FRAGMENTY.

Gustav Pfleger Moravský

FRAGMENTY. E ... Leč to srdce musí tiše mříti. Boh. Janda.
I. I.
Vší síly ve výkvětu stál, Jak štihlé týmě topolu! Lesk slunce plně z oka plál; A cizí byl mu trapný žal! On neznal strastí, bez bolu Den jeho žití v svitu hrál. Tak usnul v noci hvězdnaté... Tu tonul vírem radostí, A srdce touhou rozňaté Cit vznímal moci přesvaté, Až, nezvyklý té blahosti, Zaplakal slastí v záchvatě. Když skápla slza ohnivá, Proč v tom hned vzdechl z hluboka? Ach! on jich příliš vylívá! Ba zdá se, že se rozplývá, Jak žhavým dechem Siroka, Juž celá duše touživá!... Vzchopiv se ze snův, uchvácen Se sřítil, lípa vysoká! 201 Tu chmúrných zjevův klesl v plen... Vše hvězdy zmizly, žárný den Vyžehl vlnky potoka, Jenž vlažil slasťmi žití kmen. Tak končí život prchavý!... Juž zmizí směv, radosti znak; A pohár slasťmi vítavý Se skátiv ousměch zůstaví; A v tajné řeči vlhký zrak Jen slzou bol svůj vypraví.
II. II.
Tak douškem z číše strastí pil... Když v roznětu ji uchvátil: Tu nedbal, v ní-li slasť či jed. A tak svůj život utratil! Zdaž vinou vlastní zmařil květ, Když stromu kořen vyvrátil V předivém vzteku blesku vzmět? A přec mu srdce zkamení. A duši stráví v plameni Mrak plný vzdechův trápivých! Cit vřelý – v mráz se promění; Myšlénky hasnou v zdrojech svých, A skutek umře v umdlení, Nemaje tokův kojivých. Jak přílud děsí slastí klín; Čím má býť, toho mhavý stín Krok vleče v chmúrách loudavý, Jak mrak přec nebes tihne týn. Sám sebou nejsa, sotva ví, 202 Že žije této země syn, Zná jedno smrti otravy. A kdo se srdce dotkne snad, By přivodil v ně citův slad: Ten vzloudí jiskru hasnoucí, Jak kamene ji dává sklad. Ta vzplane náhle – ve stkvoucí Se záři stráví její chvat, Jak blesk juž v vzniku hynoucí.
III. III.
Když tichý žal mu srdce rve, Že otrut všecek blaha zdroj; Že mladosti juž květové Opadli s větve májové, Než upjal zprahlým rtům v opoj Plod outlý slastí sladký koj: Tuť smutek v stín jej chmúry zve. On, co je radosť, nezví víc. V pláč promění se jeho smích; Rozkoším darmo chvátá vstříc, Neb úkoj nekyne mu z nich. A srdce svého prázdné nic, Přec plné tím, co nemůž’ říc’, Neztiší hrou snův překlamných! Víc oko palné spánku van Neochladí mu sladem svým! Od místa k místu žalem hnán, Bolestí červem hlodavým V nejhlubším nitru srdce rván, V zoufalství kvapí temný stán, A žal jak větroletný – s ním! 203 Tu slzí kane kalný tok: Ač sychnou větru půvanemprůvanem, Přec nový proudí z oka mok Se v běhu nezastaveném. A čím dál unáší jej krok: Tím víc žal hlodá chorý bok, Ač slzy tekou nocí... dnem!...
Básně v knize Dumky:
