Panna Lichternburská.*

Gustav Pfleger Moravský

Panna Lichternburská.* Pověsť. 29) (1856.)
V Čáslavsku staroslavném pní hradu ssutina, Pod níž skal nebetyčných a lesův pustina: A když tam vzhůru pozříš k těm zříceninám výš, Tu za minulou slávu juž slzu vyroníš. Tu obrazové mhaví tvou mysl vyčeří, O bojech hlučných zprávy se v duchu rozšeří; A pověsť kouzlodružná své říše odcloní, A v písni divozvuké jich zjevy zazvoní. *** Před dávným, šedým časem, když ještě ozvěna Válečných her a jásův v těch hradbách slyšena: 109 Tu čarovnadná panna ten obor kouzlila, Jak hvězda plnosvitně za mrakem spanilá. Ve zraku nebe modro svůj odstín celuje, A kadeř zlatá s sluncem v svém lesku bojuje: Ba v celém jihu není krásnější růže snad Nad onu, jižto chová Lichtnický pevný hrad. Pro tuto čarnou děvu zrak mnohý v milosti A sladkém žáru nyje i v bolné žalosti: Neb kdo uzří tu pannu, když hostím vzejde vstříc, Ten toužíť po rtův růžích juž neustane víc. Však ač ji také leposť kolíbá v vabech svých, Překruté srdce bije jí v ňadrách liljových; Nadarmo žádá ruku celý rytířstva sbor, V němž pro ni z lásky žárné juž mnohý vznikl vzpor. A jednou při sedání, když její vítězství Hlučnými kolbami se slavilo v hrdinství: Když za milostný hled by svou slávu každý dal, Tu její stříbrozvuký hlas takto provolal: „Mé díky, bohatýři, za vaši úsluhu! Však poslyš moji vůli, kdokoli v tom kruhu, Jaký já lásky důkaz si žádám malý jen, A srdcem toho zdařím, kdo vykoná čin ten!ten!“ „Hle! jak tam ku západu zeď srázovitá pní; 30) Jedině orla příkrý let ukloní se k ní; Neb úzká, hladká cesta jen vede k vrcholu, Kde hrozí odvážlivci smrť v skalném padolu.padolu.“ „Než taková-li láska je vaše plamenná, Dokažte mi svým činem, jakož jsem vážena! Kdo na tu skálu vjede, třikrát se otočí: Ten blažen kochať bude v mojí se náruči...“ Tak hrdě dopravila; zmocnil se mnohých zděs, Ač zahřměl odvážlivcův ba zoufalivý ples. 110 Však kdo dostoupil s koněm té skály hrozivé: Ten v černou propasť svržen dokonal strašlivě. Juž několikrát Vesna se z jihu vrátila, Ta hrdá panna mysl krutou nesmířila. Tuť mnohý podkovami zlatými komoně A stříbrnými koval, by znikl ouhoně. Však nadarmo skon jeho dal hroznou výstrahu, Přec mnohý ještě jede ku svému neblahu. Tuť odvážil se panic i láskou trýzněný, Buď smrtí čili pannou své skojiť plameny. Ve tváři jeho hraje svit zory omžené, A oko sokolovo plá ohněm vznícené; Ze stříbra brnění měl; a zlatou podkovou Jak hádě hybký kůň se stkvěl zbrojí bleskovou. Za mládcem houpal jeho se brat na koni svém, Však černá zbroj jej kryla v oděvu smutkovém. Ten první z těch rytířův pro krásnou choť si jel, Ten druhý ve průvodu jej k smrti provázel. A směle v skálu vjíždí ten mladší z oněch dvou, Juž dvakrát zatočil se nad hloubí závratnou: A odevšad mu chvála z úst směvných zavzněla, Že odměna mu kyne žádoucná, přestkvělá. Však nepomohla jemu ni zlatá podkova; Již shltla jej mladince ta propasť hrobová; Neb zatočiv se koněm na skále po třetí A sklouznuv klesl záhy ve smrti objetí. Však neostrašen druhý se spustil s koně brat, A démantovou dal jej podkovou okovat: Pak vzlít na kůň bystrý jak větru divý dech, Juž v skálu sráznou nese jej hřebce vírný spěch. Tu oheň žárný z písku se vůkol zajiskřil, Jak lesklou podkovou kůň v ten tvrdý kamen ryl; 111 Rytíře tak jej třímala ruka ostřežná, Že třikrát zatočil se jak hvězda oběžná. A nazpět klusal v jiskrách trčících z démantův, Jak divotvorný, cizí zjev rozbouřených snův: A hlučná chvála nebem a zemí zahřměla, A panna Lichtnická se milostí usměla. Však ač se živ a zdráv jun z hrozné výpravy Konečně v bohatýrův kruh jásný dostaví: Přec nezahrál mu v tváři snad úsměv blažící, Ba zastřel oko slzné svou lesknou přilbicí. Napřímo jede k oknu, v němž panna čekala, By svého vyvolence v milosti přijala; Tenť zasmušelý zůstal před oknem valným stáť, A podepřev se v oštip, k ní jal se promlouvať: „Ty pekla zmije hladká, ty rekův svůdnice, Ty krásou čarodějnou oulestná bludice; Všem srdce’s jala křehké a vzňala k závrati, Jen mé’s nemohla v opoj a v lásku zhárati!zhárati!“ „I bratr můj tam klesl v ten mrzký rekův hrob, Jenž hoden větší slávy a chvalnějších byl mdlob. Víc oulisností týrať nebudeš líbeznou, Neb dozrál trest na tebe mou rukou vítěznou...“ Tak praviv vzpřímil oštip, jenž v tom okamžení Jak blesku chvat zastihl té panny vzezření; Jen krátký vzkřik... a ticho jak v smrti lůně jest; Víc kruté panny není, zanikla její lesť... A rytíř koně vztrhl... Slza mu v oku tkví, Kdy pohled’ v onu stranu, kde bratr jeho spí. Odchvátil jak duch morný z těch hradeb smutných stěn, Víc od té doby žádným juž okem neviděn. 112

Básně v knize Dumky: