Z Nočních Dumek.

Z Nočních Dumek.
I. I.
V tajemné říše snův jsem se pohroužil A světův nevídaných v zjevy stkvělé, Bych, jimi vznášen vzhůru v plavbě smělé, Již tam dolétl, kam duch věčně toužil. A když se noc svým baldachýnem klene, Jenž mnohým za vzor svatých vidův sloužilsloužil, Tu v písmě hvězd čtu divy převznešené A původ krásy v nebi vypučené. Oj! mocný ráj tu srdcem bujně vzkvítá, V němž necítěných slastí prazdroj vítá; A zázrakem to srdce uvolněné Juž vábí v obor přeslavný moc skrytá, A úlevy skoj mému nitru skýtá, Že citův souhry pletu v věnec zvěnné. II. Čelakovský.
Nedávno na večer jsem odpočíval Na vonném drnu v divém roztoužení: Tu nenadále slyším libé pění, Tož sladší, než-li,než-li kdyby slavík zpíval. Též k růži zněly ony harmonije, Jež jarní dech tichounce ke mně schvíval. 215 Ó zvuky svaté, v nichž zdroj čarův žije, Ký pěvec k harfě eolské vás lije Divoucí písní v žáru schvacujícím?! Tak známy jste mi skladem souznějícím, Jak zlaté sny, jež upomínka vije; Tak mily ve svém kouzlu lichotícím, Že srdce mé, když v vzdechu šveholícím Juž umlkáte, stejně po vás nyje! III. III.
Zázračnou mocí vznášena se cítím – Tu klesnu v pole, v domov divých zjevův, Odkuď zazníval romon tajných zpěvův K stolisté růži poroseným kvítím. A stanu zemdlen nevýslovným žalem, Jak bych umíral prchajícím žitím. U hrobu klečím ozdob osiřalém, Jejž slza moje trpkožalným kalem, Jediným darem beze zisku, zlívá. Zde slavný pěvec klidně odpočívá, Jenž spřízněn s říší hvězdnou – s ideálem, I po smrti slasť svou a bol svůj zpívá! A přec bych neznal, kde jej země skrývá, Kdyby zde nežil v zpěvu pozůstalém. IV. IV.
Ó pěvče svatý! Músy milostníku, Jenž’s vepěl v národ radosť svou i žely, Jenž’s podal retům pramen vzplamenělý, By v slasti pěli, v milostném i vzliku: Kde tvé jsou kosti, kde tvůj popel drahý, By putovati k němu podlé zvyku 216 Tvůj ctitel mohl v úctě bez rozvahy? Neznámý hrob tvůj; stkvostné k němu prahy Nevedou z kamu kraje italského; Ni v ulitém se kovu jména tvého, Či vzhledu tvého jeví vzáctné tahy! Hrob tvůj květ zdobí máje neshubného, Jenž pučel v hloubi srdce plamenného, Když’s unášel byl v sladých bájí dráhy... V. U Máchova hrobu.
Žel ach! že bolu hryzající rána Tvůj život strhla v květu nejstkvělejším, Když touhy tvé se v puku nejpěknějším Rozvíjely jak růžná zora s rána!... Tu juž jsi cítil smrti mrazné vání, Jímž mřela naděj v zmaru vychovaná – Vzpor marný’s vodil s ní i s sebou v plání; Jen ještě více kolčil’s v namahání Ty palné boly: srdce svého podíl. Tu v duchu tvém se nový život rodil, Kde úžas vládl, trýzeň a zoufání!... Ty světoříše, jež duch tvůj dřív plodil, V jich vlastní větrné jsi krovy shodil: Hrob zklamaných čák: toť cíl putování! IV.VI. IV.VI.
