V hluché kobě klášterní
u džbánu a bible
sedí páter Zefyrin,
směje se jak dible.
V tvářích jako Eliáš,
jako Noe v oku,
libuje si nad míru
v zlatém vína moku.
List za listem převrací
juž tak podle zvyku,
z prvních lidí studuje
příští estetiku.
Hlavou kývá pobožně,
city sdílí džbánku,
a někdy se zastaví
při moudřejším článku.
Zvolna dojde k Jonáši,
náhle smích ho popad –
bystře mžourá okolo,
nečíhá-li opat.
Kdo by smíchem nepukal,
čte-li o velrybě,
v níž byl Jonáš tři dny živ
jako zdravé hříbě?
„Od ,Velryby‘ z hospody –
skryto v bible nimbu –
vyvrh šenkýř Jonáše,
když se neměl z limbu!“
Zavřel knihu Zefyrin,
do kouta jí praštil,
pěstí na stůl udeřil,
tučné tváře svraštil.
„Tenkrát bylo dobře přec,
teď svět plný hříchů,
juž i džbánek závidí
pobožnému mnichu!
Ba juž z našich kalichů
sotva zbyly střepy,
a na místo Šampaně
Uher posed sklepy.“
Jak náš opat neskrbil
ani hrozný Nero:
běda, že má řeholník
břichů desatero!“
Ztopil hněv svůj Zefyrin
v notném vína doušku:
„Ach, jak zlou má zbožný mnich
na tom světě zkoušku!
Nikdo si ho neváží,
odevšad je tepán,
a on přec je nevinen
jako svatý Štěpán.
Jemu ráj též otevřen,
v němžto jako v knize
pána boha na trůně
v bílé vidí říze.
Nad hlavou mu andělé
dovádějí v pluku,
archanděl mu Gabriel
fouká do čibuku.
U nohou mu světice,
po stranách mu svatí –
věru, chtěl bych jenom den
takto bohovati!“
Dopil víno Zefyrin
do krůpěje v tahu,
pustil hlavu na bibli
a džbán na podlahu.
Zdá se mu, že vystoupá
k stropu se svou židlí,
že ho ruka neznámá
perutěmi křídlí...
Rychle chce ji zachytiť,
nahne se – vrch aktu:
s židlí leží pod stolem
a dál chrápe v taktu...