Ghasela.
Dokuď se žití jaro libokvětné stkví,
Tu radosť každému se v zpitých zracích stkví.
A temná budoucnosť jak růže poupě v puku,
Jak vzchozí hvězda nadějí se stkví.
207
A celý svět, to s nebes éden unešený,
Jen ideálův zjevy krásnými se stkví.
A když pak v srdci zahostí se zlatá láska,
A jejím kouzlem netušený svět se stkví:
Tu se slavíkem pěvným duše chorá stůně,
Jenž slaví žalmy růži, že se jemu stkví.
Jak nezalkáti v touhách srdci lichotivých,
Když milenka se též jak plná růže stkví?
Jak zrak svůj neponořiť v její vděky luzné,
Když přivítavou něhou oko vstříc se stkví?
Jak toužící svou duši nepotopiť v oku,
Když jako hvězda čaky na nebi se stkví?
Jak nezulíbať rty a ňadra svěží, bujná,
Když planou, jak se zora v sněhu vrchův stkví?
Kdo cudnou děvu tulí k prsoum žádostivým,
Tomuť se štěstí týmě v plném zlatě stkví!