Ó zlatí snové uprchlé mladosti, Kam jste se navždy sněhem rozplynuli? Kdež jsou ty plány, ježto duchem hnuly V tom plném žáru svaté nadšenosti; Jež v ňadrách bujných vzdmuly srdce smělé 217 Přemocným návalem jen k činům ctností, Co věšťcové té budoucnosti stkvělé? A kde ve věčné záři neztemnělé Vy světy předtušených, slastných palův? Kdeže vy hvězdné chrámy ideálův, Nebeských říší vystavené v čele, V nichž plyne z čirých křišťálových valův V nejčistší kráse bez všech šalby kalův A v tichých proudech pravdy zřídlo vřelé? VII. VII.
Jediný vichr ztraceného žití Ten celý ráj v zlou záhubu juž schvátil, A za bol nevýslovný štědře vrátil Puklému srdci paměť svého čití! Ó kéž by oko krvavými znaky Litosti divé mohlo zakoupiti Mladosti čas, s stkvělými kouzly taky! Jak rádo všecky rozpuchřelé čáky By zalívalo srdci v úkoj němý!... Úlevy dojíť nelze na té zemi, Ač divotěsný pláč mé koupá zraky! Ty touhy travné, pílíc v nebe lemy, Stať žití ztají divě zážhy těmi – A halí ducha v zbloudilosti mraky. VIII. L...
Ty se divíš se, že zcela odloučený Nevšímám druhův spolku veselého? Ty vytýkáš, že jaro žití svého Kazím, v žalostných dumách pohloubený? 218 Ba viníš příkře, že jak matný snilec Povrhám slasťmi světa skutečného; Že vzdálen radostím, jak provinilec Vždy prchám náruč sladké vzájemnosti, A v sebe zavřen žiji samomilec?... Ó drahý můj! Že slova pravdivosti V svém smyslu tají, toho neupírám! A svého sluchu též jim nezavírám; Neb sladkozdílně zní a bez trpkosti: Pročež vši duši vstříc jim rozestírám. IX. IX.
Zvuk takový juž neladil čas dlouhý Můj sluch, ač jemu marně nachýlený; A mnohé přešly přes mé spánky změny, V nichž srdce svadlo a slasť vroucí touhy. Já sám a sám jsem bloudil na té zemi, Proměnil řeč svou v divoznící steny, Tak v mluvě své jsa lidem všechněm němý, Anť nikdo smyslu slov mých nerozuměl, Ač srdce v ňadrách mřelo bolestěmi. Tu arci sám jsem v sebe se zadumněl A zápolil s svým srdcem poraněným; Opovrh’ světem, bojem uchváceným Cit udusil, jak tehdy jsem jen uměl, Se sdruživ s žalem, tím mým darem věnným. X. X.
Co v spolku vřavém při pěnění vína, Co druha líbať v divém zachvácení, Když přes den přízeň jeho v zášť se mění, Jak mile vína rozšumí se pína? 219 Jak zpěvy laditi ve vírném kruhu, A ulehčiti srdce utisnění, Když pomluvačně šeplá druh ke druhu, A hyzdí ousměškem své tváře tahy, Na níž zřel’s právě vzájmu milou duhu?... Že nenítí mne milky obraz drahý? Mé srdce jednou jenom milovalo, Vzpomínkou svatou lásky zachovalo, Pak jako lotos zavřelo se záhy, Jen noci žalův naprosto se vzdalo. XI. XI.
Však z hnustého mne neviň rozervanství: Toť mínění by o mně bylo křivé: Já nezavřel na svět v vášni divé – Rci jen, co je ten svět a jeho panství, Což jeho přepych, jeho hlučná sláva, A lesk a purpur v záři oslepivé? Co česť, jež zrádně ráda vždy klamává? Což učenosť na odiv vystavená, Když v pustý hrob lavřínem zdobná hlava Poklesne, sotva slavně ozdobená? Což bohatství, zkušenosť dávnolétá, Když změna časův vše jak mrvu smětá; Když všecko mizí jako vody pěna, A štěstí sotva vzešlé juž odkvětá? XII. XII.
