XXXIV.
Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,
Ó sladké sny, ó písně sladké, milé,
V nichž šťastná mladosť moje vzkvítala;
Ó rozkouzlíte duši v tyto chvíle,
By divobolně lkáti ustala...
Když života vše vděky vůkol zmizí,
A srdce hyne truchlým nářekem;
Když všecko zírá ke mně jako cizí,
A sám se cítím v světě dalekém:
Jak libě zní tu písně dětské dech,
Jak mírní sladce můj žalostný vzdech!
Tak hlubě dojme duši moji v skrytě
Ten milý zpěv přesladký,
Jejž drahá ústa matky
Mi ke snům pěla: „Osiřalo dítě.“
Ach! jará, šťastná mladosť pomizela,
Jejího keře uschl bujný květ,
Ač slza tisící jej vzkřísiť chtěla
Juž v opět nový, plnožárný vznět
Tu všecky sny a ráje blahosvitné
Zapadly jako večer slunce třpyt:
A hlubý smutek vzešel v srdce citné,
Jak temné mraky čirý na blankyt.
Tu stkvělé zámky náhle zmizely,
Jež fantasije v lesku stavěly!
Teď zpívá divě srdce bolné v skrytě
Ten milý zpěv přesladký,
177
Jenž plynul z úst mé matky,
Když ke snům pěla: „Osiřalo dítě!“
Tu směvné děvy obraz čaromilý
Ten tichý hrob života oluzněl:
Opět se zniklé ráje vykouzlily,
A já zapomněl na bolesť i žel.
Tu všecko květlo v sladkém usmívání,
A v nových čarech žila příroda;
Tu zdroje pěly, i zefýra vání,
Všudy jen zvala slastí pohoda.
Ach! láska v srdci bolném umřela,
A s ní slasť, rozkoš, těcha zmizela!
Tu opět, když mněmě bolí srdce litě,
Já onen zpěv přesladký,
Jejž pěla ústa matky,
Teď pěju bolně: „Osiřalo dítě!“
Tak mladosť, ráje lásky, sny jsem ztratil
Tož jedním krutým vrhem osudu;
Bouřný vír zhouby celý život schvátil
Tou ztrátou v hrobomrtvou pobludu.
Jedině zpěvu rozkoš milovaná,
Ta útěchu v mé srdce rozlívá;
Jí mnohá v něm se hojí bolná rána,
Když zvuk juž strunou zlatou prochvívá.
Tak opuštěný od všech radostí
A v klidu žele prchlé mladosti,
Sám chodě k hrobům čák a štěstí v skrytě
Já často zpěv přesladký,
Jejž pěla ústa matky,
Zazpívám sobě: „Osiřalo dítě!“
178