XXXVI.
U Altony.
(Dne 25. května 1856.)
Na proudném Labi se loďka houpá,houpá
Jak peruť labutí na vlnách;
A šumná voda, ta vesla koupá
179
Se víříc v odlesku v milých hrách.
A vůkolem utichly bouřivé hluky,
Když noc se Lunou juž zastkvěla:
Jen táhlé z dáli zavzněly zvuky,
To píseň lodníkův veselá.
A v loďce kolíbavé rozložený
Já slúchám zpěvům těm vzdáleným:
A písně ty milé a bublání pěny
Mým zachvěly srdcem vzníceným.
A touhy sladké a přece i divé
Tu počaly v srdci mém vznikati,
Že přemožen, v tísni té neskrotlivé
Já k úlevě musil jsem zpívati:
Ó pluj, ty loďko, prchavým tokem
Až v dalný, bouřlivý oceán,
Bych nikdy více slzavým okem
Svých strastí neuzřel truchlý stán!
Juž s Bohem buďte, modravé hory,
Ve šťastnějších dobách milené;
I bílé řeky voňavé bory,
Mým žalům a pláčům spřízněné!
Mne jiný obzor v blankytné dáli
Juž pojímá ve svůj valný klín,
Kde ještě mé zpěvy nezalkaly
V ten svitný, klenutý baldachýn.
Juž nový život z dálky mi kyne,
Tož ve krásném rájův zatkvění,
Kde všecka vzpomínka truchlá zhyne,
A touhy se v skutečnosť promění.
I vám, kdys mému srdci přec milí,
Vám s Bohem teď dávám naposled;
Že k mým jste žalům souvěrni byli:
180
Tu slzu vám roní můj vlhký hled.
I tobě, ty drahá vlasti má,
Já převroucně žehnám daleký;
Tvůj osud srdce mé dojímá,
I když tě opustím na věky!
A ty, má milá, tu lásku svoji
Zas jinému nakloň v milosti,
Když zradila’s věrnou lásku moji,
Jež pučela k tobě v outlosti!
Mé srdce ti žehná, ač krvácí spolu,
A volá převroucně: „s Bohem buď!“
Snad dálka dá sladké úlevy bolu,
Jenž dosuď mi sžírá raněnou hruď!
A teď chci juž v daleký oceán plouti,
Tak smířen, se sladké naději vzdám;
A na té věčné, vzdálené pouti
Juž opuštěn popluji sám a sám.
Neb lásky a zdílnosti kojivé býti
Tak zcela prost mezi svými tu dél:
Rač v dáli chci v bolu a tesknotě žíti,
Až usmrtí mne ten nezkrotný žel!...