I.
Odpusť mi, pěvče přesladko mluvící, Odpusť mi, pěvče přesladko mluvící,
Že zpěvy mé se darmo odvahami Tak šveholiť pokouší zádumkami, Jak cit tvůj stonal v písni čarně znící. Jak svaté rty tvé v míře šveholící Sluch kouzlívaly svými libohrami, Když harmonie srdce hlubinami Zachvěly k písni lásku velebící: Tak žádná ústa více nezapějí; Neb Músa vdechla tobě jedinému V mohútná ňadra citův mluvu svatou. Když podobným se slovem mé rty chvějí: Nakloň se volně ke mně odvážnému, Jenž v ochranu tvou vzdávám snahu vzňatou! K Petrarkovi.
3

II.
Byl tichý večer – píseň slastněnyvá Byl tichý večer – píseň slastněnyvá
Slavíka plyne v jemném žalování: A růže květy v čarné vůni sklání, K tajnému jakby pěvci láskou snivá. Ba zpěvy hude vlna lichotivá Svým břehům květným v dalším ubíhání; A lilje skví se v velebnějším plání, Anť dolem lehká m’ha se rozechvívá. I Luny stříbrné se světlo bledé Tichounko loudí v stínovábné loubí Kamž lásky sladký čas mír blahý vede. A blankyt čirý ve hvězdách se hloubí, Anť obzor temný kyne z dálky šedé, Již západ věncem zaruměnným vroubí.

III.
Tu v náruči jsem spánku přelibého Tu v náruči jsem spánku přelibého
Zde dřímal na pažiti rozložený; V snách cítil jsem se k nebi vyvýšený, Kde děva sešla s trůnu blankytného. Ta trhala z oboru nebeského Květ mnohý, zlatý , v hvězdách vypučený; Upletla věnec růží ozdobený A vtiskla jej v stráň snilce nesmělého. Pak v mísku zlatou božský nektar lila A dala píti retu žíznivému, By smělosť ňadra moje roznítila. A v nové žití mně pak vzbuzenému Juž sledovať milostně poručila, Bych připojil se kroku skřídlenému. 4

IV.
Tu zlaté mraky nám se otevřely, Tu zlaté mraky nám se otevřely,
V ráj vkročiti mi děva božská kyne, Kde vše mi leskem různo v zracích plyne, Anť jako zničen stojím nedospělý. Zde tajných harmonijí sbor zní smělý, Jak když se sféra k vyšším sférám vine; V tisících slastech duše chorá hyne, A ducha vznímá záchvat žhoucně vřelý. A nebeská ta děva na to lyru Mně dává v zlatě, v stříbře vzkvítající, Jejížto struny dechem zní zefýru. A když naslouchám hudbě sladkoznící: Tu div nepuklo srdce v citův víru, Jenž v ňadrách bouřil mocí schvacující.

V.
„Ta lyra tvou má, milý, navždy býti!" „Ta lyra tvou má, milý, navždy býti!"
Tak zašveholil děvy hlásek sladký. „Když v srdci bouřiť budou bludné zmatky, A v oku kalném slza se ti vznítí: Když naděj svitná duši rozkouzlí ti, Neb drahý obraz zašlé juž památky, Když slasti vírné záchvat často vrátký V planoucích ňadrách bude mocně vříti: Tu zahrej v strunách mocným rozechvěním: Pak všecky strasti, boly v srdci shynou; Pak slzu trýzně v zdroj ti slasti změním. Když vznešenější cíle tobě kynou, Z tvých ňader volných plným hlaholením Ať hlasy nadšení svatého plynou!"... 5

VI.
Tak pravíc na hvězdu se proměnila, Tak pravíc na hvězdu se proměnila,
Za paprsk dlouhý skryjíc svoje vděky. Přesladkou vůni snášel zefýr měkký, Když podoba ta v zář se rozpustila. Tu velké změny duše v sobě čila; Neb svatých zpěvův v původ předaleký Znořivši žár svůj horoucí, na věky Své všecky síly zpěvu zasnoubila! – Tu slavíkův kol hymny hlaholící Mne probudily z čarovného ze sna: Tam vidím hvězdu – zlatou večernici; Zde lyru zvučnou ruka třímá třesná, Jež na pažiti leží dřímající, A kol ní v květech růžných vzešla Vesna.

VII.
Juž počnu v záchvatě horoucím pěti: Juž počnu v záchvatě horoucím pěti:
Ó děvo božská, tvými jenom zpěvy Ta lyra zvučeť bude bez úlevy; Můj duch se tobě na vždy pozasvětí. A v roznícení k nebesům když vzletí: Tu vše co tvůj kyn v ideálech zjeví, To krásy výkvět, pravda, láska děvy, Má ze strun zlatých lyry svaté zněti. Jak slavík stoná zpěvy žalostnými, Tak k písním vznícen sladké tísně vznětem Já zpívať budu zvuky podobnými; Či chvátiť svěžím v výši orla letem Chci v blankyt dalný větry šumavými A bouřiť ve záchvatu celým světem! 6

VIII.
Což slabým zvukem struna může říci, Což slabým zvukem struna může říci,
Kde milionův zachvácené hlasy V velebném sboru hlaholí své jásy, Jak mocné bouře mluva rachotící? Má žárná píseň v skrytu šveholící Kéž zaletí v nejdalší země pásy, A neshubná se valícími časy Ať k nebesům plá v moci vzrůstající! Vždy hoří srdce zpěv Ti zpívať věčný: Však síla zlomená Tvou velebností,velebností Podniká darmo úkol nebezpečný. Kde začíť mělo by v své horoucnosti, By zpěv Tvé slávy, milosti byl vděčný, A nezastínil lesk Tvé velikosti? K Jeho ap. Veličenstvu Císaři Pánu.

IX.
Však toť ať k slávě mocně srdce zpívá: Však toť ať k slávě mocně srdce zpívá:
„Ty’s Vládcem míru, božského to daru, A národy vše, zniklé dravých svárů, Tvá k spáse vede ruka milostivá. A ještě větší účel Tobě zývá – Neb prozřetelnosť od krutého zmaru Tě k vyšším činům, plným sladkých zdarů, Svým velemocným štítem schranně skrývá.1) Ba nová éra vzchodem Tvým nám vzkvítá Dob šťastných světlem zorním ověnčená A v budoucnosti blahem stkvěle vítá. Oj! přestol Tvůj zář s nebes ponášená V šeřícím lesku oslepně osvitá: Tvá skráň plá vínkem hvězdným ozdobená!..." 7

X.
Když hlučných zvonův rozprouděné znění Když hlučných zvonův rozprouděné znění
K modlitbě zývá slavně šveholící, A každou strunu duše vzletající Juž jímá svaté, mírné roznícení: Tu v tajné mluvě, jak angelův v pění Hovoří duch můj v slasti těkající, Anť pílí oko k nebesům slzící, Kde hvězdy svítí v plném vzplamenění. Pak bytosť má v neznámých slastech tone A rozplývá se v dálku všehomíra, Zůstavíc tělo bolestěmi spjaté. Jak květův dechy plují v výše vonné: Tak tichý vzdech můj, když vše slovo zmírá V tajemství zniknouc své modlitby svaté. Ave.

XI.
Když lásky moc se mého srdce měla Když lásky moc se mého srdce měla
Dotknouti v žárně bouřném zachvácení; By slabé citův poupě v opojení K novému žití vzkřísila slasť vřelá: V nejhlubším skrytu duše se mi chvěla, Že ráj mi vzejde v luzném objevení. Tu Lada směvná v zdílném naklonění Dvě krásky zjevíc takto ke mně děla: Zde v zraku nebe, kadeř paprsk zlatý, Zde den máš jasný slunce svitem stkvělým; Zde svitnou noc pak Lunou usmívavou; Stín hustý kadeř, zrak hvězd plamen vzňatý." Tu v srdci pro den se a pro noc dělím A v rozlícení zvolil jsem noc tmavou. 8

XII.
Že tvoje hvězdné oko v písni slavím, Že tvoje hvězdné oko v písni slavím,
Nebudiž k marnému ti podivení! Kde jinde, ne-li v oka čarném smění Pohroužen všecku bytosť svou rád bavím? Když se mi zastkví k žasu leskem žhavým, Anť celou duši tvou v svůj paprsk mění, A vyzývá mne sladce ku sblížení: Tu duší svou k tvé v nyvé touze plavím. A jako barvy duhy rozklenuté V milostném spolku hravě v sebe splynou Tvoříce celek v nejkrásnějším věnci: Tak duše naše v slastech rozplynuté V objetí tajném ke snubu se vinou, Jak duchův nebeských dva zasnoubenci.

XIII.
Ó zvuku znící jí z rtův růžoráje, Ó zvuku znící jí z rtův růžoráje,
Když s luzným smáním mluví v rozhovoru, Jsi sladkým zpěvem nebeských to sborů, Jimž věčná květou jara, věčné máje? Když v slovu lichotivém se mnou hraje, Celý se rozplývám v nejsladším vzporu, Na vlnách vírné rozkoše se vzhoru Unáším v dalné vlasti milé báje. Ó mluv tou zvěnou božských melodijí, Tož v duši mou slasť vlívá nevýslovnou: Ba žíly ambrosím juž žitím bijí; Mluv dál, ať splynu v harmonjiharmoniji zvuků, Ať věčně žiji slastí věčně rovnou V těch zvucích ach! na srdce tvého tluku! 9

XIV.
V milosti k sobě srdce moje splítá V milosti k sobě srdce moje splítá
Jak tajných mocí sladká kouzelnice! – Když sama v toužení mně vyjdouc vstříce, Juž nepokojně čkajíc zpěvem vítá: Když oko její k lásce žhoucí svitá Jak zlatý plamen jarní večernice: Když růmění se sněžné bělo líce, Jak růže květ, v němž touha slastná skrytá: Když její ňadra jak dvé liljí dýší Tak sladkou bolesť v touze milovděčné, Jež hluboko je v palném srdci vrytá: Kdož v objetí ach! tvora z jiných říší By nevýslovných slastí nessál věčně, Když rtův dvé růžným rájem svitně vzkvítá?!...

XV.
Že duše má jen, drahá, žije v tvojí, Že duše má jen, drahá, žije v tvojí,
Juž dávno srdce tobě vyzradilo. Jak mile s tvým se žitím moje slilo, Tichou se slastí v tobě jedno kojí. Proč srdce tvé však ztácíztrácí se teď v boji, Anť dříve v míru nebeském jen žilo, Když tajemství to v ňadrách mých se krylo, Než vypuklo v tom trávícím mne znoji? Proč labutí tvá ňadra v chvatu bouří, Jak spěšné vlny Lunou ozářené, Když oko nyvé touhy sladké zhmouří? Ach! lituji tě vroucně, hvězdo moje! Ty’s jala duši mou – a roznícené Mé city jaly jemné srdce tvoje. 10

XVI.
Ó kéž co perla okamžik jen letný Ó kéž co perla okamžik jen letný
Jí visím kolem krku labutího: By v sen opojný ňadra kynoucího Mne ukolíbal pohyb k lásce vznětný. Tou slastí ztichl tužeb by dav četný Utlumen vírem žáru tisícího; Já nevýslovně blažen u jejího Bych srdce střežil ráj ten liljokvětný. Její bych duše plamen zháral zcela, By vnikl v sladkém palu ve zrak nyvý, Rozvodniv slzy zjihl chladné zření. Pak z srdce vyroněná slza vřelá, V níž – v perle – slastně cit plá blahostivý, By v ňadra ke mně padla k zasnoubení!

XVII.
Když duše tužná v oko zírá, Když duše tužná v oko zírá,
V té hloubi citův závratně se topí: Tu hvězdné víčko závistně se klopí, S nímž v oku touhy lesk blahostně zmírá. Však řása hebká hledu neupírá, By clonou tou zřel rájův letné stopy, Jichž přísným umem onen nepochopí, Jejž nekouzlí přesladká citův míra. Jest oko děvy v tomto povzezření, Jak slunce nyvé, když se v západ chýlí, Když první stíny kol něho se vinou. Však vzhledne-li pak děva v zachvácení, Tu slunce ranné vyjde v hravé píli; Ty blesky oka k nadšení mně kynou. 11

XVIII.
Až věky dalné v zapomínky moři Až věky dalné v zapomínky moři
Vše stkvělé zjevy zhalí v duši mojí; Až světy valné, jež jen souhlas pojí, Se rozpuchřelou stavbou hlučně zboří; Až více hvězdy světla neutvoří, A věčná noc mé touhy v shaslém znoji Jak příkrov doprovodí ku pokoji A paměť v spoustu neprůhlednou znoří; Až sám a sám tou hrůzou prázdnou pádě Snad žárem v plném utrávení vzplanu A schvátím smělý vzlet až do schromění: Tu přec lesk oka tvého v žhoucí vnadě, Co hvězda jediná, mi na vši stranu Pozáří uchráníc mne od zmoření.

XIX.
Ty divíš se, že sladké překvapení Ty divíš se, že sladké překvapení
Tvůj žertovný mi dárek způsobuje? – Onť novým žárem srdce rozněcuje A budí touhy v novém zachvácení. Můj kdyby duch v horoucím vzplamenění Vší myšlénkou, jež kdysi v něm jen buje, Jež krásu tvou a vděky oslavuje, Vykouzliť mohl jaro v sterém stkvění: Mé kdyby srdce každým k tobě citem Vyloudiť mohlo tisícero květův, A zpěvu hudbou ukojiť tvé vzdechy: Vše podal tobě bych! – Než sama svitem Ty hvězdným planeš květův jiných světův: Pročež jen díky vanou moje dechy. (Za kovové srdéčko.)
12

XX.
Kdo žár ten slovem může vypraviti, Kdo žár ten slovem může vypraviti,
Jenž mocnou silou v horoucnosti vzňaté Rty prahnoucí jen ku tvým pevně spjaté V rostoucím ohni k celování nítí? V tom víru závratném mne probuditi Nic nemůže z té vznícenosti svaté, Anť na věčno v ret, v oko ve hvězdnaté Bych v citu slastném přál se pohlubiti. Ten oheň v retech z zřídla nebeského Svůj původ žárný kdesi musil vzíti, Neb povždy stejným plamenem on hoří! A žárná letní noc plá z oka tvého, Jež v hloubi srdce citův bouře nítí Tonoucích věčně v přerozkoší moři.

XXI.
Jak růže jarní sladký kalich sklání Jak růže jarní sladký kalich sklání
Ve prvním lesku vzkvětu nachového, V proud stříbrný potůčka bublavého Svůj noříc obraz v cudném usmívání: Tak její duše v nevinnostném hrání Se hostí v rozchvěnou hloub srdce mého, Tam budíc na sta tužeb druhu všeho, Jež spějí k ní v milostném nedočkání! Tak nesčíslné slasti jímají mě Že žiju v ní – což kdyby duše její I zvůle s mojí splynula juž zcela? Však nepříznivá kouzla třímají mě; Já darmo skoje touhám žárným přeji, Jež tím víc nítí něha vzplamenělá. 13

XXII.
Jen malý důkaz podal jsem ti lásky, Jen malý důkaz podal jsem ti lásky,
Však všechněch darů stkvostných nejhodnější, Mně, že se žárné srdce ukonejší, Jež k tobě jen ach! víží sladké pásky. Byl listek to nevzhledný – dvě otázky Jsem s chvěním vložil v píseň nejvřelejší, By’s odpověď mi dala milostnější, Zda doufať smím, zač prosí vřelé zkázky. Mně zdálo se, že volně pokynula Tvá rájská ústka v čaromluvném smění, Že vzdechem ke mně ňadra tvá se vzdmula. Však uprch’ přílud a to okouzlení! Květinka lásky záhy zahynula, Neb nepojala’s uctivé mé pění...

XXIII.
Juž svatý zákon pevnou mocí platí; Juž svatý zákon pevnou mocí platí;
Juž spoutal srdce tobě, spoutal ruku! Mé srdce darmo puká v divém tluku, Víc naděj luzná v ně se nenavrátí! Tisícím blahem kéž ti nebe splatí Přehojně za tisící moji muku! Když rozryl citův bujný rozkvět v puku, Kéž osud hrozný též mou paměť zvrátí!... Ty s Bohem buď! Mé srdce nyní cítí Že skoná nezhojně tou ranou litou; Dokuď jen doutnať bude jiskrou žití, Tu bez naděje ve budoucnosť skrytou Vždy stejným žárem k tobě bude vříti: Má láska není hříčkou okamžitou. 14

XXIV.
Tě viniť nechci, že by tvoje vzorná Tě viniť nechci, že by tvoje vzorná
Snad duše zrady podlé mocna byla: Ty’s citův mých snad rozkoš nezdílila, Že láska má bez vůle tobě vzporná. Proč zrakův tvých řeč přesladko hovorná Jen v srdce zpité luznou naděj lila, A moji bytosť celou zachvátila, Že k tobě lne vší duše síla tvorná? Ač dlouho netrvalo rájské snění; Ač’s na mne v dáli brzy zapomněla; Ač láskou hynu v trapném umoření: Přec srdce mého hárá touha vřelá Jen k tobě, v rovném vezdy vzplamenění, By v žáru marném v tvojím srdci stlela.

XXV.
Kéž osud má nade mnou smilování Kéž osud má nade mnou smilování
A vyslyší přec jednou prosby vřelé! Můj život zmařen... lásky časy stkvělé Se roztály jak sníh za jara smání. A v srdce teskno zádumné se sklání Jak v den ty noci stíny zatemnělé – Když slunce růžné lůže juž si stele, Tu přec mír zlívá v libodechém vání. A kde ten mír, jejž zakoupil jsem štěstím? Proč srdce drhá bolem nevýslovným, Proč krvácí až zcela dokrvácí? Nadarmo je ach! vzpomínkami pěstím, A věřiť nechce těm nadějím skrovným, V nichž jedno vírou štěstí se zas vrací... 15

XXVI.
Když zdrcen duše bolesťmi jsem zcela, Když zdrcen duše bolesťmi jsem zcela,
A tělo v mrtvém spánku odpočívá, Jejž ani dech snův zlatých neochvívá, Ni kouzlí blaze naděj luznosmělá: Tu na perutích upomínka vřelá Mi v srdce stlelé lásku přivodívá, A nevýslovně sladkou těchu vlívá Jedině v ňadra bolem otupělá. Však kradmo vzniká slza perlovitá Přec zpodem víčka oka umdleného, V němž zlomeně lesk pokalený svitá! Ach! jaře bujný kořen štěstí všeho, Nakažen trýzně hryzem, choře vzkvítá, A kojí život koncem žití svého. Františce F.

XXVII.
Neb ani lásky těcha v srdci mroucím Neb ani lásky těcha v srdci mroucím
Mír doufaný na dlouho nevyroní! A hlubý smutek truchlou duši cloní, Že darmo hyne žárem nehynoucím. Ó odpusť, že s tím citův zbytkem žhoucím Mé srdce k tobě v ochranu se kloní! Neb nepojaté city vřelé sloní Se k uhojení ve tvém srdci vroucím. Co láska nevzdá, tím přátelství svaté Mě hojně obdaří z své štědré ruky; To bouře utiší jak slunce zlaté, To v sladkou rozkoš změní trpké muky, A v nový život city opět vzňaté Rozproudí své to harmonije zvuky. 16

XXVIII.
Vždy velikým Petrarku nazýváme, Vždy velikým Petrarku nazýváme,
Že píseň jeho láskou k děvě lkala: Však jak by toho ústa slavně zvala, Jejž národ vznítil k harmoniji známé? My v údivu zpěv sladký posloucháme, Jímž Avignon se luzná rozléhala; 2) Jak by se písním duše nepodala, Když v Dunaje se šumot zakocháme? Ten k lyře zlaté zvuky italskými Proslavil na věčnosť jen Lauru svoji: Však na dvé tento dělil srdce žhoucí! On láskou k děvě hlasy slovanskými Lkal vroucně – však co prorok v svatém znoji Pěl národův též slávu rozkvětoucí. Slávy Dcera.

XXIX.
Jak sladko jestiť v choré srdce těchu Jak sladko jestiť v choré srdce těchu
Převroucí vlívať milenými zvuky, A zmírniť jak balsámem bolné muky Tou vřelou slastí vzájemného vzdechu! Kdo vzkouzliť může opět v milém spěchu Těch zlatých snův uprchlých bujné puky, Zas rozprouditi v radosť srdce tluky, A nadějím vzdáť doživného dechu: Ten zvábí v pusté nitro jaro květné Soustrázným slovem k opětnému žití, Ten v rozkoš božskou naše city ztápí; Ten sám okřívá v slasti nepočetné, Sám blahosť danou ve záchvatu cítí – A šlechtí vřelé slzy dík svou kápí. 17

XXX.
Když síla umrlá se chýlí k hrobu Když síla umrlá se chýlí k hrobu
V posledním klesnouc divém namahání: (Jak lampy svit, když vzejme truchlé plání, Jen utajiť chce nevyhnutnou mdlobu): Tu nezná srdce více hněvu zlobu; Svůj bol konejší v znikajícím lkání, Jenž od zoufalství tehdy jen uchrání, Když naděj lestná ztratí vši svou zdobu. Jen tiché „s Bohem!“ šepce srdce světu, Víc neznajíc přesladkosť milozvoucí Ták nenavratně ztraceného žití. Čím žití jest mladému v letech kmetu, Když v prsou jarých zmírá srdce žhoucí? Věčné se odřeknutí všeho čití....

XXXI.
Tajemny jsou mé žárné duše spěchy: Tajemny jsou mé žárné duše spěchy:
Tu vzlétá v touhách k etherickým světům Ve svaté říše duchův, vzdaná vznětům, By chvátila zas k zemi bez útěchy... Tu ke krovu se blíží milky střechy Těm jejím závidíc v zahrádce květům; Pak víří rázem k žhoucím samoletům A v sledu jich vysílá hlubé vzdechy. Pak nadšení zas pádíc horoucností Juž okřídlená ve tmy věkův vniká A hned se k půvabům krás božských hostí; Pak s vášněmi a strasťmi se potýká, Až sama hyne divou toužebností: Že všaký slavný zápas v nivec stíká. 18

