MASOPUSTNÍ BALLADA
S POPELEČNÍM ZAKONČENÍM.
Brouček přišel od korbele,
natáhl se do postele.
Tu jej cosi v srdci píchlo.
Všechno kolem rázem ztichlo,
jak by bylo zkamenělo,
jen tikání hodin znělo
a na dvéře zamčené
tlukou prsty kostěné:
„Vstávej, vstávej, pane Broučku,
sáhni pěkně po kloboučku!
Já jsem Smrt – mám o tě sázku –
vyjdeme si na procházku“.
Pod peřinou v úzkostech
Broučkovi se tají dech,
seká zuby, seká rtoma,
dělá, jak by nebyl doma.
„Jenom pojď a nemeškej,
vydáme se v světů rej!“
Hu! a Broučku vstaly vlasy.
Jak by se mu vedlo asi ?
On je zvyklý na plzenské,
na buclaté tváře ženské,
na teplý kout u Lamploty,
kde jen srší anekdoty,
kde pan fořt si hladí vousy,
místa není pro morousy.
A teď v bouřné zimní noci
bez kumpánů, bez pomoci,
s Kolozubou Kostlivou
nastoupit má cestu svou,
od planety k planetě
potloukat se po světě
bez cigárky, bez skleničky
dívat se jen na hvězdičky,
ve mrazivém vesmíru
z raka lítat ke štíru,
a od věčitého soudu
37
do pekelného jít čmoudu,
místo piva píti smůlu,
přikovaný hořet z kůlu,
místo vtipů slyšet řvaní
k večeři a ke snídaní...
Fuj, to se mu všechno hnusí,
kůže naskakuje husí,
neb on ví, že v peklo musí:
Kristových slov nedbal pranic,
pyšně dělal velmože,
aby dost měl do svých žranic,
Lazary dřel bez nože,
ženu šidil se služkami,
ke zpovědi nechodil,
Judovými „Výslužkami“
kněze svoje hanobil
a pro samý haldamáš
zapomněl i otčenáš.
Teď má vysvléc tělíčko,
odložit svůj tučný břoušek:
„Smrti, dobrá tetičko!
Aspoň jeden dopřej doušek!
Aspoň měsíc nech mě tady,
abych se vzal dohromady,
abych ženu odprosil,
chudým něco nanosil,
kamarádům učení dal,
u kněze se vyzpovídal,
abych nešel na věčnost
mně nic, tobě nic – a dost.
Smrti, Smrti, dobrá paní,
měj přec trochu smilování!“ –
V tom však zevní dvéře praskly,
Smrt už stála blízko za skly,
otevřela, přikročila,
mrtvičkou jej zardousila,
kopla tělo, vzala duši –
a již letí nad ovzduší,
k trůnu Páně vesmírem.
V hluboku se třpytí zem,zem
jako drobná jiskřička,
která prskla z .ohníčka.
38