – matko!“ v jemném hlase Zachvělo se slovo prvé, V prsa padlo duši žalné A to oko bolem kalné, Pláčem zrudlé, slzou krve Zalilo se slzou blaha; K ňadrům těsněj tiskla skráně, Jak by bála se, že na ně 51 Smrť zas věčným spánkem sahá, Z něhož vyrván, opět zasnul Matce v péči – péči sladkou; Nebylať by matka matkou, Kdyby den jí pozděj zhasnul. Jí byl vším – byl berlou stáří, Loďky veslem, tepnou její, V něm své mládí zřela v reji, Sluncem byl jí s teplou září; Byl jsa vrácen ceny větší, Duše se v něm celá slila, Jak kdy skráně světce bílá V nebi dlíc ve prachu klečí. Necítila ruky bílé, Kdy na šíji spočinula, Ni té touhy, jež hruď dmula Prolomiť chtíc každé chvíle Ňader úběl – rubíny rtů, Ana duše v štěstí matky Vetkla sese, jak ve vlas hladký Dívka-li si vplétá myrtu. Duše Irmy, o čem snila, Po čem práhla v chladném toku, Potkala zde v prvním kroku, Jejž v zem sirou učinila; Ženy, matky lásku zřela V slze zrozenou a v bolu, A přec zřela blaho spolu, O němž kdyby říci měla, Marně rty by zvala k zvuku – 52 Vše to vyřkla slza maně. Lásky jistá a jak laně Přec se bála srdce tluku; Věřila a zpola zas ne, Zřela lásku v plné něze A přec nemůž v její meze Vložiť tepy s ní souhlasné. Stála cizinkou před láskou, K níž se touhou z dávna nesla, Stála lodník beze vesla Vzdálen břehu úzkou páskou. – Teď tu ruku, jež bezděky V štěstí cizí pro své sáhla, Bázeň plaše k srdci stáhla, Kdy břeh byl už nedaleký, Ba kdy zdál se sám ji zváti, By ji přijal v stínu hostemhostem, Zřekla mu a v duchu prostém Nechtěla se k blahu znáti. Sytila se hledem v štěstí, Jež se vlilo do úsměvu Vrásek matky – na úlevu Bylo jí i bolnou věstí; ToužilaToužila, a přec zas zraky Odvracela k jiné straně A zas vrátila se maněmaně, Jako luna všedší v mraky Opěť zlíbá kadeř háji. – 53 Teď jak had by uškl v patu, Krok zpět hnala v lehkém chvatu, Až, kde stínem olše vlají, Na omšené klesla skály, O jichž boky vlny drobné Tříštily se v perly zdobné A zas v modrou spěly dáli. A kam spěly? – V nedohledno Myšlenky tak Irmě v čele Bílém rozlétly se směle A hned skupily se v jedno; Létly na peruti touhytouhy, Znaveny až v stínu klesly, Minulosť jí k nohám snesly – Prázdný hled – to dobou dlouhý, Činem chudý – touhou velký, V myšlenek jež pusté moře Padla světlem ranní zoře, Jež ji schvátila jak včelky Vánek vonný nad dol květný, Jak pel květu na vln dlani Nese větru jemné vání, Jak rod ptáčat bezpočetný Jarem touží v rodné keře, Jak se vzpeří v krutém boji nepřátel dvé lačnou zbrojí, Tak pod tmavé pod kadeře Myšlenek se shlukly roje: Proč si opustila vlny Pro život Ti tajů plný? 54 Proč si vztáhla rámě svoje, Když on klesl ve vln klíně, Vrátila jej zemi, matce, Kdy si k ňadrům tiskla sladce Šíj tu bílou? – Proč ku vině Máš se znáti, Irmo – ženo! – Že, co svaté, dalas v sázku – Žití věčné – družek lásku Za nejisté světa věno? – – Nechci věčnosť! – Co mně podá Chladný proud ku srdce žáru? – Co ty vlny bez útvaru – Tvrdé skály, na nichž hlodá Věčnosť volná? – Nejsou s to, by Jeden daly pokyn blaha, Po němž láska hrstí sahá, Jímž si duše sny své zdobí. – Či sem neviděla dosti, Necítila srdce tluku? – Proč dál nésti touhy muku, Jež mě z dávna žalem hostí? – A přec bol ten bolem slastným Štěstí vložiť v srdce jinéjiné, I kdy vlastní při něm hyne Sirým jsouc a bezúčastným! – Dochvěl duch se tichým lkáním Jak ton zlatostrunné lýry, Zalétne-li ve kraj širý, Na vln peřej, v květy stráním, 55 Až tich zasne v jich objetí. Na vlnách těch kadeřavých Utkvěl zrak jí z pod řas tmavých. Tak se může zahleděti, Kdo se v posled loučí s vískou, V níž půl žití nechať musí, Kdy most za ním strhán v kusy, Kdy zpět nelze, ač mu blízkou. Jak by zvána ku návratunávratu, Tak se v proudy zahleděla A ten úsměv plana z čela Říci chtělchtěl, jak sladce ztrátu Nese; a přec slza v oku Zrodila se, kdy se bílá Noha od vln odvrátila, Posledně kdy na zátoku Táhle vzhlédla, až ji křoví Stínem skrylo i skal čelo – Co se v duši Irmy dělo – Vítězství či boj byl nový? – 56 VI.
Prozpěv.
O, lásko, lásko, dítě boží! Ty roso padlá v sirou zem, O, lásko, v lidu sirotkem! Kdy v cestu ostré roste hloží, Skal útesy a proudy divé, Zlob lidských kruté nástrahy – Ty něhou shlédneš na vrahy, Na trnech pukneš v růže snivé, Skal vrásky jemně mechem zhladíš, Stín olší skleneš chladivý Těm bujným proudům na hřívyhřívy, Jim v boky pomněnky květ vsadíš. Tvá myšlenka se větru váním V háj nese, zalká v temný bor, Tu rozleje se v rozhovor [57] A v květy padne zulíbáním A rosu štěstí v kalich střese, Hruď ptáčete se rozvlní A píseň, jež keř naplní, To láska je, co v hravém plese I v dumném tonu listem chvěje. O, lásko, lásko odvěká, V to pozvi srdce člověka, Co světem táhne bez naděje, Co zlobou štváno v nástrah sítě, V něž ostří dýky zbrousil vrah – Ty vzhlédni – zloba klesne v prach, Zář blaha vzplane na usvítě! O, lásko, lásko – boha dítě! 58 Stínem dlouhým padly k zemi Vrcholy hor zlatohlavé A ty jejich sosny tmavé Do vln sáhly haluzemi, Do vln hladkých, jak to nebe, Po němž číše rozlila se Perel zlatých – v divů kráse Chtěl den sklamať noc i sebe; Skvosty hýře posledními Hýřil v nebi, v horách spolu, V rudých vlnách, po údolu A kdy hasly – has on s nimi. Hasly ve vlnách a v háji Na nejvyšším kmeni sedly, V políbení listu bledly A po horách jako bájí Táhly se do temných sosen, Hynuly v nich v pousmání, V nich den do snů kladl skráni, [59] Z nich se rodil večer zrosen. Večer krásný, krásou vonný Jak den sedmý, v němž duch Páně K žehnání zved tvůrčí dlaně Souhlase, že bezúhonný; Večer krásný jak dech jitra Poslední před lidstva pádem, Než bůh hněv svůj v nebi mladém Mračnem vrh ze svého nitra. Šero svaté – večer krásný, Krásný večer v svaté šero Táh se klidně nad jezero, Stínem vroubil okraj řasný Rákos úzký, šepotavý, Jako oko temná brva, v němž se rodí slza prvá, Než v pláč pukne usedavý – Chvěl se tak – v ty šepty hravé Vpadly šumem olše vážné A buk starý rámě strážné Nad osiky rozpjal smavé. Každý list měl šumy jiné, Větev každá jinou zvěsti A co listů v ratolesti, Každým jiná, nová plyne; Záchvěj každý cosi tlumí, Každou větví písně hrají, Tká si každý strom svou báji A les celý z jedné dumy, Dumy divné – sotva k víře – 60 Hravá večer v háj se vetká A než s červánkem se setká, Rosou padá na vějíře Kapradě a mechu stonky. I to poupě něžně prosté, Co v květ bílý lunou roste, Rosnou perlou nicí zvonky Houpá. – Divné lesa dumy! Sotva k víře, co vše jarní Večer snese, hostí, marní. Blažen, kdo mu porozumí Srdcem vroucím, děcka duchem, Kdo se lesa bájím zbíží; Ty jej schvátí, ňader tíži Sejmou a v tom oku suchém Rosa pryskne na úlevu. – – – Tak i s Vítkem. – V les kdy zašel, Zas se zdálo, jak by snášel Každý keř mu po úsměvu. Odvrátil se. Mračným čelem Zapad v hloubi vzpomínání A list jilmy bez optání Níž se shoupna v letu smělém Skropí tvář i tmavé řasy, A zpod víčka modré zraky – Div! – snad rosou padlou taky – Zvlhnou. – K svému právu hlásí Se ta krůpěj rovná cenou Té, s níž člověk vyštván z nebe, 61 Té, v níž anděl zapřev sebe Zplakal první nade ženou. Tak byl les mu šumem vesel A v čem se mu zpronevěřil, K vlně zbloudil, by jí svěřil, Kdy již pozdní večer vesel Letných skolébal v sen tony; Zahleděl se v její chladno, V dáli šerou – a zas na dno Duší zapad, jak by stony Ňader vlastních – svůj věk zašlý V něm chtěl složiť v zapomnění. Tak se život lidský cení, Kdy mu vzato, co jej krášlí; Aspoň moci vztýčiť hrázi Nazpět zraku neprostupnou; Však než se zas nové upnou Touhy, již je v propasť srazí, Smete osud – rozum chladný. – – A co složiť? – Neznal ani, Ba v té duši jedva ptaní Prodralo se v rozhled vládný. Neurčitosť – příbuzenství Cítil k vlně bezetvarné; Ptáť se dál – to dílo marné, Ni to nevzal z člověčenství, By se ptal bez odpovědí. Sotva chopil vlákno jedné, V roji myšlenek mu zblednezbledne, Nové upne, za ním hledí – 62 Přetrženo – zas je spojí, Na tom utkví milým hledem, To mu duše celé středem A než domyslí – sám stojí: Pusto v duši, prázdno zcela, Jak svět v mlze podjesenní, Než se protká září denní – Tak mu máj byl jeseň tmělá. Ne tak Irmě. – Co vše znala, Vlny hru – ten svět svůj dříve, – Zapomněla v duši snivé, Kdy ji země v náruč vzala, Jako matka k ňadrům robě V každém květu plnou číši, V každém keři sebe slyší A zas jiné ve podobě A vždy v nové, steré zdobě; Ssaje krásu plným retem A že skleslý – nade květem Sklene stínem čelo sobě; Vzpřímí květ a blahem vzplane, Bílá hruď se dechem tají, Kdy v tu duši z řasných májí Vánek sypal jemně tkané Z hloubi tony pěvce krále, Co v nich četla vysloveno, Necenilo žádné jméno, Tak jí byly neskonalé. Tak jak mluva z jiných světů, 63 Jak báj věků, lidstva sněnísnění, První hvězdy v nebi chvění, Zážeh jitra – západ v znětu. Poslouchala zas a zase, četla dál a duše její vše zas našla líbezněji; Ba již v jedno srostlou zdá se Z plna tak, že čas se znavil, Že ten půvab kol rtů vitý Zdá se víc býť v mramor rytý Než v pleť dechu – pozastavil, Sám se čas v té táhlé písni A co zmeškal, letem blesku V nedohlednou dal se stezku, Kdy ton dozněl v ňader tísni. A kdy dozněl – nepostihla, A že dozněl – nevěřila; Tak se v písně zvuky slila, Že jí bylo, jak by mihla Před zrakem jí hvězda jasná, Jasná tak, že schvátí oko, Tak jí každý ve hluboko Zapad ton – a sama šťastná Štěstím vzatým, větve plny Písní měla, kdy již byly Dávno s noci tmou se slily Rozčeřené jejich vlny. A kdy píseň dovyzněla I z té duše v hrudi bílé, 64 Vracela jí příští chvíle, Že tak v srdci osamělá. Vraťme se zas k době oné, V níž se snesl večer k zemi, V níž jí zlíbal úst svých lemy Krásy ruměn, dechy vonné. S ním zas přišla jako maně Irma také – přišla snivá Jak sám večer, co v háj splývá, Přišla stepilá jak laně, Jíž stín buků ňadra úží, Jíž ret luna stříbrem máčí, Přišla jako peruť ptačí. – Přišla Irma, dech by růží Ssála v prsa roztoužená? Či se v písni najíť chtělachtěla, V té, jež v keř se rozechvěla? Či snad olše zamyšlená Unesla ji do svých bájí? Či to odlesk hvězdy zlaté Sám ji pozval v kraje svaté? – To vše mluví, to zas tají, Zrozená tak na otázku Odpověď se tráví sama, Tak se duše v sobě klamá, Když i sebe dává v sázku. Ptáčeti tak, na svobodu Kdy je ruka maně pustí, Zdá se, jak by mělo srůsti 65 S každým keřem v dávnou shodu, S každým listem, rosou jeho, S každým květem v jeho dechu A kdy v hnízdečko své z mechu Zbloudí, našlo blaha všeho Bohatěj než rozmach touhy; Tak je plavci v divém moři, V noc-li temnou maják vzhoří, Kdy zžeh hvězdy hledá pouhý; Tak je srdci, kdy prsť svatou Zas smí zlíbať retem žhoucím, Tak je v srdci ňadra dmoucím, Kdy mu volno touhu vzňatou Přelít skutkem v rysy její. – Tak je Irmě, jejímž nitrem Jak by den se rozlil jitrem. Ňadra ta se pozachvějí Jak květ lilje nově puklý, Kdy veň krůpěj zlatá skane, Jak kdy v keř se růže plané Slavík pozve – tak se shlukly Čela dumy rozptýlené, V jeden bod se slily ryzý, Byl tak známý, byl tak cizí, Blízek byl a oddálené Zas se stopy v šeru tratí – A kde zašel, za ním spěje, Nad vzešlým se pozachvěje A kdy zapad, nechce znáti. 