Osudy (1913)

Básně, Karel Dostál-Lutinov

Diplomatická verze Ediční verze
K. D. LUTINOV OSUDY
[1] OSUDY Básně K. Dostála Lutinova
Léta páně 1913 Nákladem „Archy“ v Prostějově
[3]
VĚNOVÁNÍ MÉMU MILÉMU ŠAŠKOVI.
SKÁČE KOL MÝCH ELEGIÍ, ROLNIČKAMI V PLÁČ MŮJ ZVONÍ – ALE V KOUTKU SKLÁNÍ HLAVU, NA KYTARU SLZY RONÍ. ROZDÁVÁ KOL SALVY SMÍCHU, SMÍCHU RAKETY A KRÁSY – PŘI TOM TAJNĚ TISKNE RÁNU, Z NÍŽ MU PROUDEM KREV SE HLÁSÍ. V TOM JE VELKOST KRÁSNÉ DUŠE: Z BOLŮ RODIT RŮŽE SVĚTU! – PŘIJMI KRVÁCEJÍCÍ RÁNU TUTO HRSTKU HOŘKÝCH KVĚTŮ! 5
OSUDY.
Jak když se cizí v kvapu letu sesednou lidé ve vlaku, tak na Zem naši, na planetu, jsme spadli s výšin oblaků. Hra lásek, hněvů, nenávistí, nemocí, hříchův, osudů, meč stále nad hlavou nám svisti, a zříme Smrt stát, obludu. V neznámo kamsi vlak náš letí. Která je naše stanice? Zda město rušné s plesů změtí, či opuštěná vesnice? A musíme hrát role různé, jež dává tajný režisér – leč divadlo je krutě hrůzné: Jed PRAVÝ jest i revolver! Jeden hrá Čecha, druhý Uhra – ač oba syny Adama – a v pravdě pláče, v pravdě skuhrá a v pravdě duše ráda má! Režisér divný! Zdá se málem, že role chybně rozdány: Hle,tamten šašek měl být králem, a tam ti světci – Juany. A tak to divně vře a kvasí v té dramě, jíž jsou dějiny, akt poslední až všechny hlasy sesnoubí v .akkord jediný: Buď Otci sláva, Synu sláva, Moudrosti sláva vznešené, s níž k věčným hodům zasedává herectvo masek zbavené! 7
STVOŘENÍ ŽENY. HINDUSKÁ LEGENDA.
Na počátku stvořil Tvaštoj celý svět a nad ním muže; ale když chtěl tvořit ženu, nic mu na ni nezbylo. Sklonil hlavu, dumal, dumal... Pak vzal oblost luny sličné, vlnovitý pohyb hadí, popínavost břečtanu. Potom chytil chvění trávy, pružnost růže ovíjivé, aksamitový dech květin, lehkost listů palmových. K tomu přibal pohled srny, skotačivost slunných třpytů, slzy mlh, nestálost větrů, vzdornou tvrdost démantů. Od zajíce bázlivosti, od páva vzal ješitnosti, dal pak tvoru měkkost peří z hrdla svižné laštovky. Nadýchal jej vůní medu. potom vstřik’ mu krutost tygra, plamen ohně, chladnost ledu, cukrování hrdličí. 8 ŽENU stvořil, dal ji muži. Muž se velmi zaradoval, družku objal, družku zlíbal, šťasten byl s ní – po tři dny. Osmého dne přišel smuten: Tvaštoji, můj velký Bože, tvor, jejž dal’s mi k potěšení, otravuje život můj. Stále štěbotá jak sojka, všechen čas můj bere sobě, naříká, a neví nad čím, a je stále nemocen. Smiloval se Tvaštoj nad ním, mužem sklíčeným a skleslým, ženu vzal mu. A muž .jásal, že je opět svoboden. Osmý den však přišel k Bohu: Pane, život můj je pustý; od té, co jsem ti ji vrátil, nemám žádné radosti. Pořád vidím, jak si hrála, tančila mi, zpívala mi, po očku se usmívala, na mou šíj se věsila. Tvaštoj mu ji tedy vrátil. Ale za tři dny muž přišel: Pane, sám si nerozumím, žena žal je víc než ples. Ale Bůh už přišel z míry, křikl: Jdi a čiň, co můžeš. – Pane, nemohu s ní žíti! – Můžeš tedy bez ní žít? Sklonil muž skráň ustaranou, do vousů si chmurně bručel: Běda! Běda! S NÍ žít nelze – BEZ NÍ žíti nemožno... 9
LEGENDIČKA.
