XVII.
I pomije život náš jak zlatý sen,
I pomije život náš jak zlatý sen,
Usetkaný ze zvukův milostných zvěn!
Nuž, ať žije naděj, ať slasť v zraku plá,
Když ještě ta hudba nám v mladosti hrá!
A ku slávě vína se, píseň ty, liň,
Až zahluší v ozvěně tmavá ta síň;
A hlásej rozháraně zprávu tu kol:
Že při znění pohárův neprodlí bol!
Ať zkaboní starosti zvráštělou skráň,
Jak rozrývá lemeš tu květnatou pláň;
Kde veselé srdce a vířivý zpěv,
Tam ztrmácen brojí rozkácený hněv!
Neb při víně strasť a žal velký je hřích,
Kde panuje vtip ostrý a smělý smích;
Kde neztruchlí ve zdrhu víc bledá tvář,
Již osloní purpurem radosti zář.
A v vzpomínce na sladké půvaby děv
A na hravý na rtech jim milostný směv,
125
Tu k slávě jich ohnivý přípitek zní,
Že síň celá hlučnými písněmi hřmí.
A byť snad i nám v ňadra vkradl se žal,
Byť zádumný prozpěv se ze srdce vzňal;
Tu utlumí rozkoš ten truchlivý sten:
Vždyť mijí náš život jak prchavý sen.