66 Teď si tahy v obraz kreslí, Zřejmé víc a jak by k řeči, Stín jim setře – jemnou péčí Čelo zhladí – naň vlas skleslý Prstem hravě pourovná, Oka zžeh v ty tmavé řasy, V ně se touha sladká hlásí A že skutkem – nevyslovná. Sama sobě sotva věří, Že snad skutkem, po čem práhla, Že, co duší neobsáhlaneobsáhla, Má a duší vlastní měří; Že smí nazvať vlastním statkem, Co jen v touze, ve snech zřela, Že ta skráň tak zasmušela K ní se sklání v blahu sladkém. Neví, co čte v modru oka, Však co čte, to blahem dýše, Ne tak lidsky – bohem spíše, ne jak jasmín u potoka, Spíš jak leknín sněhobílý, Ze dna co vzkvet nad vlnami, Cítí, že tep ňader samý, Jak by rozvil v každé chvíli, Cítí, že co nitrem zmítá, Tak s ní z dávna srostlo cele, Že, byť v paměť sáhla směle, Počátku se nedočítá; A v ten život sotva zašlý Nechce věřiť, že kdy znala 67 A kdy naň se pozeptala, Život byl jí, co se našli – A tak krásný v nedohledno A tak plný v každém hnutí A zas jak by k obejmutí Život celý splýval v jedno. – Tak se našli v první zření, Jak by z dávna sebe znali A když pak se rozestáli, K sobě práhli v sladkém chvění. Irmě nebyl život více, V čem nezřela Vítka spolu, Svět byl pustý, po údolu Bloudila jak holubice Sirá, když jí druha schvátil Od hor černých sokol dravý; Duch sám myšlenkou se znaví, Rys-li Vítka z ní se ztratil; Květ víc nepách sladkým dechem A les oněm v hravém šumu, Až zas duše zašlou dumu Celou duší jala spěchem A v ní Vítka opět měla A s ním štěstí život zase. – A sám Vítek sotva zná se, Sotva zná, že vrásky z čela Vybledly mu a v té hrudi Že se opět život hlásí, Že mu pučí v nové klasy, 68 V květy puká, že se budí Novým jitrem den mu zhaslý. Nevěřil v to. – Štěstí robě Zapřel vlastní ve útrobě, Myšlenky mu použasly, Kdy se vymkly z vazeb strastí, – Zpět je volal, chápal, vázal, Body světlé – ty v nich smazal A než zhasil – cítil krásti Znova myšlenky se jasné A tak mocně, že kdy na ně Ruce vztáh, jen prázdné dlaně Sevřel v pěsť – a v pouti krásné Za nimi se sobě zcela Zcizil, že bol, jímž prv vládlvládl, Irmě k nohám bezděk padl A ji samu rozechvělá Náruč jala v sladkém blahu, Jak by v sebe přelít práhnul, Čeho duši neobsáhnul – Jak by obsáh v ramen vztahu S bílou šíjí celou duši, Vše ty touhy – jejich cíle, Každý tep v té hrudi bílé, Než jej příští v sobě zruší; Každý dech, jenž z vazby retů Vymk se ptákem na svobodu, Na rtu Vítka v letném chodu Druha najde a jak z květů Dvou se vůně jedním pachem 69 Šíří po růžovém keři, Tak se oba sobě svěří, K zlatým hvězdám letí vzmachem. A za dechem touha sladká Po rubínu rtů se sveze, Jako zlatý brouček s meze, Jako rosa do poupátka, Jako slza z řasy plavé, Tak se spustí a na tváři Ruměnnou zaplane září, Jako den kdy noci tmavé Vlíbá jitra pousmání. – Vlasy temné – Irmy čelo, Ramen bílých bílé tělo, Líbá Vítek hladkou skráni, Jež se listem jívy třese, K hrudi kyprých ňader vlny Dmou se, pohár perel plný Pije ret se na rtu věse, Jak by duši z nitra těsna Vlíbať měl v rty korálové; Tak, kdy v květy jalapové Rozvije se pozdní vesna, Lyšaj se na kvítek rosný Pozavěsí v noci lunné, Tak na čelo skály runné Upíná se život sosny, Tak se hnízdem pod krov nízký Upne ptáček i v alp výšivýši, Orel znaven křídlo tiší, 70 Tak na prsu děcka pysky Život ssají. – Pod brv krajem – Neví aniani, jak to zváti – Zrak se nevýslovnou schvátí Touhou, jak by kynul rájem Pohled ten pod řasou tmavou, Jak by zval ho v světy jiné – A jde za ním, že tak kynekyne, Věří v ráj a myslí smavou Obraz čte o zašlém věku, O ráji, jenž ze bran oka Otevřel se do hluboka, O božstvu, co ku člověku Řečí lásky promluvilo, O věčnosti nedohledné, Že se slila v chvílce jedné. Vše to, co kdy v písni žilo, Lidstva hruď co dmulo slastí, Čím se člověk božstvu zblížil, Bůh v čem k člověku se snížil, Vidí v stínu řas se klásti; I ten úděl lidstva bídný, Jenž mu maně oblét skráně, Smrti hruď by podal k ráně – V sobě šťastný – v tváři klidný. Však že zrak mu skutečnosti Znikna zbloudil na obraze, K ní se vrací, v její hráze Touhu, duši celou vhostí; A z té duše ne víc svojí 71 Na ret zvuk se sladký hlásí: „Miluji Tě“ – mocen spásy A pln bázně, jak by k boji Vyzván byl jím v sobě samém, A než dozněl na rtu chvěním, Odpověď vzal políbením: „Miluji Tě“ – že vše klamem Bylo, co se na rtu chvělo, Klamem bylo hvězdy světlo, Jež se v závoj noci pletlo, Paprsků to lunné bělo, Co na vlnách selo květy, Klamem bylo od hor vání Sosnám plašíc sen ze skrání, I ten luh, jenž květem setý Kalich vonný k hvězdám zvedal; Klam byl, co se rosou lesklo, Co se mihlo s výše ve sklo Temných vln, co písní hledal Ptáčete ret pounylý; Bylo klamem, co se v hlavě Dívčí vloudilo snem právěprávě, I co kmetu pod vlas bílý Přinesla noc pozdní bděním – Jen ta ústa, kadeř, zraky Pravda jsou a krása taky, Žitím spolu – spolu sněním! 72 VII.
Ptákem jen to jaro bylo, Co přiletí plachým křídlem, V náruč keř je přijme sídlem A vším hostí, co mu milo; Jemu pozve z poupat kvítka, Za píseň mu vůní platí, Sen mu střeží,střeží jako máti Nad kolébkou úsměv dítka. Ptákem jest to léto za ním, Co tak kradmo přišlo v keře, V nového že sotva věře Hostě přijímá hloh ptaním, Kvěť mu pozdní najde v stínu, Častí léto plodem rudým A že cítí se tak chudým, Zlatem hýřiť chce, kdy z klínu Hosta pouští v kraje cizí: [73] Za ním upne pohled dlouhý Jednak bolu, jednak touhy, Jak kdy v posled zrakům mizí Věž i kříž ten černý na ní; A kdy chodec nazpět zhledá, Kříž ten výš a výš se zvedá, Vidí věž a jak po pláni Chatky rostou v zeleň stromů, Stezku, jak se v údol stáčí – Maně po ní noha kráčíkráčí, A přec vzdaluje se domu Milému. – Tak do údolu K jezeru dech zašel letní A hned k němu známí četní Znali se a k nim on spolu. Mládež lesa po všem ptá se, Usmál tomu dub se starý A své čelo z ranní páry K slunci zved a po trav řase V mech se svezla krůpěj rosy, Z kapradí do nekonečna Krovka vzlétla sedmitečná, Vzduchem křídlo zlaté vosy Zašumělo nad květ pcháče, Nad vlnou rej vedlo hravý Sivé šídlo, div neznaví Vesel peřných v proud je máče Vesny pták, jenž peruť zpozdil, Paprsk zlatý v tůni padlý Mřenky přived ku zábradlí 74 Vln, v nichž kmitných dráh se rozdíl V jedno pojil kruhy kresle; Leknín v nich si listy houpal, Třtiny květ se zlomen koupal I bok loďky letnoveslé, Již ku štíhlé olše kmenu Poutá vrby pevná uzdauzda, Jako kdy se jezdci uzdá Upnouť oře bujnou pěnu, Jež ho pudí v letné běhy; Tak té loďky vlnobrázdné Pnuly vazbu boky prázdné, Jak by jim ty známé břehy Sevšedněly v stálém vidu, Jak by zatoužili v dáli Veslem letě( – šumné skály Za líné ty vlny klidu Změniť – za mračná tam jedlí Čela dáti úsměv břízy, Za kraj vlastní vzíť zem cizí. A z hor ruměny dne bledly. Zda sám anděl zazlil zemi, Či to země chladla v lásce? Či bůh propad světem v sázce, Nejkrasším že mezi všemi Díly, jež mu dech duch tvůrčí? – A to bílé Irmy čelo Jasno tak a přec tak tmělo, 75 Sobě tajem a hned určí, Co se vplétá pod vlas tmavý. – S Vítkem jde – to laňka přímá, S Vítkem jde – dum mnoho třímá, Na prsou skráň a krok staví A krok nemá stopy v prsti, Jež pod slunce žárem stvrdla, Duše hledá slovo z hrdla, Úsměv má a štěstí hrsti Za odpověď na otázku, Již tká sama v pohled němý; Rosu květů stírá lemy Šatů svých, ze suchých klásků Trav si na dlaň drhne plevy, A ty vítr k zemi snáší, Z výslunných se květů plaší Střeček bzučný, vlas-li děví Přelétne mu křídlo stínem. Vítek jde a nezná říci, Co zapadlo v duši snící, Co v ní rostlo chtíc býť činem, Chvěl se svěřiť – a hned jinou Nic si upne: v sobě hádá, Co as Irma v duši střádá, Že tak němou, že tak stinnou, Že i úsměvem tak vážná; A kdy zašel v sebe ptaním, Nevědoma zas ho pláním Navracela péče snažná. 76 Ba tak odvšad k němu šero Tlačilo se pode skráně, Že, ač pozval, nepozvaně Teď mu oko na jezero Zašlo. – To v šíř rostlo, v dáli Stříbrolesklé vlny pnulo, Tamo k nebi modrem lnulo, Tamo staví siné skály. Tu se bezděk kroky oba Zastavily. Snad že u nich Jezero se ve svých tůních Chvělo, snad té vlny zdoba Vypnula se zlatou hrází; Či to paprsků hra luzná Vírem roste, v němž se uzná Zrak uchvácen; či že vchází Obraz zašlý do paměti, Ve hruď chvění, tužby nové; Či to v duši jara snové V návrat bílým čelem letí? – Sny se jara nevracely, V ňadra touha – obraz zašlý A čím peřej vln se krášlí, Neschvácen krok v paprsk skvělý; Ni ten pohled do hlubiny Nevzrost bázní. – Irmě chvatem Přelét zrak po proudu zlatém, Dolét sosen, v hor dech siný, V blankyt až a zpět od chlumu 77 Skal se pouštěl lovcem bludným, Jemuž mih se rohem svůdným Kamzík z alpy sněžné. Z tlumu Hor se obraz šerý rodil, Zrak jej sňal a v pouti zpětné Kreslil kořisti své četné Rysy, až se skutkem odil I ten úsměv nastíněný; V něm se sešly, v něm se k blahu Zachvěla hruď, jak kdy k prahu Předků svých, na srdce ženy Křižák skles. – Tak šťastni plně, Že zas práhli sebe ztratiť, By se mohli sobě vrátiť A zrak toužil, by po vlně Peruť člunu v dál se nesla A s ní on a touha její – Zmizeť v mih a do krůpějíkrůpějí, Jak zpět čeří vlnu vesla. Svahem břehu stezka vede, Sotva dvěma stačí k chodu, Kol ní brslen rudých plodů Hoří, přes ni vlákno šedé Pavouk před, k ní hrdlo zvedá Loďka; ne víc houžev tuhá Poutá ji, ne vlny duha, Ni dech větru v plachtu sedá, Aniž rákosu dav vězní; Ramen úběl – pouto něžné, 78 Pevná vazba – ruce sněžné, Objatá skráň – kadeř přes ni Proudem splývá, jak keř chmele Z větví habru – teď se pustí A zas jak by měli srůsti, V políbení splynou vřelé – V poslední! – a ještě jednou Obejmou se ramen vztahem, Polo bázní, polo blahem, V růži vzplanou – v jasmín blednou, K úsměvu se rety sepnou Jak by šeptly požehnáním, Jak by létly ještě ptaním: Kdy se vrátí s vlnotepnou Lodí víc už nepoutanou Ruky ždmutím, retů stiskem, Úsměvem, by oře tryskem Nepádila půdou klanou; Již se vítr věsí v plátnaplátna, Protřásá jim šedé řasy, Jako víla zlaté vlasy Vlnu češou vesla matná; Neb jich k ráně nepnou svaly, Ani oko ostražité, To tkví ještě touhou syté, Kdy již ve mhu se mu halí Irma všecka – její zraky Marně strou se člunek staviť, Marně chtí mu křídlo znaviť, Jež ho vznáší mrakem v mraky. 79 Nad vln lazurem v dál pluje, Brzo k nebi, brzo k zemi, Jak čáp bílý perutěmi Hladiny hruď poceluje, A zas orlem k slunci touží; Zrak jej strhne k vlně siné, V ní se houpá, sotva plyne, Víc a víc se níží, ouží, Holubičí křídla skládá, Na květ lilje jedva stačí A i ten se v modro máčí, V jediný jen bod se spřádá – A v něm štěstí, blaho celé Bázní střežené a touhou, Oddálené poutí dlouhou Zraku duše – osamělé. 80 VIII.
