K Milence.
I.
I.
Juž upusť žhavých na mne upírati
Svých zrakův! V mém srdci rozháraném
Nerozněcuj ještě více úpal citův,
Jenž tráví pracelou bytosť mou!
Raději mocí lahodnou bouřemi tužeb
Mocně vzmítanou utiš duši mou,
Již vichřice přání divých uchvátiť
Hrozí v svůj vír láskou dosuď neskojený!...
A přec nikoli... Neodvracuj svých plamenných
Očí, oslyš mou vroucí prosbu!
Chci raději zhynouť žárem v objetí tvém
A v slastiplné zanícenosti
Stráviť bytí své citův závratí!
Ať sprahne srdce rozohněné tou výhní:
197
Přec raději chci v objetí tvém vzplanouti,
A duši svou vydechnouť
Co poslední blesk po stišené bouři!
Ať přeslastná šílenosť mne ve světy
Unáší vzdálené tam ku hvězdám,
V jichž ohni planou zraky tvé!
Pak hojně polinou se z očí tvých slzy –
Tož hvězdy lesklé též – a já potápěn jejich
Mokem potáceti se budu těch světův vírem
V sladkých zapomínek průpasť!...
II.
II.
Když ještě plná tebe důvěra poutala
V tu lásku horoucně mi srdce užíravou;
A já blažený lpěl v tvého oka zření
Zapomněv na časův změnu:
Tu mně tvůj milý hlas v zvěně něhokouzlivé,
Jak by to zpěv slavíkův nešený půvabem
Z temné houšti za noci májové,
Sluch můj očářil.
Neb přísahy ze tvých růžných rtův,
Jakoby stvořených mile ke sladu lásky,
Souzvukem rozkolíbaly srdce
V nepocítěné dosuď rozkoše.
Hvězdy zachvěly se přikynouce tobě:
Slasť lásky v slze sladké se z oka vyprýštila,
Jak alespoň tehdy jsem se domýšlel
V luzné naděje úsměvu.
Však hvězdy zmizly v plamenech žhavých slunce!
Lásky beznadějné skanula z očí mých
Slza trpká sklamáním a zanikla,
Aniž’s ty pak plakala se mnou!
198
Ty’s v rozmaru snad nedováženém
Mně podala pohár plný sladkých nadějí,
Však lichých! Mou pomstou budiž:
Já mru tebe žehnaje!...