Svatý František šel cestou, za ním bratr Lionardo smutně věšel mladou hlavu, až mu kapuc černošedá zapadala do očí. Slunce práhlo, potili se, i ještěrky byly líné spíce na kamenných plotech podle cesty. Světec pravil: Lionardo, bratře milý, proč pak jsi tak sesmutněl? Že nás bratr Slunce pálí? Ne, Františku, otče dobrý. Ale z toho já se rmoutím, jak ten lid je tvrdý v Gubbiu, neúhledný, nevzdělaný, nepřístupný jako skála. Kážeš – kážeš – a on stojí – ani slzy – ani vzdechu – ani slůvka lítosti. Šli kol pole makového. Svatý František se shýbnul, do hrsti vzal špetku hlíny, ukázal ji Lionardu: Hle, bratříčku, sprostá hlína. 10 Spustil do ní zrnko máku, zaplakal – jak deštík padá, usmál se – jak slunce svítí – a hle: z jeho dlaně roste bylinka – mák ušlechtilý, zelená se, rozkvítá se plným, pestrým máčím květem. Lionardo patří, žasne. Vidíš, bratře Lionardo: Sprostá hlína – sprostý lid. Ale zapusť do ní símě, buď jí deštěm, buď jí sluncem – a prsť sprostá bude květem. Lionardo Františkovi zlíbal ruku, a šli dál. 11
DANTE Z VYHNANSTVÍ.
Mám laur a slávu; přec má tvář se dlouží a trpce dolů křiví se mé rety – vždy nazpět k vlasti, duše k vlasti touží. Vy voláte, bych potupen a kletý se vrátil ve jhu, provaz na své šíji – však neznáte mne, tyrani a skety! Buď jako vítěz vejdu v Signorii, neb vůbec nechci Florencie spatřit. Hle, kde jen slunce, hvězdy záři sijí, já všude vlast mám a mám s kým se bratřit, jeť všude Bůh, jehožto stopy hledám – ty vaší klatbou nedají se zatřít! Jsem vlasti víc než ona mně. Svou čest jí nedám. 12
BÁSNÍK. S. GREGORČIČOVI K ŠEDESÁTINÁM.
Jdou lidé vážně světem, jdou kněží, mudrci – masku na vlastní tváři, škrabošku na srdci. A pod maskou vře vášeň a pod škraboškou hřích, ukrutná tají se bolest a divoký sevřen smích. A nikdo nic nevyzradí – jen básník s kuráží své peklo a své nebe před světem obnaží. Kdos nad tím zaplápolá radosti plamenem, a někdo po tom srdci uhodí kamenem. To srdce básníkovo je světa zrcadlo – a proto roztříštěno v kout mnohé zapadlo. 13
AUTOPORTRÉT.
Má tvář je tvrdá, kamenná. Zda víte, co to znamená? Má tvář je štítem v dešti střel, jímž provází mne nepřítel. Mé oko bývá přivřené, by nezřelo rty skřivené a šípy zračných pohledů, jež zkaleny jsou od jedů. Můj hnědý vlas je prořídlý,prořídlý jak les, jímž dravé bouřky šly, a do čela a do lící brázd vryla starost smrtící. A chceš-Ii krátké resumé: Můj život vypsán v tváři mé. Kdo chce, z té knihy možná číst: Žal, rozkoš, lásku, nenávist. Ach, ano, přiznám: hořkou zášť mám ku zdánlivým mužům zvlášť a sladký úsměv smavých Mus zhořk’ na mých retech v sarkasmus. 14
ÚTĚCHA. KU 100. NAROZENINÁM BOL. JABLONSKÉHO.
Nešťasten jsi, milý synu, opustil tě celý svět, zdá se ti, žes blízko zhynu, že ti zvadl všechen květ? Pohleď napřed v nebes výše a zapomeň všechnu strast, Bůh ti hvězdami tam píše: „Zde je pravá tvoje vlast!“ Obrať pak své zraky k zemi, a změř hrobu svého kryt: „Malinko tak třeba je mi, abych našel mír a klid!“ Potom rozhlédni se vůkol, oč má mnohý těžší kříž – a pak bol svůj a svůj úkol jako MILOST pocítíš! 15
BÁSNICKÉ DRUŽINĚ Z R. 1895.