Kruhem stojí skály šedé, Věky do nich vrásky ryjí, Stříbrnou svou hlavou bijí Vlny v paty jejich snědé; Tříští si své lebky chladné Na útesech ostré hrany A vlas bíle rozpletaný V kotoučích se k vlně ladné Stáčí, jež vždy novou silou Vzpíná šíji neznavenou, Rozletá se bílou pěnou O tu skálu zasmušilou, Jež z vln roste zvýši bukubuku, Co se upjal k patě její, Vzdoruje s ní bouřné reji, Kol ní vine stinnou ruku, Jak hoch k srdci dívku svoji, Na ni sklání hlavu šumnou, [81] Když si vítr nerozumnou Po údolu vřavu strojí. Dnes však v horách vítr schvátil Křídlo pružné a neb kdesi V neprostupné zbloudil lesy, Stezku do údolí ztratil. Nepřišel tu klidnou plochu Letem perutí svých změřit, Jezera hlať rozkadeřit, Ani poškádlit ji trochu. Stála tiše – němá stála, Jen kdy bolen ze hlubiny Vyšleh nad povrch se líný, V sterých kruzích pozahrála: Každá krůpěj vzrůstá v kola, Každý kruh zas kruhem hyne A šíř rosta bez stop splyne, Temná hloub jen zeje zdola. Oko umdlí, kdy v ni zírázírá, A že list se časem snáší S buku větve zlaté, plaší Poklid, jenž hruď tíhou svírá. Sám buk zahledí se za ním, Když se pouští s ratolesti; Těžko říci, jaké věsti Přilétají k jeho skráním, O čem šeptá list nažloutlý, Proč se haluz za ním kloní, Proč se třpytí rosy po ní – Vždyť jen lístek odpad outlý. 82 Stráň se táhle od hor zvedá, S nebem splývá v temném boru A níž sejdouc na prostoru Rozchází se, stezka šedá Hadem proplétá se po ní, Uhne trsu ostrých skalin A pod hrozny černých malin Podjede, jak na komoni Jezdce chochol z přilby vlavý A dál opěť rovná níti, Již vetkává v pestrém kvítí Ruky dovedné prst hravý, Třepí se na vlákna tenká, Až se v trávu vrostlá ztrácí. Zpět se píseň naše vrací, K zašlým letí snům myšlénka. V boru vonném, jeho šerem Odvěkým šat bílý míhá, Noha volně nohu stihá Ku pěšině míříc směrem, Poslední až haluz pružná Poodskočí z táhlých hranic, Slunci nad západem bráníc Pohleděť, čí ňadra tužná Práhnou spatřiť, jak umírá, Jak se k smrti v zlato strojí, Rubínem rdí, kadeř svoji Poroztřásá v moře širá, 83 Pochodně z hor zapaluje, V příkrov skvostný mračna vroubí, Rosu v démanty, smrť svou by Skrášlilo, v hlať přibrušuje. Ne to oko touhy prázdné, Ne ťata ňadra bez želání Vyšla spatřit, jak se sklání Slunce zhynouť – krok v před vázne, Z nádhery té použásá; Snad i ruměn tká se v líci, Jak by chtěl či měl si říci: Ještě nezhynula krása, Ještě plane, ještě hoří, Ještě kouzlí, ještě vábí, Ještě blaží, láká, aby Věřil duch, kdy vše se zboří; Vše kdy mlčí, čím se vzchopí Bolestí duch udolaný, Čím se žene jelen štvaný, Kdy se smečka psů naň sopí; Vše kdy mlčí – vše kdy zticha, V čem děs smrti pousíná Úsměvem v pouť k sobě kyna, Jak ret dívky na ženicha, Jak dech jara na sníh bílý Sněženkou se pozasměje, Jak v keř stehlík píseň leje, Než se křídlo v jih mu schýlí; Umlklo, čím život hyna Zas se může upjať k žití, 84 Nejhorší se kletbou sytí Hru(, kdy vlastní tíží vina. Vina ta, ta vina vlastní, Nikým ještě nezhlušená, Ničím k spánku nezmámená, Nikdy němá – vždy jen dásní Ostrou, zubem dravým hlodá, V nitru pálí – k šílenosti Vleče oběť – nikdy dosti, Stále štve a drásá, bodá; Vysmívá se slze v oku, Úšklebek dá prosbě snažné, K útěše má slovo vlažné, Zmíjí upíná se k boku Jedem trávíc radosť dříve, Než jde s citem v duši zvonit, Než smí zrak se slzou ronit Krví podleje mu tklivé Bělmo. Běda! vlastní vina! U prsu to dítě lačné, Ssať-li jednou z blaha začne, Věčně ssaje. – Tak i Mína. Vinou vlastní hnána z domu Neví, čím by ukojila Rozbouřená ňadra bílá, Bolesť v nich – ba nemá komu Svěřiť, vinu vyzpovídať, Pokání vzíť na očistu; Marně hledať – toužiť k místu, Kde by mohla pokoj si dáť, 85 Zvednouť ruce ku modlitbě. Modlila se k nebi před tím; Ale jak by bůh byl kletím Žehnal hruď, té její litbě Vypad pohár, sotva vznešen, Rozbit v kusy, rozmetaný A kam kročí, ostrohranný Zpomínek hrot bezútěšen Bodá v duši každou chvíli; Zvuky skřivana v té výši Krvavě se v srdce píší, Nejsou tím, čím druhdy byly, Ani květ ten zvonkovitý Nezvoní, jak jindy zvonil, Kdy se nad ním modřík honil, Či ten chrostek v kalich skrytý Rozhoupal mu srdce žluté; V obžalobu tráva pučí, Kdy jí zvedá vánek ručí Kmínky nohou ušlápnuté; Lukem slunce je a šípy Z paprsků si brousí k ráně, Každý raní, nikdy planě Nejde mimo; i ten lípy Stín, v němž lelek pousedne Chladiť peruť unavenou, Listem každým jest jí fenou, Roste v příšery, že ze dne Jasu vanou noční děsy, Usedají v zlatém vlase, 86 Opakují zas a zase: „Tvá je vina!“ – Marně chce si Zašlé blaho volať v stíny, Kde tak šťastnou byla jindá; VšeVše, co z minulosti vyndá, Nechce zvážiť její viny. I ten vítr od jezera, Jenž jí horké líbal líce, Kdy ta loďka holubice Ještě v dáli dlela šerá; On už šplouchavého vesla Tepy nosil k duši její, Plachty houpal na peřeji, Až se blíž a blíže nesla Touha její i cíl touhy, Až jí ruka stiskla ruku, Ke rtu ret se beze zvuku Štěstím spínal – přelud pouhý! – Sotva paměť k tomu stačí, Že tak kdysi bylo, a byť Někdy bylo, sladko zabýť Blaha, jež se zvrhlo k pláči, K němuž v oku rosy není, Jíž by prsou žár se hasil; Kdo sel vinu, plevel nasil Bujnící vždy nad osení. Urván byl jí život šťastný, Proudem hnán a stržen vírem, Neměla v svém světě širém K naději ni paprsk jasný, 87 Jímž by zhřála, co jí schladlo. Tolik zrak as mluví němý Dlaní stíněn, upjat k zemizemi, Kdy mu slunce nachem vpadlo V modro jeho bolem kalné Barvíc bledé tváře obě, Jimž byl stín víc ku ozdobě, Nežli stínem. V stráni skalné Kvete sama rovná růži Krásou vonné v pozdním letě, Rovná sudbou ku planetě, Jež se zlato v sluncích dluží, A kdy blednou – hasne s nimi, S nebe padá jak květ lilje, V diadému vodních vil je Hvězdou zas a kouzly zlými K sobě láká na záhubu; Rovná růži už jen bledé – Bílé jen, kdy růměn svede Slunce zašlé v horstva srubu. V mramor bílý ustrnulá Ne tak rouchem – více pletí, Jíž by luna záviděti Mohla, kdyby ona plula Nebes dráhou – jest jen květem Agatu, kdy stichne vání Větru, – mrazem jest, jenž hrání Se na olše holým snětem. Byla mráz a květem byla, Květem jest a mramor není! – 88 Buď že nová v srdci chtění Ku činu se porozvila, Buď že prolomil duch své sny Vraceje se sobě – tělu, Či snad touhou na úbělu Ňader dmul se šat jí těsný. Chvatným krokem po pěšině Spěchá dolů, nedbá ani, Jestli kámen kroku brání, Neuhne se ostružině, Jež ji za šat trhá, chytá, Na krev bodá nožku bílou, Když se oděv běhu silou V jedno s trny malin splítá; Trny jsou spíš ostruhami, Jež v běh pění boky oře, Bezdechý kdy po prostoře S jezdcem letí v kraj neznámý. Nedbá, kroku nezastaví, Jak by cíl byl nedaleký Krásy pln a krášlen vděky, Drahý tak i vábně smavý. – Cíl ten její! Zda to pravda, Možno-li jen mysleť, že by Nebyl čist a hoden v nebi Zrozen býť? – Sám bůh naň zavdá Svatosť svou a neprohraje Odvážné, tak vážné sázky; Kdo jen jednou záchvěj lásky 89 V srdci poznal – i kdy laje Proklíná a ze rtů spílá, Žehná srdcem každé kletí, Sebe dal by ku oběti, Smrť by vítanou mu byla Z ruky vzatá milované. – Nelze mysleť, že by z čela Toho zroditi se chtěla Vražda, že ta slza kane Z nedožitého jí žití, Úsměv odívá se smutkem, Že co bylo, není skutkemskutkem, A co jest, že bolem býti Musí. Nikdo neuvěří, Že, kdy stanula jí noha, Krok jen váhá, – jíti moha V záhubu. – Po zlatém keři Ruku vztáhla pro plod rudý, Rubín růže lístků pěti, Jenž smí prst jí skrváceti, Zdobiť hruď a k němu sudý V ňadra zatkne a na jiný Zrak už hledí a než vzhlédne – Čin i touha v době jedné Ruku napne – a šat Míny Letem mihne. – 90 IX.
„Probůh! – běda!“ Od jezera zazvučelo A co síly rámě mělo, V mrtvé vlny vesla šedá Noří, tepe, jimi seče, Bije, šlehá, do vln pění Nehybnou tůň – bez umdlení Člun v před žene, a přec vleče Se jen loďka za myšlénkou: Život spasit, než by vlna Kořisť jala v práva plná, Než ten život nití tenkou K břehu upjať – na vždy zhyne. Již se skalám plavec blíží, Již se rázy vesel kříží S kruhy, po nichž pěna plyne Pádem s výše vyvolaná A již korma mešká v středu [91] A zrak upřen na výzvědu, Jak šíp lovce na bezbranná Stáda laní, jak hrot s lodi Na hřebenný hřbet jesetří, Zírá kol, jak chrt když větří, Po zvěři, kde škodná chodí Mámíc zvěř i chrtem střelce; Hledí kol a zase hledí, Ptá se: kde? – a vlna nedí, Propasť mlčí o vetřelce. Hle, tam šípek listy dvěma Nažloutlými povrch zdobí Jednotvárný a tam, co by Veslem dosáh, vlna němá Bílým promluvila šatem – A co zrak se modlí díky, Jedním mžikem okamžiky Jsou a oběť smrti chvatem Vyrvána z vln. Tak vlas vnadný Rybář chytne s rybkou zlatou, Když ji ostny červem zmatou, Tak se vzchopí život chladný, Padne-li naň úsměv blaha. Tak jest Vítku, že moh spasiť, V čem se měl tep žití zhasiť – Jest mu tak či jinak sahá V ňadra pohled povyhaslý, Obraz mrtvý – rety siné, Přes něž ručejem se řine 92 Voda na hruď bílou? – Zas-li Nachem vzkvete tvář, že Vítek Zírá tak v ty její rysy? Míny drahé – drahé kdysi – Mrtvé dřív, než do výčítek Aby mohl zajíť nyní; Mrtvé dřív v té jeho hrudi, Než jí los pad do osudí Černý. Zdaž ta slza viní Tvůrce, jemuž vlastní dílo Vypoví boj a kdy v zpupné Válce padne, zda se upne Prokletí naň, že my zbylo Krapet rosy v soustrasť za ně? A přec něco v čelo sedá, K čemu slov ret marně hledá, Co v něm maně vzejde, maně Zajde. Vina je to ona, Jež kde kotviť nemá, neví, Vina je to, jež se zjeví A jak bludná hvězda skoná. Mlčky hledí oko na to, Co mu osud v sítě žene, Sotva duch se rozpomene, Že mu bylo někdy svato, Co tu mrtvo odpočívá, Že šat mokrý jeví více, Než má touhy zřetelnice, Že víc jevíjeví, než-li skrývá Roucha běl na ňader běli; 93 Duch tak čist a neotupen, Jak kdy pukne v první lupen Lilie, jak na oceli Lesk než vraždou smočen v krvi, Svatý tak a prost vší viny, Jako perla ze hlubiny, Jak ten úsměv děcka prvý; Tak byl pohled svat a ryzý, Ničím kalen, ničím hnusný, Že duch Vítka zašel u sny, V nich byl šťasten a zde cizí, Jako hrobník, jenž prsť hází Na rov hosti neznámému, Jako rek, kdy v jeho tému Vraždy had se v úklad plazí. Byl zde cizí srdcem, duchem, Kdy se vdíval v bílé čelo, V němž mu všecko sevšednělo. Odvrátil se – vesla ruchem Pohnal loďku po vln hlati, Plátna rozpjal a že vání Větru spalo v květů dlani, Opěť svil a hladký hatí Povrch trojnásobnou páží – – – Slyš ten zvuk! – a neslyší to, A slyš druhý – co v něm skryto! Jak kdy smrť se žitím váží, Kdy jí stačí zrnko malé Skloniť váhu – a již slyší 94 Nový ston a jiný tišší – Tichým zas kol šero. – Ale Věřiť nechce, že byl slyšel, Naslouchá a v plavbě stane, Věří rád, že byly plané Zvuky, v nichž mu přelud přišel Veslo vyrvat, zdržet v pouti – A že věřilvěřil, chtěl i věděť, Mrzel se, že nelze hleděť, Z oka čís(, že dál smí plouti; Kloní se a rukou ruku Hledá a dech na rtu zdá sese, Jak by hřál a ruka zase, Jak žme ruku – srdce v tluku, Jak by slovo jemně dmulo Prsa v porod. – „Co se děje?“ Ret se šeptem bázně chvěje, Že jen v šeř se oko pnulo. „Kde jsem, pane?“ ptá se znova, V hrdle dech se zdrhnut tají, Než by řek ret, po čem ptají Se a práhnou její slova Zvěděť. Ticho mrtvé vládne A zas ona: „Sama tedy? – Nikdo není?“ – a jak v ledy Řeč jí na rtech strachy chladne. A co odpověděť k tomu – Slovem jakým, aby zhřálo, Co tak chladně se ho ptalo? – A přec zní to,to jak hlas hromu 95 V horách, po nichž poutník kráčí S modlitbou, jež nezná řeči. Snad se modlí též, že klečí U nohou jí Vítek, máčí Snad mu řasy rosou oko, Či ret vraždou prsa kojí ŽničiťZničiť spíš, než v novém boji Srdce sedrať ve hluboko? Proč by nepřál vlnám schvátiť! – Či snad čeká, jest-li jednou Ještě rty se v potaz zvednou? A již dočkal. – „Kdo mě vrátiť Moh zas v život, jenž mi nudným, Sycen žalem, bolem zdoben? Proč ten člun mně v rákos sroben Houpá si mne chodem bludným? Čí to bylo štědré rámě, Jež mi v osud sáhlo ručí Spásou, kdy pln hořké žluči Kalich vyprázdnila zlá mně Sudba maně? – Komu díkem Povinna jsem za dar taký, Že byl k činu bystrozraký, Kdy mě nezbrojenou křikem Objal proud a ustlal jemně? Chtěla bych býť vděčnou snaze Jeho, odplatíť mu draze, Že zas ožil bolesť ve mně.“ Umlkla a na kraj člunný Opřevši se mokrou zvedla 96 Kadeř svou a do tmy zhlédla, Jak by ždála dne či luny Svit. – Co v ňadru Vítka vřelo, Těžko říci lidstva slovem; Tak mu úzko, jak by rovem Hruď se tiskla – v duši znělo Stále: „Já byl – já!“ – a rety Neměly dosť síly smělé Výčitek jed vyrvať střele, Schopny nebyly ni věty Jedné a pak náhle: „Já byl!“ Z úst se rozletělo vzduchem Slovo to jak moru puchem Syté, jehož dech by zabil Letě kol – kdy její rukou Maně dotknuta se cítí. „Tys to, Vítku, byl? – a býti Nechtěls.“ – Slova její tlukou Bolem slavíka, kdy zmírá. „Vrať mě vlnám, jestli činu Želíš, vrz mě ve hlubinu; Není život, kdy se zhýrá Jeho květ. – Co srdci zbývá, Jest-li láska vyhostěna Z něho, čím je v žití žena, Urve-li jí bouře divá Života cíl? – Mlčíš, váháš? – Nespatříš mých zraků – tma je. – Či se bojíš, že Ti laje Prosba má? – Proč se zdráháš?