XXXIII.
Marji.
Věnuj slzu štěstí mému,
Jež zapadlo v minulosť:
Takť i zlehčíš bolu svému,
Když tě pojme truchlivosť.
175
Nezazli, když upomínkou
Budím dávno prchlý čas;
Útěchou mi toť jedinkou,
Písně-li se chvěje hlas...
V tebe svou jsem duši shroužil,
Nepokoj bych ztišil svůj:
Po čemž věčně já jsem toužil,
To mi zradil povzdech tvůj.
Tvoje srdce lásky plné
Jak můj život ladilo!
A mne ve sny kouzedlné
Divou slastí schvátilo.
Jedním dechem žily obě
Naše duše blaženě –
Jedním sdílným slovem sobě
Rozuměly v výměně.
Jedním okem zřely zraky
Jako hvězdy splynulé;
Citův tekly jedny znaky
Slzou v době minulé.
A teď?... Oddáleni sobě
V divých touhách želáme;
Sami s sebou v vzporu – v zlobě
Víc se vespol neznáme.
Hrdosti své pod úkrytem
Nechceš přervať mlčení;
Kdyby’s chtěla – nesmím citem
K tobě pláť víc v toužení!
Ó těch slov tak divobolných,
Že mi puká srdce mdlé,
Že v myšlénkách libovolných
Nesmím píliť k duši tvé!...
176
Temný zásvit v očích tvojich,
Slza sotva zdržená:
Ach! to značí, že i v bojích
Srdce tvé, jak mé stená!