Tak vytáhli jsme rozplesaní, lýry nám s plecí zvonily, pod námi v taktu harmonickém šli Pegasi a kobyly. A leckdo dotk se v letu smělém hvězd věčných na svém Pegasu, a jiný, shozen od kobyly, ve škarpě přišel k úrazu. A jiný slezl opatrně s bujného písní komoně, řek Musám zavčas: Ruku líbám! a Vědám slouží pokorně. A onen místo harfy hravé se oděl v kyrys válečný a vykrvácel na bojišti neb veplul v přístav bezpečný. A jiný lýru obětoval na mladosti své oltáři a do káry se všední zapřáh – jsou z orlů někdy komáři. A Xaver, který mladou páži k bratrským zdvihal přísahám, dnes poznal už, co váží stříbro, neb navštívil jej Abrahám. A ten, jenž v hrdé kráse cválal na bujném oři před námi – Julius Zeyer zapad v záři za nesmrtnosti branami... A za ním básník Moritura šel žízniv z hlubin Léthé pít. Dej, Bože, mrtvým odpočinout a živoucím dej vítězit! 25. 1. 1909.
16
DRAKOBIJCE.
Na oltáři v svatozáři rytíř čacký, junák sličný, ostruhami brůnu bodá, draka protknuv oštěpem. Na oltářích, na obrazích, štítech domů katolických v jasných barvách, v stříbře, zlatě šťastný jezdec vévodí. Jakoby jen byl tak přijel, lehkou hříčkou skolil draka, princeznu pak za to dostal, vítán lidu jásotem... Ale není všechno pravda, co se píše, mluví, kreslí, legenda co vypravuje – jiná bývá skutečnost. Já jsem pátral v hloubi srdce, mezi řádky čet jsem v knihách, prozkoumal jsem celý příběh: slyšte, jak se vskutku stal. 17 Na bělouši klusá vojín. Mnohou bitvou prosekal se pro vlast, víru, pro ideál, pro úlevu chudiny. Jarní vítr bouří krajem, s topolů on láme klestí – prask a prask – a suchá haluz padá koni pod nohy. Vichr bouří, řve a sténá, Jiří do větru si bzučí: Jarní větře, bratře milý, co jsme spolu probloudili, zuráželi suchých klestí, zvěstovali máj a štěstí! Sedět v hradě u ohniska – hoj, to není žádný život. Kdo jde v boje za své bratry, budí ztuhlé, křísí mrtvé, jenom ten je pravý člověk, jenom ten je v pravdě živ! Zdráv buď oráč, který orá, zdráv buď kovář, který ková, zdráv buď krejčíkrejčí, který šije, zdráv buď kupec, jenž jde mimo, zdráv buď tam ten rybář bdělý – ale nejvíc zdráv buď rytíř, který meč a lýru má! Tak si bzučel jezdec Jiří, do rusého bručel kníru, popleskával svoji brůnu, která pyšně frkala. (Divný byl ten čacký rytíř. Za hrdinské svoje činy klidil jenom zášť a nevděk – a přec bodře zíral v svět...) Ha, tam rostou štíhlé věže, slyšet dumné hlasy zvonů, šíré město vpouští jezdce 18 do svých opevněných bran. Ale pusto na ulicích, pusto v dílnách, pusto v krámech, před královským hrdým zámkem shromáždil se všechen lid. Ševci, krejčí, lazebníci, vojáci i hudebníci, ženy, muži, mladí, staří, havíři i pasíři. Sám král stojí na balkóně s královnou a dcerou svojí, která z urny táhne losy. Napjat zírá všechen lid: Má se rozhodnout, čí dcera, v oběť padnouti má DRAKU, který za městem zas čeká na své sousto měsíční. Deset let už leží v sluji, každý měsíc žádá pannu. Kdyby na něj zapomněli, sám si přijde pro čtyři. Nikdo netroufá si na něj: Obrovský má ohon z kostí, ožene se jím jen jednou, třicet mužů porazí. A dnes právě losuje se, která z panen rozvinutých má mu nyní padnout v oběť při krvavé hostině. Tuto oběť dává město zoufale a otupěle, snáší to jak nutný osud – jak už daně platí se. Královnina dcera sama třesoucí svou bílou ručku do urny dnes noří pro los – Nebesa! Toť JEJÍ los! Omdlévajíc padá