II.
Když v rozkoši jsem lpěl
Když v rozkoši jsem lpěl
Na tvojich ňader lůži;
A v zrak nyjící zřel
A líbal retův růži;
A tiskl k prsoum svým
Tvé sladké, štihlé tělo,
Že dechem žahavým
Div nezaplamenělo:
Ach! tenkrát celý svět
Jen v tvé bytosti splýval:
A ducha shaslý vznět
Se tebou opět shříval;
A písně zmlklý zvuk
Se náhle roztemenil,
A tíseň sladkých muk
Na harmonije měnil.
A celý nový svět
Neznámých dosuď citů,
Jenž ve snách dříve kvěť,
Teď vzešel v srdce skrytu,
A duše tonoucí
V tom tužeb, slastí moři,
Jak v skonu hynoucí
Juž odumřela hoři.
Oh! jakou proměnu
Tu čil jsem v hlubé hrudi,
152
Že zjevy édenu
Ze snův se v život budí!
A když jsem v objetí
Tvém slastném odpočíval,
V té sladké záněti
Na ňadrách čelo skrýval:
Tu teprv poznal jsem,
Že nemůž’ blažen býti,
Kdo luzným souhlasem
To vzájmu nepocítí:
A marně k nebi ten
Poklady Indje věžil,
Kdo první lásky sen
V rozkošném zpití nežil...