MRAMOROVÝ PALÁC. Pověsť. (1856.)
[19] No – hapless pair – you’ve look ‘d your last; Your hearts should both have broken then! The dream is o’er – your doom is cast – You’ll never meet on earth again Thomas Moore.
[20] Mramorový Palác. Pověsť.
I. I.
Ó Luno tichá, jež’s mne tolikkráte Svým tajným světlem slastně tišila, Když sestry tvoje, milé hvězdy zlaté, Na pouť si vyšly v místa spanilá: Ó zaplaň ještě jednou v bledém svitu, A čaruj dávnozašlé zjevy zpět Z těch dob, když srdce v hojném ještě citu Svůj nejkrásnější snilo luzný svět!... Když po horách jsem bloudil v klidné noci A s duchův stíny spolně obcoval, A unášen jich divotvornou mocí Juž volným letem s nimi harcoval: Když vymknutý kdys světa z těsné dráhy Všem cizinec sám sobě jsem se vzdal, A přes lučiny, přes stráně a sváhy Miznoucí tváry snův svých stopoval: Když zadumán v rozmyslech tužeb vroucích Na skále zvěnné zastavil jsem krok, A v slzách maní z oka se linoucích Jsem těchy nalez’ vítaje jich mok: Tu tichomluvné ke mně přilétaly S nebeských výší stkvělé podoby, Tak čiré, krásné, že se zářiť zdály V povabech svatých hvězdné ozdoby. [21] Ó rozplaň, Luno, citův žár a puky A oživ zjevy dávno umdlené; Rozproudí valněj’ srdce mého tluky, By zněly písně sladce vzkouzlené! Pak duch můj vzletne větru libodechem V ty říše milé zlato-stkvoucích snův: Zlehčí se srdci hlubým tímto vzdechem, Když vleješ v ně nadšení plamenův! II. II.
Zašuměla voda, lesy zašuměly, Veselou však písní tehdy nezavzněly, Ač se jaro houpá na rozkvětlé sněti; Ač počali ptenci návrat jeho pěti. A to píseň jest, ač dumna, přec tak mila, Jakoby ji labuť před svým skonem lila. 3) Já zanícen zvučným zpěvem lesův temných, Počil v srdci vání tužeb sladkojemných; Ven jsem v dálku chvátal letem rozkřídleným, K horám sněhobílým, k krajům neviděným: Přes hory jsem mizel, přes vody jsem plavil, Až se v kraji milém krok můj pozastavil, V kraji milém, krásném, v němž se nebe smálo, Nad nímž oko smutné přece zaplakalo. Slzy zaplakalo nad truchlivou věstí, Ježto hovořila o minulém štěstí.... A ty kraji milý, květy oluzněný, Jaké děly činy, jaké se zde změny!? Dosuď stejně řeky prudké, lesy stinné A tvých jezer modro k bokům se ti vine; Jako dávno časův, tvoje krásy žijí, Avšak mnoho smutku v závoji svém kryjí. 22 Mnoho milých, tak i truchlých událostí Tvoje lůno květné co památky hostí: Avšak jedna ze všech – ta mi nejmilejší, Že vzpomínka na ni duši mou konejší, Že mé srdce rádo v ní se kochá vezdy, Když se chýlí k zemi tiché noci hvězdy! III. III.
Byloť to v čas, když Francská zbraň Přes šírých vlastí dalnou pláň Až tam kde Visla proudův daň V led vlívá východnímu moři, 4) Svůj lavřín vlekla krvavý. Kde bojův hluk se zastaví, Tam v divém pádu v prach se boří Trůn po trůně svěcených hlav; A mnohý národ litou vojnou Kleslý těch vrahův klne dav, Jenž v tichou vlasť vpad’ na výbojnou. Jak řeky jarem rozvodněné Přes duté hráze břehův svých Rozlijí vlny rozbouřené Pádící v proudech hltavých: Tak valná moc se bojovníků Hrnula toky z Francských luhů, A ve vítězném, vojném křiku V před v krvavém se valí kruhu. Nejinak davy těch vojínů Se rozlívají na planinu, A víří v divojásném znoji Vždy po novém a horkém boji, Jak kdyžby šedochmúrné báje 23 Své otevřely valné kraje, A dávných stínův vetché plémě Vylétlo v lemy mrtvé země, By v hněvu vedlo hrozné boje. Tak ony kdys pověstné roje, Když Hunův divých strašná zbraň Zlomena padlým Gothův králem, A vůkol doly, hory, stráň Jediným sloula mrtvol valem. 5) Na tisíc bojův bojováno, A na sta bitev svedeno, A přece každé vzešlé ráno, Jest čerstvou krví zbroceno. A nezastavným tokem vpřed Těch vojsk se valí hrozný střed, Až v zemi cizí, opuštěné Své nové sídlo upevnil, A prápor slávy zkrvácené Na týmě padlých v pychu vryl. IV. IV.
A nad krajem, nad nímž jsem v lkání Svým truchlým okem zaplakal, Teď hrabě Alfons ostrou zbraní Zde přehrdým se vládcem stal. On rodem mocný, velký jest, A mnoho váží svoji česť, Jsa hrdý tím i vědomím, Že vyšší přátelí se s ním. Však příkře valnou mocí svojí Zde proti podmaněným brojí; A každý, kdo syn té je země, 24 Nenávisť v jeho srdci budí, Jejížto původ v tajné hrudi Sám skrytě pěstí, přetajemně. A jeho dcera spanilá, Svou formou slíčnou angel smavý, Však jeho pychu odstín pravý, Ty hněvy ještě dráždila. Zde v cizině prý musí žíti Svým milým družkám vzdálená, Jsouc doma čestně vážená, Anť zde k ní zášť jen každý cítí A v strachu k ní zří a povržením, Že dcerou toho nepřítele, K němuž se každý blíží s chvěním, Ač hněvem vře přec srdce smělé. V. V.
A hrabě Edvard kraj ten milý Opustiť musil v této chvíli, By prodlev, slávu svého jmena, Jež nikdy dosuď nezkalená, Pro niž svůj život nasadil, Snad podlým činem nezradil; By raděj slavnou smrtí v boji Pad’, kde voj válčí ještě v znoji. I jeho otec v bitvě kles’ Za svého krále bojovav. Ó šťasten, že nepřátel ples A hrdý přepych jejich hlav Ku svému bolu nepřežil A spánky své v hrob slavný skryl. Neb prápor jemu důvěřený, 25 (Ač často kleslý, předce ctěný) Od královské to samé ruky: Zas králi v ruku navrátil, Když smrti hrot jej uchvátil. A nedbav v boku palné muky Na krvavý drn položený, Poslední česť vzdal panovníku, Jak dlužno vlati bojovníku, Když jeho úkol dovršený. Pak seslablý juž k synu svému To před královskou praví tváří, Z níž vznešený bol v smutku září: „Můj synu, milý srdci mému, Že znáš zacházeť s břitkou zbraní, Zde volám s nebe požehnání, By vzkvětlo na zdar na tvé skráni! Buď věren vlasti neúnavně, By’s v bojích slavil krále svého; Vytrvej čestně v službě jeho, Až padneš rek zaň v boji slavně. Tak oslavíš i ten můj rod A svatý popel vetchých dědů, K nimž matný krok svůj nyní vedu V hrdinské smrti jim všem vhod."... A Edvard svatě slov těch dbal, Pro vlasť a krále bojoval... Však déle v boji odolati Přemoci Francské nelze jest: Neb svým vítězstvím všecko schvátí, Co v odpor staví síla, lesť. A dědové kde Edvardovi Obývali dům mramorový: 26 Tam hrabě Alfons hoduje v divém se plesu raduje, A hýří s hostmi vítěznými. A Edvard kdysi vážený Bohatstvím, statky žehnanými Opustiť musil dražený Svůj domov; od krbu a střechy Sám bídný prchnouť v cizí dál. Les je mu krovem, lůžkem mechy, Pokrm je hlad a nápoj pal; On nemá místa, kde by svou Osudem hlavu stísněnou V pokoj a spánek položil A hněvu nepřátel se skryl. Sám někdy milý život jeho V tom skrývání vši cenu tratil, Že bez slávy a jmena ctného Jen v žalu divokém se krátil, By shasl hrobu neznámého Bez ozdob v prázdném, temném klínu, Jak zmizí kdys blesk v nočním stínu. VI. VI.
Den vzešel v jitru nachovém. Tu Edvard s drahým domovem, S tím krajem, s těmi lesy, luhy Se loučil dnes ach! naposled! On vzpomínal si na své druhy, Na jejich zpěv a přímý hled, Na honby divé, převeselé, A na rozkoše milých dob, Jež uprchly beze všech stop, 27 Jak zlaté sny juž zapomnělé. A když tam slzným zrakem pílí Vod tichých přes stříbrné pěny, A palác ten mramorobílý Pak shledne v vlnách odrážený: Tu z ňader bolných litý kvil V zoufalém zvuku vyronil. Tu zrak mu divým ohněm plál; Sám shroužen v dumách mlček stál, Tak mlček, jak hrob zapomněný, Když na něm hoří ohně pal Soucitnou rukou rozsvícený. 6) Pak zíral zas v dál sivomživou A v květné doly s hory vrátké: Viděl svou mladosť přeprchlivou A její slasti a sny sladké; Viděl se hocha v prvním mládí, Jak na zdar rodu růste čilý, Jak jinoch vojné hry provádí, Až v opravdu se proměnily. Pak viděl otce klesnouť v boji, Jak drahou matku nesou k hrobu; Pak vlasť v planoucím nepokoji A zbraní stísněnou v tu dobu; A vítěze pak zhrdlé týmě, Jenž tíží plesem těžké břímě: Tu puknouť jeho srdce chtělo, By puklé ještě bolem vřelo. VII. VII.
Tam zíral dolů ku břehům, Jež keře vzkvětlé vroubily, 28 Na palác bílý, otcův dům, V němž cizí plesy hlušily. Tu „s Bohem!" zvolal divým hlasem, Jejž v hrdle zdávil palný žal, Tak tklivě, že i spády skal Trnouce v zvěně shlukly žasem... Pak šel – a stavil zas spěch kroků, Hrnoucích slzí proudy v oku: A na tom samém místě stál, Kde nad krajem já zaplakal. Tam slzným okem v modrou dáli Mé roznícené zraky plály, A divou slastí těkaly Od modrých vln tam na skály, A se skal mešných v divou pláň, S níž snoubila se nebes báň. Tu slunce růžné na obzor Juž vystoupilo z šedých hor A vše svou září ozlatilo. Ty vody červcem zabarvilo, Že zdálo se, jakoby zem Svůj proměnila dřevní lem V proudící nachem oceán A vzplála v nebes rudou pláň. Z blízkého města hustý kouř Vystoupal nad m’hu sivoranní, Jak temný mrak se dutě hraní, Když v černém nitru chová bouř. Však jak nočního s jara stínu Se tmy v dál modrou rozplynou, A čaropůvab rozvinou, Jejž chovaly dřív v chmúrném klínu: 29 Tak prchl kouře hustý mrak. A volně zíral vlhký zrak Těch zahrad květy porosené A vodotrysky rozpěněné, Jež v mramorových kašnách svůj Tok přijímaly v sněžnou sluj; Ty bílé villy nad vlnami, Jež mile kryty křovinami Svůj krov ve vodách smáčely A odlesk v hloubce srážely; A k tomu všemu ptactva zpěvy – Nad lesy zlatomodré pruhy, Jak tisíceré kdyby duhy Barevné rozčářily zjevy: A nad hlavou ten modrý vzduch, Tak hluboký, tak daleký, Tak tichý, vlažný, přeměkký, Že v těsném víru volný duch V té divosladké závrati V nebesa bleskem odchvátí: Tak jsem tu stál... A v modlitbách Jsem trval slovem nevýslovných, A tonul ve zázračných snách, Nad něž jsem nesnil dosuď rovných. K tomu ta pověsť o jezeru, Jež lila krásu tisíceru Na každý stín, na každý břeh, Na vlnu sivou, tichošumnou; Jež v píseň lesův truchlodumnou Svůj rozkouzlila sladký dech; A pak ten v srdci hlubý žal, Že nad sebou jsem zaplakal, 30 A nad osudem milých dvou, Již věrni sobě spočívají – Ta v hrobě vlhkém, nad nímž hrají Klouzavé vlnky píseň svou: On vzdálený však mnohé míle V pažiťné, slavné u mohyle: Ó za takou bych opět dobu Půl žití svého daroval, A všecku lesku, slávy zdobu, Již v marnosti jsem často ždal! Za jeden taký okamžik, Kde rozkoš – láska – bolův vznik Celou to duši opanuje, Zanáší k nebi, k zemi snuje, A pojí všecko v celek stkvělý, V němž zas vše splývá, vše se dělí: Za taký krátký slasti sen Celý svůj život chtěl bych dáti, Když, ov skutečnosti uvězněn, Duch jednou za čas v nebe chvátí... VIII. VIII.
Oj vodo tichá, modrosivá, Své bílé vlnky kolíbej, A břehův místa žalostivá Svým čerem v perlách zulíbej! Šumáním sladkým, pohnutlivým Mé duše rozchvěj toužení; A pláčem svým tak hlubětklivým K tichému vzbuď ji k nadšení! A o rozkoši, strasti, bolu, Ty, sivá vlnko, vypravuj, 31 Tož v nejmilejším šveholu Jak pěje slavík jím žal svůj! A když se luzná k zemi sklání Po Lunou mřivou sladká noc: Tu milostného vzpomínání Svou písní vzkouzli tajnou moc! Vypravuj milou, dumnou věstí, Co chováš v dutých hlubinách; Ať zpěvy tvoje zašelestí Jak zefýrů van v květinách! IX. IX.
A na jezero Luna snivá Své dřímající světlo zlívá... A vlna modrá, v níž se koupá Roj vodních liljí v věncech bílých, Svit Luny lichotivě houpá S ním laškujíc v hrách rozpustilých. A modrobílým nad jezerem 7) Tím leskem Luny ozářen, Jak z mořské pěny vyčářen Palác se stkvěje nočním šerem; Tož palác stkvostný, mramorový, Jenž stříbrem, zlatem oplývá, Kam oko jen se podívá. Malbami hrají jeho rovy, A podlé čalounových stěn Je pokladův dav nakupěn, Jimž též v milostném zjevení Svou dává daň i umění. A sály v sloupech spočívají, Jak těch palácův křišťálové 32 Veřeje, síně, obloukové, O nichž pověsti povídají, 8) Že pod vodami hlubokými Stkví komnatami se zlatými, A čerem mořských stříbropěn, Jež planou kol průzračných stěn Jak vzácných perel leskné kruhy, V nichž světlo hrá jak jarní duhy. A nejisto, že tajné moci Snad palác ten za modré noci Sem vykouzlily v svěží břeh, Jejž vlnek sivých líbá spěch. Jak vzduchu milé objevení, Jež Arab vídá v udivení, To v horké, pusté stepi v letě Na koni bujném s větrem letě: Tak palác bílý oku vítá. 9) Půl houští rozkvětlou je kryta, A půl se koupá vlnek v klíně, Tak plujíc jejich na hladině. A bílomramorové schody Vedou k těm modrým proudům vody, Kde mnohá loďka v kolíbání Pěnou se houpá sem a tam, A v tom lichotném pohýbání Vln hlubých nezná zradný klam. A střecha nízká, Lunou bílá, Jež v jezeru se zrcadlila A vybíhala v plochu rovnou, Ta umem ve zahrádku skrovnou Je proměněna květem bujným, Jejž líbá zefýr vanem dujným. 33 V ten vzkouzlený sad, mile zvoucí, Vedoutě stupně v bělu stkvoucí Nahoru v výši belvederu, Jenž v klenutou se končí báň. 10) Tam odkuď výhled v modrou pláň, Na letné loďky na jezeru, Na svěží v květech ostrovy, Jež vzrůstajíce ze křoví Tu napolo v tok vybíhají, Tam na půl v houšť se ukrývají; Pak na hřebeny sivých hor, Jež věnčí svěže hustý bor: Toť oku v ráz se objeví, Že kam dřív vzhlednouť, juž neví, Až zastavíc se v sivé dáli Své spěšné hledy náhle stálí, A drvíc v blankyt obzoru Zpět musí v sladkém odporu. X. X.
A dnes, když Luna v zenitu Se dumně nad jezerem houpá, A ve dřímotném zásvitu Ty sivé vlnky volně koupá: Tam na výhledu dívka snivá V dumání sladkém rozejímá. Hned v před se chýlí, zpět se skrývá, Jak lilije, když v noci dřímá, Anť zefýr sladce ji ovívá. Pak přes mříž dolů nachýlena Zdá slúchati se vlnek šumu, A kroutíc hlávkou neztišena Zabloudí opět v hlubou dumu. 34 A přec zas v modrou dálku hledí A každou vlnku živě sledí, Již vlažný vánek nese z dáli. Nadármo zraky touhou plály, Co srdce žádá, nejde vstříc!... Najednou vlny zašplouchaly. Jakási labuť víc a víc K palácu rozletem se blíží. A vody mocněji se dují A modrý tok svůj rozdělují, Lkajíce pod tou sladkou tíží. Ta labuť roste vůčihledě. Ty její křídla plachty jsou, Jež tiché noci vánky dmou, S nimižto vlna hovor vede. Konečně labuť sněhobílá V letnou se loďku proměnila, V níž junák jarý veslem hýbá A v rytmu měkkém se kolíbá, Až u břehu se zastaví. Pozorně vůkol sebe zírá, A v houšť svůj kročej prchavý, Jehožto zvěna v písku zmírá, Juž ku palácu zaměřuje. Kolem se jasmín rozprostírá A vonným květem balsamuje Tichounký, vlažný noční vzduch. Tak klidno jest, že ptáka ruch Šelestem hovor listův zrývá, Jenž tajnou hudbou ve sluch splývá Jak duchův píseň kouzedlná, Divoucích tonův hojně plná. 35 XI. XI.
Juž u zdi smělý junák stojí, A vzhůru zrak svůj napíná, A vzhůru stírá náruč svoji, Kde milostná dlí dívčina. Neb z loďky letné ještě z dáli Juž zraky jeho po ní plály, Anať mu šátkem kývala A čile k spěchu zývala. Tu junák šeptmo zapíská. A děva s svého hlediska Pomizla jako hvězdy svit, Když s nebes báně její třpyt V táhnoucím ohni k zemi letí. Než zvuk, jenž jak zpěv kosův zněl, Když touží skrytý v husté sněti, Ve mživé dáli zvolna zmřel: Tu dívka v nejmilejší vnadě Na střechy květné balustradě V milostném žertu vzejde náhle. Jsou slavíka to zpěvy táhlé, Když milencové hovoří? Či růže vzdechy vyslovené, Když jara v náruči plamenné V zardění lásky zahoří?... Evelina. Jsi ty to, drahý kochánku? Edvard. Jsem, slasti má. Evl. Kdež milánku, Tak dlouho bavíš v noční chvíli? Edv. Mou odpověď jen tehdy zvíš, Až stokrát dotaz sladkomilý V souzvuku hravém opětíš. 36 Ó ptej se opět, milená, A přidej příjmí, jímž mne zovou Tvá medná ústka znořená Ve půvab září purpurovou. Ó ptej se ještě! Evl. Kde jsi dlel, Že’s na kochanku zapomněl? Ta v touhách dumných čekala, A že nepřijdeš, plakala. Edv. Ó kéž jsem řeči slavíkově V outlém se mládí naučil, Bych ve zpěvu, nikoli v slově Tvým písním sladkým odvětil! Evl. Ó mluv jen, mluv, tvůj milý hlas Je sladší láskopěvce písně, Když roztoužený v jarní čas Svým vzdechem bolné vzliká tísně! Edv. Jak mluviť mám, když labuti Milostný zvuk z tvých retův hraje, Vznáší-li bílou perutí Se v skonu v nebes modré kraje? Nuž jenom ty svým šveholem V mé srdce sladce roztoužené Vylívej zvuky láskou zvěnné! Neb ty celým tím vůkolem Panuješ tichá královna. K tobě se sotva blížím směle, Bych viděl zdáli vaby stkvělé A tvoje kouzla milovná. Ó zjev se všecka v kráse své, Jež k úctě mne jen hlubé zve; Ó zjev se, nebes výdechu, 37 A schyl v mé srdce útěchu, Jež tebou stůně, v slasti žije, Jen v tobě dýše, tebou čije, Jak sluncem tlící bylina, Již pěstí rosná dolina. Evl. Můj milku! jaký sladký klam Tvou milou duši zahaluje? Vždyť já svůj život z tebe mám, Jenž jinde vříti nemiluje. Ty’s mojím sluncem, Lunou já; Ty hřeješ ohněm ňadra má, A já jen odblesk toho jsem, Co plane, září v srdci tvém. Ty’s moje zora výchozí, A já jen hvězdou předchozí, Jež příchod její ohlašuji. Když však juž ona vzejde v den, Tu ráda vzdám se v sladký plen, A v její lesk se potopuji Co hvězda věštná její moc, A na sladkou jen čekám noc, Bych vypůjčeným leskem plála, Bych ti jej za dne nazpět dala... Edv. Tak vroucně tebe poslouchaje, Když milá řeč tvá v sluch mi hraje, Na časův běh a jejich změnu, Na všecko kolem zapomenu. Evl. Tak draha jsem ti, kochánku? – A proč jsem v noci v truchlém stínu Smím tebe vídať, milánku, Po němž dny celé v touhách hynu? Proč sladké toto tajemství 38 Mám v hlubých ňadrách skrývati? Proč nemá nikdo poznati, Ký obraz sladký v srdci tkví? Edv. To povím jindy – v zapomnění Tu myšlénku juž ponoři! Což nejdražší má ti láska není, Víc rovně ke mně nehoří? Evl. Tou láskou mé je srdce blaho; A dražší nad vše, co mi draho, Milý kochánku, ty jsi mi! Však proč jen s stíny nočními Můj milý vezdy obcuje, Když Luna v obzor vypluje? Proč k hodům slavným nezavítá, Když otec hostím rozkoš skýtá, A v radovánkách stkvělé síně Při zlatém hluší v proudu víně?... Vždyť skoro dosuď nespočala Jsem v milostném tvém objetí, A tvé hubinky nepoznala Slad slastný v delší záněti. Jen tady milým oukradkem, Ač v objímání přesladkém, Když Luna tichá s náma nyje, Z tvých můj ret rozkoš vřelou pije. Pak, když uprchne sladká noc, Po tobě plane touhy moc; A s ruky, již jsi tiskal vroucně A líbal rtoma horoucíma, Žebravý ret můj palný snímá Ty polibky ach! přežádoucně; Ač dávno časem uchladly 39 Jak růže, když juž posvadly. Ó rci, můj milý... Edv. Nuže, povím, Proč jsem se střežil před dnem svitným; Proč se stínem jen tajněskrytým A s horami a temným křovím, Jak divý pták jsem obcoval. Však co ten ruch?... Evl. Toť větru let, To slavík vzduchem vesloval; To zašelestil růže květ. Ó nedbej toho, milku, již... Edv. Poslechni tedy; však svůj sluch Mé lásky zrádcem nehaniž! Neb pro ni odvyk’ můj se duch Na prchlou mysliť minulosť. Však kdyby slova necitnost’ Tvou outlou duši ranit’ měla: Tu kaž již zrakům, aby vřelá Se slza v vzniku umařila, By moje slza netrýznila... Evl. Té divé řeči nechápám; Rač ustaň lkáti bolesť svou! Neb tisícím ach! utrapám Ve zkázu vrháš duši mou. Edv. Zbroj silou pevnou outlý bok! Věz, že mně hrozí nebezpečí, Kde noha zastaví svůj krok. Jak mnohá skrytá rána svědčí: Řemeslo mé jest krutý boj, Hluk války – co zpěv vítavý – Jedině duši otaví; 40 A srdci mému bitvy znoj Je líkem proti bolům zlým, Jimiž nadarmo v ňadrách tlím. Tvůj otec... ó že otcem tvojím Musím jej v úctě nazývať... Evl. Tvé řeči trpkosť příkrý chvat Tím výrazem mne děsí svojím... Proč ret tvůj zmlk’? Edv. To hodování A číší břinkot ozvěnný, Jejž jarní vítr sem dohání, To mate řeč mou... plamenný Bol metá v srdce zoufající... Však slyš! zvuk rohu v dáli znící Zas nových hostí příchod věstí... Mne s tebou nikdo nesmí zříti A kdyby uzřel na neštěstí: Tu navždy bych se rozloučiti Juž s tebou musil! S Bohem budiž! Evl. Tím slovem ústrach ve mně budíš! Ó nikoliv tak snadný jest Tvůj odchod srdci ztrápenému; Ty zůstavíš mne bolu zlému, Jejž sotva mohu sama nésť, A nedbáš ani strachu mého O život milce jediného! Edv. Bůh chraň tě, Evelino má! Juž utiš bouři bolu svého! Až s unylýma zrakoma Zas Luna sladká z šedivého Za noci vzejde pohoří: Pak čkej mne – dnes juž musím jíti... 41 Evl. Tvá ústa s Bohem! hovoří, A jen má ruka pocel cítí. Kde můj je půvab, kde můj vděk, Jenž kdys tě poutal k prodlévání? Jak chudobna jsem v milování, Že nedáš ani hubinek! Můj ret se darmo k tobě sklání, Juž v nelitostném vzdalování Závistný prostor dělí nás! Edv. Toť, milá, jen na krátký čas. Juž s Bohem buď!" Nadarmo ruka Jej víže sladce ještě chvíli, Anť srdce bolem skoro puká. Nadarmo divotužně chýlí Se k němu v celé půvabnosti; Darmo vší luznou čarovností Tak milostná a přespanilá Jej zadržeť se osnažila, By sladké muky skonejšila Tou jeho milou přítomností A na prsou mu sladce znyla: Juž kryje jej přetichá houšť... A před ní v prázdné vzdálenosti Se rozprostírá divá poušť, V níž jenom dumný poklid hostí. I spěje vzhůru na výhled, By uzřela jej naposled: Však i ta těcha zmařená. Neb tma nad vodou prostřená Jej skryla v závoj závistivý, Anť Luna zašla za mrak sivý, 42 Jenž vystoupal tam nad horami. Tu dumný zrak jí pod slzami Kynul ach! tokem žalostným. Bylyť to slzy první lásky, Jež těsní – blaží mokem svým! Kdož-koli dal by té otázky, Zda v ráz tkví v srdci slasť a žal: Tenť otázkou hned odvěť dal... XII. XII.
A na jezeru voda šumá Žalostnou píseň, divomilou... A děva ještě v touhách dumá Se noříc v přešlost přespanilou. Najednou lomoz, divý křik Ji ze snův luzných vyděsí. Toť není odvěť na plesy, Jež zmlkly v síních v okamžik. V zvědavě nachýlený sluch Volání bije divý vzruch: „Toť zrádce – zvědač – skolte jej! Sem meče... sem zbraň nabitou!..." Tu řeč tak hrůzně přerytou Opáčí ohlas divočej. Strach nevýslovný, ouzkosť, zděs A předtucha trmácí děvu, Když křik ten divý k ní se vznes’ Jen zvyklé lásky šeptu, zpěvu. „Kdo zrádce ten!“ tak se ptá sebe; „Kdo skolen býť má krutou zbraní?“ A nevědouc pro koho, nebe Za svaté prosí slitování. 43 „Snad, žeby Edvard?... Nedej Bůh!... Však před chvílí on pravil sám, Že osudu všem propad’ hrám, Že nebezpečí jeho druh, Kam prchavé své kroky schýlí, Jsa žitím jist jen v noční chvíli. „Kdož jest on?on?“... Ba toť sama neví... „Snad nejbližší mi doba zjeví, Ach! osud jeho neblahý!" Kéž onen muž jí předrahý, V němž jedno její život vřel, Unikl zlobě nepřátel. Vždyť všichni jí též jimi jsou, Kdož v oukladu snad páži svou K záhubě jeho zbrojili. „Či přec snad pravdu mluvili, Že zrádce, prchlý zvědač jest?" Tu myšlénku nemohla snésť. „Vždyť on tak mužný, dobrý byl; A dnes mi sám i přislíbil, Že vyjeví, proč na světě Mladosti v prvním rozkvětě Tak sám a v nebezpečí stál.... A nešťastným se býti zdál. Či lež by jen tvář jeho byla, V níž souvěrnosť se zrcadlila? On přišel, by se láskou mstil A zlomiv srdce odkvapil?" Tak divých pochyb v litém boji Duch děvy těká v nepokoji, A omlouvá vše v lichocení, Co proti němu v srdci vzniká, 44 Jež samo v sobě v vzdor se spiká, A sebe trýzní v domýšlení, Až vzpor ten zas se v lásku změní. XIII. XIII.
Zatím křik umlk’ – v sladký sen Klidné se ticho ponořilo, Tak přervané na krátko jen, By klidněj v dol se rozložilo. Sluch děva na zvěd na vše strany V ouzkosti chýlí nevýslovné, Uprch’-li pronásledovaný, Či kles’-li zbraně neslitovné Krvavým pádem v smrti klín. Však ticho všude... jenom stín Tajemné noci vojevodí. A zvědavě když zraky vodí Pak přes jezera modrou pláň: Tu na okamžik světla svit Obzoru vzejde na blankyt A prchá jakby větrem hnán. Toť od Edvarda znamení, Jímž sobě milci rozuměli, Když po krátkém jen spojení Na delší čas se rozjít’ měli. On tedy bezpečen a živ!!... Jezera proudy přeplaviv Přec na ni vzpomněl v zmatku divém! Však ono světlo v plání mřivém To dlouhé, smutné rozloučení Jí věstilo dnes v matném stkvění. Dnes též veď loďku letnou jinam; 45 A tajnou stezkou ku skalinám Zamířil svojich krokův spěch Ukrytý divých keřův klenem. Neb jindy pojal druhý břeh Jej vysokých tam bukův kmenem. On tedy oním zrádcem byl, Jenž sotva se před smrtí skryl? To děva trnouc myslila... A přec jí zůstal milým stejně, Ač v divé bouři beznadějně Přec vroucně zaň se modlila. A v slzách dlouho v dálku zřela, Anť půlnoc dávno vypršela; A teprv chladný ranní vánek Přikouzlil v oči milý spánek. XIV. XIV.
A byl to Edvard, jenžto zbrani Unikl dravých nepřátel? Což ještě v tomto kraji dlel, Anť dávno juž se v rozžehnání S paláců svého příkrovem Rozloučil a s svým domovem? Snad dávno vzdálen vlasti své Svůj osud bídný opěvoval, A ve vzpomínce truchlivé Na křídlech touhy domů ploval! Ba těžko loučil se s tou zemí, Kde první bavil sladký věk, Kde rodiště drahého lemy Tisící krásil mládí vděk. Však nejen domov, kraj ten milý 46 Krok zadržely spěchu čilý, Bylať i bytosť dražená A nevýslovně milená Tak srdce jeho ovládla: Že zášť ta se vším v hněvu znojem Ztrmácená nemocným bojem Juž sama láskou uchladla. Onť dceru toho miloval, Jenž v jeho domě hodoval, A s divých druhův hlučným davem Ty drahé, svaté prznil síně, Kde jindy otec v plesu smavém Při zlatopěnném zářil víně; Jenž zradnou smrtí hrozil jemu, Juž všeho štěstí zbavenému... A proč ta zášť Alfonze vznímá, Že Edvardovi smrtí hřímá? To jeho otec pohanil Prý jej kdys v divosečném boji, Když slavný vítěz podmanil Jej i s četnými jeho voji. Neb, když se jednou potkali Na krvostrašném bojovisku: Tu jako vichr, v divém trysku, Jak výheň, když se rozpálí, Na sebe hnali v ohni divém. A nepřátelé coufali: Tu Alfons v hněvu neskrotlivém V zbraň pádil v litém vzteku slepý, A darmo krev svou v pusté stepy Vylíval za věc nedovážnou. Nadarmo všudy rukou stražnou 47 V boj vodí svoje bojovníky: Nadarmo „k předu !" hluší křiky: Nepřátel chrabré jindy šiky Se v plný útěk rozlijí: Jak vln proud divě rozbijí Se v náhlém valu ouskalí, Když búry klín se rozvalí. A starý hrabě slávu jeho Tím vítězstvím prý pokalil. Tu Alfons vztek svůj zahalil V skryt srdce svého raněného; A mrzkou zášť v svůj utrob vryl, (V níž jedno rozkochaný žil) Co símě pomsty týrající, By dozrála v plod otrávící, A vítěze, či syna jeho, Jenž hraběti po boku stál A slavně v bitvě bojoval, Zničila dechem jedu zlého. XV. XV.
A změna časův válečných Statného starce svrhla v hrob – Alfonze vzpupný, krutý pych Edvarda zbavil rodu zdob A vlasti, domova, i všeho, Co kdysi milo srdci jeho. A když se se vším loučil kolem, Tu div nepuklo srdce bolem; A výheň zášti neskrotlivé Rozžehla duši v síle divé, Že žhavou mstu též přísahal 48 Tomu, jenž všecko jemu vzal! Tu uzřel své milenky zjev: Zapomněl na zlý v srdci hněv, Na nebezpečí hrozící A vzdal se lásce šálící. Od doby té pak zavítal, By zlevy svému žáru dal, Začasto v noci lunosvitné K milostným smlouvám přes blankytné A tichomluvné přes jezero. Sotva se dočkal, kdy zas šero Pohrouží v noc kraj dřímotný. Pak blouznil s děvou samotný, Zapomněv na vše kolem sebe Jen v ní svůj vzýval ráj i nebe. A outlou něhou pěstěné Té lásky předmět milý, drahý: Ten cíl vášnivé jeho snahy, Jen v touze vzporem zvýšené Tak rozněcoval v srdce skrytu Celý ten svět planoucích citů, Že rozžeh’ všeho žití jeho Úchvatným palem traveného Juž rozohněné zápoly. A v srdci žárném co koli Jen cítil v blahém vzpomínání: Toť byla ona v zjevu svojím, V tom milém, sladkém rozkochání, Jímž plála k němu ohněm dvojím Té lásky mladistvěhoroucímladistvě horoucí. A všecek žal, jenž v divě žhoucí Bolesti srdce jeho týral, 49 Tou žárnou jeho láskou zmíral, Když z úst milenky šepot zněl, V němž sladké touhy přízvuk chvěl. Tak Edvard v srdci svém se změnil – A život svůj juž propadlý Jen k vůli lásce drahocenil; Jí počal dávno uchřadlý Zas pučeť novou krásou jemu. Ó žel ach! že chtěl osud krutý, By k srdci děvy přivinutý Se schýlil náhle k pádu zlému!... XVI. XVI.
A brzy vzešla družná věsť, Syn hraběte že v blízku jest, Jenž kdysi vlád’ co mocný pán Tím krajem od všech milován. I to se, avšak stranou, praví, Že hrabě Alfons srozuměn S ním na odiv svou krutosť jen A ku svých zrádné zhoubě staví. Neb s Edvardem prý v tajnu dlívá, O vyrovnání s ním mluvívá, Rád vídá jeho návštěvy Své odvrácený povinnosti. Když však se větru prchlivostí Ta věsť hraběti objeví: Tu hrůzou plní jeho zjev. Neb skrývaný ten strašný hněv Se v výbuch vznítí v hrudi jeho. A kdo jej uzřel zdrážděného, Jak háral pomsty mocí divou, 50 By poskvrnu tu hanobivou S pověsti a s cti svojí smyl: Ten k němu zas se naklonil, A důvěru svou porušenou Zas k němu skládal napravenou. Ba váhy staré tou řečí Zas hrabě Alfons juž nabývá: Že ten se nejvíc zavděčí, Kdož Edvarda, ať mrtva, živa, Ve poutech k němu přivlečí. Neb buď se mlád, či pokročilý Snad v spěšných letech žití svého, Když rozkazu jen vyřknutého Svým činem bude věrně čilý: Ten může slaviť svatbu svou Juž s dcerkou jeho mladistvou, Nad jejíž krásu v celém kraji Luznější květ nepučí v máji. XVII. XVII.
Věsť o slibu tom dostala Se k sluchu děvy zděsem mroucí, A každým zvukem ztýrala Ach! její srdce trýzní žhoucí. A k tomu služka prostořečně Juž o sňatku hned mluvila, Jejž slaviť bude spanilá Nevěsta krásy milovděčné. K neblahu svému Evelina Se dozví též skrz onu věsť, Že stihanec ten Edvard jest; Skrytý si život připomíná, 51 Jejž vodil dosuď v slujích hor, A pochyb posledních mdlý vzpor Se kloní v srdci k jistotě. A v chvatném jeho tlukotě Nová jí ouzkosť bouří sen, Že překvapí ji růžný den, Aniž by, jak květ sladký vánek, Ji oblažil těšící spánek. Juž kolikráte Luna bílá Za modré hory ustoupila, A Edvard víc se nevracel. Ach! cit jí v srdci krvácel, Když na to sobě vzpomněla, Že palác tento – jeho byt; Že spády skal jsa za dne skryt, Jen když noc tmy své rozstřela, Co cizinec pod vlastní střechu Se krásti musí v stražném spěchu. Tu na jasném pak bělu čela Ve chmůrách bolesť litá tkvěla; A v srdce teskno nevýslovné Svou tíží zlou se rozložilo Uhasnouc úsvit čáky skrovné, V níž dříve srdce jedno žilo, Že štěstí nemůž’ kvěsti jemu Tak strastně, bídně nešťastnému!... Tak po dni loudá den se dlouhý, Nadarmo v trýzních planou touhy. A v těsně trapném čekání A v strachu, a přec v doufání Juž mnohý večer děva tráví, Že ždané světlo v zásvitu 52 Ze dřívějšího úkrytu Ji o příchodu milce zpraví. Ten milený a drahý svit, Předchůdce slastných okamžikův, Se zdál zapomníť starých zvykův A nevzešel víc na blankyt....blankyt... XVIII. XVIII.
Noc temná bez hvězd prosvítání Na smutný dol se náhle sklání. Tam za horami sivé mraky Se objevují – bouře znaky. Je mrtvé ticho... ptákův zpěv I umlk’ v bouře předtušení. Celý ten rozkošný kraj mění Svou leposť milou v divý zjev. A v pozdní večer Evelina, Když bouř se vzdýmá vodami, Na milce zas se rozpomíná Sladkými nyjíc touhami. Tu rozmysl ji pojme dumný, Že sama dá mu znamení, Že čeká naň v roztoužení, Ač bouří krajem vítr šumný. Teď bezpečen by v rychlém spěchu K ní mohl plaviť přes jezero, Anť dolem leží temné šero A stráž si hledá krytnou střechu. A než okamžik uplyne, Juž – znamení to zákynné – Zableskne zásvit s belvederu. Vzdor bouři v dál se po jezeru 53 Rozkmitne v žárném vzplanutí, By znikl v náhlém shasnutí. A z temné dálky táhlý vzkřik Se mísí ve vln dunění. A sotva mizne okamžik: Tu v plápolavém záření Juž světlo chvatné větrem divým Na druhém břehu zaplane, Odpověď milou svitem mživým Dadouc milence kochané. A jako spěje v bouři lité, Ve vášni málo ostražité Přes Helly proudy milek drahý Ach! láskou divou přeneblahý, Když v zásvitu věž zářivá Jej k milosti hrám vyzývá: 11) Tak Edvard dlouho vzdálený Pospíchá loďkou lehkou k břehu, Skuď svit mu kynul milený Osvědčující lásky něhu. Na stupněch vlnou opěněných, V té noční bouři opuštěných, Kde ani stráž víc nebaví: Svou letnou loďku zastaví. A smělým skokem k drahému Dostoupí místu tajnému, Kde čeká v sladkých touhách milá. Ta příchod jeho netušila: Neb v okamžik, když vichr stanul, Tou písní z srdce bol jí vanul: Vlní se jezero v bouření divém, Luna i uhasla ve mraku sivém: 54 V dáli dlí můj milek ach! v žalu svém! Zavítej v náruč, ty miloušku drahý, Ke mně jen na krátký okamžik blahý Utišit bouři tu ve srdci mém! Za tebou plavila bych vlnou pěnnou, S touhou jen po tobě rozplameněnou, V náruči líbala sladký tvůj ret. Bez tebe žiju jak umrlá v hrobě, Bez tebe tichou jen smrť přeju sobě, S tebou mi rájem ten daleký svět. Neste mu, větry, mou žalostnou píseň, Zjevte mu lásku mou, zjevte mou tíseň: Že po něm toužím a linu svůj vzdech! Pojď juž! ó pojdi, sic umru tím žalem, Sic ztrávená zahynu neskrotným palem: Urychli ten svůj ach! zdlouhavý spěch! Tak hluboko se zadumala Ta děva tužná ve svůj žal, Že milý švehol nevnímala, Jímž sladký ret k ní mile lkal. Když probudil ji lásky zvuk Z těch zadumání slastných muk: Očím se věřiť vzpýrala, Že ve tvář milce zírala. A sotva že vzkřik pohnutí Ve slastném stiskla leknutí, By tajemství to nezradila Ta její radosť zdivočilá. Hned nutkala se k pokoji – A v divotužném opoji Juž k tomu šeptmo šveholila, Po němž před chvílí sladce nyla, 55 Zapomníc srdce na boly A jejich kruté zápoly. Tu v jeho zrak své noří zraky Chtíc vlíti celou duši svou Tím hledem v jeho touživou. A slastné tísně slzné znaky, Ty průvodkyně touhy sladké A sestry něhy blouznivé: Ty Edvard v vznícenosti vrátké, V nedočkavosti ohnivé Svým plným okem chtivě ssál. Přesladká slova šepotal, V nichž vše, co cítil, praveno, Anť dřív juž zrakem zjeveno, Co ústům říci nelze bylo. Tak srdce sotva vybouřilo Ztonulé slasťmi shledání: Juž mřelo v sladkém zondání. V rozprávkách nyvých míjel čas: Každému citu lásky hlas Propůjčil přízvuk tako milý, Že vespol sobě slúchali, I když juž mluviť přestali. I bouře hluk svůj zdivočilý Juž v lásky hudbu změnila: Jim skutečnosť ta nemilá A v nivec splynul celý svět; Vždyť vším jen byli sobě sami. A když ustoupil onen vznět Poklidu s jeho rozvahami, A slasť, záchvatu sladký plod, Teď v trpký přešla pelyněk: 56 Milostný mizeť počal vděk, Jenž záři vrhá na život Tak přelibou, tak duhosvitnou, A milohravou, luznotřpytnou, Že kdo se shloubí v její čar, Juž věčně želí trpké změny, Když vidí, vzbuzen z roznícení, Že záchvatu juž schladl žár!... XIX. XIX.
„Ty víš teď, kdo tvůj milý jest, A ký jej čeká osud zlý: Že proti němu vražda, lesť A hněv ni časem uchladlý, A vše se strojí nebezpečí. I ta má láska zřejmě svědčí Teď proti mně, a bídníka, Jenž svému trestu podniká, Ve zhouby vrhá strašný plen. Ó že jsem kdy tvou tvář tak milou Svým zvědným okem uřeluzřel jen! Že tebe ach! tak přespanilou, Jak mladistvý tě vídal sen! Proč tenkrát, když se’s přemilostně Tím paní kruhem nesla stkvělým, Jen krásnější tím bolem vřelým, S nímž drahou matku svou litostně Jsi sprovázela k temnu hrobu: Proč směle vstoupil jsem v tu dobu Juž v obor tvého dýchání? Proč oči v sladkém potkání Pravily víc, než tehdy měly, Když pohloubeny v sobě tkvěly? 57 Tě kochať s všemi tvými vděky, Byloť tě ztratiť na vše věky. Čím teď mi bude všecek svět? Kde nejsi ty: tam vadne květ, Tam slunce zajde v noční mrak, Mění se Luna na přízrak; Tam celý svět je převrácený, Jenž dvojí krásou omájený Se promění juž v stkvělé nebe, Když vidím jen v něm tebe – tebe! Evelina. Ó nežalostni, milku můj! A k slovům mým sluch nachyl svůj! Snad otec můj tu lásku vroucí Těch našich srdcí nerozdělí; Snad nedá, řevnými bych žely Otrula život svůj květoucí! Edvard. A přec tvou rukou toho zdaři, Kdo oukladem můj život zmaří. Při sám Bůh! než bych takou smrtí Měl opustiť hanebně svět: Tu spíš mne skála spádem zdrtí, Již za vodou tam vidíš pněť. Můj los mne táhne v divé seče, Tam hodlám padnouť ostřím meče, A odpočívať v slavném lůži, Jak slušno statečnému muži. Dnes juž tě vidím naposled!... Evl. Ah! co tvůj mluví hrozný ret?!... Já bez tebe žíť nemohu. Edv. Tož cítím k svému neblahu. Tvá outlá duše příliš měkká Se rozloučení na vždy leká. 58 Přec, než se zjitřní den v noc skloní, Můj krok juž musí přes hory Mne nésti v jiné obzory. Evl. Tvá řeč mně strašná hrana zvoní. Ach! nekocháš mne vroucně víc; Neb přelhostejně mluvíš ke mně, Zapomněv zcela řeči jemné, Jíž’s hovořil, když večer vstříc Jsem tobě vyšla na balkon; Když jsem tvé jméno zavolala A sladkým kochánkem tě zvala A vroucí touhy lila ston. Jen po tobě se volně chvěla Má duše láskou vzplamenělá; Já nepoznala bolu, žalu V tom sladce trávícím mne palu, Až ona věsť mi přišla k sluchu A vše sny krásné zvrátila, A v divém, srdce rvoucím ruchu Můj sladký mír ach! zrušila. To vše bych ráda nesla v znoji, Kdybych jen klesnouc v náruč tvoji Na těch tvých prsou odpočinek Nalezla v vřelém objímání. Ach! těšiť mne jen sladké vání Má v bolu mém mdlých upomínek!... Neb nyní tebou opuštěná, Tož sama jsem si odcizena, Anť s sebou vzejmeš srdce moje Nezavdav za ně srdce svoje. Ó kdo tu bolesť vysloví, Již odchod tvůj mi způsobuje, 59 Již každý kvítek obnoví, Anť na tebe mne pamatuje!... Edv. Ba krutý osud vládne námi V krutější ještě nezměnnosti! Jaký jen průchod z zmateností Mám voliť zlými odvahami? Mám zůstať, by’s snad otce svého Co vraha ctila, zvražděného Milence svého v zoufalosti? Či prchnouť mám a přežalosti Zde tebe samu zůstaviť, A sám i všeho zproštěn žíť, Jež kdysi mojím žitím bylo? Svůj někdy palác, statky své, Ba vše, co mimo to mně zbylo, Vše vzdal bych pomstě vášnivé, Jíž vře tvůj otec proti nám: Jen tebe ať si odchovám; Ač naděj luzná zhasíná, Jak v mraku hvězda zákynná. Rozloučiť musím... Evl. Nemluv dál, Sic rozšílí mne ten tvůj žal! Což necítíš mou bolesť sám, Anť vše tvé útrapy já znám? Za svou bych lásku život dala, Bych tě jen věčně milovala, A ty opustiť chceš mne chladně, Bych zhynula, jak kvítek svadne? Edv. Mám ještě nad svou lásku vzňatou Povinnosť nezměnnou a svatou. Můj život vlasti náleží, 60 A vlasti vzdám jej na oltář, Kde mocně lavřín přesvěží A slávy kyne svitná zář. Jej zachovať je ctností mou. Či mohla by’s tak ohnivou A vroucí láskou milovati, Kdyby tvůj rytíř svoji česť Méň vážil, než povinen jest, Se neostýchav v hru ji dáti? Zde nelze dlíť... tam král můj volá, Tam čin a slavné nebezpečí, Tam hluk nepřátel v divé seči, Když boj se horký rozplápolá; Zde potupa a láska, trýzeň, Zde otce zášť a dcery přízeň, Zde rozkoš v lásce ohnivé A v tajnu štěstí řevnivé; Oh! kde tu voliť dříve mám? – Prchnouť je krutosť... zůstať hana, Neb vlasť mne volá uondaná, Bych pospěl v slávy padlý chrám. Zůstať je smrť... a prchnouť vražda; Buď padnu já, buď ona shyne!... Tak vyprostění možnosť každá Svým vlastním uslabením mine. Jaká mi cesta k štěstí kyne, Když zjevíc se, juž v nivec splyne? Evl. Vímť já tu cestu, milku drahý, V níž spočívá náš život blahý; Ty opustiť chceš tuto vlasť, Nuž já ji s tebou opustím. Edv. A otec tvůj?... 61 Evl. Ten tobě strasť, Ba samu smrť tím slibem svým, I mně ji chystá smrtí tvou A svojí pomstou vášnivou! Já s tebou prchnu; s tebou žíti Nemůž’ mi nebe zabrániti, Neb ty’s jedině žití moje, V něž skládám všecko štěstí svoje! Edv. Jak takou lásku odměním? Tím nebe celé kouzlíš slovem V mé srdce sladkým šílením Utisněné juž v palu novém. Ó kéž tě mohu v ramenou Skrz celý svět tam k nebi nésti, Kde láska mocí plamennou Vzájemnosť milosladkou pěstí; Kde není vzporu, není hněvu, Kde lásky povzdech zmírá v zpěvu, A každý cit jen blaženství Svým hnutím jeví šlechetnějším, A v návalu přec nejmocnějším Nezkalí svého pannenství. Ba teď jsi lásku osvědčila, Jak v nejsmělejším vzletu ani Mé duše naděj bystročilá V svém neosmělila se přání. Nuž prchnem’ spolu: světu skryti Ve vroucí lásce budem žíti, A zem na nebe proměníme, Vší bolné strasti těžké břímě Za sebou rádi zůstavíme!“... Tak háral Edvard... s milkou svojí 62 Na útěk v úmluvě vše strojí: A ač čas prchal, dlouho milá Jich slova ještě v šeptu nyla! XX. XX.
Samotna v komnatě své dlela Ve sladkých dumách zhloubena, A sama děva nevěděla Jak naprosto je změněna. Vše, jež v snách zří, je drahý milý; Myšlénka každá v život čilý Ze hloubi duše vzkříšená, Juž v slastnou touhu svoje vání Lahodnomile měnila, A v sladkozdílném vzpomínání S jeho se duší snoubila. Tu zaplál slunce východ právě A v duhový déšť milohravě Svou clonu rozlil svitnoranní, A milých růží rozkvětání V tvář bledou děvy nasypal, Že odblesk její zorou plál. Kdo by v tom sladkém okamžení Byl nazřel v krásnou onu tvář, A viděl svaté zanícení Kouzlící v líce žasnou zář; Kdo jejich tahy prochvívané Milostnou touhou v nyvém hrání; Kdo uzřel oko rozkochané Ve hvězdném ráje usmívání, Jímž slasť se v srdci rozklene: Kdo v tváři, v oku rozlitou 63 Juž celou duši neskrytou V prostotě luzně milené: Jak by se tu nezachvěl celý Vší rozkoší blahostných citů, Jež jihnou v srdce chladném skrytu A v záchvat přejdou vzplamenělý!?... Ten vidí z nitra tajemného Vyniklou půli srdce svého, Tu měkčí, mile jemnější, A děvy nejmilostnější Zas v bytosť sladce přenešenou, V níž nalézá ji opět z nova, Ač sobě jemně odcizenou. Tu sám překvapen z sebe stojí, Že tolik něhy v duši chová, Že žije v nejoutlejším spoji S milostným údělem své děvy. Tak Evelina v tváři svojí Milence bytosť celou jeví, A v nevinnosti sladké neví, Že jeho život ve svém kojí!... XXI. XXI.
Samotna děva v kobě stkvostné V snách rozkošných se kochala, A dlouho ještě dumala V té vznícenosti přeblahostné. Ten její stkvěl se krásný byt Jak fantasie milý zámek, Jejž láska mění v slastí chrámek. Ze zlaté lampy slabý svit V to světlo denní vylívaný 64 A nyvomřivě kolíbaný V její ach! rozkochanou tvář Svou bledošerou line zář. Ta zefýru hry nedbá milé, Jenž vrývá se v vlas rozpustile A zakochav se dívčiny V ty kadeřavé tkaniny, Tak jemno-měkké jak hedbáví, Vždy novým k nim se dechem vine A odchvátiv v nich opět baví, By počal z nova ty hry kynné. U okna zadumaná sedí, Skrz mříže břečťanové hledí Na vod šumících hladinu A dále v mživou krajinu, Nad níž se bílé páry dmou A lemují báň blankytnou. V tom oku jejím dumně-snivém, Tak smělém a tak sladkonyvém, V němž vdechnuta je milosť hvězd, Co svatších slastí tajná věsť; V němž lásky úpal v outlosti Hned splývá s duše cudností: V tom oka zření temnosvitně Jeví se stopy tužeb mroucích, Jež plují v snách milokvětoucích, Jak barvy hrají v duze třpytné. Ta rozkošná tvář v bělu vzkvítá Jak bílá růže za rána, V níž zory zář na polo skryta, Na polo v nachu koupana, Svou tajnou něhu v plameni 65 Mizícím proudem temení. A polomřivé usmání I přes tvář milou přeletá; Tu mine, tam zas vykvětá V milostně sladkém střídání. A ňadra svíží v utajených A přec tak milo objevených Se kouzlech v jemném kolíbání, Jak lilje v zefýrovu vání Lehounce, luzně, sladce dmou; A sotva hlubou něhou svou Ve mroucím hybu dýchají. Tak sotva zjeví podtají, Co pod pahorky sněžnými Horoucím žárem v srdci žije, Jež touhami se řevnými Prozrazuje a mile kryje. A když rukama přeoutlýma V bělu a nachu vzkvítavýma Těch sladkých ňader tiší ruch Je na kříž kladouc na ten sníh: To jakby dvou se jarních duh Nad sněžným dolem rozlil smích, Když ztichl přechvat bouří zlých. Tak milostný je děvy zjev, Jak první lásky slastný směv, Když celý svět blahostné snění V ráj dosuď netušený mění!... XXII. XXII.
Hluboké touhy kouzlo dchnuté Z jejího srdce vyplynuté 66 Bytostí její celou vane; A hostíc ve sladký se vzhled Milostný zůstavuje sled, Když v unylosti měkké plane Ve tváři, v oku, v celém těle Tak milosladce zadumněle, Že touha zdá se v rozkochané Bytosti její vtělena A v úděl duše změněna. A když tak blouzní, ukochaná Sny těmi slastí budoucích: Tu náplň citův netřímaná Se prýští v slzách kanoucích. Neb vzpomíná dob předešlých všech, Kde záští hořel její dech, Jíž hrdá ňadra planula Proti rodákům Edvardovým. Však ta zášť nyní minula... Ta nahražena citem novým, Vroucnějším, sladším, plným žáru, Jenž srdce milou mocí tráví, A každý jiný cit v něm dáví A netratí, ba roste v háru. Již dřív jí byli nepřátelé, Ty miluje teď ona vřele, Že druhové jsou milencovi. Kéž sladce šveholnými slovy By všecek divoprudký hněv Z otcových ňader vypudila: Jak ráda prolivši svou krev By v jeho srdci vybudila Jemnějších citův družné chvění 67 A přiměla jej ku smíření! Přemarna byla její snaha; Neb hrabě v divém podezření Vidí jak smýšlení své mění, Jak v ráz teď za cizího vraha Dceř jeho přimlouvá se v pláči A nevědouc tak více značí Než jasněji se říci zdráhá. A když jí ondy oznámil Tu pevnou vůli srdce svého, Že, kdo jme drze vetřelého Jsa rozkazu povolně čil, Juž tomu ruka odměnou Její jest slavně přirčenou: Tu div že život v smrtném dchnutí Nevypustila omdlená, Ač svolila tak zmatená, Jak by duch její v pominutí. Že příčinou té změny jest Láska, již tajně v srdci strádá, Komorné i hned jistá věsť Na dotaz otci tož dokládá. On darmo pátrá v stkvělé řadě Svých hrdých přívržencův četných, Kdo učaroval její vnadě, Že hyne lásky v trýzních vznětných... Proč však své strasti tajila? Nedlouho teprv jevila Se změna tato v jejím zjevu. Snad žeby srdce láskou tknuté Vědomo spolu viny kruté Se otcovského bálo hněvu!... 68 Proč tož?... Od oné prchlé chvíle, Když objevil se vyhnanec: V noc pozdní hoří kahanec Ve chrámku tichém děvy bdilé. Snad žeby noci v šerém temně Ti milenci se vídali?... A za den dlouhý povzájemně Pak sliby vroucí střídali?... Snad že by... ten sám smrti syn Úkrytný hledal noci stín, By kochal dceru nepřítele?... Ha! byť cíl dávné pomsty vřelé Snad dcera, vlastní jeho dítě, Uchrániť od záhuby skryté V rozmarné svojí lásce chtěla, By jeho zášť se otupěla: Tu rač by dýku břitkou vrazil V kynoucí ňadra sladké děvy, Než zralý pomsty plod by zkazil A smířil neskrotlivé hněvy!... XXIII. XXIII.
Ustoupil modré noci den. A nad palácem mramorovým Svá křídla rozstřel tichý sen. Noc temnočirá purpurovým Tam ku západu zásvitem I planoucím hvězd prokmytemprokmitem, Na polo ve tmách osvětlena, V den šerý tála proměněna. Nad modrou vlnou jezerní Rozlil se poklid večerní; 69 A jenom polo zdušeně V tak truchložalné proměně Se rozléhalo vod šumání, Jakoby pělo o skonání. Jak ze snův divých zlý přízrak Na nebi sem tam prchal mrak, A stínem hvězdy zakrýval, Jejichž se lesk jak ze závoje Skrz průhled sivý prorýval Taje a jevě světlo svoje. A za pahorky sinavými M’hou stříbrnou juž vroubenými Dnes ještě Luna unylá Se hvězdám neobjevila. Dřímotné její světlo dnes Nevábí k sladkým slibům milých; Jen hvězdek zlatých, reječilých Na nebi odbývá se ples. I táhlé zpěvy kosův nyvých Juž umlkaly v tonech mřivých, Poslední změny akordův Se slastně lily v hymny svaté, Jimiž slavíkův touhy vzňaté Se kolíbaly v libosť snův. I zefýr ustal s vonnou růží V milostných hrách juž laškovati A liboval si v listkův lůži Přeluznovabném spočívati, Či noci sladké tiché slasti Na ňadrách lilje požívať, By s rána dále v šíré vlasti Moh’ opojený putovať. 70 Tak ticho bylo... ani ruchu... Že skoro hudba kruhův hvězd, Ta tajná nebes dalných věsť K přežádoucímu zněla sluchu. Tak slavný tanul dolem klid; Tak průzračně plál nebe svit, Že blankytem juž zpitý zrak Moh’ božské trůny viděti, Jež v jasné noci podletí Ve výších nese hvězdný mrak!... XXIV. XXIV.
A dosuď Luny sladké světlo Na rosné údolí nevzletlo; Ten samý v nebi plane svit: Bez ruchu tane krajem klid. A vlna sivá zašplouná-li, To jenom loďky levným ruchem, Jež k palácu spěch řídí z dáli. Juž stanula na stupni suchém, By v svoje lůno sladké břímě Lichotně jala v ochranu. Ty plachty větru v půvanu, Jenž nad vlnami polo dříme A napolo se budí v listí, Se dmou jak sivá křídla káně, Když vzletne nad vod siné pláně A vzduchem modrým zašelistí. Juž loďka k sloupům dorazila; A průčelím se položila Na stupně pěnou kolíbané; A vlny veslem rozčechrané 71 Utichnou v úmlk dřívější, V nějž větru van je konejší. Tu Edvard (neboť on to byl, Jenž s loďkou onou přikvapil) Vystoupil na břeh smělým krokem... Okamžik postál... lehkým skokem Pak přes stupně se vyšinuv Juž za sloupcem se bílým skryl. A hustý plášť pak rozvinuv Svou skrytou dýku vyložil. Tak čekal k boji odhodlaný Na srdce svého pěstenku; Buď ztratiť za ni život vzdaný, Buď líbati chtěl milenku, A žhoucně k sobě tisknouť tělo, Jež po rukou se jeho chvělo. XXV. XXV.
Noc těkala... a všecek ruch Kolem palácu klesl v spánek... Jen kdysi větru bdilý vánek Zahoural jako noční duch! Stráž hbitším krokem sladký sen S svých víček zaháněla jen; Však u jezera dřímavého Nebloudí kročej strážce mdlého. Tam ticho bylo jako v hrobě, Že Edvard tluky srdce cítil Dvojnásob divě vířiť v sobě, Anť neklid k proudění je nítil. Tu k palácu svůj vrací zrak, Jejž vodil po jezera pláni; 72 A netrpělivosti mrak Se na vysoké čelo sklání, Že dlouho mešká Evelina A, že juž čas, snad zapomíná. Tu rázem v blízké komnatě Se slabé světlo ve zlatě A sem tam mřivým svitem houpá, A hned se za stín lehký kryje; Toť její chrámek posvátný je, Veňž její nožka právě vstoupá. „O pojď! juž pojď! ty jedno milá V mou vřelou náruč nedočkavou, By’s ji leč s tváří usmívavou A na krátko jen opustila..." Tak šeptal Edvard; teplý vánek Ta slova ukolíbá v spánek, Že řečena jsou neplatně. Tu v nedočkání přechvatně Tím sloupím Edvard k oknu pílí, A stane... stojí mnohou chvíli; A zří a zíra nepřetrhem Upoután sladkožhoucím vztrhem. On zírá v chrámek lásky vroucí, Kde jeho milá prodlívala, Kde v dálku naň si vzpomínala A po něm lkala v touhách mroucí. Jak tajnou mocí, vše ovíval Tak milý, luzný pořádek: Že každé věci sterý vděk Objeviv, všady přec se skrýval. Ten svíží divan, kde spočívá Bezzvuká nyní cithera, 73 Z níž v touhách mnohá přetruchlivá Kdys píseň zněla s večera; Ten stolek bílomramorový, Kde kniha otevřená hoví, V níž vylíčena láska jest A všecka miloluzná věsť, Jíž Heloise-a s Abelard-em S tím vřelých citův žhoucím žárem K roznícení a lásce žijí; 12) A jiné knihy se všemi Milými rovně písněmi, (Jež dlouho věkův nepomijí) Na běle tomto rozložené; Těch obrazův pak ve změnách Ty krásné barvy, drahocenné, Jež ve významu na stěnách Visí milostně uřaděné; A sošek milé rozstavení, V němž hlubý smysl všad se jeví; Pak slastné lůže sladké děvy, Jež v stkvoucím liljí rozpučení Jak sněžný padol zrakům kyne, Kryjíc se na pol v svitném stínu Hedbávných záclon baldachýnu, Jenž kol tím tajnější čar line: To v rozkoši on vidí vše, A vírnou slastí srdce vře, Že to vše proň opustí ráda, Že štěstí své v moc jeho skládá... XXVI. XXVI.
Tu ona, o níž sladce snil, Najednou ve komnatu vkročí; 74 Obrací v žasu vůkol oči, V nichž hlubý význak smutku byl A jejich světlo stínem kryl, Jak hvězdy kmytnékmitné hustý mrak... Po všech těch drahých upomínkách, Z nichž přízně, lásky kynul znak, Svůj vrhá vyjevený znak; Po zlatostkvoucích v lesku skříňkách, Kde sladké, přemilé památky Od družek, od umrlé matky V libostné vůni dřímají A plachým zrakům kývají. Ba prositi se zdají spolu, By růžných prstkův mhavý svit Zastihl jejich outlý byt A temnou schránku s nich sňal dolů. Však děva v dumném blouznění Ni knih tajného mluvení V té době sobě nevšímá... Neb mysl hlubě rozjímá, A ňadra bouří, bledé líce Jen planou, aby zbledly více: A vyplašený nepokoj V těch změnách jeví divý boj. Neb děva chví se úchvatem; Křeč třese tělem v rozňatém A hlubě zrývajícím žáru, S nímž spolu jizvý, žravý mráz Se snoubí v neuhaslém háru, A sotva zniknuv pálí zas. Tu děva klesne na klekátko, Kde jindy prosby nevinné 75 Z přečiré duše dětinné Šeptala k nebi milosladko. Však modlitba té zlevné těchy, Po níž se její pjaly vzdechy, V té rozhodné a smutné chvíli V to srdce bouřné neuchýlí. „Jest hřích to, co teď počínám?... Žas mé rve srdce, když si zpět Na otce svého vzpomínám, S nímž jsem se rozžehnala teď. Kdy k lůži jsem juž přistoupila, Bych naposled jej políbila, Bych jeho svaté požehnání Ze zlatých snův milého vání Na svoje smutné spánky vzala, Budoucně po něm osiřalá: Ach! jak se jeho úsměv blahý Hned proměnil v hrozící tahy!... Já přece k němu sehnutá Ta slova sotva dechnutá „Buď s Bohem!“ teskně pravila, Jež na polo jsem zdusila, By dechu mého hrubší vánek Nepřerval jeho mírný spánek. A když jsem polibiti chtěla Posledním rozloučením smělá, A láskou dětskou zmožená Podruhé ty rty stářím svadlé A oči v hlubý důl zapadlé: Tu div že žasem zděšená Jsem nezalkala divým vzkřikem, Jenž sotva v hrdle umřel vzlikem... 76 Neb křečovité drhání Ten důkaz lásky zabrání, A srdce skoro k zoufalosti Tou svojí týrá přetrpkostí, Anť dřív vál úchvět z tváře jemné Planoucí jedno láskou ke mně!... Juž ve snách divý mrak se stírá Nad srdce jeho temným bytem, Jak blankytu se záře čirá Zatmívá v šeru chmúrovitém: Což až se otec probudí A uzří dceru jedinou, Jak za marné snad příludy Pohrdla láskou dětinnou A nepřítele zvolila, By v hříchu s ním se snoubila?... Ó Edvarde! můj drahý milý, Své svědomí, vše srdce síly Tvé žhoucí lásce podávám! Dejž Bůh svou zdarnou milosť nám, By hvězda přeplného štěstí Nad naším snubem chtěla kvěsti!... Však což to juž?... Tak prchá čas, Že noc se v půli se dnem střídá!? Těch hodin dumnězvučný hlas Tajemné věsti mi povídá; Jak z chladné důli temných hrobů Zaznívají mi v tuto dobu, Co pohřebního sboru zvuky Budící ze snův spící muky. Ha! co ten lesk tam za jezerem Prosvitající modrým šerem? 77 Snad by to Luny dřimný svit?... Ó že na útěk zapomníť Jsem mohla v rozblouznění svém! Osud mi vypsán v běhu zlém... Nuž s Bohem , otče!... i ty chráme Mých nejčiřejších, svatých snův, Hlas vnitřní-li mne neoklame, Víc neuzřím tě za svých dnův... A ty drahý a outlý stroji, Mých nejvroucnějších tužeb zdroji, Ty buď juž věčně, s Bohem buď! A rozhrej v dumy onu hruď, Jež v upomínce na mne želí, – Až rozladěný budeš celý; Jaž duše má, jež v tvoje tony V bolesti hlubé lila stony, A zavzni písní žalostivou, Jež svojí mírou srdcetklivou Vše srdce pohne k pláči bolem, Až pukne v vzdechu s tebou spolem!.." XXVII. XXVII.
I zmizí ruče okamžik... Tu vlnek šumných zalká vzlik, A loďky letné hbitý běh Opustí náhle květný břeh. Tam v sladké, měkké u náruči Na ňadrách, plných milých tísní, Jež dmou se přec i v tajné trýzni: Jak lilje, když ve stínu pučí, Spočívá Evelina blahá. A v citech žhoucně vzbouřených, 78 Tak dlouho v nitru zdržených, Se ňader plamen mírný zmáhá. Ba skoro v sladké šílenství Se změniť hrozí blaženství, Jímž ohnivé se srdce tráví, A vše krom lásky v sobě zdáví, Že přepjaté v tom rozechvění Juž ztone v žárném zanícení. „Ó nech mne na těch ňadrách vroucích Mých všechněch strastí zapomníť; Neb v chmúrách bolův dravěžhoucích Hrozily stlumiť všecek cit, Tak plně k tobě planoucí, Že slunce blesky žahnoucí Nehoří vřelej nad plamen, Jenž v srdci mém plá k tobě, k tobě!... Ach! ty’s mi vše... můj život, sen, A dech a noc a čirý den, Jenž září k tvé jen větší zdobě!...“ Při tom jej tiskne k prsoum svým S takouto jinak cizí silou, Div že tím vroucím objetím Nevdechne veň svou bytosť znylou. A líbá rty a líbá tváře Květoucí vstříc jí v sladkém čaře, Jakby svůj všecek žití znoj Jen jemu v nejsladší opoj Juž v ústa, v tváře vžehnouť chtěla A mrouc v něm zas oživěla... A ony city hárající, Náš všecken život žahající, Dokuď se žár mladosti valí 79 Žil vřelých chvatným prouděním: Ty city náhlých vzbouřením Přes hráze křehké divě hnaly; Naleznouc průchod ve vášnivém A nyní déle neskrotlivém Tož návalu a výbuchu, V divějším proto ve vzruchu, Že dosuď jsouce nespokojeny: Teď z tlení vzešly na plameny... Tak jarní slunce v šedý den, Když opustí je sladký sen, Vysílá s rána růžné pruhy Prv v mlhách stříbrokvětné duhy; Celý kraj v purpurové moře Topí v záplavě vzešlá zoře: Pak náhlým bleskem záclon všech Se sprostí slunce ranní spěch, A co zjev mocně zohněný Vyšlehne svými plameny. „Ó dej, ó dej se líbati Tak dlouho, až se uchvátí Ten plamen srdce žahavého, Jenž život béře z žití tvého! Ó jak je slastné obejmutí V tom na tvém srdci spočinutí! Ó kéž bych věčně lásky sen Sníť mohla na tvých ňadrách jen, A nikdy z něho probuzená, Jen k tobě v slasti připojená Svůj život shroužiť v srdce tvoje, Tam naleznouc plného skoje!...“ 80 XXVIII. XXVIII.
A Edvard vstříce k Evelině Spočívající v jeho klíně Se klonil v slasti nevýslovné. A řeči jemné, zpěvorovné Svůj zapůjčoval zpitý sluch, A skoro hanil větru ruch, Že šustem svým tak lichotným Čaruje vlnkám dřímotným, Že hlučněj vodíc své šumání Sladkému brání rozmlouvání. Když jeho pevné rámě šiji Bělostnou, formy labutí, Objímá v lehkém opnutí, Že srdce obou k sobě bijí: Tu divá rána bleskem žhavím Vším rozlítne se krajem mhavým, Nad nímž se Luna unylá Pochodeň lásky zjevila. A zradkyni tu milou ani Ti milencové neviděli, Ba, v milostném tom šepotání Těch lásky věstí, neslyšeli Na břehu stráží volání, Jež k nim teď větřík dohání. A v okamžiku celý břeh Obživnul spěchem hemživým; Všudy se jeví trhlý běh; A rána v ránu ohnivým Se bleskem v hluku spojuje A s ozvěnami bojuje, Jež z protějších se hrnou skal, 81 Jak by zlý vichr dolem lkal. Edvard se vzchopí... plavcům zývá, By sílu sživli, jež umdlívá; Sám pak svým mocným ramenem Juž veslem lunolesklým hýbá, Že loď se v běhu zvýšeném Na vlnách modrých rozkolíbá. A Evelina u popředí Stojíc k palácu v dálku hledí, Anť její lehké bílé šaty Jak mhavý vánek poletují, Když s jitra májového snují Se v temnou noc juž světla chvaty. „Tvůj otec útěk znamená, Milenko moje dražená! On hotuje se, krutou zbrojí Mně odníť tebe v zlobě svojí... Neboj se! spíš mne schvátí smrti hněv, Než bych teď prolil jeho krev. Dceř kdyby’s toho nebyla, Jehožto zášť nás zhubila: Nic nesmířilo by mé vzteky; Ni oceán by předaleký Jej mojí pomstě neunesl, Až jeho sláva též by svadla, A toho hrdý znak v prach klesl, Jímž naše stkvělá sláva padla... Než ty’s ten strážný angel jeho, Jenž tlumíš ves hněv srdce mého, By tebou dalo odpuštění Za otce všecko pohanění!...“ Ten mládenec plný zášti znoje 82 Nedořek’ ještě kletby svoje: Tu padne rána... tklivý vzkřik... A bílý šat se v vlny sklonil. Pak zalkal vod předivý vzlik, Jak by zvon truchle hrana zvonil!... XXIX. XXIX.
A druhý, tklivý vzkřik se vzňal, Že stokrát zavzněl v slujích skal, A zněl a zněl tou modrou dálí, Až zvuky jeho dokonaly. Toť vzkřik Edvardův... divá zvěna Ach! toho posledního zvuku, Jímž duše děvy odnešena K nebi v posledním srdce tuku... V té samé chvíli divé vody Edvarda jaly v sivé brody, Jež nad hlavou mu v hluku bijí; A dlouho jej v svém lůně kryjí, Až konečně se objeví Bledý jak smrť a bez děvy... Obvyklý proud krev sražená V té době sbíhať zapomněla; A žití jiskra zdržená Sotva se v oku shaslém chvěla, Když v loď jej bezduchého kladly. Ty růže v tvářích rázem svadly; Na bledé čelo vlhký vlas, Jak sivý mrak na Luny jas, V divokém padal nepořádku Svou zdobnosť ztrativ v onom zmatku. Jen rukou diký křeč mu hrál, 83 Jak by snad v tom snu smrti rovném, Chvěje se v žasu nevýslovném Za někým rámě rozstíral... Za krátkou dobu druhý břeh Zastavil letné loďky spěch; A když Edvarda vyložily, První se znaky objevily Života jeho nešťastného, Jenž bezděky se vracel v tělo, By srdce puklé hořem mřelo, Až do skonání neblahého, Když síla žil všech uprachniví, A tělo v troud se změní sivý... XXX. XXX.
A hrabě Alfons?... Bledý stál U sloupův bílých na tarasu. Levicí v hrozném bolu rval To siné stříbro svojich vlasů. A pravice ta v drhavých Se třásla křečech svíravých, Jak ze sebe by zdrvělá; A tiskem pevným držela Doposuď smrtonosnou zbraň, Jež přes jezera sivou pláň Hrot smrti vrhla krutým pádem Ach! v ňader sladkých kolíbání. Ta ňadra, ježto k zulíbání Tím překynoucím, měkkým skladem Tak znyle něhou sladkou zvala: Ta ňadra více nedýchala... A otec sám ten skonal čin; 84 Ač ruka tamto nemířila. Však kdyby cíl dostihla byla, Po němž se ruky chýlil kyn: Dvě duše byl by jediný, Ve hněvu ráz ten zločinný Vyloudil z dvou milostných těl; Neb v milci život děvy tkvěl... Když stráží ze snův probuzen Skrz dcery kobku vyběh’ ven; Po ní svůj žaslý vrhav hled, Tu neuzřel, leč zmatný sled, Jejž útěk její zůstavil, Ha! útěk s oním milánem, (Tak komorné žas vypravil) Jejž stíhal v vzteku skrývaném: Tu kletbou stížil prchlou děvu A v nezkroceně divém hněvu Chtěl, by zplatila smrtí hřích, Že směla povinností svých K starému otci zapomníti A přezradně jej opustiti... A teď, když strašnou náhodou Zavraždiv vlastní dceru svou, To, co chtěl v hněvu, vykonal: Teď šílil... plakal... srdce rval... Vše darmo; víc k novému žití Umrlou nemoh’ probuditi... Tak stár’ (jak schází vetchý kmen, Když usadiv se na kořen Červ hryzavý svým zhubným ruchem) Svým tělem mrtev, živ jen duchem... 85 XXXI. XXXI.
Dvakráte jaro z říší zory Na toho kraje vzešlo hory, Kde jezerních se, modrých toků Šumící pruhy jeví oku. Tu Edvard navštívil ten kraj, Ten nebeský kdys mládí ráj, Kde všecka rozkoš jeho vznikla, Kde život jeho zvrácen byl... Však když svůj krok sem uchýlil: Tu ňadra jeho strastím zvyklá A otupělá hryzem bolů, Ve srdce schladlém, mrtvém dolu Ni milých, slastných vzpomínek Víc nečila mdlý účinek. Čirá noc žalu vojevodí Tam city kdysi plamennými, V níž málo kdy se úsměvnými Paprsky slasti zásvit rodí. Tak na severu noci temna Zapouzí jižní svitný den, By křídla střela přetajemná K většímu uděšení jen.13) To srdce stejně klidno bylo, I když bol neb strasťslasť pocítilo; A nedojemné blaha, hoře, Vždy bez hnutí, jak mrtvé moře, Nad nímž nadarmo v růžném máji Milostné zory duhy hrají.14) A když i cit snad k výronu Skrz oka truchlou záclonu Si klestil průchod žalostivý: 86 Tu v toku zmrzlý utkví v oku A ztaje nazpět v kalném moku V ten srdce příbyt přetruchlivý. Tak zášť i láska v nevýslovnou Se jedno bídu měnila, Jež příliv, odliv nečila Jak počnouc, zůstanouc vždy rovnou... A když k palácu blíže jel: Tu k valným síním, k belvederu, I k místu slastí, ku jezeru Zrak jeho dumný, zprahlý spěl: Však tam vše mrtvo... bez hnutí... Jak v věčném odpočinutí... Tu sklonil hlavu k prsoum svým, Ulehčil vzruchu vnitřnímu To řevem ažaž strašlivým, Že maně slúchajícímu By krve tok se srazil v led, By nikdy víc nekroužil zpět... XXXII. XXXII.
A brzy nastal nový boj. Zas nesčíslných davův roj Se rozlil šírých po vlastech. Tu v onu stranu hbitý spěch Zamířil Edvard k bitev slávě. A místo štěstí doufaného, Jak v snách je vídal mládí svého, Se zastkvěl na věnčené hlavě Válečný vínek lavřinový, Když... v hrob jej kladly pažiťový... On vezdy otce pamětliv 87 Byl slávě svého rodu živ, Za vlasť a krále zbroj svou nesl, Za vlasť a krále v boji klesl... *** Tak mnohý rok juž uplynul, Co Edvard v boji zahynul. A palác dosuď opuštěný Jezerních vlnek myjí pěny. Tu na stupněch mramorobílých Já hloubal v dumách zdivočilých, A dumal v bolu ponořený Sluch maje k vlnám nachýlený. Tak ticho bylo, jak v tu dobu, Když Edvard spěl svou pro nevěstu; Že slyšeť bylo tajných zvěstů, Jakoby dchnuly z lásky hrobů... Tu zefýr ustal vanouti; List v úmlk změnil hudbu svou; A kos a slavík truchlivou Přestali píseň linouti. Hvězdy se sešly na blankytu, I Luna ploula v mřivém svitu: Bylo tak ticho, mlčivo, Div že mé srdce touživo Nepuklo hlubým zastesknutím Přebolným přemožené hnutím. Tu zahrál vánek přes vod pěny... A sluch můj slyší vytržený Tak sladkou píseň, pohnutlivou, Že k slzám notou hlubonyvou Mne pohnula tím rozšveholem, 88 Jenž vznášel se nad rosným dolem. Tu liljí vodních, lunosvitných, Jež houpaly se na blankytných Těch vlnkách v kouzedlném reji, Bělostné davy sem tam spějí. Jak prý je jarní zefýr vanem Rozčechrá večer tajnočilým, Tu v šepotu juž rozkochaném Zapějí zpěvem srdci milým, Tak sladkobolným, truchloznivým, Jak nejhlubší je strasti vzdech, Když místo blaha, lásky dech Jen trýzně věstí lkáním divým. Ty lilje vodní, jež se z hloubi Ve blankyt sivý vzhůru pnou, A vlny bílým květem vroubí, Prý Eveliny dechy jsou. A když ty lilje šepotají A tklivé vůkol písně lkají, Toť Eveliny naříkání Prý z hrobu vane v povzdychání. Ta věsť se darmo vyvracuje; Lid přece vždy si vypravuje, Když růžné jaro zavítá, Že na místě, kde sivá pěna Na vlnách v kvítí prosvitá, Spočívá dívka utopená... 89

