XXXIX.*
Smutná vede cesta, smutná po té stráni,
Smutná vede cesta, smutná po té stráni,
Darmo tvoje, květe, darmo vykvětání!
Nebudeš víc sloužiť mé divence darem,
Ani vlasy její zdobiť svojím čarem.
Oh! vy lesy tmavé, Křivoklatské lesy,
Jakými vy zníte, v šumu tomto plesy?
Nebe je tak modré, nebe je tak jasné:
V srdci žhoucím nikdy bolesť nevyhasne.
S kostelíčka ze vsi ke mně znějí zvony,
Všem veselým hlasem, mně jen, mně jen stony!
Do kostela spěchá mnoho lidí honem:
K svatbě vyzvání se veselým dnes zvonem.
Ach! ty děvo moje, věrně milovaná,
Naposled ty kráčíš v kostel jako panna;
Na tvojí si tváři hraje úsměv milý,
A mně slzy kalné oči pozalily.
Juž si tam k oltáři se ženichem kleká;
„Ano – ano“ spojné z ňader bílých těká –
141
I kněz zbožný dává jim juž požehnání,
A má těžká hlava ku zemi se sklání.
„Dej jí Pán Bůh štěstí, blaho dopřej hojné,
Dej též ulehčení mně i dny pokojné!“...
Smutná vede cesta v Křivoklatské lesy:
Věrná milá, kde jsi?... Věrná lásko, kde jsi?