XXX.
A když tobě minula láska ta směvná,
A když tobě minula láska ta směvná,
Když zašla, jak v spánku ten kouzlivý sen:
Přec přátelství žije, co podporný kmen,
A v tvém srdci tkví jeho útěcha pevná.
Ta milostně kouzlí vší vzpomínky dech
Na blaženédobyblažené doby juž dávno odkvětlé,
173
A soudružně pojí s ní radostný spěch,
I nynější doby v tom objeviť světle.
Juž utane jaro a zima se blíží,
A s ním tane v minulosť rozkoší dar;
Juž pomizí vděk a s ním milostný čar,
Jen bílý vlas – památka smutná – skráň tíží.
Vše mění se nutkavě v obstárlý zjev:
Jen srdce to zůstane na věčno stejné;
Ač umdleněj’ bouří v něm tepání chvějné,
Přec v tváři si hraje zapomnělý směv.
Když se srdce naděje stkvělá opadne,
Jak na podzim s keřův ten vzbujenělý květ;
Když pomizí z ňader rozháraných vznět,
A přesladký mír v žalu nemocném vadne;
Když zavzní z úst sevřených truchlivý kvil:
Tu nebeské hudby hned zahlaholí zvuk:
„Ó neplač a nelkej!“ tož útěchy přízvuk,
„Vždyť přece jsi okamžik v rozkoši žil!“