Poslední Vůle. Pověsť Moravská. (1854.)
I. I.
„Nuž, dědoušku, zasedněte za stůl, Za stůl bílý z bukového dříví, A popijte vína Znojemského 15) A pojezte domácího chleba. 16) A když schladlá v těle starém síla Dobrým vínem v bujnosť se rozstoupí, Povídejte opět milou pověsť, Jak jich naše přeúrodná Hana V ústech lidu chová na tisíce!" Takto mluví mladá hospodyně Ve prostranné síni umetené, Dává chléb a nalívá i vína, Dobrého to vína Znojemského. A než všickni upraví se hbitě K pozornému věsti poslouchání: S úsměvem juž začal stařec dobrý Popiv v zdraví mladé hospodyně. II. II.
Dva jsou vyrostali rodní bratři Jako doubce na lesnatém vrchu: Mladý Jirka a jun dobrý Josa.17) Oba mladí, oba rozumní se Milovali vespol z plna srdce. Neb je drahá matka porodila Po nedlouhu za hodinu krátkou. 90 Když jim osmnáctý rok se chýlil, Matce drahé na skon tudy bylo; Oba mládce k loži přivolala A k nim takto promluvila vroucně: „Mladý Jirko i ty dobrý Joso, Cítím v těle, že se konec blíží, Za nedlouho že vypustím duši. Netruchlete a nermuťte matku: Vždyť Bůh nebeský to sám usoudil; A poslyšte poslední mou vůli: Milujte se vezdy z plna srdce Jsouce sobě věrni, mili stejně! Obývejte spolu ten dvůr bílý, Jejž vám otec odporučil v dědství. Když pak mladou choť z vás jeden pojíť Bude míti v vůli mládenecké: Tu se o dvůr tento bílý dělte. 18) Každý půli vezmi toho jmění, A buď losem na to vyrovnáno, Kdo podrží otecký dvůr bílý. Nebo není, synové, vám radno, Byste na to spolu žili déle: Mezi příbuzenci pokrevnými Nesvár budí často choti příchod. Musí tomu tak se předejíti. Pak i tato poslední je vůle: (Neb jste starší vdané sestry svojí) Byste byli ochránci jí věrni, Kdyby manžel nenakládal řádně, Ubližoval nesrdečným slovem Svojí choti, vaší sestře milé. 19) Tu-li vyplníte moji vůli, 91 Žehnej Bůh vás požehnáním stále, Zachovej vám upomínku na mne!...“ Takto drahá matka pověděla, V čelo syny vroucně políbila Klonící se k ní s uvlhlým okem; Nazpět v bílé lůže těžko klesla, Jako svída u potoku bystra, Když jí kořen vlna divá zryje; Vzlíkla mutně jako povzdech větru, Vzlíknouc duši milou vypustila. Zamúceni stáli oba bratři, Stáli mlčky jakoby dvě sochy. Za věrné se měli za pravice, Jako když by slib vyplniť chtěli. Když pak slza uvolnila citům, Ježto v ňadrách mladých zabolely, Každý vroucně polibil ret matky, Každý s úctou polibil též čelo, Na němž chladná smrť se umístila. Pak z nich každý jedno oko matky, Jež jak hvězda spadlá, zakalené V sloupu stálo v běle potrhaném, Jemným prstem ztlačil na čas věčný. Pak se z plna srdce pomodlili, Rozsvítili dvě voskové svíce; Okna ve světnici otevřeli, 20) Zvonit hrana milé matce dali, Upravili matce slavný pohřeb. III. III.
Pak jsou byli truchlili rok celý Oba bratři rodní z jedné matky. 92 Když pak na to jaro květobujné V růžové se roucho obvlékalo: S mladým Jirkou děla se tu změna, Jak by nemocen byl, si počínal. Dobrý mládenec nemiloval rozmar, Vyhýbal se milým veselostem Zadumav se v divé rozmýšlení. Miloval jen cestu ušlapanou Vedoucí tam za pahory modré, Kdežto květla rozbujelá růže, Jarní růže, v umájeném sadě, Krásná děva, srdci milá Fana.21) Zadumal se v sladké rozmyšlení O povabech luzných mladé děvy, Po níž vroucně toužil ve dne, v noci. Za tou mnohý večer čile zajel Na koníku vranném známou cestou; Na tu rozpoměl se mnohé jitro, Když na pastvu bujné koně pouštěl.22) Souvěrným však slovem nepromluvil K bratru svému, k Josovi dobrému, O své nové v srdci mladém změně. Bál se Jirka rozloučení s bratrem, S bratrem bál se rozdělení dvoru, Jejž jim otec odporučil v dědství. Neb se vroucně bratři milovali, Za jednoho ve důvěře měli, Nechtěvše se nikdy rozloučiti. Svorně žili, jak dvé jarých doubcův Na lesnatém vrchu vzrůstajících; Svorně žili, jako dvé holoubcův Ve vysokém bílém holubníku. 93 Tudiž mladý Jirka velmi truchlil, Že se rozloučiť má se svým bratrem, S milovaným bratrem, s dobrým Josou, Chce-li pojíť v manželství svou Fanu, Jako růže v sadě vzkvítající, Jež mnohému mládci udělala Černým okem a obočím černým, Bílou šíjí, perlovými zuby, Růžnou tváří, malinovými rty. IV. IV.
Znamenal to dobrý bratr Josa, Že se pro nevěstu Jirka souží. Jednoho dne zavedl jej v jistbu, V čisté jistbě takto k němu pravil: „Rodný bratře, Jirko milovaný, Tebe souží láska k milé děvě; Zpěčuješ se ji nevěstu míti A pak vzíti sobě za choť milou. Neznám děvče, švegruši budoucí, Ale znáš ji líp ty svoji milou. Pojmi za choť draženou děvušku, Znáš-li dobré její vychování, Znáš-li srdce, čirou mysl její..." Na to pravil mladý bratr Jirka: „ „Milý bratře, rodný z jedné matky, Jež nás porodila za hodinu; Děkuji ti za mínění dobré. Miluji já krásnou děvu Fanu, Jež na dvoře za horami bydlí; Znám já dobré její vychování, Dobré srdce a i mysl čirou. 94 Zpěčuji se, s tebou se rozloučiť A dvůr bílý, daný otcem v dědství, S tebou, bratře Joso, rozděliti... Bylo nám tak volno po čas celý, Co jsme spolu v dvoře živi byli, Nevědouce, co je mé a tvoje. Bylo nám tak milo po čas celý, Když jsme svorně spolu v míru žili Nemyslíce o loučení žádném. Teď bychom se měli opustiti, Že mé srdce mladé jala Fana?...““ Na to pravil dobrý bratr Josa: „Milý bratře, rodný z jedné matky, Vzpomeň přece na poslední vůli, Již nám matka v srdce uložila Na smrtelném loži skonávajíc: Že se o jmění je rozděliti, A pak losem dáti vyrovnání, Kdo podrží otecký dvůr bílý. Nuže, ty chceš u manželství vjíti, Choti milé svěřiť hospodářství. Já ustoupím podlé vůle matky, Ty dáš losem zase vyrovnání, A tak svorně rozejdem’ se na to..." Avšak chvatně mluví bratr Jirka: „„Nemluv dále, rodný bratře Joso, By’s mi srdce neporanil více! Raděj’ nechci hospodyni v dvoře, Raděj’ spustím svojí se nevěsty, Nezulíbám raděj’ tváře choti: Než bych já se spustil bratra svého. My jsme spolu žili v lůně matky 95 Jak dvé semen s jara v zemi kypré; Za hodinu matka porodila Nás jak země pučí bylinkami; Ve dvou rukou dva nás nosívala, Jako růže větev dvé poupátek; Na její dvou prsou dva jsme pili, Jak dvě srnky z vemen staré srny: A teď, když nám matka ve hrob klesla, Měli bychom sebe rozlúčiti? Buď mi bratrem zůstaň v dvoře bílém, A já pojmu Fanu za manželku; Buď odejdi z otcovského dvora, A já sám tu v sirotě žíť budu..."" V. V.
Takto mluvil Jirka uchvácený, Sedl na to na stolici bílou, Prosebně pohlížel k svému bratru, Aby svolil ku žádosti jeho. Ale dobrý Josa v zamýšlení Tichý stál jak života by neměl, Jenom oko smutně zasvitalo. Pak ret bledý tato slova vydal: „Nuže bratře, milovaný Jirko, Slyš, jak moje usnesla se vůle: Pojmi Fanu, děvu milovanou, Za manželku pojmi k svému míru. Zůstanu já s tebou v dvoře bílém, By’s radostí manželství moh’ požíť. Avšak poslyš, bratře milovaný, Tatož druhá pevná vůle moje, Již mi nářek, ani uprášení 96 Nezvrátí, byťs k tomu slzy ronil. Nebudu já s váma přebývati V jednom patře oteckého dvoru, Ani přes síň ode vás oddělenou, Přec odloučen dle poslední vůle, Jakouž matka splniť přikázala, Naše matka na smrtelném loži. A přebývať v novém dvoře budu Přistaveném podlé oteckého, Bychom odloučeni blízko žili...“ Domluviltě dobrý mládec Josa, Podal ruku pravou bratru svému, Ten svou vložil pravici v ni vřele, Tiskl k srdci, bratra ve tvář líbal. „„Bůh ti žehnej, bratře, hojně za to, Že’s tak prosbu vroucí rozmyslil si, Rozmyslil k takému rozhodnutí, A ku mému rozhod’ spokojení. Hleď se též děvušky v rodné Haně S černým okem a s obočím černým, S bílou šíjí, perlovými zuby, Růžnou tváří, malinovými rty. Zasnub se jí rovně jak tvůj bratr, Pojmi za choť a usaď se v dvoře Podlé toho dvoru oteckého! Naše stáda popasou se spolu, Jedny chlévy budou naším bravům, Zůstane vše, jako dříve bylo; Budem’ bratři z jedné rodné matky, Naše choti sestry budou náma....““ Objal Jirka bratra po srdecku, Vyved’ z maštale vranníka koně, 97 Na vraníku jede ku své milé, K Faně, na bílý dvůr za horami. Což on zatím na námluvách trvá, Kmenty vozí z dalekého města, A nevěstu líbá ve rty růžné: Dobrý bratr Josef staví dvorec, Bílý dvůr hned podlé oteckého, By odloučen moh’ býť ode bratra A přec v blízku podlé přání jeho. Jirka pak v otecký přived’ dvorec Mladou ženu ve bohatém šatě, Mladou choť a věrnou hospodyni, Milou švegruši s mnohými hostmi. Vzejde vstříc jí Josa přede vrata, Přivítá ji svou švegruši milou, Pomáhá jí s vozu sestoupiti, Veda v dvůr ji bílý bratra svého, Aby častovala všecky hosti Ve světnici čisté, kvítím zdobné, Kde od dneška bude hospodyní. Celou noc se hosté radovali, Staří o svatbách svých rozmlouvali, Druzi neženatí s Josou pili, S děvčaty se strašák zatančili,23) Ana krásná Fana s mladým chotěm Ponejprvé spala v jedné jistbě. VI. VI.
Asi třikrát zavítalo jaro, Bujné jaro na úrodné Haně; Třikrát květy ověnčilo luhy, Mnoho za ty doby proměnilo... Svorně žili dosuď bratři rodní, 98 Jako družné děti z jedné matky, Jež je porodila za hodinu. Nežila však ve svornosti Fana Co choť věrná svému manželovi, Ve svornosti se svým srdcem v tajnu. Ale běžným časem zahořela V lásce hříšné k švagru Josefovi, Jenž svůj dvorec dosuď sám obýval Odloučen jsa v blízku bratra svého. Neb on neměl ještě v mládenecké Vůli, pojíť ženu v hospodářství. Tak načasto navštěvoval Josa Svého bratra rodna z jedné matky, Jenž jej povždy vítal po srdecku A děkoval za návštěvu jeho.24) Josa býval též i na večeři U rodného bratra v dvoře bílém, Když noc vzešla usmívanou Lunou. Tu hejčkával na kolenou svojich Děcko milé z boku bratra svého, Jenž je za výměnu lásky k němu, Josou nazval při křestění svatém. Když je líbal vroucně švakr Josa V outlé, svěží rtíky malinové, V líce květné jako s jara růže, V bílé čelo, jako padlý snížek, V modrá očka jako blankyt temný, V černé vlasy jako peruť vranní: Tu bezvolně Fana zahořela Náhlým ohněm při tom podívání; Krev se jala divě v žilách kroužiť Rozprouděná jako jarní potok, 99 Když jej slunce teplé rozvodňuje; Rozprouděná ba jak divá řeka, Když přebíhá deštěm svoje břehy. Skoro by se byla vrhla v náruč Srdečnému k nemluvněti švakru, A v divokém, žárném objímání Scelovala tváře švakra svého. Však choť bránil svojí přítomností. Tak žár travný dávila v svém nitru, Jenž se zmáhal mocněj’ den ode dne Užíraje kořen spokojnosti V srdci jindy věrném manželovi. Tož se děla taká změna s Fanou Za tři léta, po třech jarech květných... Líce blednou, jež dřív jako zora, Když vychází růžně v rose jitra, Choti mile vstříc vždy zavítaly. A rty vadnou utajeným ohněm Prahnouc po necudném celování Retův bujněsvěžích švakra Josy. Oko plane udušeným ohněm, Vlhkým leskem jsouci naplněno, V němž se tají chtivosť ukrývaná. Ba i děcku Fana záviděla, Nevinnému a vlastnímu děcku, Že vždy loudí švakrovo líbání, Anť ji Josa nikdy nepolíbí, Leč-li dlouho bavil v dalném městě. Nevěděl však o té změně Josa; Nevěděl, sic by byl uprch’ z Hany, Opustil svůj nový dvorec bílý, A víc k bratru byl se nenavrátil... 100 VII. VII.
Jednou ráno, když se rozednívá, Tluče někdo na dubová vrata, Volá, by se vrata otevřela. Byltě posel od sestry to vdané, Tož od sestry rodné Jirky chotě, Rodné též dobrého mládence Josy. A když vkročil posel ve světnici, A dal zbožné ranní pozdravení: Malý, jak sníh bílý list jim dodal, A v tom listě četl Jirka manžel: „Moji bratři, rodní z jedné matky, Pozdravení přináší vám posel, Byste dlouho šťastně spolu žili! Já však prosbu k vašim srdcím vzkládám, Žádám, byste navštívili sestru, Provdanou to sestru za Moravou, Za Moravou bystrou rychlým proudem, Jankovi to ve Chotěckém dvoře. Choť můj, jinak dobrý, siré ženě Ubližuje nelaskavým slovem, Ubližuje siré vaší sestře, Rodné z téže milé matky jak vy. I své děti nelaskavě chová, Že jsem dcerky jenom porodila. Milí bratři! Se slzami v oku, Ježto kalné jak mrak pustý, prosím: Zjednejte mi choti, milým dítkám, Zase manžela a otce nazpět"... Když byl list ten přečeť manžel Jirka, Slzu utřel s oka zkaleného; Zamyslil se dumným rozmýšlením. 101 Zatím pravil dobrý bratr Josa: „Milý bratře! neopusťme sestru, Čiňme, jak nám matka přikázala Před smrtí svou poslední to vůlí: Bychom byli ochránci jí věrni, Kdyby manžel ubližoval choti, Ubližoval nesrdečným slovem. Vydám já se na dalekou cestu K truchlé sestře, za Moravu bystrou K Jankovi do Chotěckého dvoru, Zjednat choti a i milým dítkám Zase manžela a otce nazpět..." Domluvil a juž se ze světnice Hbitým krokem ku odchodu chystal, By osedlal rychle koně svého A ujížděl za Moravu bystrou. Ale v cestu vkročila mu Fana V tváři bledá, na těle se třesouc; S tajeným pak úmyslem tu zvolá: „Milý švakře! Nedáno ti, volně K sestře jeti, uzjednat mír v domě: Nejsi ženat, jak můj manžel Jirka, Jemuž přisluší spíš usmíření. Choť můj zjedná švegruši mír v domě, Ty pak zůstaň u mne v dvoře bílém!".. Takto mluví Fana k tomu myslíc: „Zbavím já se nenáviděného, A pak pojmu za manžela Josu. Pak on švakr nebude víc líbať Růžná ústa děcka bratra svého; Ale líbať bude rty své choti, Bude líbať líce proň blednoucí, 102 Objímati štihlé tělo Fany..." Takto Fana hříšně přemýšlela, Hroznou vůli v hlubém srdci tajíc. Zatím bratři vespol uvážili; A uznavše radu Fany dobrou, I hned různo juž se porozešli, Jirka sedlat koně na svou cestu, Na dalekou cestu za Moravu, Aby zjednal pokoj milé sestře; Josa opak, osedlat si koně, By kus cesty doprovodil bratra. Neb mu pravil Jirka na rozchodu: „Bratře Joso! až mne vyprovodíš, Slovo mírné spolu promluvíme O mé choti, milované Faně. Nevhod přišla od sestry ta zpráva, Abych přijel za Moravu bystrou; Neb mne souží v hlubém srdci starosť! Neznamenal’s, jak se divým chvěním Fana třese, jak jí líce blednou? Bojím já se, že mi Fana stůně. A teď právě mám ji opustiti; Avšak sama takto rozsoudila. Milý bratře! jak by se’s měl chovať K mojí choti, milované Faně, Jak by’s dítěti měl otcem býti: O tom na cestě si promluvíme"... VIII. VIII.
Zatím Fana chystá před odchodem Snídaní pro chotě svého Jirku. A když v rozmlouvání posnídáno, Dala dobrý sýr a bílý chléb mu, 103 A pak tak se jala domlouvati: „Milý choti! dlouhou budeš cestu Konať musíť k sestře za Moravu: Protož jsem ti uchystala právě Do kabely dobrý sýr a chleba, 25) V nádobu pak dobrého ti vína, V nádobu tu z cínu k posilnění. Vidíš, choti milý! v tento koflík Nalíť můžeš z nádoby co libo...." Zamlčela se pak na to Fana, A pozbledla jako růžový mrak, Když se na noc chystá bouře litá; Zachvěla se jako svída větrem, Div že závrať mozkem krouživši ji Na zem bílou pádem neuvrhla. Vzala koflík a nádobu z cínu, Pověsila na bok choti svému, Pak jej jako z lásky objímala Líbajíc jej v snědé jeho tváře. Jirka však převroucně choť svou objal, A nejedno sladké políbení V její líce bledé vřele vtiskl. Když se takto rozžehnal s svou chotí, Sešel volným krokem dolů ve dvůr, Vyved’ koně na dvůr umetený, Zalichotil na krk vranníkovi, Jenž jej dřív nosíval ku milence. A když koník mocným hlasem zaržál, Dlouhou hřívou vesele si potřás’, A zahrabal rychloletnou nohou, A se vzepjal v svěží rozbujnosti: Vsedl naň choť Jirka jedním skokem, 104 A odjížděl rozveselen z dvoru. Tu mu vstříc šel se svým koněm Josa A na cestu pozdravil jej takto: „Žehnej Bůh tvé dílo, rodný bratře, By’s ujednal mír té sestře drahé, Vdané za Janka tam na Chotěcku! Vzdej jí srdečné mé pozdravení, Že jí štěstí a mír odkazuji. Avšak dříve, než z bílého dvoru Vyjedeš, to z oteckého dvoru: Sobě a svým na zdraví popijme, 26) Na zdraví dle dědův našich zvyku!" Na to rodný odvětil mu bratr: „„Pravdu mluvíš, rodný bratře Joso! Starých zvykův svato jesti šetřiť, Když se jedná vespol po přátelsku. Nuž popijme na zdraví srdečně, Na zdraví a na zdar mého děcka, Na lásku mé choti, tebe bratra, Bych zas všecko, jako dříve bylo, Při návratu dostih’ ve pořádku. Zde mi dala choť má vína dosti Do nádoby z cínu k posilnění Na tu dlouhou cestu k rodné sestře...““ Takto mluvil Jirka k svému bratru, A pak nalil přívětivě vína Bratru až na pokraj plný koflík, A upřimnou jemu podal rukou. Josa pojal koflík naplněný, Když byl bratr jeho Jirka popil, A vyprázdnil jedním douškem koflík. Než tu strašný vzkřik byl z dvoru slyšán, 105 Jak když někdo uleknutím strne. Obrátí se rychlo Jirka koněm Vydivený na těle se třesa: „Bratře!“ zvolá; „toť je hlas mé choti, Choti mé to vzkřik je ulekaný, Totě kvil, jak ze smrtelné by mdloby?! Snad by choť mou nebyl někdo uřkl, Z nenávisti uřkl aneb z hněvu? 27) Či jí, Bůh to zachraň! černý havran V okno zaseď nehodu jí věště, 28) Že zlekaná vzkřikem ulehčila Ouzkosti své blízkým před neštěstím? Nuže pospěšme jí ku pomoci! Avšak pomoz, bratře rodný, s koně; Hlava jaksi začíná se točiť, Jak by mozek smrtí poraněný. Přes oči mně mraky přeletají, Jiskry trčí ze tmy proti zoru, Vše se děje jak by v omdlévání! Pomoz bratře, pomoz honem s koně!“... „„Pro Bůh věčný!““ volá bratr Josa, „„Ty se chvěješ osykou šumící! I hned slezi s koně, milý bratře, A pohov si na rameně mojím!...““ Jirka těžko skočiv se třmene, O Josefa bratra se podpírá. Ve světnici dvé těch bratrův spěje, Aby přišli ku pomoci Faně, Choti drahé a švegruši milé. IX. IX.
A když vkročiť ve světnici chtějí, Na zvýšeném prahu postanoutě, 106 Povstanou a zblednou jako smrtí. Přebolestně Jirka v zděsu zvolá: „Pro Bůh věčný! milá choti moje, Co tě tak bolí, že’s tak hrozně bleda, Bleda jako kdyby’s umírala!? Proč tu ležíš na opustném loži, Chvějící se listem mladé lípy, Jakoby tě kdosi v hněvu otrul?!... Avšak... co mi vjelo... v divé žíly, Že mi tepou jakby ohněm vzňaté?... Hlava pálí tisícerým žárem, Divý plamen hárá v prsou mojich... Bratře!... bratře!... postůj podlé boku, Sic ti klesnouť musím na podlahu!...“ Tu se vzchopí v divém bolu Fana, Vrávorá se ku věrnému choti, Klesnouc před ním na kolena svoje Zajikavě takto pláčem praví: „Choti věrný, odpusť strašnou vinu, Již jsem zpáchala dnes v rozšílení! Já jsem tebe vínem otrávila, Že jsem miloval bratra tvého, Zahořevši k němu v tajnu z srdce Necudnou a hříšněžhavou láskou. Darmo já jsem v srdci bojovala, Darmo tuchlala ten plný úpal, Až můj rozum a ctnosť vášeň divá Výbuchem zlým prosto pokalila. Bych se švakru mohla zasnoubiti, Otrula jsem víno tobě dané, Aby’s upiv zemřel na své cestě. Avšak spravedlivý v moci svaté 107 Na nebesích Bůh usoudil jinak! Neb když švakr připil na mé zdraví Nevěda, že víno otrávené: Tu se náhle dotkl Boží soud mne, A já stejnou smrť si zalíbila, Bych svou vinu umenšila něco. Odpusťte mi pro nebesa! bratři, Bych přec lehčí měla umírání!...“ Dořekši pak objala jich nohy, Prosila za odpuštění pláčem, A pak klesla na podlahu mrtva... Vedlé ní choť věrný umdlen sklesl Odpustiv jí vinu za svou vinu. Neboť bratr Josa podepřený O podnoží lože přesmutného, Posledním též byl promluvil slovem: „Odpusť bratře! neb to vina naše, Že jsme vůli matky nezjednali, Poslední to vůli smrtí svatou: ,Obývejte spolu dvůr ten bílý, Jejž vám otec odporučil v dědství! Když pak mladou choť z vás jeden pojíť Bude míti v vůli mládenecké: Tu se o dvůr bílý tento dělte. Každý půli vezmi toho jmění, A buď losem na to vyrovnáno, Kdo otecký podrží dvůr bílý. Neboť často mezi pokrevenci Choti příchod budí nesvár divý. Musí tomu tak se předejíti!’... My jsme tomu, bratře, nepředešli, A tak vina naše, jako její! 108 Bůh jí odpusť, my jí odpouštíme!...“ Takto praviv rodný bratr Josa V náruč klesl bratra svého Jirky, A s ním duši v téže chvíli pustil. X. X.
Dopověděl stařec svoji pověsť, Pomodlil se v zbožné upomínce Za ty duše bídných nešťastníkův. Pak si naliv Znojemského vína Do koflíka leštěného z cínu, Na zdraví si připil hospodyně A jejího laskavého chotě. Ti se oba měli za pravice, Se slzami v očích děkovali Na popití rozmluvného starce. Čeleď zmlklá opodál seděla: Každý žehnal ve svém srdci Josu...

Panna Lichternburská.* Pověsť. 29) (1856.)
V Čáslavsku staroslavném pní hradu ssutina, Pod níž skal nebetyčných a lesův pustina: A když tam vzhůru pozříš k těm zříceninám výš, Tu za minulou slávu juž slzu vyroníš. Tu obrazové mhaví tvou mysl vyčeří, O bojech hlučných zprávy se v duchu rozšeří; A pověsť kouzlodružná své říše odcloní, A v písni divozvuké jich zjevy zazvoní. *** Před dávným, šedým časem, když ještě ozvěna Válečných her a jásův v těch hradbách slyšena: 109 Tu čarovnadná panna ten obor kouzlila, Jak hvězda plnosvitně za mrakem spanilá. Ve zraku nebe modro svůj odstín celuje, A kadeř zlatá s sluncem v svém lesku bojuje: Ba v celém jihu není krásnější růže snad Nad onu, jižto chová Lichtnický pevný hrad. Pro tuto čarnou děvu zrak mnohý v milosti A sladkém žáru nyje i v bolné žalosti: Neb kdo uzří tu pannu, když hostím vzejde vstříc, Ten toužíť po rtův růžích juž neustane víc. Však ač ji také leposť kolíbá v vabech svých, Překruté srdce bije jí v ňadrách liljových; Nadarmo žádá ruku celý rytířstva sbor, V němž pro ni z lásky žárné juž mnohý vznikl vzpor. A jednou při sedání, když její vítězství Hlučnými kolbami se slavilo v hrdinství: Když za milostný hled by svou slávu každý dal, Tu její stříbrozvuký hlas takto provolal: „Mé díky, bohatýři, za vaši úsluhu! Však poslyš moji vůli, kdokoli v tom kruhu, Jaký já lásky důkaz si žádám malý jen, A srdcem toho zdařím, kdo vykoná čin ten!ten!“ „Hle! jak tam ku západu zeď srázovitá pní; 30) Jedině orla příkrý let ukloní se k ní; Neb úzká, hladká cesta jen vede k vrcholu, Kde hrozí odvážlivci smrť v skalném padolu.padolu.“ „Než taková-li láska je vaše plamenná, Dokažte mi svým činem, jakož jsem vážena! Kdo na tu skálu vjede, třikrát se otočí: Ten blažen kochať bude v mojí se náruči...“ Tak hrdě dopravila; zmocnil se mnohých zděs, Ač zahřměl odvážlivcův ba zoufalivý ples. 110 Však kdo dostoupil s koněm té skály hrozivé: Ten v černou propasť svržen dokonal strašlivě. Juž několikrát Vesna se z jihu vrátila, Ta hrdá panna mysl krutou nesmířila. Tuť mnohý podkovami zlatými komoně A stříbrnými koval, by znikl ouhoně. Však nadarmo skon jeho dal hroznou výstrahu, Přec mnohý ještě jede ku svému neblahu. Tuť odvážil se panic i láskou trýzněný, Buď smrtí čili pannou své skojiť plameny. Ve tváři jeho hraje svit zory omžené, A oko sokolovo plá ohněm vznícené; Ze stříbra brnění měl; a zlatou podkovou Jak hádě hybký kůň se stkvěl zbrojí bleskovou. Za mládcem houpal jeho se brat na koni svém, Však černá zbroj jej kryla v oděvu smutkovém. Ten první z těch rytířův pro krásnou choť si jel, Ten druhý ve průvodu jej k smrti provázel. A směle v skálu vjíždí ten mladší z oněch dvou, Juž dvakrát zatočil se nad hloubí závratnou: A odevšad mu chvála z úst směvných zavzněla, Že odměna mu kyne žádoucná, přestkvělá. Však nepomohla jemu ni zlatá podkova; Již shltla jej mladince ta propasť hrobová; Neb zatočiv se koněm na skále po třetí A sklouznuv klesl záhy ve smrti objetí. Však neostrašen druhý se spustil s koně brat, A démantovou dal jej podkovou okovat: Pak vzlít na kůň bystrý jak větru divý dech, Juž v skálu sráznou nese jej hřebce vírný spěch. Tu oheň žárný z písku se vůkol zajiskřil, Jak lesklou podkovou kůň v ten tvrdý kamen ryl; 111 Rytíře tak jej třímala ruka ostřežná, Že třikrát zatočil se jak hvězda oběžná. A nazpět klusal v jiskrách trčících z démantův, Jak divotvorný, cizí zjev rozbouřených snův: A hlučná chvála nebem a zemí zahřměla, A panna Lichtnická se milostí usměla. Však ač se živ a zdráv jun z hrozné výpravy Konečně v bohatýrův kruh jásný dostaví: Přec nezahrál mu v tváři snad úsměv blažící, Ba zastřel oko slzné svou lesknou přilbicí. Napřímo jede k oknu, v němž panna čekala, By svého vyvolence v milosti přijala; Tenť zasmušelý zůstal před oknem valným stáť, A podepřev se v oštip, k ní jal se promlouvať: „Ty pekla zmije hladká, ty rekův svůdnice, Ty krásou čarodějnou oulestná bludice; Všem srdce’s jala křehké a vzňala k závrati, Jen mé’s nemohla v opoj a v lásku zhárati!zhárati!“ „I bratr můj tam klesl v ten mrzký rekův hrob, Jenž hoden větší slávy a chvalnějších byl mdlob. Víc oulisností týrať nebudeš líbeznou, Neb dozrál trest na tebe mou rukou vítěznou...“ Tak praviv vzpřímil oštip, jenž v tom okamžení Jak blesku chvat zastihl té panny vzezření; Jen krátký vzkřik... a ticho jak v smrti lůně jest; Víc kruté panny není, zanikla její lesť... A rytíř koně vztrhl... Slza mu v oku tkví, Kdy pohled’ v onu stranu, kde bratr jeho spí. Odchvátil jak duch morný z těch hradeb smutných stěn, Víc od té doby žádným juž okem neviděn. 112