“ – 97 „Ustaň! – Ta řeč nehodí se Na omluvu viny vlastní! Vzpomínáš si, že jsme šťastni Byli? – Nevěř tomu! – Lysé Je to štěstí, starec šedý, Jemuž paměť došla sporá A kdy v mládí zavrávorá, Vzpomíná, jak naposledy Šťasten byl. – A lásky ztráta V zoufalosť Tě žene, vrhá? – Není láskou, co se zmrhá Snadno tak, jak plíšek zlata V ruce hýřivé! – O, jdi mi! Prodajné kdy Tvoje zboží, Tomu přáno, kdo víc složí, Kdo víc cení – bav se s nimi! Mluv jim –!“ „Zadrž slova jedu!“ Vzkřikla divě a stud nedal Mluviť dál, kdy jistě sedal Ruměn v tvář a krůpěj ledu Na žhoucím jí čele stydla. „Odpouštím Tvé děsné řeči!“ Vzepla se jak tygr v leči Chycen, jako u kormidla Plavec, když má skále rázem Uhnouť – člun se rozhoup, prudce Skokem sražen a dvě ruce Statné zpět ji strhly na zem Loďky. 98 „Ne tak, vzácný hosti! Slyš dřív zpověď, utrpení, Jímž se teprv život cení! Smrť si dáť – to času dosti.“ Řekl on a ruce obě Chopiv vypravuje chladně: „Těžko vyňať, co tam na dně Paměti mé svědčí Tobě. Poslyš krátce! – Dívkou mou si Byla drahou, ceny větší, Než lze říci tupou řečí, I kdy lásky cit ji brousí, Není víc,víc než slovo chudé, Hluchý zvuk té lásky v nitru. Rovnal bych ji máje jitru, Písni slavíka i rudé Záři západu – leč to jen Obraz z rysů temných tkaný, Sevšednělý, setřen, planý, V chudé mysli chudě strojen – Výše toho byla láska Má; však to jen přelud bylo. Dál slyš pravdu, jak to dílo Božské mrzká byla maska! – Posloucháš?“ – To děl a silně Zatřás za ruce ji drže. Tak lov noční z rybné vrže Rybák sype třesa pilně, Jest-li vodních řas a chrastí Proud v ni nanes na závadu, 99 Tak boj soptí na zdi hradu Mrakem střel, než do propasti Strmá věž se zřítiť strojí. Mlčela a Vítek zase Prsty prošed v plavém vlase, Jak by chod myšlénce svojí Rovnal, mluví dál: „Jen klidnou Buď, kdy já jsem slovem mirný! Tvá to vina, že se v sirný Tok mně ručej lásky bídnou Ženou otrávil. Tys žena Ta, jež lásku vylhať umí, Na nejvyšší blaha chlumy Vznese a pak nezasténá – Zasměje se, když ji smete V rokli zoufalství. – Jen plesej, Směj se opěť! – plody česej Zralé, zúrodnělý květe! Úsměvem se oděj oním, Jenž mě vraždil na potkání, Jinému kdy líbal skráni; Jako já se k Tobě kloním, Víc on skloněn odpočíval V náručí Tvém a já zíral, Jak Tě v loktech lásky svíral, Jak vlas líbá – já se díval! – O, slyš, slyš to, hodná Míno! Přál Ti k štěstí, Vás kdo vidělviděl, A mně – mně bol nezáviděl Nikdo. – Sám já hořké víno 100 Peluňku pil, jedem bolu Ňadra krmil, kojil hrobu Mírem – nechtěl věřiť v zlobu Tvou a přec Vás musel spolu Viděť!“ – A tu v řeči stanul, Jak by byl už dospěl k cíli, Či by nabyl nové síly Dále spěť, kdy cíl se manul Blízko. Mlčel. Ticho trapné Víc hruď ouží než vzdech ostrý, Jenž by mrázem projel kostry Dřeň, v níž každý čiv se napne V tetivu a šípem žalu Střílí. „Mluv jen dále, jest-li Chystáš víc!“ – rty její hlesly, Jako slabý dozvuk v skálu Pustou. – „Věřím rád, že tupá Jsou má slova, nedostačná Vystihnouť bol, by se lačná Duše Tvá v něm pásla supa Zálibou. Víc nechci mluviť; Toť jen črty v mysli zbylé, Otisk mělký v kyprém jíle Paměti a těžko uvíť Z trnů věnce, kdy víc květů V srdci pučí.“ „Mluv mi dále! Nechci v Tvém se kochat žale, Ani hnáti Tebe k hnětu, 101 Jímž si druhdy trpěl pro mne. Laj mi, spílej za mé vinyviny, Proklej mě a zostři klíny Kletby své! – Byť srdcelomné Byly, vraždily mě hláskou Každou, z úst Tvých mile zazní, Nebudou hřměť hroznou kázní Jak dav výčitek, že láskou Tvou jsem hrála bez rozvahy. Zatrať mě! – a nesu ráda, Přisvědč, že to Tebe zráda, Když on přestoup naše prahy Otcem vítán, matkou chválen, Kdy se více skutky chválil, Mluvil, jak by medu nalil Na rty takým kouzlem halen, Že jsem k němu, sama dítě, Jako maně ráda sedla, Zvědavosť mě marnou vedla –“ „Viď, až padlas v jeho sítě!“ Dodal Vítek. „Ne tak!“ vece, „Nikdy ani sen nezbloudil, By jej den byl v něčem soudil, Žes mu méň než dřív – a přece Krok se bál, by Tebe hledal, Sám Tys nešel na ústrety; Jak by zvyklý čas byl kletý, Nedodal se, neb se předal A pak – pak už bylo pozdě 102 Hledať Tebe. – Uhnula jsem Tobě ráda, jestli časem Bloudil krok můj v temném hvozdě A Tys mih se na rozcestí Čelem jasným, blahem v líci, Nemusel mi nikdo říci, Že jsi šťasten, že by věstí Trpkou byl Ti žal, jenž hlodem Děsným v ňadrách rosta kvílel, Div mně mozek nesešílel, Kdy, kam vkročil, každým bodem Mluví les, strom, list, vln peřej, Jak jsem šťastnou k závidění Byla a hned v obrat změní, Jak by zavřel nebes veřej, Peklem sálá prochlad lesalesa, Vlny šum i květů vůně, Až mě štvanou jala tůně Vod, jimž vyrvals oběť, nesa Pomoc, nevěda, k čí spáse. – Jsem Ti vděčnou z žití svého, Vděčnou víc, žes urval z něho Vinu mou – ba mně již zdá se Že jsem šťastnou.“ – Domluvila. „Šťastnou že jsi? – Těžko věřiť. Chceš-li štěstí Vítku svěřiť, Špatnou by ti kotva byla, Kdy již jinde kotví pevně.“ Ze rtů znělo polo hrozbouhrozbou, 103 Víc však odpuštění prosbou Že jí křivdil, hubil levně Řečí vražednou. „Buď šťasten! A mně dosti bude blaha: Štěstí Tvé a v oku vláha Z doby zašlé, krásné!“ – hlas ten Jemný chvěl se stínem jívy. „Pravda to či úskok zrádný? Lze tak mysliť život snadný? – Odpověz!“ – V tom paprsk sivý S mraku sjel a druhý za ním, Jiných sto od nebesklonu Pletlo síť a v hravém honu V údol létly. Plachým laním Postříbřily rosné luhy, Vítku z očí strhly hledí; Jeden z nich byl odpovědí, Že mu zbytkem byl už druhý. 104 X.
Byla noc všech nejkrásnější! Ložem byla širá země, Podúškou jí horstva témě, Bory jeho nejhustější Jemný příkrov pode skráně, Kobercem jí byl luh vonný, Stín hor měla za záclony, Nebesy jí byly báně Hvězdné a ten měsíc nylý Z věků láskou k noci plajeplaje, Ženichem jí byl a v taje Lože svatebního v bílý Halen šat vstoup ku nevěstě. Bláhový ten měsíc snivý! Byl by zradil noci divy, Stanul zmámen v prostřed cestě, Byl by šlehl pohrdáním Na ten ústroj noci krásné [105] A ty její vnady žasné Byl by přezděl bídným lhaním; Lásce by se zpronevěřil, Z úskoků noc vinil v oči; Kdyby mu byl na úbočí Jezera krok pozaměřil, Kde buk listem žlutým stínilstínil, A ta zeleň v rýhách korykory, Břečťan uvit na úbory Husté kořenem se vklínil Upínavým; z větví splýval Řasnou clonou, splétal věnce A zas rozvil na růžence, Tak přes horskou salaš příval Řine po dni parném z mračna. A tak marně měsíc bloudil, Marně kol se svitem loudil; Kráčel dál, kdy neprůzračná Kštice buku pozakryla Stínem dítě krásy větší,větší Než noc sama ve vší péči Úpravné. Tak krásná byla Irma o kmen podepřená, Složené v klín ruce bílé, Kdy z těch očí každé chvíle Pohled štěstí na vzdálená Čela hor slét; tam byl doma A pod řasou, než v dál spěchalspěchal, Jemnou stopu blaha nechal, 106 Že sám úsměv přelét rtoma, Šťastný tak, že slovem řečen, O všecko by blaho přišel; Ba kdo by jej z řeči slyšel, Z pravdy byl by na lež vlečen; A v těch ňadrech rozdech touhy Tak hruď bílou ponadýmá, Jak kdy stěstíštěstí tamo dřímá – Lehký tep a záklep pouhý Zbudil by je v plné znění, Rozhoupal je sterým zvukem, Až by srdce blaha pukem Práhlo zmírať v sladkém chvění. – „Slyš ten tleskot vlny k břehu! Slyš! – to on – to on! – Už pluje! Jen ať vítr v plachty duje, Člun blíž nese v letném běhu, Vítka v něm a bílé květy Leknínů – mé růže kdysi! – Zrak je vidí, jak v hloub visí Siným vlnám v náruč vsety; Krásné růže! – sladká ztráta, Kdy slz oko neuroní, Kdy tep srdce květem voní Krásnějším. – Buď paměť klatá, Že zpět zašla! – On se blíží! – Ticho opěť? – Co že ustal, Či to přelud v duši zrůstal, Neb že břehy člun už víží – 107 A já čekám – váhám jíti? – Jemu vstříc!“ – A slovo činem – A ne již buk ji halí stínem, Pohledem se měsíc sytí Zrádný, líbá ji – noc žárlí, Z hor vlas černý v nebe metá A ten mrakem do hvězd létá, Tam tu zhasí a té zmar-li Nese, bledá ona čeká. Nedbá Irma – nedbá měsíc, Na paprsky zrak si věsíc Od břehu až na daleká Horstva bloudí. – „On to není, Ač by moh býť; mnoho času Ze slunce do luny jasu Uplynulo. Proč tam lení? – Žádná bouř mu, vlna žádná Nezdržuje vesel zpětných, Ani v leknínech tam květných Nehoupá dnes víla ladná Úsměv svůdný!“ „Irmo – drahá Sestro!“ – z vln jí k duši znělo – „Šťastná jsem, že nebe chtělo Tam chod vésť, kam vroucí snaha Z dávna pudila mě – k Tobě; Ne snad výčitkou víc bázní, V níž se každý den mi prázdní, Jak by věčným v mé útrobě.“ 108 Irma.
Tys to družko, jejíž vlny Ze snů ducha vyloudily? Nebyl klam v tu zašlou chvílichvíli, A byl přec, ač ne tak plný; Tys to byla. – O, rci, co Tě Vede k sestře pronevěrné, Jejíž čin, plod noci černé Do zrády vás všechněch hrotě Vámi klet byl? Víla.
Ustaň! – Kletbou Není veden krok můj k Tobě, Viz tu ruce smírem obě Spjaté – Žehnej jim, by setbou Úrodnou Ti byla hrozba Má! „Mluv, poslechnu Tě ráda!“ Řekla a do dlaně skládá Bílou skráň, kdy víle prosba Přes nesmělé rty se chvěla Tonem tím, jenž z pravdy vážen, Byl si vědom, v sobě blažen, Byť i zavržen byl zcela: „Vrať se, Irmo! – Doba vhodná Plane. – Buď zas družkou mojí, Jako druhdy, než se v roji 109 Myšlenek Ti jiskra hlodná Vzňala otravujíc blaho Pověčné! – O, věř, to nebyl Noci jas, kdy mrak se šklebil Vzpomínkou, že, co nám draho, Marníš nevědomá ztráty; I ta píseň pustá byla, Bez Tebe že z úst se lila, O Tebe že bázní spjatý Prs vln peřej houpala si.“ Irma.
Bázeň o mně? – proč Tě jímá? Blaze Tobě, že Tě třímá Vlna, že Ti čechrá vlasy; Však jen vlna – v život blažší K neskonání láska zírá! Víla.
Láska? – ta, jež mihem zmírá, Věčnosti sen z čela plaší, V bol a žaly život vleče, Hýří hned na účtech mládí, V tvář Tě líbá – v obrat zradí, Slovem medu na rtu teče, Ano srdce blínu šťávou Podkypí a šíleností Běsnou k jatkám oběť hostí! 110 Irma.
Dosť, už dosť! – Viz Irmu smavou! Obraz hrůzný Tebou kreslen Tak mi šerý, změten, cizí, Zastřený, jak úběl břízy, Kdy kol hustý jedlí přeslen Trčí v neprůhledno. – Láska? – Kdybys znala půvab její, Vzhlédla k ní je od veřejí, Nejkrasší všech krásných zkazka, Jimiž zdobíte své proudy Chladné, ducha štvete ve sny, Není nic než okruh těsný, Z žáru povyhaslé troudy, Mrtvé, tím jen v život zvané, Pokud přelud duši hýčká – A on mizí, a kdo vyčká, Stíny lapá hluché, plané. Viz mé štěstí! – Slovo chybí, Úsměv nuzným jeho stihnouť; Sám, kdo znáť chce, musí zdvihnouť Pohár k ústům, v nápoj libý Ret si máčeť! Víla.
Ty si zvedla Pohár lásky, sestro milá; Ale – ještěs nedopila, 111 Ani ke dnu nenahlédla. S hrůzou bys jej od úst vrhla; Neb se kotoučem tam svíjí Hádě pestré jedem zmíjí Odkojené! – O, bys strhla Liché šalby palesk svůdný, Dřív než poslední Ti krůpěj Zvlaží ret. – O, nechtěj tupěj Tvrdých skal si stavěť bludný Proti vlnám bok! – Viz slze Nezvyklé těm očím kanouť, Popřej lásce rodné vzplanouť, – Vrať se, vyrvi duši mlze Otravné! Irma.
Tak Tobě zdá se Nevědoucí ne mně znalé. Dopíť na dno? – nepíť stále? Nelze mysleť! – Zas a zase Jedva upitá číš vzkypí V nový proud a nikdy prázdné Dno z ní nezeje – bezhrázné Je to blaho, kdy se vštípí Jednou v hrudi kypré! Víla. Prosím Přece prosbou úpěnlivou: 112 Nechtěj zmařiť duši snivou, Nechtěj vzdorně čelem bosým Smrtící se střele stavěť! Již luk napjat – k cíli míří – Tobě v srdce – a kol výří Zděšených vran černá havěť – Zřím Tě hynouť smrtí věčnou – Vrať se, vrať se, pokud možná! Irma.
Nevím, k čemu řeč ta složná Šerých obrazů pouť vlečnou Koná. Neb čím dále slyším, Úzkosť o Tebe mě svírá, V duši bledne k Tobě víra, Dál a dál se Tebe liším; V sobě šťastná, v štěstí jistá Zlověsti Tvé chápu stěží. Tvé-li oko krok mi střeží, Zda-li mu snad propas( chystá Doba blízká – marně brání! V dáli tam mé blaho plyne, V něm mé víry křídlo stinné A byť zhynouť! – umírání S Vítkem závidné! – Tak děla A mír blažený v tvář sedl, Jak by důvod dále vedl, Kdy ret němý a zrak želá 113 Ještě mluviť. – Z vln se zvedla Víla, z čela hrnouc vlasy Mokré, jak by slovu spásy Klidu dodať chtěla, sedla V rákos na sehnuté stvoly, Okem létla po hladině A pak ruce složíc v klíně, Důvěru si družkou zvolí K řeči své. – „Slyš podklad bázně! Lásce Tvé se z duše kořím, Víru Tvou však z kořen bořím – Tam se řití v tůni srázně! – – Jinou víru on tam zlovil; Viděla já bezeklamně Jak ji vyrvalo z vln rámě Jeho, jak ji v náruč povil, Složil v lodi dechu prostou, Slovem ohně křísil v žití – Procítla – a jak kdy chytí Orel vodní bělochvostou Labuť, zjásal šílenosti Výbuchem, že lov se zdařil; Ba tak jásotem se zjařil, Že jí mrazem projel kosti Zvuk ten zběsilý a práhla Radš se vrhnouť do vln lůna, Kdy ji silná páže juna Jala v pásu – na loď stáhla A pak“ – v tom se víla odmlčevši Zrakem vrostla Irmě v tahy 114 Bledé, zda řeč její váhy Jakés má, čím ona ke vší Obžalobě svědčí. „Lichá Je ta řeč Tvá,“ řekla klidně, „Lež to ke lži očividně Tkaná. Jedem z úst Tvých dýchá, Čistý proud vší lásky hyzdí. Vezmi zpět, čím nesmyslná Překypěla ňader vlna, Kdy v nich káně lačná hnízdí Vraždou soptíc – vraždíc spárem! Chraň se, nechtěj blaha rušiť, O němž nedovedeš tušiť, Jak je velkým boha darem! Vrať se! – odpuštění mé Tě Provoď, zvěstuj družek sboru, Irmy šťastnější že z tvorů Není! – Pohleď – člun tam letě Lunou stříbřen Tobě mihne Důkazem, že Irma šťastnou; Mně pak trvá pravdou krásnou, Jíž snů moře nevystihne!“ Víla.
