XLIX.
Františce F.
Ach! žádné srdce spřízněné
Víc na té zemi není!...
Po lásce sténám zmařené,
Po vzájmu v truchlém pění.
Vše štěstí kolem minulo,
A nebe vidin shynulo;
A milé, co mé duši bylo,
Juž dávno pro mne v hrob se skrylo.
Tuť ty se’s, drahá, zjevila,
Co angel vždy mi věrný;
Ty se’s s mou duší spojila,
Ač osud zuří černý.
Tvé srdce vábí jedině
Teď mne v té světa pustině;
Ty’s po ztrátách útěcha moje,
A vlíváš smír v ty srdce boje.
Však buď mi vždycky, dražená,
Jen němou těšitelkou;
Sic citův sladká výměna
Vzbudí strasť v ňadrách velkou.
Neb šveholně-li promluvíš,
Tu sladká řeč mne raní spíš;
Mé srdce poodvyklo hlasu,
Jenž linul v ně blahostnou spásu.
Či netěš v bolu raději,
Když slza v zraku kyne;
Marnou se kojíš nadějí,
Že bez žalosti splyne.
Neb když tvá ústa šveholí,
A sladkým slovem chlácholí:
149
Jak neplakať, když tobě v oku
Lpí těšitelce slza v moku?...