v náruč svojí matky žalující, a král volá v zástup lidu, smekaje svou korunu: 19 Což pak tady není nikdo, kdo by za ten zlatý vínek místo dcery své dal svoji, aneb draka zabit šel? V lidu ticho. Šepot. Repot. Škodolibé ušklíbání. Matky mluví: Mohla naše, může také králova! V zadu Jiří bodl koně, před krále vjel bujným tryskem: Já jsem svoboden a silen, králi, chci se s drakem bít! – SLÁVA! SLÁVA! hřmělo davem. Ne tak, že by věřil v úspěch, (už tu bylo hrdin dosti), ale čekal – zábavy. Slavně zase pějí zvony, princezna se budí ze mdlob, a král Jiřímu dal přinést nejpevnější brnění. Do chrámu jde královnička ve průvodu družek panen, celý dvůr se hrne za ní, také Jiří pokleká. Od oltáře kněží pějí, Tělo Páně podávají Jiřímu a požehnáním provázejí jeho krok. Princezna tam na kolenou leží v prachu před oltářem: „Matko Boží, která ssýláš zachránce, dej síly mu! Jak je krásný, jak je statný! Jistě je to anděl Boží. Setne-li on hlavu Draku, jemu patří hlava má!“ A teď Jiří na komoni klusá z města k skalním lomům. Brány zamkly, všechno běží na hradby a na věže... 20 Ale žádný neviděl, jak za skalami Jiří Draka porážel a usmrcoval a jak hlavu uťal mu. Jenom bylo slyšet řvaní, tak že přehlušilo zvony, jenom bylo vidět páru stoupající k nebesům. – – A pak ticho,ticho jak když seje. Bylo jenom vidět: z lomů kdosi po břiše se plazí, zkrvácený lidský tvor! Hlemýžděm se plazí k městu, za hodinu přilez k hradbám, sípnul jenom: „Krůpěj vody!“ – a pak sklesl ve mdlobách. Ztrnule zří král i národ, že to rytíř přišel z boje! Otevřeli opatrně, do města jej odnesli. Samá rána! Přelomeny obě nohy! Ožehnuty vous i vlasy. V tváři skvrny, vypálené od jedu. „Fi, toť rytíř? Ten to dohrál! Bylo-li mu toho třeba?“ tak šly hlasy mezi lidem, sotva vody dali mu. Deset dní a deset nocí při zamčených branách města čekali, zda Drak je mrtev, zda si nejde pro kořist. Potom tři se vypravili, nejstatnější z vojska města, na konících rychlých k lomům vyzvědět, zda Drak je živ. A tam ležel: Drápy vzhůru, hlavu pryč, břich rozsekaný, celý černal krví, jedem, k nebi stoupal strašný smrad. 21 Tedy mrtev! Ten co byl z nich nejstatnější, nabod hlavu, kynuli hned mečem strážím, všechny zvony zapěly. Slavnostně se otvírají brány města, s fanfárami heroldové vstříc jim táhnou na bujarých komoních. V průvodu jdou panny, děti, všechny cechy se standarty, v nádherných svých zlatohlavech královna, král, princezna. Vítají tři posly šťastné, s hlavou Draka táhnou k chrámu; po slavnostních bohoslužbách v průjezd zámku zatkli ji: Na památku hrůzných časů, vlády Draka pannožrouta, na památku synů města, kteří hlavu donesli. A co Jiří? – V hospitále měsíc ležel ve svých ranách, v horečkách a fantasiích, až se trochu pozdravil. Zatím princezna, zas ráda, že jí žití darováno, šlechticovi ztepilému dala hlavu, ručku svou. Ach, ten jiný byl než Jiří! Pod nosíkem knírky floutka, na turnajích hrál jak loutka, uměl žvanit, dvořit se. A lid také měl svůj rozum: „Jiří nebyl by šel v boje, ale koruna jej táhla, princka, pompa, peníze!..peníze!... A konečně – říkali též – nebyl Drak ten bez užitku – méně panen, méně lidí – lépe bylo na světě...