Trvá pravdou! – Běda, běda! Že ji nese loď jen vratká, Že ji zvrátiť doba krátká Stačí, že se bídně předá To Tvé štěstí! – Viz, tam stíny 115 Dva se táhnou jemnou hlatí Vln a rysy jich se tratí S lodí v jedno. – Do hlubiny Vrať se se mnou, uhni zkáze! Z ruky mé ten závoj vezmi! – Tvým on byl – a odpověz mi, Že jím spínáš trhlé hráze –! Vztýčila se Irmě v dosah, Závoj jemný napjal svaly Loktů bílých a hloub vssály Se ty zraky její v rosách Bolu plynoucí v tvář Irmě; Neprosí tak prosba snažná. A v tom ruka její vlažná Závoj vzala: „Vody vír mě Nepřijme!“ – a závoj ve dví Roztržen lét do vln vzduchem; Zasténala děsným ruchem Hlubina, že by se ledví Skal rozpadlo v písek drobný, Pěna tryskla a po chvíli Nad hladinu kadeř víly Zvedla se a úškleb hrobný Šeptal ze rtů: – „Políbení Usmrtí Tě!“ – a ret jemným Úsměvem řek slovům temným Odpověď, jak výrok cení, Odhádá, kdy na vždy mizel Kárný hled pod vlnu sinou; 116 A jak ozvěnou se vinou Slova sudby – a týž svízel Rákos šeptá, vlna šumí, Větřík houpá, listem chvějechvěje, A přec Irmě neodvěje Úsměvu, jenž setkán z dumy Vítězné jí used v tváři. Démantem byl v sterém lesku, Majákem plál v bludnou stezku Poutníka, byl v noční záři Hvězdou první – nejkrásnější. 117 XI.
On že pluje, vstříc mu letí, V dlouho postrádané jetí Sladce složit chmury vnější; Odkud puštěn v přístav známý Spěchá, myšlenka krok rychlí Zdlouhavý a že tam stichly Tepy vesel nad vlnami, Mírní běh – ba staví kroky, Kdy již blízká, co by právě Dítě dohodilo hravě Kamenem, či sivooký Dolét holoubek, kdy zkouší Prvně křídlo nevyspělé, Tak as vzdálen od přítele Ohlédne se prvně k souši Druh v dál plyna. S těží poví Irma sama, proč se zdráhá [118] Jíti v před. To proudem blaha Jatá těsným ňadrům hoví, To víc Vítka dočkať touží; V babyky keř červenavý Vplete tváře běl i tmavý Vlas, ba celičká se vhrouží. On kol půjde, jíti musí, Stane hledať sladkým zvukem A zas bázně plným tlukem, A kdy mnoho, mnoho zkusí, Zvolá naň, jak dravou zvěří Zděšená a tak on ručí Skočí k ní a do náručí Ona se mu šťastná svěří. – Čeká – nejde – povykročí, – Čeká zas a z dáli slyší Dumný ton a druhý tišší K němu onen tak se bočí, Jak stín tažný ku topolu, Ku slovu jak výzvuk skály, Tak se bystřiny proud valí V řeku hlučnou, než se spolu Domluví, tak anděl šeptá, Když mu člověk odepírá, V týž zvuk duní zlatá lýra, Kdy se věštec jemně zeptá. Slyší je a v jedno spájí Irma nezřetelné hlasy A kdy ten se ostrým tasí Slovem bodnouť v krásnou báji, 119 V niž se všechna duše vžila, Sedlá ducha do otěží, Vyvrací se, hájí, střeží, Opak dme jí prsa bílá; Slyší jeden a v něm Vítka, Jak ji zve, jak rámě po ní Spíná a kdy keř se kloní, Nedbá oň, že větev břitká Šlehá v řasy, čelo, líce, Za vlas jemný potrhuje; Spěchá přec, až hustá sluje Hlohů, dřínů hradbu řídce Tkanou končí porostlinou, Jež objímá zátiš vodní, Prázdnou zátiš – přístav lodní, Přístav prázdný s vlnou línou. „Není zde!“ – a v tom k ní z blízka Dolét zvuk a druhý za ním, Jiných víc – tu jako ptaním, Ten jak kdy si duše stýská; Známý zvuk a málo zřejmý, Vítka hlas a ne k ní cílen, – Zvědavostí sluch byl sílen – Irma slyší takto: „Sejmi Vinu mou, jež ňadro hněte, Že já křivdil, spílal Tobě, Bol Tvůj snížil k bídné zlobě, Odsoudil Tě zrády kleté, Odpusť Vítku z té paměti, 120 Že byl kdysi šťasten s Tebou!“ Zvuky ty krev Irmě střebou, Bledne v nich, jak ku oběti Uchystána. – „Odpusť Míně, Že Tě k zoufalosti hnala, Že Ti trny v život stlala!“ Druhý hlas řek ve hruď klíně Hrotem ostrým. Irma sedí, Bol ji strhl v kyprý pažit, Marně z lásky své by vážit Chtěla sílu k odpovědi Vítka: „Odpouštíš mi?“ řekl. „I pak štěstí mé je celé, Plné, ryzé, čisté, vřelé, Jasné, že stín, jenž se vlekl Za ním, v něm teď setřen plně.“ A hlas druhý: „Tys mé blaho, Jen co s Tebou, jest mi draho; Žal mi není, žes mě vlně Vyrval dravé, v život vrátil, Nevrátiv mě do bolesti Viny mé; neb Tvé zas štěstí Mým je štěstím, obohatil Si mě znova.“ – Dech se stajil V hrudihrudi, a přec bolesť cítí, Musí slyšeť – musí žíti Irma! – výrok víly hájil Práva svá. A opěť zvučel Hlas k ní prvý mluvou temnou: „Tvým mé štěstí! – ne Ty se mnou 121 Šťastná. – Jiný, krásný účel Osud vytk mi – plný blaha!“ – Irmy duch se napjal slyše, Bílá hruď ta jedva dýše. „Ustaň! – víš, jak bolně sahá Vzpomínka ta v duši chorou, Že ne s tebou volno žíti; Pustou poutí jest mi jíti, Vyzdobenou září sporou, Štěstím Tvým – – buď na vždy s bohem! Hříchem-li to velkým není Útěchu vzíť v rozloučení, Hvězdu míti v bolu mnohém – Dovol ústům naposledy!“ – A než řekla, po čem práhlapráhla, A než retem k čelu sáhla, Vznesla Irma ovál bledý, V krásu bledou zulíbaný Svitem luny – a co vidí, Kdy zrak po zvuku slov řidí, Kdy jí růžový keř planý, Jenž se nad vlnu až sklání, Méně tají, více jeví: Vítka vidí a vlas děvy Zlatý, jak se bílou skrání Vine, jak ret touhy čelo Políbil mu – – Výkřik maně Z hrdla vylét – jak by k ráně Poslední se srdce chvělo, 122 Hroznou sevřelo se křečí – Sklesla k zemi – k hrudi hlava, Ruce v klín – jen ústa smavá O životě ještě svědčí. – A dech jemný rty jí hřeje, Až pod rouchem, jež prs kryje, Láskou znícen tep dál bije, By zval život do naděje, Obetkal jí kouzlo nové, Vyvrátil to sudby znění, Že smrť zeje z políbení. Procitla a jak kdy snové Děsní z řas odlétnou duši Jimi štvané, uhnětené A zrak bázní v tmu se klene; Tak kol hledí, jedva tuší, Že je pravdou život její, Pravdou Vítek skloněn u ní, I ten bol, jenž v oka tůni Rozlil se mu do krůpějí; A to všecko před tím – víry Nehodným snem, jenž ji zlekal, Že duch snivý dlouho čekal, Že se v štěstí uzřel sirý. „Zas Tě mám, mým Ty jsi znova!“ Bylo vše, co řekla Vítku, Nezbylo jí na výčitku Ani jediného slova, 123 Ani vrásek, ani hledu. Byla šťastná a že štěstí Rádo zajde na bezcestí, Po blahu kde není sledu, Vedla Irma Vítka taky, Kdy k ní used, k ní se shýbal, K srdci tisk a ústy líbal Ruky běl a v modré zraky Duší celičkou se nořil, Kdy jí leknín podal bílý A zas utkvěl na ní chvíli, Jedva dýchal, nehovořil, By, oč přišel, plně získal, Čas ten jinde promarněný, Kdy ku blahu neznal ceny, Neměl, čím by pozastýskal; Přelét Irmě oblak duchem, Setřel úsměv, líce zbělil, Až se na rtu slovem vtělil, V jedno splýval s Vítka sluchem: „Vď, že smrť tak hrozná není, Ani trpká, bolná zcela?“ – Tu se Irma odmlčela Hledíc, jak as otaz cení. – A po chvíli ona zase: „Není smrť, kdy život hyne – Z lásky život v žití plyne, Bez ní žití smrtí zdá se! Viz ten květ! – tak krásně sněžný, 124 Líbán vlnou zdál se žíti, Rosou v něm se luna třpytítřpytí, A přec zvadne list mu něžný. To je život jeho.“ Z klína Leknín vzala, dlouhým hledem Spočinula v květu bledém, Jak kdy myšlenka se jiná Duší bere: „Nechtěj dáti Víry tomu, co tak maní V chorém duchu mém se hrání, Co mu mihem blaho schvátí! Mám Tě opěť a to stačí Rozplašiť snů planých pluky, Blaho setkať z liché muky, Jež se stínem za ním vláčí. Ty jsi můj! – O, řekni, prosím, Že jím nejsi! – žes mi cizí Jak den noci, kdy po přízi Paprsků si nad rákosím Luna spouští hvězdy zlaté, Žes mi cizím,cizím jak žár vodě, Poroba jak ku svobodě, Přízeň záští, srdce vzňaté Láskou k nenávisti podlé, Žes mi cizím nade všecko, Vzdálen víc než kmetu děcko, Nebe moři, božstvo modle, Že mne neznáš! – a pak ještě Jsi mně blíže nad vši tuchu, 125 Jak dech retu, ptáče vzduchu, Květu mochny krůpěj deště; Bližší jsi než slovo zvuku, Řapík listu prvosenky, Ku osnově outek tenký, Světlo dnu a střela luku, Než zatouží po jelenu, Bližší mně než srdci láska Noci máje temná zkazka, Bližší mně než míza kmenu, Bližší než já sobě sama!“ – – Dořekla a Vítek němý Zrak pln záhad upřel k zemizemi, Tak laň strne, jestli jáma Nenadálá hrozí skoku; Vír-li hučí řeky dravédravé, Tak as rybák s člunem plave Okem poután na zátoku. – Ticho mrtvé, horší hrobu, Horší slov těch temné řeči, Kdy duch utkán v těsné leči Pout, zná jen tu vlastní mdlobu. A jak chtěl by slyšeť více, Najíť pevný jeden z bodů, Z něho vynésť ku porodu Blaho, nutil úsměv v líce, Oko v štěstí, z vrásek čelo, Zadíval se Irmě v zraky Plně tak jak alpa v mraky, 126 Vroucně, jak kdy prvně smělo Slunce zlíbať země krásu, Zahleděl se v hloubi oka, Duši zaved do hluboka Bledých tahů, ve stín vlasu; A kdy vyzval všecku něhu, Otázce by byla v průvodprůvod, A kdy úsměv – první důvod – Odrazil už ode břehu, By svým veslem vlny smutné, Mrtvě klidné porozčeřil, Kdy již ret se slovem šeřil, Jak den jitrem, jež snům utne Vlákna spánku, kdy již vkročil Irmě vstříc – s ní v polou cestě Zrak se setkal blaho věstě; Marně byl by bol s ním sočil, Marně by chtěl odervati Jemných rukou jemné jetí! Vrah by sestoup ku dítěti, Věk by chtěl se z hříchů káti, Trůnem zvrh by králů kníže, Diadémem hodil v blátě, Purpur svlék a v chudé chatě Chtěl by štěstí míti blíže; Andělu by sevšedněly Stany nebes i čím blaží, Rád by used na zápraží, Noci probděl, život celý; I sám bůh by ty své ráje, 127 Věčnosť svou tím blahem zleštil A co z dávna duch mu věštil A čím protkal lidstva báje A zač mřel lid, trpěl, strádal, Vše by uzřel vyplněné, Dokonané – dovršené. Marně by si více žádal Vítka duch, kdy kadeř stlačil Na šíj bílou a hruď cítil, Jak se vodopádem řítil V ní tep klokotný, by stačil Proudu blaha – marně vzpírať, Úchvatem co v štěstí vrhá – Nikdo neví, zda se zmrhá Dřív, než dovede s ním zmírať. Jiné víry Irma není, Věří jen, čím hruď se vznímá, Čím prs kypí, čím se vzdýmá Do vln ňadro, čím se němá Ústa chvějí. – Líbá skráni, Vlas mu plavý, zadívá se – Opěť líbá – dívá zase, Nečeká ret na pozvání – A že pocel vybled z růží, K novému se rety pojí A jim v ústret rovnou zbrojí Vítek vyšel a čím dluží Irmě, políbením splácí Jedním – dlouhým. – 128 A tu dobu Nad vlnou lét úsměv hrobu, Jako kdy se život kácí, Jak kdy hvězda s nebe padá Lilie květ ode stonku, V tiché noci ohlas zvonku, Jak kdy zmírá duše mladá. Irma slyší – ústa krásná Posledním se zvukem chvějí: „Vrať mě vlnám!“ – a ret její Smavý vyzněl: „hynu – šťastná!“ 129 XII.