  1. I. Odpusť mi, pěvče přesladko mluvící,
  2. II. Byl tichý večer – píseň slastněnyvá
  3. III. Tu v náruči jsem spánku přelibého
  4. IV. Tu zlaté mraky nám se otevřely,
  5. V. „Ta lyra tvou má, milý, navždy býti!"
  6. VI. Tak pravíc na hvězdu se proměnila,
  7. VII. Juž počnu v záchvatě horoucím pěti:
  8. VIII. Což slabým zvukem struna může říci,
  9. IX. Však toť ať k slávě mocně srdce zpívá:
  10. X. Když hlučných zvonův rozprouděné znění
  11. XI. Když lásky moc se mého srdce měla
  12. XII. Že tvoje hvězdné oko v písni slavím,
  13. XIII. Ó zvuku znící jí z rtův růžoráje,
  14. XIV. V milosti k sobě srdce moje splítá
  15. XV. Že duše má jen, drahá, žije v tvojí,
  16. XVI. Ó kéž co perla okamžik jen letný
  17. XVII. Když duše tužná v oko zírá,
  18. XVIII. Až věky dalné v zapomínky moři
  19. XIX. Ty divíš se, že sladké překvapení
  20. XX. Kdo žár ten slovem může vypraviti,
  21. XXI. Jak růže jarní sladký kalich sklání
  22. XXII. Jen malý důkaz podal jsem ti lásky,
  23. XXIII. Juž svatý zákon pevnou mocí platí;
  24. XXIV. Tě viniť nechci, že by tvoje vzorná
  25. XXV. Kéž osud má nade mnou smilování
  26. XXVI. Když zdrcen duše bolesťmi jsem zcela,
  27. XXVII. Neb ani lásky těcha v srdci mroucím
  28. XXVIII. Vždy velikým Petrarku nazýváme,
  29. XXIX. Jak sladko jestiť v choré srdce těchu
  30. XXX. Když síla umrlá se chýlí k hrobu
  31. XXXI. Tajemny jsou mé žárné duše spěchy:
  32. MRAMOROVÝ PALÁC.
  33. Poslední Vůle.
  34. Panna Lichternburská.*
  35. I. K písním.
  36. II. Nevím, co to jesti, v skutku,
  37. III. Ni slunce ranní lesk nesvítí,
  38. IV. Po čemž srdce moje práhlo
  39. V. I stála růže roztomilá
  40. VI. Jak tvůj je úsměv v slzách milý,
  41. VII. Když jsem já nazřel v tu milou noc,
  42. VIII. Není tak sladký zpěv slavíka
  43. IX.* Kdy slunce vzejde s rána v lesklém svitu,
  44. X. Jak Luna tiší dol i bor
  45. XI. Na květoucí mezi v poli
  46. XII. Za Luny, v jarním soumraku,
  47. XIII. A milencové blažení
  48. XIV. Když touha v písni vane k ní,
  49. XV. „Jak mi slastno na tvých prsou!“
  50. XVI. Jak jarní noc v svých čaropůvabech:
  51. XVII. I pomije život náš jak zlatý sen,
  52. XVIII. Když jsem já citův rozhru převýznamnou
  53. XIX. Jak sladký dřív tvůj úsměv byl,
  54. XX. Ó blaho těch dob milých, kdo tě vypíše,
  55. XXI. Když v ňadrách bolných tichý žel
  56. XXII. Nevěděl jsem, když mne první
  57. XXIII. Když’s ponejprv ty zapěla
  58. XXIV. Ó jak ten bláh, kdo volně hraje
  59. XXV. Ó doby té, když v plameni
  60. XXVI. Když na doby vzpomínám,
  61. XXVII. Což neuhasneš nikdy v mysli mojí,
  62. XXVIII. Jen jednou ještě tebe, děvo, zříti
  63. XXIX. Ty sladký směve duhorůžných lící,
  64. XXX. Víc nerozněcuj rány moje
  65. XXXI. Ty’s plakala, když k tobě klonil
  66. XXXII. Když jsem u okénka stával
  67. XXXIII. Viděl jsem luzný kraj se stkvíti,
  68. XXXIV. Když s hvězdami se sklání
  69. XXXV. Pod horou tam dolem květným
  70. XXXVI. Kdo všechny luzné naděje
  71. XXXVII. Naše duše přece jenom
  72. XXXVIII. Když hvězdná noc se stírá na údolí,
  73. XXXIX.* Smutná vede cesta, smutná po té stráni,
  74. XL. Tolik jsem juž o své milé
  75. XLI. Buď s Bohem!
  76. XLII. A když jsme se objímali
  77. XLIII. Jak přec plno jedno moje srdce bylo,
  78. XLIV.* Oj! kéž ještě jednou jen s planoucí tváří
  79. XLV. Na stráni pne se mohyla,
  80. XLVI. Oj vy doly, milé doly, čemu vy se zelenáte?
  81. XLVII. Ó hvězdo milá, v okénko jež svítíš
  82. XLVIII. Kdo prožil hlučné bouře života
  83. XLIX. Františce F.
  84. L. Oj! na horách, v divém skalí,
  85. LI. H...
  86. I. Ó nevymřely dosuď sladké zvuky,
  87. II. Když v rozkoši jsem lpěl
  88. III. Já zřel tvůj úsměv – růžný ráj
  89. IV. Podej mi svou ručinku,
  90. V. Když večer tichem panuje,
  91. VI. Ballada o růži.
  92. VII. Bylo to v máji, ba v máji,
  93. VIII. Jak často jsem se odříkal
  94. IX. A já nazřel v oči její,
  95. X. Když jsem v sladkém obejmutí
  96. XI. Ó co já jsem se nalíbal
  97. XII. Ona mne slastně líbala,
  98. XIII. Když oko tvé tak přemilostně zřelo,
  99. XIV. Z úst cizích zní teď šveholící píseň,
  100. XV. Ach! ty srdce přežádoucí,
  101. XVI. Když ondy mě srdce bolelo,
  102. XVII. A když jsme se rozloučili
  103. XVIII. Oh! jak rád si vycházím v noci stín
  104. XIX. Kalino, kalino,
  105. XX. Šumí voda, šumí lesy, oudolí;
  106. XXI. Od té doby, co mne milá
  107. XXII. A když jsi mi v náruči ležela,
  108. XXIII. Marji.
  109. XXIV.* Na tvojich prsou odpočinouť
  110. XXV. Ó jinaké to naše rozloučení
  111. XXVI. Vy hvězdy se v blankytu chvějte,
  112. XXVII. Ach! co se to se mnou stalo
  113. XXVIII. A když mladosť rychlo mine,
  114. XXIX. Byť vířivé rozkoše šumivá slasť
  115. XXX. A když tobě minula láska ta směvná,
  116. XXXI. Juž vše naděj pohrobena
  117. XXXII. Komu pominulo štěstí
  118. XXXIII. Marji.
  119. XXXIV. Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,
  120. XXXV. Když zmizí všecka rozkoš žití,
  121. XXXVI. U Altony.
  122. XXXVII. W...
  123. XXXVIII. Když ukonejšen Lunou
  124. XXXIX. „Nuž, tak jsme se shledali, druhové zas,
  125. XL. A. H.
  126. XLI. B. J.
  127. XLII. Proč déle plakať, déle lkáti,
  128. XLIII. Bouří vichr v noci temné,
  129. XLIV. Ó ty světe dravý, litý,
  130. XLV. Epilog.
  131. K Múse.
  132. Františce F...
  133. Arnoštovi P ...
  134. K Milence.
  135. A ...
  136. FRAGMENTY.
  137. Souhlas.
  138. Srdce boj.
  139. Duše zpěv.
  140. Ghasela.
  141. Sen.
  142. Z Nočních Dumek.
  143. K čtenářům.