“ Jiří vyšel ze špitálu. Královna ho litovala, 22 král mu vybrakoval herku z královských svých maštalí. Rytíř odjel. Hořko v srdci bylo mu – ne z toho boje, ani z toho, že nic neměl, ale že je špatný svět... Jako v lese na balvanech roste mech a lišejníky, tak též roste zapomnění na hrdinstvích, obětích. Jiřího čin zapomenut, město volně rozvilo se, nový král byl šťasten, vesel, Jiří táhl světem dál. Jenom drobný hošík jeden, jehož máma nepustila na rynk ve dnech boje s Drakem, jenž se z okna díval jen – nezaslechl šklebu davů, jenom tu svou rusou hlavu tiskl v dlaně zadumaně, vše, co viděl, v duši vpil – až pak jednou vyspěl v muže, básnické mu zkvetly růže a co v dětství viděl kvésti, v písni zbožné vyslovil. Až kdy Jiří dřímal v zemi, neviděli prachu, krve, poznal svět, že SVĚTEC byl to, že byl REK to veliký. Vyzdvižen byl na oltáře v svatozáři jako vítěz, jako symbol všech, kdož v boji proti zlu svůj život vsadí, za bratry se obětují, klidí nevděk mezi lidem, ale slávu v kráse nebes, v říši Kristově, jenž nezří na postavu člověkovu, ale hledí do srdce... 23 Tak to bylo s Jiřím světcem, jejžho zříte na portálech, na oltářích, štítech domů v klidné póse bohatýra, který hračkou skolil Draka, ani šat si nepotřísnil... Ach, nebyl ten boj tak hravý! Chcete-li to pochopiti, pohleďte na zuby Draka, které po něm zůstaly. FINIS. 24
SEDM HROZNŮ.
Sedm bratří, hroznů zlatých, na révě se rdělo, skvělo, v záři jitra podzimního hovořili vespolek. Nejspodnější hrozen začal: Milí braši, mně se zdálo, že mě vypil v krčmě lupič a pak vraždit, loupit šel. Na to nad ním hrozen pravil: Já jsem snil, že stařík mlsný opájel mnou mladou dívku, aby věnec vymámil. Mně se zdálo, pravil třetí, že mé víno šumí v číši, kterou zahání si smutek utrápený smrtelník. A já snil jsem, čtvrtý na to, že se perlím v ústa pěvci, nadšení a vzlet mu vlévám, tak že zpíval jako bůh! Pátý hrozen: Mně se zdálo, že mne lékař dával píti choré matce, že ji křísím – to byl jásot sirotků! Šestý nahoře se vzpínal: Já jsem plnil zlatý pohár, 25 z něhož král pil s jiným králem k slávě míru, přátelství. Na to šeptal hrozen sedmý: Já jsem snil, že na oltáři kněz mě žehná, světla září, lidu spásu zvěstuji. A v tom zvonek od kostela, s kůru stará píseň zněla: Tantum ergo Sacramentum veneremur cernui! 26
PELIKÁN A BEPPO. POHÁDKA.
Malý Beppo, ubožáček, osiřelý, hladovící z ruchu města italského k písečnému schází moři: Jak jsi krásné, modré moře, vlnkami si laškující, k břehům hraješ do zelena, k břehům házíš pestré škeble, chaluhy a řasy z hlubin, dlouhé pentle bílých pěn. A v těch pěnách a v těch vlnách v slunci hrají bílá těla koupajících, stříkajících mužů, dětí, žen a vil. Na hladině rozvlněné bílé plachty lodic táhnou, v dáli kouří parníky. A tam v záři nad obzorem, kde se moře líbá s nebem, stojí slunce v plné kráse – Beppo, schoulen v teplém písku, oči musí přimhouřit. Průsvitem svých víček vidí za mořem tam růžné ráje, tam je někde země štěstí, tam se lidé usmívají, 27 tam jest jeho drahá máti s polibky a kolébáním, s mlékem sladkým, s chlebem bílým, tam lze hladu zapomnít. Ale tady kručí v břiše, kdo se ujme sirotka? Kdyby jej tak námořníci chtěli vzíti na lodičku, převézti jej do dálky! Aj! tu bílý pták se plaví,plaví jako labuť s dlouhým zobcem, znavený je hřičkou vln, které ku břehu jej pláchnou přímo v náruč Beppovi. Pelikán to poraněný, vysílený, mroucím okem hledí hochu do tváře. Beppo hosta kolem krku objímá a hlavu hladí, řka mu: Jak se jmenuješ? Pelikán mu: „Koko-Koko“ smutným hlasem zazpíval. Slabotou že chodit nemoh, vzal jej Beppo do