Jak les náhle písní zmládne, Kdy se z jihu jaro vrací, V haluz stinnou tažní ptáci, Tak se nad vln proudy chladné Z hlubin temných vynořily Víly tváří čarokrásných A po vlně zvuků jasných Písně jako dešť se lily: Noci krásná! S nebe nám vítej, Hvězdy své vplítej Ve bujný vlas! V lekníny hlavy Paprsků hravý Vylévej jas! Noci krásná! [130] Háji šumný! Na sinou tůni Větérkem vůni Líbeznou nes! Krůpěje střásej, Na šíji nasej, Bělostnou dnes! Háji šumný! Družky milé! V modravém toku Radostných skoků Reje zvuč ryk! Veselé zpěvy Na rtech a( děvy Smíchem zní v dík! Družky milé! „Ustaň, písni, v šumném plese! V proudy nořte sněhobílá Ňadra! – Aj, hle zabloudilá K nám se sestra vlnou nese; Nám se vrací z dálné země!“ Písně stichly – čilé reje A po vlně v dál se chvěje: „Nám se vrací v náruč jemně!“ Kde kruh nebes v jemném šeru V jedno se hladinou splývá, Jak květ lilie se kývá; 131 Blíž jak labuť na jezeru A již v obzor výše vstoupá Z pola jasný, temný z pola Nad hladinu oblak z dola, Až se člunkem poblíž houpá. V předu zúžen v zobák ptačí Nad peřej se zvedne náhle A zpět šíře boky táhlé Sivým proudem si je máčí. Nad ním polokruh se klene Halen černé roušky řasou, Jež se zasmušilou krásou Sklání k vlně rozčeřené; A po bocích jako hadem Květy ve věncích se táhnou: Tu se vztýčí a zas nahnou, A jen loďka vln se chladem Kolébá tak zasmušile A tak volně, jak by stála, Jak by sen se splašiť bála, Děvě s tváře sněhobílé, Krásně bledé – bledě krásné, Jak kdy luna z temna mraků Unylá se zjeví zraku, Než zas v černé chmury zhasne. Bohatá jí kadeř splývá Čelo vroubíc přes labutí Šíj, na ňadrech bez pohnutí Dechem vánku se zachvívá: Hned se dělí, zase splyne, 132 Obejme šíj, zulíbá ji, Ňadra bílá něžně stají A kdy je se přikryť mine, Halí roucho jemně tkané Nad rameny spjaté v řasy Irmu mrtvou – živé krásy, Krásy bolné, nevídané! Jak kdy bludná hvězda bleskem Divukrásná náhle vzhoří, V dol se mihne, zhyne v moři, Za níž oko hledí steskem; Jako růže kvítek smavý, Když se jarem porozvije, Vůní dýchá, rosu pije, Pohled sytě neunaví – A přec zarosí to oko, Že i v kráse je tak kusý, Že tak krásen zhynouť musí – Ba to bodne ve hluboko. A přec každým jarem zvednou Se zas květy a snad krasší, Jen ten člověk hrd se vznášívznáší, A přec kvete jenom jednou. Jednou bouře loď mu schvátí, Pohřbí věčně v okeánu, Krásu setře – setře hanu, Slávu u potomstva zvrátí, Vlnou lidstva bol přehluší, A kdy smetla vše jich štěstí, Ni slz nedá ku bolesti. 133 Taký obraz svírá duši, To vše mluví pohled němý Na tvář upřen usmívavou, Na tu kadeř s vánky hravou; Tak zní bolně haluzemi Píseň táhlá za večera Tak v noc černou úpí sova; Ba tím hledem beze slova Bolesť mluví tisícerá. Větší bolbol, než říci mohou Slzou zarosené zraky: Neb to vše by řekly taky Slzou hořkou, slzou mnohou Víc mluvící oči tyto, Němá ústa – ruka bílá Snad by také zalomila, Až by bylo nebi líto. Než tak nedoví se ani O bolu tom vlna blízká, Jež o boky lodi plíská, Kdy se pohne veslo maní, Které třímá poslední tu Službu konající ruka, Oběť truchlou – větší muka, Než to srdce schopno citu. Jako had se vymkne svěží Z ruky, jež mu vůli dává, Tak to veslo ruka pravá Náhle pustí – a to leží 134 Kolebáno na hladině, Čeká, zda proň ruka sáhne – Marně čeká. On se nahne K mrtvé tváři milenčině, Bledé jak sníh nově padlý Údolím se pustým stroucí, Jak květ lilje běloskvoucí, Než se k zemi skloní zvadlý; Jako socha mramorová, V nižto dláto život vlévá; Odpočívá smavá děva, Jak by žíti chtěla znova, Jak by chtěla oklamati Pohledem tím usmívavým Smrť chvátící spárem dravým, Jenž, co urve nenavrátí. Velký ve svém žalu k smrti Hledí okem vyčítavým, Že, kdy bodne spárem dravým, Člověka hned nerozdrtí; A zas jak by smířen v sobě Duchem u minulosť zajde, Tam se šťasten s Irmou najde, Jak jí zlíbal líce obě, Až se rděly do červánku, Že, kdy slunce za les spělospělo, Irmě růží závidělo, Jak s ní chodil ku skřivánku Naslouchat té jarní písni 135 A kdy v srdci pozatoužilpozatoužil, Duši v duši její hroužil – Vše to osudové přísní V jednom vzali pokynutí! A co zbylo – líbá bledý Zesnulé ret naposledy A v posledním obejmutí Mrtvou Irmu vlnám svěří, Vlně rodné navracuje. Ta ji líbá, kolkol plujepluje, Proplétá se do kadeří; Ruku pojme – v proud ji změní, Až, co vlna víc neznalá, Člověka že milovala, Věčně hyne – Irmy není! 136 XIII.
Prozpěv.
O, ustup, obraze ty svůdný, Ty stránko lidstva porušená! Vždyť nejsi o vše oloupena, Ten člověk Tvůj – to syn jen bludný. A z čela setři chmurnou vrásku! V tom srdci lidstva posud klíčí, Co v člověka jej zase vztýčí, Až jenom pozná bol i lásku. I vrácen opěť samu sobě Zdroj všeho blaha, štěstí pozná A za co hyna muka hrozná On snáší – v příští sezná době! [137] Zná to Vítek – a je šťasten? Sotva on by odpověděl A kdo v tvář by se mu vhleděl, V níž tah každý svraštěn na sten Výmluvný a bolem rysy Protkané i dokmit zraků Bezrosných a čelo z mraků V dlaně běl – ten nepřál by si Ptáť se; znal by vše a více Věděl než sám Vítek bledý, Kdyby vyšel na výzvědy Ve hruď vlastní. – Jako lvice Kojná, jíž hlad hrdlo úží, Nezná se, kdy od večera O lup slídí do dne šera, Jak kdy tetřev volá druži Ve stín břízy do kapradí, Jak zrak neví o obraze, Člověk o zlu, blízké zkáze, Hřích-li leskem svůdným vnadí; Tak on nezná, neví ani, Co by řekl vyzván řečí, Snad by ret se němou křečí Sevřel, jež se nedohrání Na slov hlať. Ni průlom bolu Z ňader nevyšlehne vzdechem, Tak v nich klidno, jak kdy mechem Porost hrad či ledem pólu Divých vln byl skrocen nával, Zjemněn úsměvem bod dýky 138 V pocel vroucí, zvrácen v díky Kletby vztek, jenž v oběť nával, Jak by víchru křídla svázal. Zda to ví, co čet by jiný Zahledě se pod řas stíny, V jeho hruď, by z ní mu zkázal, Co tam zasnulo snem mdloby. Ba i o tom duše mladá Jest-li pátrá, myslí, bádá, Marně hledá zašlé doby, Posledně kdy v štěstí zřela, V mrtvé štěstí, ve tvář krásy, Irmy mrtvé, ve stín řasy Tmavé, nad níž mramor čela V sochu strnul. Neznal, že ten Úsměv tahů skamenělý Byl jen žití dovyznělý Rys na šalbu oka spleten, By bol mírnil – klamal ústa Chladné rety líbající, Jak by v útěchu chtěl říci: „Věř a vlívej v ňadra pustá Chvění života!“ – Tak sotva Vítek myslí – hledá spíše Pravdu od přeludu liše, Kde by mohla loďky kotva Upjati se ostrým bodcem V moři písku, v kyprém na dně Paměti – tam hledat snadně, Leč i snadně bludným chodcem 139 Býti zmítán. A že klidný Zrak upíná na hladinu, Jistě nalez v duše klínu Obraz světlý, jasně vidný: Irmu nalez jemně smavou, Jak s ní pluje po jezeře, V její úsměv více věře Než v tu roušku kolkol tmavou, Z níž dech smrti smutně vane; Vidí ji a leknín bílý, Jak si zatkla v blahé chvíli Na hruď v řasný šat – v tom mane Se mu v duši obraz Míny A že ten ho vábí zrakem, Vítek šlehl po něm mrakem Pohrdání a zas v siný Proud se zahleděl a toužil Vyvolať zpět obraz zašlý. V jeho příchod květem krášlí Vlastní hruď, v níž bol se ploužil Dravý – a že oko leskem, Zaplálo, měl Irmu zase, Měl a na ni usmívá se – A hned těžkým schvácen steskem, Za mrak bolu úsměv prodal – Vidí: Irma do vln klesla, Pohozená zří jen vesla – Ne již Irmu – proud ji zhlodal! A jen leknín v důkaz plynul 140 Po peřeji, že kdys žilažila, Že kdys ňadra sněhobílá Zdobil a že na vždy zhynul, Vyhas žár, jenž prsa zdýmal, Přání hýčkal, tužby, snění – Viděl, cítil: Irmy není! Jen květ bledý v rukou třímal, Líbal, k srdci tisk, by sirá Ňadra těšil, svíral v jetí A zas přál jim skameněti; Přál si, by bol, jenž prs svírá, Život vyssál v jednom doušku Do poslední do krůpěje – Pak jen věděl, jak tůň zeje, Co dál bylo, v temnou roušku Zahalila vlna času Zastřen obraz, v duši smazán Byl kus žití, po němž tázán Nenašel by ani vlasu, Jímž by mohl spojiť příští Děje bludné – jak by zazdil Vchod, vše temné. Snad že brázdil Vesly poutanými klíští Lodní lada vody rmutné, Až se břehům známým vrátil; Či, co proud byl vlnou schvátil, Na dně hledalo mu smutné Oko a kdy přelud v hloubi Plyna lákal Vítka k sobě, 141 Setkán z tahů ku podobě, Irmy vábně smavé, hrou by Klamnou strh jej do prohlubně, Snad těm rysům pouvěřil, Snad že skokem povrch zčeřil, By ji pojal v náruč snubně, Na člun vynes, ovil květy, Jimiž loďky dřeva šedá Předtím zdobil, jako věda, Že s ní pluje na zálety; Snad tak bylo duši choré, Kdy člun přistál do zátoky, Kdy zpět pohléd na široký Rozliv vln, v němž jitra sporé Kmity na den prohlédaly; Snad tak bylo – ale udať, Kdo ved člun, dul v plátna – chudáť K tomu paměť, kdy bol zkalí Všecko klidné vzpomínání. Snad že víly ruka jemná Vítku byla v průvod v temná Mračna noci, bílou dlaní Vlekouc ověnčenou přídu Z vlny hrobu v přístav známý; Snad skok jeho nad vlnami Zadržela, loktem klidu Snad se dotkla jeho skráně A sny blahé, krásné vnesla V síně bolu a ten z křesla 142 Povyvedla až ku bráně, Za ním zamkla veřej zlatou A kdy on se vedrať snaží, U ní sedla věrnou stráží. Snad to pravda, – či se matou Jen sny dochované z bájí Dávných do paměti prázné, By v ní spjaly doby hrázné, Přetržené věčnou tají? Jak stez když se k řece svádí A proud pískem zanes stopy A rys vesel v tůň se topí, Kdy břeh druhý vyrost v mládí, Že dál nelze oku hleděť, Těžko brodem stezky dojíť – Těžko úsměv Irmy spojiť S bludným štvaním, o němž věděť Nechtěl Vítek, aniž snažil Se naň rozpomínať duchem. Nechtěl znáti, jak člun ruchem Přistál, že se rákos zvážil Do vln pěnných, jimi skropil Žluté meče polámané; A než krůpěj z listů skaneskane, Na skok odvážný se vzchopil Vítek, kdy loď volnou byla, Ještě nepoutaná klečí, K břehu; – ba kdy prostor větší Hrozil, než se vzmachu síla 143 Zdála; bolem, touhou vzpružil Svaly mrštné ve skok smělý, Že se sražen otřás celý Člun a zpět plul, až se združil Se šachoru řasou hustou, – A tou objat houpán chvíli, Stál tak němý – zasmušilý, Co již Vítek v duši pustou Volá Irmu a sny o ní. A kdy ty se proudem vlní A duch kypě z nich se plní, Marně za nimi se honí, Ducha marně jimi hněte, Marně jménem Irmu volá – Všude prázdno, mrtvo z pola, Jak by bloudil po zakleté Půdě pohádek, kdy dobrý Stařeček se neobjeví, Ani mocná ruka děví, By jí sílen kácel obry, Saně lité. Dravou saní Byl mu žal, jenž ňadro plenil, Že by z půle neocenil Jeho záhub, plenu, klání, Hnusných vražd a spousty děsné. Hůř mu v nitru, než té zemi V níž sup vraždy perutěmi Ohnivými chýšky vesné Zažeh, v popel zvrátil, v rumy Hradů báně, tvrdé klenby 144 I žeň zlatých klasů, všem by Zjevno bylo, jak as umí Soptiť, ničiť, vraždiť, jásať Nad oběťmi nevinnými, Chrliť zvůle záměr přímý. Tak bol umí srdce zdrásať, Otráviť mu vroucí city Jedem lilku, hořkou žlučí Vzpomínek, jež sotva vzpučí V krásný kvítek porozvitý, Již je vyrvať z ňader musí, Byť tam rostl vkořenělý, Byť on vážil život celý, Roztrhať jej káže v kusy Sudba příkrá – ve prach hodiť, V pouti další pošlapati Vlastní nohou – nesměť lkáti, Chtíť jen, by se mohly zrodiť Květy nové z mrtvé půdy, Žárem bolu v popel zpráhlé, Rozmetané v bouři náhlé, Kdy zrak vyhas a tak chudý, Že mu rosy na bol není. A tak štván je Vítek hnětem Ztráty své i bolu vznětem Dál a dále bez umdlení. Břehu vzdálen, od jezera Hájem prchá přes skaliska; Touží, hledá, volá, stýská, 145 Klesá tam, kde ještě včera Irmu měl, ji zdobil kvítím A s ní hrál a k němé mluvil, Ve vranný vlas vínek uvil Z myrty lesklé, tenkým sítím Vázal pozdních květů růže; Šťasten byl, kdy na ni hleděl, Ač mu bylo, jak by věděl, Že mu více říc nemůže, Než ten její úsměv ryzý; On však za to vše jí řekl Řečí, zrakem – k ní si kleklklekl, Líbal na prsou lem řízy Bílé, nezasteskl ani, V duchu chorém nebyl sirý, Měl ji ještě a pln víry Ve své blaho zíral na ni. Ne tak dnes, kdy klesl na zem, Na mech ještě zohýbaný, Na dav květů rozmetaný Po něm – skles a divým rázem Poslední se vzchopil mocí, V nový běh zas pohnal svaly, Jak by za ním vyrůstaly Příšery ze tmavé noci. Prchal dál to sotva znaje, Kde cíl cesty, konec pouti, Kde dáť bolu zahynouti; Všude pusto, prázdno vlaje, Odvšad žal mu duši střebe, 146 Až pad k zemi – zemdlen, zmořen; Život za ním v trosky zbořen – Nezná bolu – nezná sebe. V noc den zapad a z ní nový Den se zrodil mlhy sivé A než do hor zašel, dříve Úsměv přilét na tvář vdovy Matky – Vítek procít ze sna Na výzvědy kolem zíral, Skráně přejel a pot stíral Z čela bledého, kdy těsná Ňadra se mu bázní spjala. NevědělNevěděl, zda sní či žije, K srdci sáh, to chvatem bije, Hleděl v síň a ta se zdála Mu tak známou, tichou, klidnou Útulnou, jak děcku matčin Klín. Už vzpomínal si na čin Zašlý, na svou sudbu bídnou – A kde teď byl, nechtěl hádať; Bylo mu tak volno, lehce, Jako touze, která nechce Toužiť dále, by si zadať Nemusela svého štěstí. A že cítil na svém čele Jemnou tíží rozechvělé Ruky, dovolil jí nésti Se mu po kadeři v týlo A i druhé přál, kdy chtělachtěla, 147 Klásti se na osamělá Jeho prsa, v nichž mu bilo Srdce volněj pod tou tíží Ruky neznámé a tklivé, Cizí ruky, starostlivé, O níž ví, že neublíží, Ani neukřiví vlasu, Aniž srdce bolem zhněte, Kdy v sluch došlo: „Můj Ty světe, Dítě mé, můj Vítku!“ hlasu Známého zvuk plný péče, Zakalený steskem, jemuž Rovně najíť nikdo nemůž V lidském ňadru; kdy hrot meče Svého zatkne v duši matky, Větším je, víc srdce zdere, Než by mohly boly steré Zhlodať jiných prsou hladký Ovál. – Matka více trpí, Cítí hloub a trpčej snáší, Matce dítě nad vše dražší! A že na ni zraky chrpy Tmavé obrátiť se snaží, Na vše matka zapomíná, Sebe nezná, má jen syna, Vroucí slzou blaha vlaží Líce vrásek, k němu chýlí Rety zvadlé k políbení, Jež ne medem – srdcem cení 148 A ne žárem – láskou zdílí. V jeho zraku pohled topí, Jak by práhla v nitro vstoupiť, Z něho žaly poodkoupiť Ve hruď vlastní jejich kopí Vpustiť. A kdy z jeho retu Vzdech se k sluchu vymkl maně, Bylo jí, jak kdyby v ráně Staré kvasil do zánětu Nový bol. „Mé dítě zlaté!“ Řekla ona a žal nedal Mluviť dále, jen zrak hledal V duši věkem pozaváté Květy, jež by mohla svíti Na věnec kol chmurných skrání Vítka, jimi pustou pláni, Ducha jeho oživiti Novou setbou – a v tom skytla Se jí myšlénka tak plodná: Prošla ji až dolů do dna A i na dně leskem kmitla, Hvězdou plála, prolétla ji Ducha křídlem až v tu hvězdnou Výši a s ní v hloubi bezdnou Zří, jak září a s tmou spájí Zlatých paprsků své světlo. Uznala ji vhodnou býti, Důvěří v moc její, sytí Vítězstvím, jež v ní by vzkvétlo Nad porážkou chmurné zbroje, 149 Jež v šik stála pod řas stínem V modru oka hrozíc klínem Rozraziť ty světel voje. „PoslyšPoslyš, Vítku! – matka zajde V paměť pro pohádky tobě, VíšVíš, tu hezkou, již jak robě Rád si slýchal – snad že najde Duch v ní úlevy i hoře Tvé se v zapomnění střese. Víš, tu o Milušce, kde se Jasoň pustí k zlaté hoře.“ „Ne – té nechci! – On jí dostal, byli šťastni. VíšVíš, tu jinou, Jak se svého štěstí minou, Jak on sám zde v pláči ostal; Co s ní bylo, vše se tratí Paměti mé v mlhy husté.“ „O Hele chceš růžoústé Slyšet, Vítku, povídati?“ A že přikýv, matka začne. „Avšak vzpomínám si právě, Jak si k mé se tulil hlavě, Ještě dítě – kdy se z mračné Páry mrtvá víla zvedla Nad vodou a k svému hochu Přišla vybělená v sochu, A tak k němu pousedla, By mu žalovala na ty, 150 Kdo jí život podkopali – A tak spolu dlouho lkali, Než noc hvězdné svlékla šaty, Než den rozbřesk v první rdění. – Usmíváš se, Vítku, tomu, Jak si bál se víc než hromu Víly mrtvé v uděšení? Tos byl dítě!“ „Pusť mě, máti, Mně tak teskno, úzko tady A tam volno! – Hleď, jak hrady Mračné slunce lemem zlatí!“ Řek a marná byla slova: „ZůstaňZůstaň, synu!“ – Zved se k běhu, Až tam ku jezera břehu Dospěl – a že used, vdova Matka nechtěla ho rušit V jeho klidném zadumání; Zašla v chýšku zvadlou dlaní Slzu setřít – bolesť hlušit. A on seděl, – jak jsme zřeli – Toužil dlouho do hlubiny – A ta jest jen povrch línýlíný, Mrtvý hrob a osamělý. Irmy není! – jen sny o ní Draly se mu v chorou duši A že sny jen – prázdné, hlušší Květů jalových, z nich roní Se mu slzy na líc chladnou, 151 Kdy je vadnouť, hynouť vidí, Kdy sel tužby a co klidí, Plevy jsou jen sváté zrádnou Sudbou v jeho ňadro trudné; Beznádějně planou touhy, Život za ním snů stín pouhý, Příští život – žití bludné! 152 XIV.