I.
K písním.
Tak juž opět přilétáte, Zjevy divé, sladké, milé, Jež jste kdysi srdce vzňaté Kouzlily v hře rozpustilé! Avšak s vámi přilétají Mnohé bolné, trpké chvíle, Jež jsem jako v pustém kraji Žil v mizící ducha síle. S vámi ach! zavítá smání V retech sladkých rozpučilé; S vámi žhoucí milování V bolu, v touhách zdivočilé; S vámi rozkoš, s vámi žaly, I to snění volné, čilé, Ač vše slasti, trýzně, paly Prachnivý juž ve mohyle. A vy jako upomínky Drahé, sladké, srdci milé, Skládáte své svěží vínky Na ty zjevy časem znylé. A vy jako upoměnky Ještě jednou v jaré síle Lásku budíte milenky V duši dávno ach! vyžilé!... [115]

II.
Nevím, co to jesti, v skutku, Nevím, co to jesti, v skutku,
Že mne těší celý svět; Moje srdce nezná smutku, Ani slzí ten můj hled. Kam se koli podívám, Všudy rozkoš vstříc mi kyne; Dokuď žití neuplyne, S dobrou myslí jí se vzdám. Když mne ze sna vzbudí s rána Zorou růžnou jasný den: Moje duše rozplesaná Tož radostí plýtvá jen. Každý květ se usmívá, Tekouc vlnou rozpustilou Řeka hučí písní milou; „S Bohem!“ kos jí zazpívá. A já podlé břehu řeky Kráčím volnovesele; Celý kraj své luzné vděky Vstříc mi jeví zbujelé. Zatím já se zastavím U hospůdky milované, A zde víno opěvané I svým zpěvem oslavím. A když Luna večer svítí Jako hvězda milosti, Tu já teprv svého žití Pokusím vše radosti. K milce zajdu v vonný sad, K bílému tam dvorci v háji; 116 Tu mně její rtové vzdají Hubinek milostný slad. Nevím, co to jesti, v skutku, Že mne těší celý svět; Že mé srdce nezná smutku, Ani slzí ten můj hled. Kdo se málem veselí, Kdo miluje víno, děvu; Kdo nachýlí sluch svůj k zpěvu: Tomu rájem svět celý.

