XLVI.
Oj vy doly, milé doly, čemu vy se zelenáte?
Oj vy doly, milé doly, čemu vy se zelenáte?
Jedině vy moji mysl, jedině mé srdce znáte;
Vaše květy, bujné háje, všecko jenom k naději zve,
A přec víte, že mé srdce nepoznalo čáky svaté!
I vy mraky, sivé mraky, proč tak spěšně uletáte?
Jedině mých ňader bouře, jedině můj neklid znáte;
Brzy kraje deště ždavé vy svlažíte libou rosou,
Avšak mír se neuchýlí v srdce moje v záři zlaté!
I vy větry, divé větry, proč tak hlučně, proč šumáte?
Jedině vy moje vzdechy, jedině mé žaly znáte;
Vaše peruť rychloletá všecky stopy v spěchu zvane,
Avšak nikdy srdce mého trýzně nikým nepojaté!
Vy potůčky, bílé řeky, proč tak vlnou pospícháte?
Jen vy slzy moje truchlé, jen vy moje pláče znáte;
Vaše stříbrotoké proudy v stíně květy vlahem těší,
Nezlehčí má slza srdci v libokojném ve záchvatě!
I vy hory, modré hory, proč ach! se tak vypínáte?
Jen vy touhy moje, jen vy neúnavné snahy znáte;
146
Vaše temena se v blankyt i v paprsky slunce kryjí,
Nesplní se srdce mého doufání jen hořem vzňaté!
Ach! vy sosny, vonné sosny, skloněný proč vrchol máte?
Jen vy víte, jak já hynu, jen vy, jak já trpím, znáte?
Ten váš vrchol se zas vzpřímí, až pomine litý vichr,
Avšak puklé srdce moje nevzkřísí se vícekráte!
Wae is my heart...
Rob. Burns.