Víte, jak je dlouhý zimy Těžký sen? – jak pustý, holý Kraj, kdy zajde do údolí Chladný sever křídly svými Nesa na nich příkrov sněžný, Kdy se blankyt mraky schmuří A z nich děsné víchry zuří Jak túr litý, bezotěžný Bujnou stepí? – Což ta zima A čin její hlásán zmarem, Kdy sny protkány má jarem A v nich země sladko dřímá! Dřív než v údol ku jezeru Přišla zima pod krov chatky, Na šedý vlas staré matky Vítr sníh snes od severu. [153] Ještě buk šat hlídal zlatý, I ten lupen žlutá jíva, Ještě révy list se dívá V chýžku na kmit světla vzňatý, Kdy den mlhou podjesenní Uhas dřívdřív, než paprsk žhavý Zapad za hor modrých hlavy; Ještě vodní hlať se pění Ostřím skal a větru váním Vlna za vlnou se žene I těch bělic vymrštěné Stříbro kruhy kreslí pláním Siným, kdy již přišel Vítku V ňadro jeho nezvaný hosť, Zima chladná nesouc výhosť Jara snům i pevnou hlídku Stavíc kolem, by snad blaha Záblesk nehlásil se vstoupiť, Kdy chlad její práhne loupiť A kdy zničiť, přec jen váhá. Tak ta zima přišla záhy A tak náhle, netušeně, Jak zvuk došlý po ozvěně, Kdy krok v skalách zbloudí z dráhy Své a ždá a volá vůdce. Tak mráz její Vítka zšálil, Že květ útlý dřív mu spálilspálil, Než jej skrýť moh. Přilét prudce Za bolem bol dravým supem, Že i touhu, naděj schvátil – 154 A tak Vítek všecko ztratil, Všecko jedním vzato lupem! A přec každý večer kráčel Ku jezeru, used nad ním, Dozíral až k výspám zadním, Od nichž mlhy mrak se vláčel – Pouhý mrak a bezetvárný. Blíž a blíže z vody vstoupal, Po peřeji vln se houpal A kam zasáh jeho zmarný Dech, vše v plíseň šedou měnil. A té jako ráně morné V oběť padly stráně horné, Zlatý list, co ještě lenil Poslední vyprodať zboží, Padla v oběť tůň i její Brvy černé, jež se chvějí Dále břehu; jen to hloží Prohlédalo sivou směsí Blízko tak, že v době květu, Kdy sem zabloudí čmel v letu A než v květ se pozavěsí, Bzučení lze slyšeť tomu, Kdo jak Vítek used podál, Kdo jen klidu srdce oddal Ne snům těžkým ni jich lomu V paprsk bolu ostrohranný; Ba kdy dostoup mrak až k němu, Že v něm dohléd sotva lemu 155 Temných vod a na dvé klaný Když se nad bledé to čelo Sklenul a dál spustil k zemi – Ještě čekal, toužil němý Zrak, zda výpar zhoustne v tělo Rysů známých, krásných tahů, A kdy zdá se, jak by zrůstal Bílý z páry šat – v mih zůstal Mlhou jen a po dosahu Jeho marně by se páže Pjala, marně Vítek bažil, Kdy květ touhy zmar vždy zvážil, Že soud věčný věčně váže, Poutá věčně, věčně vězní. A tak, že se snem sen ztrácel, Aniž který Irmu vracel, Dlouho probděl a zpět bez ní, Jak byl přišel, kráčel stezí O bol jeden více v hrudi A méň o den do osudí Života, kdy na pomezí Jeho stál, že kročej krátký By mu stačil k překročení – A že váhá, a že lení, Kdo by věřil, že to matky Zvadlý ret i vrásek řady, Ruka kostnatá – vlas sněhu? Kdo by věřil, že by s břehu Skok jen stačil život mladý 156 Prodať? – Ani Vítek víry Neměl i kdy v mračně bolu Vraždy blesk šleh do plápolu, By s ním uhas i ten sirý Život – byl mu anděl blízký, Jenž v něm zažehnal bouř litou, Nes jej křídel pod záštitou; A s ním vešel pod krov nízký Vítek klidný, jak ten letní Večer i dešť jeho mživý Vešel Vítek zadumčivý A s ním snové jedva sčetní. Jindy zase, kdy se zdálo, Že tak dlouho na břehu dlí, Zašel k němu matčin schudlý Krok. Tu usedla s ním málo, Kolem šíje ruku vila, Řekla slovo a zas stichla Jak ta vlna, co v břeh šplíchla – Chladná vlna i co snila, Chladné tak,tak jak zimní dechy, Jež vln brázdy ledem dláždí, Vše, co žárem dýše, vraždí Mrazu hrotem. Bez útěchy Byla vlna, kdy v ni shlédla Matka, – tak z ní táh proud ledný, Když zrak dopad na bezedný Irmy hrob, že v návrat zvedla Se a s ní šel Vítek němý, 157 Rád s ní šel a chýšku vítal A kdy vrásky matce sčítal, Byla krásou nade všemi. Potom už víc nešel k vodě, Kdy ta pozdní jeseň v dýmu Husté mlhy přešla v zimu Mrazivou a ve přírodě Bylo tak jak v nitru jeho – Mráz a led. A led byl z vlny Neprůhledný, sněhu plný A mráz vanul z toho všeho, Čím dech jarní druhdy dýchal, Z čeho květ se klonil nící, Zaváto vše metelicí, Jejíž bujný komoň pýchal, S ní-li zajel do údolí: Půdu zdupal, vody zavál, Praskal dub, jak s ním zahrával, Sněhu nanes na skal holý Hřbet, že ostrý vzlyk se prodral Z jejich ňader pod tou tíží; Všude hrozný, kam se vplíží, Všude černý mrak, kde modral Se dřív lazur nebesklonu, Všude smrť a chladné hroby, Příkrov bílý bez ozdoby, Všude život ve svém skonu. Ne tak bylo v nízké chýšce, Kde ret matky slovem zhříval 158 Jizbu malou, kol níž příval Zimy táh jak spící lišce Přes doupě těch vlků smečka Hladová. Tak matka stará Rovna byla dechu jara Pod sněhem, co zimu přečká, Až se vtělí ve sněženku, Rovna byla kvočny křídlu, Stříbrnému rovna zřídlu, Jemuž nejde o pomněnku – Na tisíce mu jich vzkvete A zas tolik v proud mu padá. Tak se matce v paměť vkrádá Na sta zkazek u dítěte A ty nejkrásnější v davě Všech mu vypravuje prostě A zas hledá, jakou hostě Svého uctí, když on právě Vyhléd ven na spoustu zimní. Zda to slyší, co v sluch vchází, Či se duší jeho plazí Výzev země? –: „Též si zdřímni A snem krásným jak já zasni, Zamuř oko pod závěje A sám vejdi do naděje, Že než dosníš, smavou dásní Zulíbá Tě rozdech jarní, Probudí Tě květem fial, Zas Ti vrátí, co byl přijal, Úrokem si pozamarní – 159 Zdřímni jen a uvěř ve sny, Jež sníh bílý hlídá hebce!“ Tak as zima Vítku šepce, Kdy v ni nahléd skrze těsný Pruh, v němž květy zmrzlé tály Na skle okna, kdy dech krbu Hřál. – A viděl starou vrbu A list její jedva znalý, Jak se houpá s větve spuštěn, Jediný na holé sněti. Poután vlákny větrem letí, Osud jeho nerozluštěn, Jeho účel bezúčelný. A s ním on tak srdce druží, Jak, kdo šťasten, ve květ růží Vkládá úsměv těšitelný; Tak se cítil jemu rovným Životem i sudbou svojí, Že, co v myšlenkách se rojí, Co mu bylo nevýslovným, Vše se chvěje vysloveno Listem vrby do podrobna. Řeč to byla polou hrobná, Polou žití neceněno, Více na vůli těm dáno, Kdo s ním chtějí pozahráti, Jimž bol není, kdy se zvrátí – V dnešní noc či v příští ráno, V okamih či po čas dlouhý. Tak se jemu blízkým našel, 160 Že zrak k němu ještě vznášel, An už dech úst jeho prouhy Ledných květů kouzlil ve skle. I když odvrátil se zcela, V duši posud listem chvěla Holá haluz – její lesklé Rysy načrtané v půdě Černé, v půdě jeho žalu, Jako v tmavém vlase králů Bledý démant zbarven rudě Světla zžehem. S ním se baví, V listu tom bol vlastní hraní A jím znovu ňadro zraní, Neslyší, co máť mu praví. Tak den mnohý prošel chatkou, Mnoho pohádek tak vřelých Do myšlenek osamělých Vítku zašlo mluvou sladkou, Zaklepalo na hruď jemně, Stíny vyplašilo z řasů Tmavých, rozlilo se v jasu Oka, zašlo v bolné témě Pod kadeře rusé. Ale Mnoho jen tak proletělo, Jiných víc mu dovyznělo, Než zvuk moh se upjať v žale Tom, jenž na skálu až stvrdal, Jak šum háje zněly zkazky, Rozpadaly na obrázky, 161 Jimiž bol ne Vítek zhrdal. On jim rád byl, kdy se nesly Ze rtů matky v duši sirou, Prosáklé tak jemnou vírou, Že v nich každý ton se kreslí Světlým tahem, jemuž stinnou Plochou vlastní nitro bylo; Byl jim rád a cenil dílo Zašlých bájí a ne vinou Jeho byl duch nevnímavý, Jenž, co slyší, nerozumí. K nim se radrád on vrací z dumy Těžké, jim se po bok staví, S nimi zlatou stezkou kráčí K slunci, větru, k luně bledé, Za tři moře s nimi jede, Pro tři péra k ohniváči, S drakem láme tvrdé kopí, Otravné v prach leje víno, Krásné tělo milenčino Mrtvou, živou vodou kropí. Byl jim rád a ty-li stichly, Vybral úsměv vyzývavý, Slovo prosby, pocel žhavý, A jím zval zas matku, v nich-li Poustala zahleděvši Se naň okem zaroseným, Kdy jej zřela zamyšleným A tak málo dbalým ke vší Kráse pohádky i kouzel, 162 A kdy pousmál se v líci, Vše mu chtěla z kraje říci A že on se slyšeť zpouzel, Počla tam, kde sám řek mezi A co řekla naposledy, Můstkem spojila: „Tak tedy –“ A zas celou duší vězí V srdci pohádek a zdobný Její šat z řas kyprých skládá. Tak dnů prošlo celá řada A krok zimy je tak drobný! 163 XV.