III.
Ni slunce ranní lesk nesvítí, Ni slunce ranní lesk nesvítí,
Jak přemilostný ten tvůj zrak, milenko má! Ni jarní rosa se netřpýtí, Jak v oku tvojím lásky znak, milenko má! A v houšti kos tak nezazpívá, Jak milosladce hlas tvůj zní, milenko má! Když ke mně v lásce šveholívá Ve slastném, nyvém toužení, milenko má! Když v náruči tvé odpočívám Ve vroucném, žhoucím objetí, milenko má! Tu zachvácen svou lásku zpívám V závratné k tobě záněti, milenko má! 117 A když své touhy na rtech palných Juž ztápím v divé slasti vír, milenko má! Tu neznám více utrap žalných, A srdci kyne lásky mír, milenko má!

IV.
Po čemž srdce moje práhlo Po čemž srdce moje práhlo
Řevně po tak dlouhý čas: Přece jednou juž dosáhlo, Avšak touží z nova zas. Když jsem ku milence svojí V největší vždy lásce zřel; A můj ret ve žhnoucím znoji Po hubince sladké mřel: Tu vždy hled můj oko její Ach! tak chladně potkalo; A když vzdech’ jsem bolestněji Čtveračně se usmálo. Onehdy však, v svěžím stíně Hráli všichni v zástavy; Jedna – šťastně moje – Míně K výměně se dostaví. „Tři hubičky na výměnu!“ Hlučně ze všad volali; Než se slastí rozpomenu, Na rtech mi juž zaplály. Nevím, co se stalo se mnou, Čeho to jest účinek: V srdci jakous touhu jemnou Chovám od těch hubinek. 118

V.
I stála růže roztomilá I stála růže roztomilá
Na sadě květnatém; Ta právě květ svůj rozvila Jak v lesku hvězdnatém. A milostnou hlavinku svou Kloní jak v sladkých snách: Tak slastně, lepě listy lnou, Jak se zorou by v hrách! A na tom sadě květnatém Pstrý motýl polétá: A v letu spěje rozňatém, Kde růže vykvětá. Ta jej tak sladko vábila Tím slastným vděkem svým: Že jala touha motýla Juž žárem lichotným. A když se růže k objetí V milostný vekrad’ puk: Tu nemoh’ pryč víc letěti Přesladkých počiv muk. Neb jako nebe, růžené Se listy rozstřely, A ve své šero milené Pleníka zavřely. I mne podobné lůže ach! V tajemný jalo byt, Kde v nejmilostnějších i snách Přešťastně žiji skryt. Ty’s, milá, růže sladká ta! Kdo by mne viniť směl, 119 Že skryla duše rozňatá Se v její duše pel?...

VI.
Jak tvůj je úsměv v slzách milý, Jak tvůj je úsměv v slzách milý,
Tak není jitra první svit, Když mlhy v dol se rozložily, A zora vzešla na blankyt. Když mizí s čela strasti mráček, A blaho září v zraku tvém: To hrá jen táhnoucí obláček Na nebi temnomodravém.

VII.
Když jsem já nazřel v tu milou noc, Když jsem já nazřel v tu milou noc,
V milou noc očí tvých, A uzřel ta ňadra labutí, Bílá jak padlý sníh; A růžové líce a havranní vlas, Zásvitný noci to stín; A milostné zahrání nachových rtův K lásce to významný kyn: Ó co se mi dělo se srdcem mým, S tím srdcem veselým kdys? – To’s ty očářila půvabem svým, To vzala v porobu ty’s. Když jsem tvůj zaslechl slavičí hlas, Ten stříbrný milosti zvuk: Tu se mi srdce tak zachvělo hned, Že chvatný urychlilo tluk; A když jsi mi zapěla ten milý zpěv, Jenž mi vždy nejdražším byl: 120 Tu v horoucím žáru v tvá ňadra jsem kles’, Z rtův nebeskou rozkoš jsem pil! Ó co se mi dělo se srdcem mým, S tím srdcem veselým kdys? – To’s ty očářila prozpěvem svým, To vzala v porobu ty’s.

VIII.
Není tak sladký zpěv slavíka Není tak sladký zpěv slavíka
Jak tvůj hlas v písni lkající, Když v lásce z růžných ústek vzniká A zmírá touhou nyjící. Tak milý jest on ve šveholu, Jak zvuky vlasti vzdálené, Když v cizině je v tichém bolu Zaslechne srdce zmoucené.

IX.*
Kdy slunce vzejde s rána v lesklém svitu, Kdy slunce vzejde s rána v lesklém svitu,
To jak bych oko tvoje zřel; Kdy Luna vzlétá ve dřímotném kmitu, Jako bych čelo tvoje zřel! Kdy růže plná vzchází na záhoně, To jakby tváře květly tvé; Kdy lilje vanem hýbá se v pokloně, Jakby se ňadro stkvělo tvé! Oj! se stromův se hrnou v přítmí květy, Tož jak bych kadeř tvoji zřel; Kdy hvězdek třeplavé mi svítí chvěty, Tvých očí jak bych víčka zřel! ——— * Hvězdičkou opatřené verše, dříve juž vytištěné, jsou v sbírce této více méně opraveny. 121 Kdy dalné hory modré clony halí, To jakby lehké šaty tvé; A zefýrek-li ke mně chvátí z dáli, To jakby letné nožky tvé! Kde malinový keř se růžně vine, Tu jak bych tvé rty sladké zřel; Kde stříbrný se potok večer line, Jak bych tě Vílu nad ním zřel! Labuť-li sněžná zvuky svoje zlívá, To jakby sladké zpěvy tvé; Když slavík touhou smutně šveholívá: To po tobě jsou zpěvy mé!

X.
Jak Luna tiší dol i bor Jak Luna tiší dol i bor
Za noci hvězdnaté: Tak ty můj tišíš v srdci vzpor V žalosti rozňaté. A když mně v oku truchlém žár Vši slzu sežehne: Tu duši mé ten podáš dar, A slasť v ni svatá lne. I když chce srdce pěť žal svůj, A struna nemá zvuk: Tu počne zněti hned hlas tvůj, Otevře citův puk. Tak ty jsi mnou juž docela, Neb žiješ v duši mé; Pak duše má, byť nechtěla, Jen vezdy žije v tvé. 122

XI.
Na květoucí mezi v poli Na květoucí mezi v poli
Vzchází růže v jarní kráse: Ta za rána, za večera Chodci umdlenému kyne. Tu však oráč v poli orá, Po květnaté orá mezi: A on pluhem ostrým zryje Vzkvětlou růži krásy jarní. Ještě leskem slunce žije, Když se blíží chladný večer: Pak ta růže svadá, svadá... Růže více nepokvěte. A ta růže, to má milá; A to jaro, její láska: Tvoje jaro, tvoje láska, Milá moje, ta mně svadla...

XII.
Za Luny, v jarním soumraku, Za Luny, v jarním soumraku,
Tu dvá milenci na sadě stáli: Milosti slzy ve zraku, A ve rtech blahé úsměvy hrály. A jak se snoubí slza ta S tím milosladkým úsměvem v spoji? Vždyť stůně duše rozňatá, Kdy žárnou lásku šveholí svoji...

XIII.
A milencové blažení A milencové blažení
Jak plakali v náručí vroucí! A v nevýslovném toužení V té tonuli lásce horoucí! 123 A než se minul s rokem rok, Tu proměna truchlá se stala: Směv vymřel v líci, v zraku mok; On hynul v bolu, že ona se vdala!...

XIV.
Když touha v písni vane k ní, Když touha v písni vane k ní,
Co tichý lásky dech: Tu ona v slastech nyvě sní A sílá vstříc mi vzdech; Však když mé písně utichnou, Tu rtem jí hraje smích; A její sladká ňadra dchnou Mou píseň z hlubin svých. Já slúchám této země ozvěně Svých vřelých citův všech, A v slasti ve mně vzkouzlené Umírá touhy vzdech! A když v čarovném souznění Zpěv její doznívá: Tu k novému se vznícení Má píseň rozechvívá.

XV.
„Jak mi slastno na tvých prsou!“ „Jak mi slastno na tvých prsou!“
Sladká děva zašeptala; Líbala mne žhoucím retem, Nyvě zříc mne objímala. A já nazpět líbal rtíky A ty ruce, ssál ty hledy, Nevěda, že líbám vřele, Líbám ach! juž naposledy. 124

XVI.
Jak jarní noc v svých čaropůvabech: Jak jarní noc v svých čaropůvabech:
Tak plál tvůj zrak mým očím udiveným; Tvé řeči lkaly jak zefýra dech, Když slúchá kosův zpěvům roztouženým. Ó že jsem nazřel kdy v ten pramen žáru, Že uvěřil jsem zvukům plným čárů, Bych napořád tím plamenem se trávil, A přece žil, omámen hudbou klamnou, Sám sebe sproštěn v touhách věčných bavil, Tu krásnou, přerozkošnou ušlosť za mnou!

XVII.
I pomije život náš jak zlatý sen, I pomije život náš jak zlatý sen,
Usetkaný ze zvukův milostných zvěn! Nuž, ať žije naděj, ať slasť v zraku plá, Když ještě ta hudba nám v mladosti hrá! A ku slávě vína se, píseň ty, liň, Až zahluší v ozvěně tmavá ta síň; A hlásej rozháraně zprávu tu kol: Že při znění pohárův neprodlí bol! Ať zkaboní starosti zvráštělou skráň, Jak rozrývá lemeš tu květnatou pláň; Kde veselé srdce a vířivý zpěv, Tam ztrmácen brojí rozkácený hněv! Neb při víně strasť a žal velký je hřích, Kde panuje vtip ostrý a smělý smích; Kde neztruchlí ve zdrhu víc bledá tvář, Již osloní purpurem radosti zář. A v vzpomínce na sladké půvaby děv A na hravý na rtech jim milostný směv, 125 Tu k slávě jich ohnivý přípitek zní, Že síň celá hlučnými písněmi hřmí. A byť snad i nám v ňadra vkradl se žal, Byť zádumný prozpěv se ze srdce vzňal; Tu utlumí rozkoš ten truchlivý sten: Vždyť mijí náš život jak prchavý sen.

XVIII.
Když jsem já citův rozhru převýznamnou Když jsem já citův rozhru převýznamnou
V tvém oku čítal, ach! ji nemně klamnou; Kdy zřel, že zradná slza náklonnosti Co večernice v očích vlhkých vzniká, A etherické tváře barevností Duh jarních v kouzlu miloluzném sloní; Kdy vnímal jsem, jak plnou slastí vzniká Tvé srdce, vzdechem ke mně touhy roní: Jak jsem tu neměl věřiť lásce tvojí A žíti v tobě, když’s mi žití vzala? A linouť sliby ve závratném znoji, Když’s mi je ve rty horké nazpět dala!?...

XIX.
Jak sladký dřív tvůj úsměv byl, Jak sladký dřív tvůj úsměv byl,
Jenž pol se jevil, polo kryl, Když’s procitala z lásky snův!... Z tvých nyvých očí plála zář, A celý ráj ti splýval s rtův, A nebes půvab líbal tvář. Tu s tichým bolem svým se žel Na líce, ve zrak rozprostřel, 126 Jak hvězdu kryje mrtvý mrak. Ó proč teď musím vídati, Jak slzy v proudech roní zrak, A v žalu – s tebou plakati?!...

XX.
Ó blaho těch dob milých, kdo tě vypíše, Ó blaho těch dob milých, kdo tě vypíše,
Když poprvé v lásce se zachvěje ret, Když opojným vzdechem vstříc milenka dýše, A milostný hled v hrudi roztaje vznět! I já prožil doby ty bujné mladosti, Když utkala milenka lásky mi sen; Tu srdce mi květlo jen v proudu radosti, A života jarní tu vzešel mi den. Ó blaho těch dob milých, kdo tě vypíše, Když v loktech jsem z úst slasti nektaru ssál, A v objetí ohnivém v nadhvězdné říše Jak oživlý fénix jsem zářivě plál! Tu v oku ti, milenko, bezvolně tkvěla Juž milosti slza a v rtech touhy vzdech; Tu za mnou jsi přesladké lokty své střela A přála si ohnivý tento můj spěch! Ó hoře těch dob žalných, kdo tě vypíše, Když změnil čas srdce a mladosti cit: Když nebaví láska, když nebaví číše, Když na čele mladém znak starosti vryt! Že v nejhlubším žalu tu zdrcený stojím, Proč tvůj se víc nesměje, milenko, ret? Ach! příčinu změny té vyřknouť se bojím, Že oběma opršel života květ!... 127

XXI.
Když v ňadrách bolných tichý žel Když v ňadrách bolných tichý žel
Tkvěl v touhách tesknících; A ve slzách já k tobě zřel Mé oko clonících: To mlčivý, však zřejmý znak, Že v tobě vzniká cit, Juž tvůj se na mne usmál zrak Jak hvězdy chvějný svit. Než když já žel svůj vyronil, A bolesť mizela: Tu zrak tvůj závoj zaclonil, V němž slza visela. Tvé oko tak se změnilo V noc rosnou perlami; Najednou shaslo – svítilo Jako noc s hvězdami!...

XXII.
Nevěděl jsem, když mne první Nevěděl jsem, když mne první
Její smání okouzlilo: Že to k mojí plné slasti, Že to k mému blahu bylo. A to čarné její smání Nebes rozkoš v hruď mou vlilo: A to smání nevýslovný Bol v hruď šťastnou vekouzlilo!

XXIII.
Když’s ponejprv ty zapěla Když’s ponejprv ty zapěla
Mou píseň lkající: Oh! jak má duše zachvěla Se slastí vířící: 128 Tvůj sladký, měkký libohlas Tak vroucně v písni zněl, Že jsem to hlubě cítil zas, Co prv jsem k tobě pěl. Svět harmonijí nejsladších V prsou se rozvinul: Ó kéž bych věčně věkův v nich Živý se rozplynul! Ta píseň ze tvých sladkých rtův Tak vroucně zpívaná: Toť svatá věšťba se světův Nebeských seslaná. Nuž zpívej neustále dál, Ty rájská pělko má! V tvém zpěvu všecek ztaje žal – Mír vane prsoma. A nevýslovná blaženosť Jen v zdání cítěná Ta písní vzkvětne v skutečnosť Za lásku – odměna.

XXIV.
Ó jak ten bláh, kdo volně hraje Ó jak ten bláh, kdo volně hraje
S tím vrtkým světa životem! Kdo prohrál lásky směvné ráje A přec nespřízněn s hryzotem! Ten trhá jinde luzné kvítí, Když v blízku svadlo jemu dnes; Ten jinde novou rozkoš cítí, Když unik’ zde opojný ples. Však bídný ten je, kdož na jeden Vši slasť a naděj vsadil vrh! 129 Ač luzným vděkem mile sveden, Přec hned mu zhasne všecek vztrh! Když vidí kostku převrcenou, Na prohru drví jeho hled: Tou úsměšnou on zmrtven změnou, Tomu i srdce – pukne hned.

XXV.
Ó doby té, když v plameni Ó doby té, když v plameni
K sobě jsme byli snoubeni, Tak jednoho jen smýšlení, Jak dvou to zvukův souznění! Má milá – hvězda spanilá; K ní touha moje plavila; V ni duše má se ronila Tou láskou žhoucí unylá. Však všecko, co je snoubeno, Musí býť opět loučeno; A mé srdce raněno Ach! tebou, časův proměno!

XXVI.
Když na doby vzpomínám, Když na doby vzpomínám,
Kde láska květla mi: Tu litosť mně prochvívá Bouřnými ňadrami! Tu mhavá slza vniká Mi v zatemněný hled, A v upomínce stíká V přesladké naposled! Jen k tobě láskou věrnou Jsem v slasti zahořel; 130 Tvůj obraz blahosklonný V mém srdci jedno tkvěl; Tu touhy libokojné V má ňadra vítaly, A oči v slze hojné Jen láskou plakaly. Mé písně k tobě spěly Jak růže vonný dech: Vše struny srdce chvěly Jen k tobě v plný vzdech. Ach! proč jsi pomizelo, Ty štěstí lásky mé? Proč srdce zchuravělo V žalosti, v trýzni té? Juž, děvo milovaná, Vše tobě navracím, Ač z mnohých bolných ran já V své duši krvácím. Zpět všecky písně vzejmi, Jež’s ze mne vzloudila: Jen sladký mír dej – dej mi, Jehož’s mne zbavila!

XXVII.
Což neuhasneš nikdy v mysli mojí, Což neuhasneš nikdy v mysli mojí,
Ty mého žalu stkvělý obraze? Proč vzýváš srdce k novému vždy boji, By zvítězeno kleslo neblaze? Ta říše směvná, plná rájských zjevův, Nadarmo stírá kouzla přede mnou; Ty k lásce znící zvěny slastných zpěvův Víc nezpijí mne hudbou dojemnou! 131 Jedinkrát v zmylu duše uchvácená Nevěří čarům víc těch příludův, Byť láska jimi opět nahražená Zas žíti mohla v říších blahých snův. Zjev jediný ach! žije v tajné hrudi Co neodbytný, týrající host, Jenž lestně přešlosť se ztrátami budí A srdce mdlé jen vrhá v zoufalosť!...

XXVIII.
Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti
Po dlouhém, dlouhém tobě vzdálení, A vše ti říci, co mé srdce cítí Ach! v neuhaslém dosuď plameni: A jednou ještě slyšeť řeči sladké, V nichž’s duši mou tak slastně kouzlila: Kéž požiť osud dá té doby krátké, By láska zas čas první slavila! Ty’s nyní vzdálena – ty neznáš boje, V nichž puklé srdce darmo krvácí; Ty neznáš vzniklé opět nepokoje, Když touhá má se k tobě obrací; Když v hlubém nitru tiché vzpomínání V divý se výbuch bolu promění, A slzy horké v náhlém vynikání Přes líce kanou v travném proudění. Ó že je lehkou neutíráš rukou, Jak ony v první lásce splynulé, Když srdce ještě opuštěnce mukou Netknuté žilo v slastech ztonulé! Ó že je květným rtem víc nezulíbáš, Rač sama plačíc milým oukradkem, 132 Že bouřné srdce sladce nekolíbáš Na ňader svých pohybu přesladkém! Proč rukou třesnou kadeř rozpuštěnou S dumného čela nehladíš mi víc? Proč v oko nezříš slastí rozvířenou, By’s uhádla vše přání vyplníc? Nadarmo čekám na pěstoty něžné, Nadarmo volám tvého jmena čar – A spěšně mizí časův vlny běžné, Sám v mladosti své žiji v srdci – stár!...

XXIX.
Ty sladký směve duhorůžných lící, Ty sladký směve duhorůžných lící,
V němž její duše hrála spanilá, Kam poděl se tvůj půvab laškující, Jímž ona vítězství své slavila? Ó časův změna vděkům nepříznivá, Ta setřela pel s tváře milostné: A oko marně slzou je zalívá V zádumě vzniklou truchložalostné. Ten zrakův plamen temně svitající Jak záblesk hvězdy sivých na vlnách, Je němý význak strasti týrající, Že duše její v zašlých žije snách. V mém srdci přece stejným leskem září, Když pozřím hlouběj v tahy zmilené; Má paměť celý zpět si obraz čáří, Jenž kdysi kouzlil srdce vznícené. Jen okamžik jsem nazřel v ony tahy, Bych nezapomněl na ně nikdy víc! Však v ňadrách vyhynul ten pocit blahý, Jejž srdce čilo, když mně vyšla vstříc. 133 I mne čas změnil prchajícím spěchem; Jen duši schránil proti starobě: Toť kletbou hroznou, že vždy s hlubým vzdechem Té změny dvojí pláči v chorobě!...

XXX.
Víc nerozněcuj rány moje Víc nerozněcuj rány moje
Svým sladkomluvným usměním! Nadarmo vzbouzíš v srdci boje, Jež sotva ztichly umdlením. Juž svou tě zváti nelze mi; Buď s Bohem tedy, dražená! Jedině má’s ty písněmi, Když pějí ňadra schvácená. Když dlím blíž tebe zarmoucený, Tou měkkou řečí nešvehol! Neb tvého hlasu milé zvěny Žalostný budí v srdci bol. Ach! vše ta rozkoš zákynná, Jež slastně vzkvítá z tvojich rtův, Ta jedině mne vzpomíná Na prchlé štěstí dávných dnův. Snad spěšný čas dá mírných lékův Puklému srdci v ňadrách mých; Snad paměť zabude tvých vděkův A směvův milokouzlivých! Jen když se loučím s tebou dnes S tím nevýslovným žalem svým: Ať v zvuku rtův tvých nezní ples, Ať úsměv nehraje rtem tvým! 134

XXXI.
Ty’s plakala, když k tobě klonil Ty’s plakala, když k tobě klonil
Milán se s řečí láskou dchnoucí; Ty’s plakala, když slzu ronil, Že nesmíš býť mu milou vroucí. Ty’s plakala, když v rty květoucí Poslední tiskl polibení; Ty’s plakala, když slovo mroucí Úpělo „s Bohem!“ v divém znění. Teď víc nepláčeš; neznáš více, Jejž prv zulíbal tvůj ret žhoucí; A úsměv těká přes tvé líce, Že obelhal jej pláč tvůj vroucí!...

XXXII.
Když jsem u okénka stával Když jsem u okénka stával
Na zahradě u své milé, A ji líbal a s ní hrával, Jak těkaly ruče chvíle! Když mně pak ach! nazírala S úsměvkem v zrak něhou mroucí, Plnou slastí rozplývala Duše se mi v lásce vroucí. Tu mi jako k skonu bylo, Však tak mile, však tak jemně, Že jsem řevnil, by zářilo Věčně její oko ke mně. A teď opět pod balkonem Stojím – avšak samotinký – Prsa dmou se žhoucím stonem, Trýzní vřelé upomínky. 135 Ve valných tam síních v lesku, V plesu víří ruch radostný – Jen já vzdýchám v truchlém stesku, Bol mne pálí nelitostný. „Ach! vy lidé, rcete, rcete, Jak mám v srdci cítiť radosť, Když tam žárná láska hněte, V lásce žal mi truje mladosť!? Ta, již srdce milovalo, A miluje dosuď vřele, Ta dbá mojí lásky málo, Ta dnes hody slaví stkvělé.“ A když zalkám, zažaluji V srdce udusivém stoně, Tu v ráz bílé zašustujízašusťují, Šaty bílé na balkoně. Děva v zahradu se kloní Jako hvězda s nebe lítá; Vidím, že proud slzí roní, Že jí štěstí též odkvítá. Neviděl jsem tvář té děvy, Avšak v srdci upoměnka Ach! přebolná, ta mi jeví, Že to byla má milenka...

XXXIII.
Viděl jsem luzný kraj se stkvíti, Viděl jsem luzný kraj se stkvíti,
Jejž zorů růžná vroubila; Kde pestré zavánělo kvítí, V němž duha letná zářila. Tam tichý stříbrotok se linul Skrz stinné háje k lučinám; 136 Zde zpěv slavíkův sladce plynul, Anť lásky směvné jevil klam. Jak často jsem já bloudil s rána Tím krajem luzným po horách; A duše moje rozplesaná Konejšila se v sladkých snách. A když se večer k horám chýlil A ticho snášel v dolinu: Tu k milenky jsem chyžce pílil, S ní mnohou prodlel hodinu. Ach! co ta milá prchla mladosť Jak sladký k ránu svitný sen, Uvadla v srdci všecka radosť, A žije v něm žal tichý jen. I láska vroucí pomizela... Jak pust a smuten je ten kraj! A v mysli truchlé uzatkvěla Jen upomínka na ten ráj!

