II.
Nevím, co to jesti, v skutku,
Nevím, co to jesti, v skutku,
Že mne těší celý svět;
Moje srdce nezná smutku,
Ani slzí ten můj hled.
Kam se koli podívám,
Všudy rozkoš vstříc mi kyne;
Dokuď žití neuplyne,
S dobrou myslí jí se vzdám.
Když mne ze sna vzbudí s rána
Zorou růžnou jasný den:
Moje duše rozplesaná
Tož radostí plýtvá jen.
Každý květ se usmívá,
Tekouc vlnou rozpustilou
Řeka hučí písní milou;
„S Bohem!“ kos jí zazpívá.
A já podlé břehu řeky
Kráčím volnovesele;
Celý kraj své luzné vděky
Vstříc mi jeví zbujelé.
Zatím já se zastavím
U hospůdky milované,
A zde víno opěvané
I svým zpěvem oslavím.
A když Luna večer svítí
Jako hvězda milosti,
Tu já teprv svého žití
Pokusím vše radosti.
K milce zajdu v vonný sad,
K bílému tam dvorci v háji;
116
Tu mně její rtové vzdají
Hubinek milostný slad.
Nevím, co to jesti, v skutku,
Že mne těší celý svět;
Že mé srdce nezná smutku,
Ani slzí ten můj hled.
Kdo se málem veselí,
Kdo miluje víno, děvu;
Kdo nachýlí sluch svůj k zpěvu:
Tomu rájem svět celý.