Na výzvědy v údol chodí Paprsk slunce pozlacený, Proplétá se v bílé kmeny, Každé větvi démant hodí, Horám stříbří holé hlavy, Na zrcadla brousí skály; Nikde nezeptá se, má-li Vstoupiť. Všude jde tak hravý, Všady zve se bez pozvání A sám všude zamlouvá sese, A že oděn v plné kráse A tak krásný k zulíbání, Není div, že vítán všady, Že se všecko shání po něm. Sám duch zimy divem oněm A jen prsty do své brady Zajel a ji čechrá hněviv, [164] Kaboní se z horských borů, S sebou sám je v tuhém sporu, Až se rozhod děcku sleviv, Co si přišlo zaskotačit A že nechtěl jeho reje Viděť, uleh do závěje Hloub v ní hledě hlavu stlačit, By ho nerušily v klidu Za paprskem smíchy různé. A on ved si hry tak luzné, Že až milo bylo vidu. Líce země jen se lesklo, Kdy je líbal paprsk vroucí A kde nemoh pozatlouci, Vše si vzdechlo, pozastesklo. A kdy odlét bez loučení, Všecko po něm práhne, touží, Obavou se hruď jim ouží, Že jen bylo krásné snění, Co tam do hor padlo nachem, Vybledlo a zhaslo chladné Nenechavši stopy žádné Jen ty sny o jaru plachém. Minul den a minul jiný, Až, co snem se pouhým zdálo A zač oko v slzu tálo, Přišlo skutkem do krajiny. Po paprsku vyzvědači Sta jich letlo v hustém šiku, 165 Jak kdy ve válečném ryku Bok se k boku těsně tlačí; Vítězovým čelem létly A kam vstouply nohou bosou, Perle zimy byly rosou, Půdu tvrdou jemně zhnětly, Že krok každý stopu nechal V kyprém drnu na zeleni A kde bylo roztoužení Větší, zvonek bílý spěchal Rozhoupat se k uvítání. Severu duch prohrál sázku, Kdy druh jihu na procházku Vyšel našed v táhlé stráni Stezku v údol prošlapanou, Zadýchal ji teplým retem A kde dech, tam hravým letem Těkal ovád s vosou rannou A kam dech – byl pupen listí A kde zalét v hustý javorjavor, Neměl šepot žádných závor, A kam dech – vše ku kořisti Vítězově přidalo se, A kam dech – je květem poupě, Vůní mráz a zimy doupě, Hnízdem ptáčat, na rákose Larva hnědá modrým šídlem, Jež do lesku duhy hraje, A kam dech – vlas bílé máje Rozplétá se nade zřídlem 166 Stříbrným ne stříbrem ledu, Leč tou vlnou do dna zračnou A kam dech – z úst žvavých začnou Keře sypať písně medu Sladší a kam dech – to jedva Myšlénky vzmach obesáhne: Výš duch touží, v květ se nahne, Soustředěn v bod, míří ve dva, Do vln hledí, nebem plyne, K slunci vzlétá, v stín se noří, Zvedá čelo, v prach se koří, Kročej staví, proudem řine, Z pavučin síť jemnou splítá, Z jedlí mocných utká lesy, Mšici na květ pozavěsí, Na skal hřeben buky chytá; Nebes klenba jest mu těsná, Že za modro touhou letí A kdy utkví na poupěti Světy myšlenek v něm sesná; Věčností běh světa změří, Slovem kratším než krok děcký – A byť sezval mluvy všecky, Nepoví, co v jednom keři Listem šumí, co se chvěje V rose, jež se v květu tají – Snad to nazve jara bájí, Jež má svého čaroděje! 167 Tak vše bylo vypraveno Na pouť jarní, v nově žití; Kdo jen berlu má, smí jíti Vlastní duší cenit věno, Srdcem vlastním odhadnouti Jara báj a její divy A kde výkaz zněl by křivý, Jistě zbloudil ze své pouti, Přešel koření kdes bludné A jím na bezcestí sveden, Že mu ještě mračný leden Jíním kvete, zlatou u dne Veřej zavře černým mrakem, Že mu mrazem střemcha voní, I květ krásný na jabloni, Hrozen šeříku a s mákem Vlčím točivého svlaku Pohár, modrých zvonků stonek I nach lechy bez úponek; Že mu píseň od oblaku Více skřekem vran se hlásí, Jež sníh nesou na skal čela, I čím z klenu tlukot želá A proč v bílých břízách asi Hrdličky se chechtem smějí A zač drozd si skočnou hvízdá A ton pěnkav padá z hnízda Jak dešť drobný po krůpěji; Že se všecko zpronevěří, Že mu všecko vypoví boj, 168 Jak té skále vlny příboj, Když ji víchr do pěn čeří. Tak byl ještě leden chladný, Kdy již jaro v růžích kvetlokvetlo, A máj první bájné světlo Rozžal nad vod povrch ladný A hry přines do údolí, Zvyky dávné dávných bájí A již zlý čas vyčet máji Zory nach na modrém polipoli, Dnů lesk zlatý, noci krásu, Luny všecky, hvězdu přední, Večery až na poslední, Všecko padlo pod spár času! – Poslední jen večer máje Těhotný čas v porod chystal: U jezera s děckem přistál A kde stínem olše vlaje, Na omšené kladl skály, Na mech rosný složil jemně, Kde krok první druhdy země Přijala, kde na čin zrály V ňadru těsném bouřné touhy. Zde čas hýčká to své robě, Brousí zub naň v lačné zlobě, Jest mu děckem i lup pouhý. A než večer posledního Máje hvězdným rojem přejde, Dříve s ním se Vítek sejde, 169 K němu sedne, osloví ho Retem němým, okem tužby Požaluje, pozeptá se, Kdy mu jaro přijde zase A s ním žití ruch, že už by Připravil mu náruč vlastní, Pohostinný krov mu zrobil, Novým blahem síně zdobil, Že by spolu byli šťastni – Byli šťastni! – a než duše Na prah myšlenky té vstoupne, Štěstí půvab z ní se sloupne, Pustá, trpká jest a suše Kráčí dál a její vlečný Šat se táhne tkaný z nití, Že, kde duše za lem chytí, Hrsť jich zbývá – podíl vděčný! – Vítku v ruce ostýchavé, Valná kořisť zašlé doby, Doby nedávné! – a co by Okem mih, co děcko hravé By se usmálo, v níť jednu Vlákna vypadlá se pojí, Na ni upne duši svoji, Po ní sejde Vítek ke dnu Paměti, ji v strunu napne, Do vln vzruší a že chudším Tonem zní, ji novým, prudčím Vznítí rázem, až z nejapné Vyzněl ton tak plný, sytý, 170 Obtěžkaný, neobsáhlý, Mocný, zvučný, pádný, táhlý Hluboký a krásou zpitý. O Irmě zněl zvuk ten krásný, Byl jí pln a nedoměrný – A jak dozněl, ohlas černý Odpovídal na ton jasný, Ret si vzdech a k srdci stará Bolesť šlehla, neřek více: „Irmy není!“ – bol jen líce Zbarvil, vyssál úsměv jara, Večera i máje noci Poslední – jak horský přitek Proud, jenž urve keři kvítek, Podráží krok vratký chodci, Balván strhne divým jekem, Z kořen sosny boru kácí, Vleče z hor a víc nevrací, Rozmetá je po dalekém Kraji – tak byl úsměv bolem Unášen a Vítku z tváře Vyhas, co se v bílé páře Nese obrys nad údolem, Bílý oblak, průsvitavý, Po vln kyprých prsou kráčí, Jako lehká peruť ptačí Noci šerem, jak chvost páví Po pažitě poroseném, Nechtě zrousať pér si zlatých, Jak ten zápal dýmů svatých 171 Na oltáři zasvěceném, Mohutná hruď sněžné Etny, Jež se výparem mlh kvasí, Bílých pláten zduté řasy, Tažných labutí sbor četný, Jako závoj víly vodní Na vánku se lehkém třese, Než se ona sama vznese, Než květ bílý koupán od ní. A již stála nad vod hlatí Květem lilje puklým nově A ret zvonil v prvém slově: „Vítku!“ – a pak – „nechtěj lkáti! Hle, Tvá Irma přišla k Tobě Z věčných temnot, z propasti tmy – Nechtěj k bolu bolem být mi, Vlastní slzou kojiť robě!“ A on povznes k ní zrak plný Záhad, jak by věřiť nesměl, Že, co ždál tak dlouho, dnes měl, Po čem touže vábil z vlny Nevlídné a sklamán vždycky V hruď si hrot jen ostrý vbodal; Vlnám pochyb srdce oddal, Jak kdy uštván je duch lidský Bouří osudu: „To Irmy Klam,“ tak sobě odpověděl A že dále na klam hleděl, Řekl: „Irma Tys? – a mír mi 172 Neseš? – ó, pak přistup blíže! – Viz, jak náruč Tebe pustá, Duše prázdná i ta ústa Ret jen zbledlý, těsná mříže, Za níž život vězeň úpí, Strádá, mučí se a vzdychá – A Ty smutná zříš – jsi tichá, Němá, jak ta mřenka v slupy Jatá temné noci lovem! – Usměj se! – Či nesmíš smát se? – Paks jen stín a Irmy krádce! – – Tak jsi Irmou nejen slovem, Skutkem, úsměvem –!“ „A jen Duchem“ – řekla klidně – „duchem, Jenž Tě slyšel lkáti vzduchem, S Tebou trpěl Tebe tajen, Slzu nesměl setřiť z oka, Vrásky zlíbať bolem vryté, Nesměl! – trpěl žaly skryté, Viděl trpěť do hluboka Srdce Tvé mou vinou sdrané; Duchem, jenž smí noci této, Osudem co bylo kleto, Věčné záhubě v plen dané, Z páry odíť v obrys těla, Z mlhy plytké v tváře oval, Smí, že duch Tě tak miloval, Tak že věčná Láska chtěla.“ 173 Vítek.
Věčná Láska? – třikrát běda! Když smí Tebe vyrvať Vítku! Irma.
Nechtěj vyrůsť na výčitku! Šťasten jest, kdo štěstí hledá, I kdo našed šťasten zmírá, Hyne dřívdřív, než z blaha obrán; Nešťasten, kdo vyštve do bran Jeho krok a uzavírá Za ním! – Tys byl šťasten – vím to, Než směl krok dáť výhosť vlně. Vítek.
Nebyl nikdy! Irma.
Byls tak plně! Nesmíš zapříť retem tímto Při památce mně tak blahé, Při té slasti, při té něze, Při lásce, jež nezná meze, Při rtu tom, Tvé duši drahé, Zraku, slze, srdce chvění, Při všem, co kdy Tvé, mým bylo, 174 O čem se jen krásným snilo Snům, co na tvář kouzlí rdění Západu – rci při mém bolu, Žes byl šťasťen – chceš býť zase! Vítek.
Buď mu v průvod a on zná se: Šťasten byl a jsme hle, spolu! Irma.
Nelze víc, tak věčná sudba Káže, věčně zhynouť velí, Kdyby Tobě věk byl celý Zmařen – a jak rájů hudba Věčná Láska v duši pěje, Šelestí jak jíva jemně, Jak pach agatů se ke mně Nese, líbá, teplem zeje A tak mluví: Velký hřích Ti, Irmo, větší bol a větší Nad vše láska Tvá, již sečí Krutou zničit osud dychtí; Zničil by; leč potřen osud Klesne v prach u nohou Tobě, Vrátí-li se v příští době Štěstí tam, kde hýřil dosud Blaha vrah. 175 Vítek.
Ty vrať se, drahá! Irma.
Můj to trest, že nikdy nesmím, Hroznější trest, že, co dnes mým, Bílým jitrem zplodí vraha Lásky mé i mého žití. – Miluj, Vítku, a buď šťasten, Jaks byl tehdy, než si na sten Vyjel do vln bouřných sítí Duše své! Vrať té se zpátky, Jež, v čem blaho Tvé, kdys vládla, Než v to krůpěj pochyb vpadla, Jíž byl rozerván sen sladký! – Nechceš – váháš – mlčíš, drahý? – O, pak ráda věčně zhynu, Ty že chceš – Vítek.
O, zadrž vinu, Než by přestoupil krok prahy Její! Pak-li musíš zhynouť, Rád jdu s Tebou, zhynu taky, Zlíbám ústa, ty Tvé zraky, Chci rád s Tebou do vln splynouť! 176 Irma.
Zemřeš Ty, ne duch Ti skvostný, Žíť on musí! Vítek.
Což mi s Tebou Proudů žití nevystřebou? Což smrť nemá prudší ostny, Smrtnější hrot? – O, pak není Věčné Lásky! Irma.
Zadrž, sved by Tě ten ostrý výrok v kletby! Ona jest a sudbu mění Jest a stinné křídlo, rámě Něhy, míru haluz třímá, Jest a vinu duše snímá, Jest a k Tobě posýlá mě! Vítek.
Posýlá a pošle zase? Přijdeš vždy a vždycky ke mně, Jako dnes tak krásná jemně, Milá tak i sladká v hlase? Přiď, o přiď! 177 Irma.
Pak přijde k Tobě Irma zas to vidět štěstí, Jež jí krásnou trvá věstí, Až zas jednou duše obě Budou, v jedno srdce splynou, Jedním dechem dech úst obou, Srdcí tep – tou přijdu dobou Zas, až blažen budeš s jinou! Vítek.
Budu zas – jen pobuď se mnou! A než slovo ze rtů sjelo, Jitro sypalo z hor bělo Dne a roušku noci temnou Napínalo na průhledné Šero a v něm oblak bílý Irmou byl a v prostor pílí, Roste v šíř a s hvězdou bledne, Až dnem kvete nebe celé, Země sen se zrůměn budí, Vítku táhne pustou hrudí, Kane v srdce osiřelé. – – 178 Dozpěv.
Ton písně vyzněl naposledy A duchem táh se v ozvěnu, Cit matný vzňal se k plamenu A úsměvem si hrál ret bledý; Zrak v rysech anděla se topil, Byl květem každý ňader tep, Dech voněl jako jarní step, Již zlatou rosou východ skropil. Duch zadumal se v píseň krásnou, Na drahou zíral postavu, Jak lodník na svit přístavu, Kdy mrakem hvězdy nad ním zhasnou, Tak dumal, spásu četl v oku, Jež v průvod písně mluvilo, V něm blaho s bolem sídlilo, Jenž nebyl ostřen do útoku; Byl jemný tak a v soucit více Jak struna lýry naladěn, Kdy ne dlaň věštce, vánek jen, Co sletěl s křídla holubice, [179] Se opře v ni a na ton zladí, Tak jemný bol,bol jak dívky dech, Kdy v šero napne touhou slech, Jak v rosné trávě stopa hadí, Kdy nesehnut klas ni list pýru, A nesetřen se chvěje pel, Tak jemný, jak by říci chtěl: Jsem duši věčného znak smíru, Jsem písku sahar palma stínu, Jsem oblak bouře přestálé, Jsem kapradě keř na skále I děcka úsměv matce v klínu, Jsem boha výzvuk porozkvetlý A nejsem bolem! – Mluvil tak Ten vábný zjev a do oblak Se nes,nes jak anděl ráje světlý, Jen úsměv poslední lét dolů. Zda maně révou v chýžku vpad, By nad štěstím se usmál snad, Či chtěl, by duch tam vešel spolu? – Ret šeptal: Irma Ty si byla, Jež do oblaků mizí tam A v azur spěje k výšinám. – O, duchu lásky, hvězdo milá, Ty květe rajský, perlo ráje! Mně krásnou písní dopověz! – V dol šerý bílý den se svez A peruť noci sedla v háje Stín, nachem porozkvet sklon nebe, 180 Lem zlatý měla každá z hor, Snil pod červánky temný bor A zrcadlo míť, vlna sebe By nepoznala v něm, tak brotí Se rděla hlať a rosy třpyt Se rubínem chvěl v kalich skryt, List každý demanty se potí A lupen révy ruměn třese Na hladkou tvář a čela běl – Zrak zvědav za ním v chýžku zřel – Ret na bílé se šíji věse Spí růžný sen, sen svého blaha A ňadra houpají si zlatý vlas, Jenž za roucho se na ně střás, Že ono haliť je se zdráhá; Kým plněn sen, jej v pocel vine A on s tím na rtech úsměvem Za jakým nese duši snem? Zdaž o Irmě, jak smavá hyne? – To můj byl sen, to sen byl krásný! A chudě zapěl chudší ret, Že bolů trpěl bezpočet, Že písní jen byl básník šťastný! E: sf; 2004 181