XXXIV.
Když s hvězdami se sklání Když s hvězdami se sklání
Noc tichá na údolí: Tu v truchlém vzpomínání Mé srdce mi zabolí. Já zírám v roztoužení K těm hvězdám stříbrostkvělým, A v divém rozechvění Ach! štěstí, lásky želím. A ona prý též v bolu V noc tichou často zírá, A pohlíží tam k dolu, Nad nímž se mlha stírá; 137 Tam k dolu rozkvětlému, Kde květlo naše štěstí, Kde více srdci mdlému, Ba víc nebude kvěsti. Tak kde jsme spolu dříve Se v lásce celovali: V žalosti neskrotlivé Oba jsme zaplakali. Ach! zaplakali oba A pláčem’ ještě dosuď, Ač mnohá přešla doba, Že nesmíří se osud!...

XXXV.
Pod horou tam dolem květným Pod horou tam dolem květným
Teče zakalená voda: Škoda tebe, moje milá, Nastokráte tebe škoda. Když jsem já k vám chodívával Na ty hlučné panské mlýny: Vždycky jsi mne přivítala, Naproti šla do roviny. A než z vojny jsem se vrátil, S jinými’s ty chodívala; Nikdy’s večer tam na lávce Po mně v lásce nezalkala. Já když jsem na hlídce stával V bouřné noci u tábora: Vždy jsem smutně domů toužil, Kde je hlučná Kútna Hora. Co já jsem se navzpomínal, Jsi-li věrna, to ví nebe; 138 Když jsi spala ve snách zlatých, Modlitbou jsem žehnal tebe. Když jsem však teď k mlejnům spěchal, Oko mé tě nevidělo; Že’s mně naproti víc nešla, Jak mně srdce zabolelo! A ty milé, panské mlejny Juž tak mocně nehučely; Více vlny na ty kola Tak vesele neběžely. Vstoupiv ve dvůr známý Síní do domu jsem těkal: Tu mne Lapan více neznal, Jako na cizince štěkal. Jak jsem kvapil přes ty schůdky Do komůrky, do té tiché: Ty’s tam více neseděla... Mé naděje byly liché. Provdala se’s ach! jinému, Nevede se tuze mile: Kéž bych z těchto krajův smutných Daleko byl mnohé míle... Pod horou tam dolem teče Slzou pokalená voda; Srdce bolí pro mou milou: Nastokráte je jí škoda.

XXXVI.
Kdo všechny luzné naděje Kdo všechny luzné naděje
Juž doprovodil k hrobu ach! Komu se v srdci nesměje Víc žádný vděk, leč ve mdlobách; 139 Ten raději svou truchlou skráň Juž polož ve hrob trudotěšný; Tam sladká spása čeká naň, Tam pokoj věčně libodešný. Neb zde jen bloudí na zemi Ve krutý úspor sobě sám, Nedotknut láskou, vášněmi, Odcizen sladkým žití hrám. A srdce puklé, necitné, Jen v divých snách se dumně shříží: A když i z těch snův procitne, Nevýslovně je teskno tíží!

XXXVII.
Naše duše přece jenom Naše duše přece jenom
K sobě utvořeny byly; Všecky slasti, všecky trýzně Obě stejno pocítily. Dokuď v slastech jsme ach! žili Spolu v sladkém obejmutí: Tu jsme mile laškovali, Líbali se rozplanutí. A teď, dlouho rozloučeni, V touhách, v neuhaslém palu Na sebe si vzpomínáme, Spolu pláčem’ v tichém žalu.

XXXVIII.
Když hvězdná noc se stírá na údolí, Když hvězdná noc se stírá na údolí,
A na duši se sklání žalu mrak: Tu opět srdce v divé trýzni bolí, A v oku tkví litosti smutný znak. 140 Ta Lada vzešlá v směvu na blankytu, A nad vlnou se chvějíc v dřimném svitu: Ach! jaké sny tam v hloubi bolné hrudi Ten plný úsvit její křísí, budí!... Tu těžké k zemi klesají mně spánky, Anť oko v západ roztouženě zří, Kde tratí zvolna v záplavě červánky Se v temný stín, až mřivě dohoří. A jak ten rudý závoj tanul v dáli: Tak upomínky v srdci truchlém plály – A jak zanikly čarovné červánky: Tak žití slasti zašly mdlými vánky!

XXXIX.*
Smutná vede cesta, smutná po té stráni, Smutná vede cesta, smutná po té stráni,
Darmo tvoje, květe, darmo vykvětání! Nebudeš víc sloužiť mé divence darem, Ani vlasy její zdobiť svojím čarem. Oh! vy lesy tmavé, Křivoklatské lesy, Jakými vy zníte, v šumu tomto plesy? Nebe je tak modré, nebe je tak jasné: V srdci žhoucím nikdy bolesť nevyhasne. S kostelíčka ze vsi ke mně znějí zvony, Všem veselým hlasem, mně jen, mně jen stony! Do kostela spěchá mnoho lidí honem: K svatbě vyzvání se veselým dnes zvonem. Ach! ty děvo moje, věrně milovaná, Naposled ty kráčíš v kostel jako panna; Na tvojí si tváři hraje úsměv milý, A mně slzy kalné oči pozalily. Juž si tam k oltáři se ženichem kleká; „Ano – ano“ spojné z ňader bílých těká – 141 I kněz zbožný dává jim juž požehnání, A má těžká hlava ku zemi se sklání. „Dej jí Pán Bůh štěstí, blaho dopřej hojné, Dej též ulehčení mně i dny pokojné!“... Smutná vede cesta v Křivoklatské lesy: Věrná milá, kde jsi?... Věrná lásko, kde jsi?

XL.
Tolik jsem juž o své milé Tolik jsem juž o své milé
Pěl a ještě budu pěti; A přec písní dechy čilé Vezdy planou v novém vznětí. Její krásy, vaby její, A ty hledy láskou nyvé Tonem písní mých se chvějí V harmoniji liboznivé. A to srdce žáru plné Bujně v mnohém slovu žije, Jež vše vaby kouzedlné K celku v věnec krásný vije. A v těch písních miloznících Planou dojmy mojich citů, Jež mně v slovech šveholících Vykouzlila srdce z skrytu. Moje touhy, rozkoš moje, I můj bol se k všemu vine; A ty ňader žhoucí znoje, V nichž mé žití slastí hyne. Tak se všecko k sobě pojí, Moje duše s její splývá: Že má za svou ona moji, A že její v mé přebývá. 142 Všecko jsem dal milé děvě, Duši svou – mladosti ráje; A když lkám své touhy v zpěvě, Ona písně ozvěna je!

XLI.
Buď s Bohem! (Z Byrona.)
Buď s Bohem! jest-li se kdy přání Za štěstí jiných vyslyší: To mé nezvane větrův vání, V nebes tě vznese ve výši: Marné by slovo, pláč byl, lkání, Oh! víc než slz krvavý rmut, Když plyne z oka ve skonání, Praví to slovo: „s Bohem buď!“ Můj ret je němý, můj zrak suchý, Však v mozku mém a v ňadrách bdí Nezhubné nikdy trýzně ruchy, Jejichžto hryz se neuspí! Já nesmím – nechci lkáť své žaly, Ač bol a vášeň trují hruď; Vím, že jsme darmo milovali, A cítím jenom: „s Bohem buď!“

XLII.
A když jsme se objímali A když jsme se objímali
V lásky žáru slastně divém, Proč, ach! proč jsme zaplakali V obejmutí přeohnivém? 143 A když jsme se objímali Při tom bolném rozloučení; Proč, ach! proč jsme zaplakali V nevýslovném zatesknění? Byl to rozchod na shledanou – Avšak proč teď vždy stenáme? A proč slzy naše kanou? My se více neshledáme!...

XLIII.
Jak přec plno jedno moje srdce bylo, Jak přec plno jedno moje srdce bylo,
Plno lásky žárné, plno citův vzňatých! Srdce moje nikdy dříve netruchlilo, Přeblaženo v víru slastí nepojatých. A ta láska moje jako lampa věčná Hořela v něm jasně, co v svém chrámu svatém; Z chrámu toho zněla mnohá píseň vděčná, Když se city vzňaly v víru slastným chvatem. A v tom srdci žárném, divém, nevázaném Lásky shasla lampa, citův shasla svíce; Neznějí víc zpěvy v chvění rozháraném Z srdce, lásky – citův mrtvé popelnice!...

XLIV.*
Oj! kéž ještě jednou jen s planoucí tváří Oj! kéž ještě jednou jen s planoucí tváří
Bych s vámi moh’ při zpěvu víno to píť, Když rozkoš a horoucí slasť z očí září, Když lásky a radosti prýští se cit! Pak, druhové milí, si vzpomenem’ spíše Na štěstí a blaho všech minulých dob; A v jásotu hlučném zas zakrouží číše, A strasť a bol zapadne v truchlivý hrob. 144 Nuž vítejte se zpěvem znění pohárů A žízeň uduste a utrapy jed! Ach! možná, že dlouho ta horoucnosť žáru Vám nebude trvať a veselý vzhled! Snad brzo že v vírném se purpuru vína Ten oheň juž umrazí hořkostí dnů; Snad brzo že vysychne zčeřená pína, A palčivá slza že padne i k dnu. Pak ve truchlé dumy se promění zpěvy, A ve hrana hlas číší vyprázdněných; Pak sladkých snův zapadnou rozmilé zjevy, A poline tok slzí rozprouděných. Neb kdo slzu roní, když víno v poháru, Ten najednou veselosť všecku zradí: Ten rozžehne žal a vše trpkosti zmaru, Vše tomu zanikne, co život vnadí!

XLV.
Na stráni pne se mohyla, Na stráni pne se mohyla,
A vedle slavík stůně; Kéž’s mne, ty tichá mohylo, Ukryla v svojím lůně! Ty v divém žalu dumně sníš O slávě uplynulé: A já tu truchlím v bolu již Pro ráje zahynulé! Ty tichá, pustá mohylo, Povídej věsti svoje, A šepotem svým těchy dej A utiš v srdci boje! Ač mrtvým hrobem zdáš se býť, Tvé lůno mrtvé v temně: 145 Ty souvěrně přec hovořiť Znáš v bolném lkání ke mně! Ta libokvětná pažiť tvá, Ta mnohou jizvu skrývá, Ač měkký s jara zefýrek Nad tebou vždy zavívá: I moje srdce hlubý bol Rozrývá jako tobě: Ač úsměv v líci hraje spol, Však tož jenom – po hrobě!

XLVI.
Oj vy doly, milé doly, čemu vy se zelenáte? Oj vy doly, milé doly, čemu vy se zelenáte?
Jedině vy moji mysl, jedině mé srdce znáte; Vaše květy, bujné háje, všecko jenom k naději zve, A přec víte, že mé srdce nepoznalo čáky svaté! I vy mraky, sivé mraky, proč tak spěšně uletáte? Jedině mých ňader bouře, jedině můj neklid znáte; Brzy kraje deště ždavé vy svlažíte libou rosou, Avšak mír se neuchýlí v srdce moje v záři zlaté! I vy větry, divé větry, proč tak hlučně, proč šumáte? Jedině vy moje vzdechy, jedině mé žaly znáte; Vaše peruť rychloletá všecky stopy v spěchu zvane, Avšak nikdy srdce mého trýzně nikým nepojaté! Vy potůčky, bílé řeky, proč tak vlnou pospícháte? Jen vy slzy moje truchlé, jen vy moje pláče znáte; Vaše stříbrotoké proudy v stíně květy vlahem těší, Nezlehčí má slza srdci v libokojném ve záchvatě! I vy hory, modré hory, proč ach! se tak vypínáte? Jen vy touhy moje, jen vy neúnavné snahy znáte; 146 Vaše temena se v blankyt i v paprsky slunce kryjí, Nesplní se srdce mého doufání jen hořem vzňaté! Ach! vy sosny, vonné sosny, skloněný proč vrchol máte? Jen vy víte, jak já hynu, jen vy, jak já trpím, znáte? Ten váš vrchol se zas vzpřímí, až pomine litý vichr, Avšak puklé srdce moje nevzkřísí se vícekráte! Wae is my heart... Rob. Burns.

XLVII.
Ó hvězdo milá, v okénko jež svítíš Ó hvězdo milá, v okénko jež svítíš
Mi tako laskavě, Proč světlem třeplavě V mou duši smutnou lesky svoje leješ? Snad i ty hlubě jako já bol cítíš A neznámými touhami se chvěješ? Tvé jasnoty ten odráží se blesk V mém zraku slzavém, Jenž v nebi modravém Si u tvých sester hledá ulehčení, Když v bolném srdci tkvěje dumný stesk A žalem tichým k nim lne v důvěření. Ba že ta duše, jež mně vzdálena, Přec tobě blízká dlí! Kéž jsi zrak slzou mdlý Svým ohněm čistým mile skojila, By každá slza v bolu roněná Se v sestru tvoji, v hvězdu, změnila: A v okamžiku, když se v oku třpýtí Zas k nebi vzplanula, A tamo stanula, By milostně k své setře touhou mřela! 147 Pak by má duše, z níž se slza nítí, Se s tebou věčně ráda upájela. Oj! ty mi dosvědčuješ, hvězdo čilá, Svým chvěním milostným? Mé srdce blahostným Juž citem svatě po tobě jen plane! Tam žije tedy ona duše milá, Po nížto moje toužiť nepřestane! Protož mé oko často k tobě zírá, Když v krutou spoustu mír Uchvátí bolův vír, Jež v ňadrách mojich travnou mocí hostí? Ó lej své lesky, hvězdičko ty čirá, Juž každou noc mi se své vzdálenosti.

XLVIII.
Kdo prožil hlučné bouře života Kdo prožil hlučné bouře života
A ty sny vírné slávy lichotivé; Kdo lásky časy v slasti touhomřivé: V vzpomínce toho trýzní tesknota. Nadarmo srdce v zvuku divém zpívá, By ztichl divých tužeb plachý shon! Ach! Písní tou hruď bolná neokřívá, Spíš roztaje se v zraku slzí ron! A byť ta sladká hudba mladosti Snův zlatých rozechvěla luzné zjevy: Přes truchlý stín se vkrádá v ně, jak v zpěvy Se loudí akord němé žalosti. A v posupně-li bledé hraje tváři Na krátko úsměv oko kouzlící: To bludice se svity jenom září Na smutné poušti vzešlé – mizící. 148

XLIX.
Františce F.
Ach! žádné srdce spřízněné Víc na té zemi není!... Po lásce sténám zmařené, Po vzájmu v truchlém pění. Vše štěstí kolem minulo, A nebe vidin shynulo; A milé, co mé duši bylo, Juž dávno pro mne v hrob se skrylo. Tuť ty se’s, drahá, zjevila, Co angel vždy mi věrný; Ty se’s s mou duší spojila, Ač osud zuří černý. Tvé srdce vábí jedině Teď mne v té světa pustině; Ty’s po ztrátách útěcha moje, A vlíváš smír v ty srdce boje. Však buď mi vždycky, dražená, Jen němou těšitelkou; Sic citův sladká výměna Vzbudí strasť v ňadrách velkou. Neb šveholně-li promluvíš, Tu sladká řeč mne raní spíš; Mé srdce poodvyklo hlasu, Jenž linul v ně blahostnou spásu. Či netěš v bolu raději, Když slza v zraku kyne; Marnou se kojíš nadějí, Že bez žalosti splyne. Neb když tvá ústa šveholí, A sladkým slovem chlácholí: 149 Jak neplakať, když tobě v oku Lpí těšitelce slza v moku?...

L.
Oj! na horách, v divém skalí, Oj! na horách, v divém skalí,
Jak se volně vznímá duch! Když jej vyšších světův dálí Nebeský opásá kruh! Všechněch vazeb sprostěn vzletem Z tisících mdlob okřívá; Nepoznaným ještě vznětem Moc jej vznáší ohnivá. V nadhvězdné když stane výši Sblížen modrým nebesům: Tu se touhy jeho tiší, Tam cíl kyne jeho snům. Takto všeho vyprostěný, Co poutalo sílu dřív, V nebi pluje zachvácený, Vnímá tvůrce svého zyv. Když se duch pak k zemi vrátí, Blaženstvím se rozplývá, A citové vroucně svatí Plní ňadra touživá. Pak se slza z oka řine V předtušení blažícím, Že slasť svatá kdys vyplyne V nebes bytu zářícím.

LI.
H...
Neptej se, proč zmlkla píseň Dřív tak vroucně šveholící, 150 Dokuď srdce v sladkém palu Nylo po své milostnici. Píseň ona nezavzní víc V sladkém, vroucím šveholení: Jinak by to srdce puklé Lkalo v divém, v zděsném pění!

I.
Ó nevymřely dosuď sladké zvuky, Ó nevymřely dosuď sladké zvuky,
V nichž srdce mé kdys slastí zavznělo, Byť ztrmácel čas prchlý citův puky, A varyto utichlé zpuchřelo! Ty samé tony v hlubé hrudi hrají Co pozvy s nebe k pěvci snešené, Jež vábily mé srdce k milé báji Tou svojí sladkou mocí kouzelené. Nuž pějme opět lásky první časy, Kde zírá oko ráje vzkříšené; Kde v dechu mrou ty tajemluvné hlasy, Jimž rozumí jen srdce vznícené! Ať opět rtové dívky v rozkoš kynou, A ňadra bouří sladkým povzdechem; Ať milou ruce v řevnou náruč vinou, A tvář se zachví milým úsměchem! Ó blaze pěvci, když zas struna věstí, Že žije v skrytě svaté nadšení; Když opět píseň v zvucích zašelestí, Jak v svídě půvan v dumném šustění. 151 Tu žijí snové dávnozašlých časův A oblétají mysl vznícenou, Že uvěří zas v smysl oněch hlasův, V nichž srdce žilo slastí zvýšenou!

II.
Když v rozkoši jsem lpěl Když v rozkoši jsem lpěl
Na tvojich ňader lůži; A v zrak nyjící zřel A líbal retův růži; A tiskl k prsoum svým Tvé sladké, štihlé tělo, Že dechem žahavým Div nezaplamenělo: Ach! tenkrát celý svět Jen v tvé bytosti splýval: A ducha shaslý vznět Se tebou opět shříval; A písně zmlklý zvuk Se náhle roztemenil, A tíseň sladkých muk Na harmonije měnil. A celý nový svět Neznámých dosuď citů, Jenž ve snách dříve kvěť, Teď vzešel v srdce skrytu, A duše tonoucí V tom tužeb, slastí moři, Jak v skonu hynoucí Juž odumřela hoři. Oh! jakou proměnu Tu čil jsem v hlubé hrudi, 152 Že zjevy édenu Ze snův se v život budí! A když jsem v objetí Tvém slastném odpočíval, V té sladké záněti Na ňadrách čelo skrýval: Tu teprv poznal jsem, Že nemůž’ blažen býti, Kdo luzným souhlasem To vzájmu nepocítí: A marně k nebi ten Poklady Indje věžil, Kdo první lásky sen V rozkošném zpití nežil...

III.
Já zřel tvůj úsměv – růžný ráj Já zřel tvůj úsměv – růžný ráj
Květ’ v záři soumračné z tvých rtův. Tu duše moje v sladkou báj Se ponořila slastných snův. S přerozkošný vír mne jal – I v divých touhách nyl můj zrak, Že úsměv ten mi dal a vzal Rozkoš a bol, to lásky znak! Snil jsem v tvém oku – nebe svit V mé srdce schýlil svoji moc, V ten nedostupný, tajný skryt, Kde dosuď bez hvězd chvěla noc. Tu z rtův hrál úsměv v oku tvém, Ten ráj vycházel v nebesích; Jak nelpěť v oku – na rtu tvém, Když nebem oko, rájem smích! 153

IV.
Podej mi svou ručinku, Podej mi svou ručinku,
Ty čarodějko milá! Kdyby’s mne polibila, Dal bych ti tu hubinku Zas nastokráte zpět. A dej se obejmouti, A tisknouť v slasti vroucí; Dej líbať ňadra stkvoucí, Jež tak svěže se pnou ti Jak rosné lilje květ. Stav k tanci nožku svoji Tak outlou, malou, čilou, Ať mírou ušlechtilou Juž v sladkojásném znoji Svíříme celý svět. Ty’s moje, moje žití, Má rozkoš, sláva, štěstí – Vše mou ti lásku věstí, Již k tobě srdce cítí, Jež tebe milujeť. A dáš-li obejmouti Své štíhlé, krásné tělo, A zlíbať rty a čelo, K boku se přivinouti, Jak révy hybná sněť: V radostném rozkochání Tu budem’ svatbu míti, A spolu svorně žíti Ve věrném milování, Než vzejde jara květ. 154

V.
Když večer tichem panuje, Když večer tichem panuje,
Jen hvězdek roje bdí: Tu mír se v ňadra schyluje, A hoře zlé v nich spí. Tu milý obraz slastný cit Rozlívá v tajný srdce skryt, Tam bude písně sladký hlas; A touha vzlétá v blahý čas, Když tiché noci v stíny mdlé Zašeptal jsem to jméno tvé, milá! Ó jak bych rozkoš opojnou Jen v písni slovy vzdal, Když sladkou mocí úpojnou Mne žahal lásky pal? – Když polibkův jsem v plamenech Z tvých retův pil vanoucí dech, Na tvojich ňadrách kolíbán, Tvou slzou řevnou zulíbán V tom sladkém, palném šílení Zapomněl muku trápení, milá! A když ten uhas’ v tobě pal Jak hvězda spanilá, Proč bych tu marně k tobě lkal, Když’s lásku zradila? Vždyť rozkoš tvého objetí Mně nevymřela z paměti, Kde pučí v jarém rozkvětu, A kouzlí slasti zánětu, 155 Jenž plál v tvých ňadrách labutích, Anť zlíbal jsem tvůj s lící smích, milá!?...

VI.
Ballada o růži.
Na sváhu bujném růžinka Květla jak hvězdy svit – V korůnce stkví se rosinka Jak mořské perly třpyt. A vedle z keřův kos pěje, Jak táhlý z fletny zvuk, Že srdce v ňadrách rozchvěje, Až jeho zmírá tluk. A kolem jde hoch zmoucený, Tu růži uzří hned; K ní vodí zpěv roztoužený, Anť slza vlhčí hled. „Jak můžeš takto krásně kvěsť, Ty růže v květu svém, Když v srdci mém tak teskno jest, A přec tak sladko v něm? A proč tak zpěvem laskavým Ty pěješ z keřův as, Když v písni svojí neslavím Svou rozkoš, lásky čas? Mé milce, růže, budiš dar, Ty ptenče, pěj mou slasť, By’s očářila její čar, By’s vpěl v hruď jí mou strasť!“ Tak zazpíval a ulomil Tu růži zpěvák ten; 156 Jí ňadra milky ozdobil V své lásce utěšen. – Tu nikdy víc kos nezapěl Svou milosložnou věsť; Na zrádném ňadru svadla, žel! Nemohla růže kvěsť.

VII.
Bylo to v máji, ba v máji, Bylo to v máji, ba v máji,
Když jsem já uzřel milenku svou; Kosové pěli tam v háji Tak vroucně, jak píseň by mou! A hvězdy, ty leskly se hvězdy, Jak v očích mé milenky svit; A toužebně za noci vezdy Teď ve slzách k nim musím zříť. Kéž jsem já v lesky, ty v lesky Nikdy byl nepozřel, ach! Teď vodím nářky a stesky, Blouzně jen v uprchlých snách! Tam v dáli, tam v modravé dáli Klene se rozkvětlý dol: Tam při Luně nyvé jsme stáli A vroucně se líbali spol. A když jsem ji líbal a líbal, Víry a lásky slib dal; Se na ňadrách sněžných kolíbal A pil z retův opojný pal: Ach! tehdy jsem, tehdy v tom žáru Srdce své ponořil v žel; Od doby té s sebou v sváru A v bolesti kruté jsem mřel. 157 Ó kéž jsem vás oči, vy oči, Neuzřel v neblahý den! Mně v bolesti hlava se točí: Že uprchl lásky mi sen!

VIII.
Jak často jsem se odříkal Jak často jsem se odříkal
Víc nepěť lásky tísně; Však sotva že pojme žal, Ret pěje truchlé písně. A když mé harfy struna zní V umírajícím chvění: Tu jak by poután kouzlem k ní, Zvuk k milce v vzdech se mění. Tu pěju milý zrakův svit, Jenž duši moji zčářil, Když jako hvězda na blankyt Vyšedší ke mně zářil; A mocí tak okouzlivou Mé srdce v lesk svůj schvátil, Že všecku touhu bouřlivou Mou k sobě jen obrátil. Ó její oko, plno krás, Proč slzu nyní roní, Když mojí písně mutný hlas Ve vzdechu touží po ní? Budí ji litosť, tichý žal, Či outrpnosť snad se mnou? V obém je strasť a smrti pal, Jenž tráví blahosť jemnou!... 158

IX.
A já nazřel v oči její, A já nazřel v oči její,
V rozkošné to citův nebe: Zapomněl jsem na svět celý, Zapomněl jsem i na sebe. A v to nebe hvězdy vzešly, Svitné hvězdy v jemném chvění; A v ty oči slzy vzešly, Slzy bolné v matném stkvění. Jak mám zírať v nebe hvězdné, Nezateskniť v noci sivé? Jak mám v slzné oči zírať, A neplakať v trýzni divé?

X.
Když jsem v sladkém obejmutí Když jsem v sladkém obejmutí
Tisk’ tě k ňadrám vzplameněným: Jak jsem v onom divém hnutí Přece býval přeblaženým! Věčně byl bych tvé rty líbal, V tvoje žárné oči zíral, Na tvých ňadrách se kolíbal, Věčně na nich v slasti zmíral! A teď sténám, pláči, hýřím V hlubobolném zatesknění; Brzo zpívám, brzo vířím V předivokém vzplamenění. Volám tebe, a vzduch mhavý Tiskám k ňadrám v obejmutí; V smíchu lkám – a lidé praví, Že jsem s smysly pominutý!... 159

XI.
Ó co já jsem se nalíbal Ó co já jsem se nalíbal
Těch tvých ňader sněhobílých! A co já jsem se nalíbal Těch tvých retův rozpučilých! Avšak vše to celování Vzňalo v prsou úpal divý; Opět, opět líbať chtěl můj V plamenech ret přeohnivý. A tím líbáním tvých ňader A těch růžosvěžích retů Div že jsem se slastí vírem Neutrávil v lásky vznětu! Však tou slastí, když na ňadrách Ráje jsem těch rtův tvých líbal: Ach! tou slastí v svoje ňadra S rtův jsem palnou bolesť vlíbal!