Toť svět ten, v nějž mne přivolat se snažíš; Však věru marny jsou ty vroucí snahy! Mé touhy jiné zvolily si dráhy, Jichž nikdy v přesytu se nenabažíš. 220 Když tichá noc se krajem rozprostírá, A Luna svítí na dol, bory, sváhy: Tu svatá slasť mou celou duši svírá, Jež tajným kouzlem vzhůru v blankyt letí. Tu obor vyšší vstříc se jí otvírá; Kruh, utvořený Umek od devěti, V čarovná místa jímá udivenou, A nový život počne jí tou změnou, Když svatým zpěvům sebe pozasvětí, Jež přesladkou ji prochvívají zvěnou. XIII. XIII.
Tak v slavné bavím na to společnosti, V níž Řek si s Římanem podává ruku. Zde Prometheus proklíná svoji muku; Tam šílí Ajax v divé zoufalosti; Zde vede slepce zbožná Antigona, Tam Trója klesá v divobouřném hluku, Anť osud lidský v Zevsa váze stoná. Zde Veneřin syn klade původ Říma, Tam světoduch své mocné změny koná; Zde v hájích elegije sluch můj vnímá, Až konečně při rozpěněném víně „Odi profanum“ zavzní v svěžím stíně, A spolu zvukem mocným vůkol hřímá: „Justum et tenacem“ po vší po krajině. XIV. XIV.
A sotva že svůj zrak obrátím málem: Tu nebeskou juž vidím komediji, Jak nebe lesk a peklo chmúry kryjí; Zde Bouilon vjíždí v svatý Jerusalem; 221 Tam šílí Roland v lásce, v žárném boji; Zde slávopísně zvoní k Lauře palem. A k tomu věsti Skotský věštec pojí, Anť zatím druhý Homér slepým zrakem Pád angelův hlaholí v písni svojí. Tam pěvcův král s knížecím v rukou znakem Hrdinův svojich činy z listův čítá: Sbor Jindřichův a Hamlet, Julje vzkvítá Mu ze slov sladkých ve půvabu takém, Že slúchačův všech mysl vstříc mu lítá! XV. XV.
A opodál Child Harold vypravuje O zjevech žasných, dosuď neviděných; A v čarech v duholesku potopených Se Mongolská princezna přidružuje. Faust neukojitelný se svým druhem S Helenou víří v slastech netušených; Dál Fridland radu vodí se hvězd kruhem, By zklamán klesl nedomněnou ranou. A nejmilejším béřu pak se luhem, Kde Oněgin pro lásku nevázanou Svůj život tráví v žáru matně divém; A ne poslední v zpěvu hlaholivém Kavkazský pěvec mírou neslýchanou Můj sluch mi kouzlí v sboru sladkoznivém. 32) XVI. XVI.
A mnohý ještě pěvec k těm se družídruží, Svou veselou či truchlou píseň pěje; A když naslouchám, srdce se mi chvěje, A slastí bouří, vzdýmá se a úží... 222 Tu celý plachý svět juž zapomenu, Když v zpěvech ten sbor slavný ke mně věje, A s nevýslovnou rozkoší v tu zvěnu Svou rozkochanou duši topím vřele! Ten tehdejší svět a všecku jeho změnu Opouštím velrád v vznícenosti smělé: Mé bolné srdce v onom ušlechtilém Oživne spolku novým, slavným cílem, A za ztráty na zemi utrpělé Odměnu najde v onom kruhu milém... XVII. XVII.
Svůj stkvělý cíl konečně dostihnutý Ověnčiť květy neskonalé snahy, A pak nečinně život stejně blahý Žíť v sladkém míru, žalem nedotknutý; Milostné děvy v lásce plné pláti, K vroucímu srdci v žáru přivinutý; Se světem smířen rozkoš jeho ssáti, A přece kalům klamným odolati; V tajemství jeho ducha plamenného Pohroužiť spolu v zapomnění všeho; Oddálen hluku snům se luzným vzdáti Na květném luhu dolu zmájeného; A bloudiť s ideály nebe svého: Toť losem šťastným jedině chci zváti!