XII.
Ona mne slastně líbala, Ona mne slastně líbala,
Jak bych jí nejdražší byl; A v oko žhoucí zírala, Bych nikdy ji nezradil. Pak dala slib mi přesvatý, Že věrna mi zůstane: A na to ret můj rozňatý Plál v hubince zhárané. Má ústa něma zůstala; Zpět jí slib dávají teď: Ta její ústa zalhala, Teď nemají odpověď. 160

XIII.
Když oko tvé tak přemilostně zřelo, Když oko tvé tak přemilostně zřelo,
Jakoby duši mou odkouzliť chtělo, Tak nyvě v záři duhové se stkvějíc, Jak slunce ranné, v rose vycházejíc: Ó co jsem slastně v lesk se jeho nořil! Tu v směvu nebes hrálo tvoje čelo, Ni mráčkem toužení se nezachvějíc: A s úctou vroucí tobě jsem se kořil, Anť tebou ideál můj vešel v žití, O němž jsem víc nepřestal sladce sníti. Ó že’s kdy v oné noci hvězdozlaté Ty sliby vyřkla mému srdci svaté! Tak mila z úst tvých růžných slova byla, Že navždy vše mé city zachvátila, By rozpuky své tobě v službu daly! Ó líp by bylo, kdyby’s srdce vzňaté V tu slasť zpijící byla neztopila A nenítila jeho travné paly! Tvůj sladký slib, jen tehdy nevyřčený, Nebyl by zvrť můj život rozmájený. A teď tě viděť v tajné strasti mříti, Anť bledý ret mi nesmí povědíti, Že odkvětlo ti jaro všeho štěstí, Že upomínka zašlý čas jen pěstí – Tě viděť povinností upoutanou Bez lásky, jež mne mohla blahým zdíti A v plné nebe přerozkoší vznésti: Ó kdo ti vyřkne trýzeň ukrývanou, Jež v srdci sžírá všecku radosť vroucí A se rtův zvívá úsměv uniknoucí!... 161

XIV.
Z úst cizích zní teď šveholící píseň, Z úst cizích zní teď šveholící píseň,
Jež moji duši často kouzlila, Když v dumy teskné ponoříc svou tíseň V tajemně temných říších bloudila. Tu sladký zpěv tvůj milým hlasem víříl, Jak slavíkovy písně táhlý zvuk, A v srdci mém ty divé boje smířil A upokojil jeho chvatný tluk. Od odbyté jak mnohá přešla změna! Mé srdce touhou tesknou umírá; Má láska schladla žalem pokalená, Nadarmo k vzájmu rámě otvírá. A v ňadrách dme se vzdechův bouře litá; Kde dříve rozkoš v žáru řinula: Tam hluboká teď bolesť v tajnu skrytá Ve snubu s žalem v jedno splynula. Ó kdo ty doby dá zpět v kráse rovné, Když spočívala’s v mojí náruči; Tak milá, sladká v slasti nevýslovné, Jak ani růže poupě nepučí! Jediný sen očaří smysly moje, Ten rozkošný a chvatný lásky sen: A tím jediným snem v trapné boje Můj celý život šťastný ponořen!...

XV.
Ach! ty srdce přežádoucí, Ach! ty srdce přežádoucí,
Kdyby’s jen víc nebolelo; Kdyby’s všecky city vroucí Umořivši zprachnivělo! 162 Pak by láska, rozkoš, trýzně V tobě se víc nestřídaly; Pak by zmlkly moje písně, Nikdy by víc nezalkaly. A tak musím k ulehčení V písni tiché boly pěti, Divé také v bouřném chvění, Jimž nemohu rozuměti. A těm bolům nezkroceným, Jak jim mohu rozuměti, Když nevím, jak rozníceným Srdcem mohly pozachvěti?...

XVI.
Když ondy mněmě srdce bolelo, Když ondy mněmě srdce bolelo,
Tu truchlit vyšel jsem v modrou noc. Tu vyšla i Luna na obzor A v srdce mi lila svou čarnou moc. Tu stál jsem ach! dlouho zmoucený, Div touhou že tehdy jsem neumřel; A na lásky čas jsem vzpomínal, A přece mi rozchvěl se v srdci žel! Tu v paměti své až k mladosti Svou myšlénkou truchlou jsem putoval; A srdce se v nové zas žalosti Mi zachvělo, až jsem zaplakal. Ó života půvab: to jest bol, A radosť: to truchlý jeho stín: A když jsem plakal, v radosti Bol srdce se linul ze hlubin... Ty tichá noci s tou Lunou svou, Proč tobě, jen tobě tvůj žal já lkám? 163 Ty sotva mi odpověď na to dáš, Vždyť darmo se sebe samého ptám!...

XVII.
A když jsme se rozloučili A když jsme se rozloučili
V tom vroucném obejmutí; Trpké slzy vyronili V nevýslovném zastesknutí; Naposledy polibili, K sobě tiskli v divém hnutí; Div že srdce v oné chvíli Nezhynulo v rozpuknutí: Dali jsme si s rozkochanou Myslí „s Bohem!“ na shledanou. Od té doby přetruchlivé V přešlosť mnohý rok juž splynul, A z mé duše touhonyvé Onen rozchod nevyhynul: Nikdy víc mi lichotivě Její obraz nezakynul – Zvlhlo oko slzomřivé: Shledání čas dávno minul! Já s bolestí rozháranou Čekám ještě na shledanou!

XVIII.
Oh! jak rád si vycházím v noci stín Oh! jak rád si vycházím v noci stín
Když kosi a slavíci pějí: Tu zdá se mi, rozkvětlých ze křovin Že písně mé v ohlasu znějí. Ó pějte jen rozkoš a lásku svou Tím chvějícím, líbezným zvukem! 164 Mne k rozkoši zpěvy ty vaše zvou, A mdlým srdce tichne mi tlukem. Však nepějte v šveholu hlubý bol Tak měkkými, lkavými zvuky: Sic písně své ve vaše musím spol Ach! zapěti, písně to muky!

XIX.
Kalino, kalino, Kalino, kalino,
Ty milá květino, Proč mi více nekvěteš? Když jsem já tě za kloboučkem nosíval, Tu jsem ještě k své milence chodíval. U potoku tam jsme stáli, Vroucně jsme se objímali – Proč, kalino, nekvěteš? Kalino, kalino, Ty milá květino, Proč mi více nekvěteš? Měsíc smutně svítí v naše oudolí, Samoten já chodím v lukách, po poli: Žádné více potěšení Na tom celém světě není – Proč, kalino, nekvěteš? Kalino, kalino, Ty milá květino, Proč mi více nekvěteš? Budu brzy míti bílý kabátek, Budu ve všední den jako ve svátek; Až nepřítel ostrou zbraní Srdce puklé mněmě poraní – Na mém hrobě pokvěteš! 165

XX.
Šumí voda, šumí lesy, oudolí; Šumí voda, šumí lesy, oudolí;
Když to slyším, jak mněmě srdce zabolí! Tu si vždycky na ty doby vzpomínám, Když se smálo klamné lásky štěstí nám. Ach! ta růže milá, ta juž opadla – Milé láska věrná ke mně uvadla. Když tu růži na památku dávala, Takto mluvíc vřele v ústa líbala: „Můj milý, dokuď ta růže bude kvěsť, Moje srdce tobě v lásce věrno jest. Kdyby růže svadla náhle za léta, Moje láska věrná k tobě odkvétá. Neuvadne růže, ani nezhyne, I když mnohé léto horké uplyne!“ Ach! ta růže milá svadla za léta, A mně na světě vše štěstí odkvětá. Sviť, měsíčku milý, sviť mi na cestu, Na vojně si budu hledať nevěstu, Jinou milou hledať v dalném oudolí, Kde víc srdce nikdy, nikdy nebolí.

XXI.
Od té doby, co mne milá Od té doby, co mne milá
V divém žalu zůstavila: Nikdy více slova milá Ústa má k ní nemluvila. Jenom touha zdivočilá, Když mé srdce rozbouřila, V oku mém se projevila, Slzu trpkou vyronila. 166 Teď však darmo hlas mi kyne Její písně sladkoplynné; Darmo úsměv luzný kyne K rozkoši a slasti jiné: Z paměti víc nezahyne, Co mi boly v srdce line, Že když láska jednou mine, Víc se z srdce nevyvine.

XXII.
A když jsi mi v náruči ležela, A když jsi mi v náruči ležela,
Já nazíral v žáru v to oko tvé; A když jsi se slastí pak zachvěla, V té lásce své hynula ohnivé: Tu sklonil jsem hlavu svou k ňadrám tvým A líbal a líbal ten jejich sníh: A s rtův slastný zmizel mi náhle smích, Že zaplakal jem divě bolem svým. Neb srdcem mi předtucha projela Tu bolestně zachvěním mrazivým; Mně zdálo se, jakoby’s nechtěla Se vzdáti mým touhám tak ohnivým. A sotva že krátký jen minul čas: Ach! jiný juž líbal ten ňader sníh, A na rtech též jemu hrál blahý smích; Já plakal a nelíbal děvu zas...

XXIII.
Marji.
Když v měkké náruči’s mne kolíbala Mou celou duší v lásce objatá: Když ústa žhavá rty mé celovala To vzájmu ke mně ohněm rozňatá: 167 Tu v oku temném city své jsem čítal A na celý jsem zapomenul svět; Vždyť nebem plným byl mi ten tvůj hled, Jenž shloubiti se v slastí vír mněmě vítal. A tvých polibkův roznícené chvění, Ký plamen rozežehlo v prsou mých! Jakým se ruchem duch můj v zachvácení Vynášel v říše světův blažených! Mé divé touhy ztichly ve tvém dechu, A v sladké nytí duši stopily; V milostné lnutí bol můj rozlily Ve slzách vroucích, v úlevném i vzdechu. Ó že v tvých rukou nemohl jsem sníti Ten překrásný sen lásky na věky! Žel! že mi bylo, zas se probuditi, Bych v pláči s světem vodil nářeky! Ty’s porušila slib svůj volně daný, Ty’s zklamala mou lásku planoucí, A v úsměv dala slzy kanoucí, Jež zalívaly ráj můj zčarovaný!... Ať běžný čas můj obraz z duše tvojí Navěčně shloubí v zapomínky stín, Ať květné štěstí tvoje touhy skojí, A v skutečnosť se změní přání kyn: Přec jedno bolné v duši uspomnění Tvou slasť plynoucí bezděk zakalí, A srdce tvé až k slzám rozžalí, Že’s blaho mé uvrhla v porušení. Ach! celý svět rozhořčen lásky ztrátou, A ducha život jí jest zvrácený; Bolestí nikým – nikým nepojatou Je schromen jeho vzlet kdys plamenný. 168 A srdce drahé věno: vřelé city, Ty mrazem smrtným tlejí v umdlení, V němž zárod záhuby a umření Se tají v nitra mého hloubi skrytý. Když slasť se lásky ke mně usmívala, Tu nemoh’ jsem ji všecku pojmouti, A v rozkoši té duše zanikala Hrozíc se sama s sebou minouti: Ó kéž i bídu zapomene svoji, Již neosmělí se těď ani sníť: Sic všecken pozůstalý ještě cit Ten nevýslovný bol umrtví v boji...

XXIV.*
Na tvojich prsou odpočinouť Na tvojich prsou odpočinouť
Po úchvatu a strasti mdlé; K plnému srdci tebe vinouť A zapomníť na doby zlé: Ach! tož nedáno osudem, Jenž dávno nás oulestně dělí A hroutí štěstí stánek stkvělý, V němž vespol žíti nebudem’! Ó kde ta doba, když se linul Pod starou zdí milý slib tvůj; Když ohlas jeho v hukot splynul, Jímž pěla vlnou tichá sluj! Tvé oko v mém se topilo, Kde slz tvých družky se rojily, Když rtové sotva vyslovili, Co v srdci mojím bouřilo. A nic z těch dob mi neutkvělo V roztoužených všech hlubinách, 169 Leč co juž tehdy zhynouť mělo, Jak ohlas v mrtvých skalinách: To jedno slovo vrylo v hruď Svým zvukem žalným věčné hoře, Tak krátké sic, však strastí moře, To slovo děsné: „s Bohem buď!“

XXV.
Ó jinaké to naše rozloučení Ó jinaké to naše rozloučení
Při prvním bylo truchlém rozchodě, Když srdce tvoje v tužném rozechvění V mém kochalo se ještě v souhodě! Tehdáž tvůj třesný nešveholil ret: Můj vřelý pocel zplácel stokrát zpět; Tvé oko v perlách bolných se ti skvělo, A ruka objímala šiji mou; Tvé srdce divou strastí krvácelo Jen na shledání kladouc naděj svou. A opět jsme se sešli v sladké době A vřele v lásce žhoucí objali; A povídali zdílným slovem sobě, Jakých jsme slastných dob se dočkali. Ó co za štěstí v náruči jsem snil, Když jsem tě k ňadrám vřelým připojil; Když’s přemilostným okem očářila Mou duši v sladkou rozkoš ztopenou, A budoucího blaha přislíbila Slasť láskou věčně – věčně nezměnnou! A nyní, když se loučím s tebou zase, Jak naprosto je změněn sladký vzhled! Ten jemný přízvuk v milostném tvém hlase, Ó jinak zní on ke mně – naposled! 170 Ten mluvný výraz oka vymřel ves, Jen lhostejně mně „s Bohem!“ kynedneskyne dnes; A ruka tvá v mé necitně spočívá Svůj jemný tisk zapomníc docela: V tvých ňadrách shasla láska milolživá, A v mých ku věčné trýzni utkvěla!

XXVI.
Vy hvězdy se v blankytu chvějte, Vy hvězdy se v blankytu chvějte,
Když noc tichá klesá juž v dol; A útěchu v srdce mi lejte, V němž zuří zas neskrotný bol; V němž divoké toužení vzniká, Ač poklid se rozprostřel kol. Kdy v míru můj utichne bol, Jímž píseň má ztrápená vzliká?... Ó liň se, ty slzo, mi z zraku A umenši tesknotu mou; A zalívej umdlenou čáku, Již úchvaty duše mé rvou! Ta vynořená slza v žalu, Ta vzkřísí zas útěchu mdlou, Již neklid a pochyby rvou, A duch znova zahoří v palu. Má láska, ta zklamaná bolně, Ta nevzejde nikdy mi zas; Jak máje květ vyroste volně, Až dokvěte v podzimní čas. Pak rozkošné poupě to svadne, Je nevzkřísí slavíka hlas, Když zpěv leje v večerní čas: List oprší, žár v něm uchladne. 171 Ach! bez lásky života cena Juž ztratila nejdražší čásť, Jak prozpěvu zmlklého zvěna, Jenž vlíval nám ve srdce slasť; I naděje s láskou pak zmizí A zůstaví v srdci jen strasť, V němž v pelyněk mění se slasť, A jemuž cit blahý host cizí.

XXVII.
Ach! co se to se mnou stalo Ach! co se to se mnou stalo
V tako krátké, prchlé době: Dříve srdce v citech plálo, Nyní mrtvo v něm jak v hrobě!... Dlouho srdce bojovalo, Prahne oko – bledne líce: Srdce jednou milovalo, Nemiluje nikdy více!...

XXVIII.
A když mladosť rychlo mine, A když mladosť rychlo mine,
Pomine i láska – štěstí: Kdo nevěří, přesvědčí se, Když to v oku slza věstí!

XXIX.
Byť vířivé rozkoše šumivá slasť Byť vířivé rozkoše šumivá slasť
Nám kynula vůkol jen v čarovném smání; Byť vymřela z srdce vše hryzavá strasť, A vzproudily žíly se v žárném zas plání; Byť mladosti vše sny tak kochavé, divé, Nás v nadšení kouzlily krásou svých zjevův; 172 Byť hudba nám v míře i útěchoznivé Zas roztála bohatý zdroj milých zpěvův: Co všecka ta rozkoš, co všecek ten jás, Když v kadeřích bílý juž prokvítá vlas? Ať v hrdosti šlechetné vzejme se duch, Že jmí naše dél bude žíť v plném zvuku; Že po smrti naší snad plakati druh A přítelka u hrobu svou budou muku: Co všecko to vědomí hrdé pomůže, Když ztracené nevzkvětou víc naše ráje? Když uvadlo srdce, jak na podzim růže, Když jako červánky juž uchladly máje? Oh! všecka ta rozkoš a všecek ten jás Víc nevzbudí mladosti přesladký čas! Byť třeba to vlastní vše nezhubil hřích, Přec nevzkřísí štěstí víc žalostné lkání; Víc nevzplanou přec květy nadějí tvých, Ač krvácí srdce ti v bolném drhání! Ach! litosť tím větší tvou duši ti zrývá, Že bez viny strasti jen podíl je tobě; A ztemnělý zrak vřelé slzy jen zlívá Na myrtový věnec juž svadlý v té době! Co všecka ta rozkoš a všecek ten jás, Když v oku tkví slza, když stonem zní hlas?...

XXX.
A když tobě minula láska ta směvná, A když tobě minula láska ta směvná,
Když zašla, jak v spánku ten kouzlivý sen: Přec přátelství žije, co podporný kmen, A v tvém srdci tkví jeho útěcha pevná. Ta milostně kouzlí vší vzpomínky dech Na blaženédobyblažené doby juž dávno odkvětlé, 173 A soudružně pojí s ní radostný spěch, I nynější doby v tom objeviť světle. Juž utane jaro a zima se blíží, A s ním tane v minulosť rozkoší dar; Juž pomizí vděk a s ním milostný čar, Jen bílý vlas – památka smutná – skráň tíží. Vše mění se nutkavě v obstárlý zjev: Jen srdce to zůstane na věčno stejné; Ač umdleněj’ bouří v něm tepání chvějné, Přec v tváři si hraje zapomnělý směv. Když se srdce naděje stkvělá opadne, Jak na podzim s keřův ten vzbujenělý květ; Když pomizí z ňader rozháraných vznět, A přesladký mír v žalu nemocném vadne; Když zavzní z úst sevřených truchlivý kvil: Tu nebeské hudby hned zahlaholí zvuk: „Ó neplač a nelkej!“ tož útěchy přízvuk, „Vždyť přece jsi okamžik v rozkoši žil!“

XXXI.
Juž vše naděj pohrobena Juž vše naděj pohrobena
V tiché lůno minulosti, Kam dřív touha s vroucím citem Sklesla v mrtvé umdlenosti. Tak to bývá na tom světě! Rozkoš hyne v obejmutí; Touha za ní v hrob se kloní, Jejž ovívá naděj v dchnutí. Ach! ta naděj temna hrobu Upomínek slasti vodí! Mrtvému však srdci více Pokus jejich nelahodí... 174

XXXII.
Komu pominulo štěstí Komu pominulo štěstí
Na tom světě dalekém: Darmo naděj v srdci pěstí, Darmo truchlí nářekem. Tklivá bolesť duši zrývá, Radosť clání tichý žel, Jenž se světu v tajnu skrývá, By jej nikdo neuzřel. Neb kdo těchy by moh’ dáti V také trapné žalosti? Kdo souvěrně, zdílně lkáti, Nepočiv té tesknosti? Vzpírá se i v zošklivění Radosť srdci bolnému, A veselé šveholení V úkor jen zní truchlému. Jak jsi krásný, světe dalný, Když se radosť všady stkví! Avšak nevýslovně žalný, Když minulo blaženství! Zmoucenému hrob jsi valný, Kde tlí všechen srdce cit; Žalář trapný jsi a palný, A nezhubných trýzní byt!...

XXXIII.
Marji.
Věnuj slzu štěstí mému, Jež zapadlo v minulosť: Takť i zlehčíš bolu svému, Když tě pojme truchlivosť. 175 Nezazli, když upomínkou Budím dávno prchlý čas; Útěchou mi toť jedinkou, Písně-li se chvěje hlas... V tebe svou jsem duši shroužil, Nepokoj bych ztišil svůj: Po čemž věčně já jsem toužil, To mi zradil povzdech tvůj. Tvoje srdce lásky plné Jak můj život ladilo! A mne ve sny kouzedlné Divou slastí schvátilo. Jedním dechem žily obě Naše duše blaženě – Jedním sdílným slovem sobě Rozuměly v výměně. Jedním okem zřely zraky Jako hvězdy splynulé; Citův tekly jedny znaky Slzou v době minulé. A teď?... Oddáleni sobě V divých touhách želáme; Sami s sebou v vzporu – v zlobě Víc se vespol neznáme. Hrdosti své pod úkrytem Nechceš přervať mlčení; Kdyby’s chtěla – nesmím citem K tobě pláť víc v toužení! Ó těch slov tak divobolných, Že mi puká srdce mdlé, Že v myšlénkách libovolných Nesmím píliť k duši tvé!... 176 Temný zásvit v očích tvojich, Slza sotva zdržená: Ach! to značí, že i v bojích Srdce tvé, jak mé stená!

XXXIV.
Ó sladké sny, ó písně sladké, milé, Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,
V nichž šťastná mladosť moje vzkvítala; Ó rozkouzlíte duši v tyto chvíle, By divobolně lkáti ustala... Když života vše vděky vůkol zmizí, A srdce hyne truchlým nářekem; Když všecko zírá ke mně jako cizí, A sám se cítím v světě dalekém: Jak libě zní tu písně dětské dech, Jak mírní sladce můj žalostný vzdech! Tak hlubě dojme duši moji v skrytě Ten milý zpěv přesladký, Jejž drahá ústa matky Mi ke snům pěla: „Osiřalo dítě.“ Ach! jará, šťastná mladosť pomizela, Jejího keře uschl bujný květ, Ač slza tisící jej vzkřísiť chtěla Juž v opět nový, plnožárný vznět Tu všecky sny a ráje blahosvitné Zapadly jako večer slunce třpyt: A hlubý smutek vzešel v srdce citné, Jak temné mraky čirý na blankyt. Tu stkvělé zámky náhle zmizely, Jež fantasije v lesku stavěly! Teď zpívá divě srdce bolné v skrytě Ten milý zpěv přesladký, 177 Jenž plynul z úst mé matky, Když ke snům pěla: „Osiřalo dítě!“ Tu směvné děvy obraz čaromilý Ten tichý hrob života oluzněl: Opět se zniklé ráje vykouzlily, A já zapomněl na bolesť i žel. Tu všecko květlo v sladkém usmívání, A v nových čarech žila příroda; Tu zdroje pěly, i zefýra vání, Všudy jen zvala slastí pohoda. Ach! láska v srdci bolném umřela, A s ní slasť, rozkoš, těcha zmizela! Tu opět, když mněmě bolí srdce litě, Já onen zpěv přesladký, Jejž pěla ústa matky, Teď pěju bolně: „Osiřalo dítě!“ Tak mladosť, ráje lásky, sny jsem ztratil Tož jedním krutým vrhem osudu; Bouřný vír zhouby celý život schvátil Tou ztrátou v hrobomrtvou pobludu. Jedině zpěvu rozkoš milovaná, Ta útěchu v mé srdce rozlívá; Jí mnohá v něm se hojí bolná rána, Když zvuk juž strunou zlatou prochvívá. Tak opuštěný od všech radostí A v klidu žele prchlé mladosti, Sám chodě k hrobům čák a štěstí v skrytě Já často zpěv přesladký, Jejž pěla ústa matky, Zazpívám sobě: „Osiřalo dítě!“ 178

XXXV.
Když zmizí všecka rozkoš žití, Když zmizí všecka rozkoš žití,
A mladosť v žalu pomije: Přec upomínkou bujné kvítí Se v srdci svadlém rozvije. Ty slzy, jež se z oka řinou, Vysychne její sladký dech, A dávno zašlé slasti plynou Kol duše v čarných půvabech. Tu lásky čas se opět sživí A žárnou rozkoš kouzlí zpět, Jak v spánku obraz zlatomživý, Jejž vzloudí miloslastný vznět. Však srdce žalem jednou svadlé Nevzkřísí více přelud ten: Ty krásné zjevy ach! zapadlé Jsouť milostnou snův hříčkou jen. Než ať v mém srdci plném vzdechů Víc nebouří ten jarý tluk: Přec v prsou – v tichém hrobě – těchu Vždy vzkouzlí sladké písně zvuk: Tak jako vůně dyšné kvítí, Byť žárem navždy shynulo, Přec zápach milý z lůna nítí, I když juž jaro minulo.

XXXVI.
U Altony. (Dne 25. května 1856.)
Na proudném Labi se loďka houpá,houpá Jak peruť labutí na vlnách; A šumná voda, ta vesla koupá 179 Se víříc v odlesku v milých hrách. A vůkolem utichly bouřivé hluky, Když noc se Lunou juž zastkvěla: Jen táhlé z dáli zavzněly zvuky, To píseň lodníkův veselá. A v loďce kolíbavé rozložený Já slúchám zpěvům těm vzdáleným: A písně ty milé a bublání pěny Mým zachvěly srdcem vzníceným. A touhy sladké a přece i divé Tu počaly v srdci mém vznikati, Že přemožen, v tísni té neskrotlivé Já k úlevě musil jsem zpívati: Ó pluj, ty loďko, prchavým tokem Až v dalný, bouřlivý oceán, Bych nikdy více slzavým okem Svých strastí neuzřel truchlý stán! Juž s Bohem buďte, modravé hory, Ve šťastnějších dobách milené; I bílé řeky voňavé bory, Mým žalům a pláčům spřízněné! Mne jiný obzor v blankytné dáli Juž pojímá ve svůj valný klín, Kde ještě mé zpěvy nezalkaly V ten svitný, klenutý baldachýn. Juž nový život z dálky mi kyne, Tož ve krásném rájův zatkvění, Kde všecka vzpomínka truchlá zhyne, A touhy se v skutečnosť promění. I vám, kdys mému srdci přec milí, Vám s Bohem teď dávám naposled; Že k mým jste žalům souvěrni byli: 180 Tu slzu vám roní můj vlhký hled. I tobě, ty drahá vlasti má, Já převroucně žehnám daleký; Tvůj osud srdce mé dojímá, I když tě opustím na věky! A ty, má milá, tu lásku svoji Zas jinému nakloň v milosti, Když zradila’s věrnou lásku moji, Jež pučela k tobě v outlosti! Mé srdce ti žehná, ač krvácí spolu, A volá převroucně: „s Bohem buď!“ Snad dálka dá sladké úlevy bolu, Jenž dosuď mi sžírá raněnou hruď! A teď chci juž v daleký oceán plouti, Tak smířen, se sladké naději vzdám; A na té věčné, vzdálené pouti Juž opuštěn popluji sám a sám. Neb lásky a zdílnosti kojivé býti Tak zcela prost mezi svými tu dél: Rač v dáli chci v bolu a tesknotě žíti, Až usmrtí mne ten nezkrotný žel!...