náruče, k hlučnému jej nesl městu, k bytu svému v podkroví. Ulicí šel klidný osel, na zádech nes nůši plodů, zlatých jablek oranžových, prodavač šel za ním křiče: Arančíny – arančí! Beppo vyprosil si oranž, rozloupl jej na polovic, dával půlku Pelikánu, „tu máš, drahý, posilni se“ – ale Koko nechtěl jíst. 28 Na tržišti stáli muži, mořské ryby prodávali, skombry, humry, pleskavice, barbony a sardony. Beppo vyprosil si rybku, sardinku to usmaženou, Kokovi ji dával v zobák, ale Koko nechtěl brát. „Bože, co si s tebou počnu!“, zanaříkal malý Beppo, „oranž nechceš, ryby nechceš a jsi celý vylačnělý – vždyť mi umřeš v náručí!“ Donesl jej do své skrýše – více psí to byla bouda – usedl si na hadříky, které byly jeho ložem, Koka přikryl na svém klíně, by se zahřál, zotavil. Ale pták je nepokojný, pořád zobcem cosi hledá, hlavu tiskne hochu k prsům, kolem srdce zobcem škrábe, škrábe víc, až prýští krev. A tu krev on srká, pije, krví tou se přiživuje, pije dnes a zítra zas. Chudák Beppo schne a chřadne, sotva chodí, žebrá městem, nikomu si nežaluje, líto je mu Pelikána, jak by vlastním bratrem byl. Koko, Koko, drahý Koko, jenom krví živ být můžeš, jaký jsi to divný pták!? Koko sílil, křídla smělá k novým letům rozpínal, ale Beppo bledl, scházel, 29 jako svíce shasínal, až se jednou v světle rána Koko k němu přivinul, přitulil se k jeho ňadrům, nad město vzlét do blankytu, třikrát dům ten obkroužil, letěl výš a výše k slunci, až se v nebe pohroužil. „Koko! Koko! Kam jsi zalét! Beppa necháš tady lkát?“ Tak zakvílel malý Beppo a pak ducha vypustil. Do podkroví k skrýši prosté nádherní se nesou hosté, andělíčci, cherubové nesou Beppu šaty nové hedvábné a démantové, na obláček zlatý sedli, k nebesům se všichni zvedli, a tam slavné zvony zvoní, květy voní, sladkost roní, andělé se Pánu kloní a Pán Beppa vlídně vítá, objímá jej: „Pojď, mé dítě“, andílek mu vínek vplítá do vlasů a praví hbitě: Pravda, Beppo, že je u nás velkolepo!? Tu však viz, kdo čeká na tě: Princezna tu stojí v zlatě, uklání se přehluboko, pravíc: Beppo, já jsem Koko! Že jsem mateři krev pila, v ptáka zakleta jsem byla, nebylo mi v ničem spásy, než: bych našla srdce milé, které krev svou píti dá si. Vykoupena od té chvíle, smím se v nebi radovati. Vizte, andílkové zlatí, Beppo stišil Boží hněv, on mi dával pít svou krev. 30 A Pán Bůh se nad ně sklání: Teď jste svoji bez ustání, po nebeské choďte stráni, a skřivánků rokotání nech vám štěstí píseň zvoní. rosa září, květy voní, po útrapách toho žití teď vám věčné slunko svítí, přijde sama Máti Boží, ta vám sama ruce složí. Po pahorku květném jdou, smavý blankyt nad sebou, s výšin zdraví skřivani v nekonečném zpívání. Věčná radost – konec muce - oko v oku, ruka v ruce. Dotekli se – včela, květ – a hned bylo tisíc let. Objali se, políbili – dva tisíce roků byly – v nevýslovné radosti čas se líbal s věčností. 4. 2. 1912.
31
BÁSNÍK.
V paprscích slunce strom se sklání, jí zemi, pije oblaka, rozmlouvá s větrem, jenž jde plání, učí se písním od ptáka. A potom přijde člověk dravý a sekne zbraní do stromu – tu strom vypukne ve pláč lkavý a rozjímá svou pohromu. Krůpěje pryskyřice vonné se řinou stromu po líci – a potom chrám v jich vůni tone... Tak tvoří verše básníci. [32]
JUBILEUM.
V jednom starém městě stála stará věž. Tisíc let už hovořila s mračny. Pod ní chrám se tulil, vedle chrámu fara, slepice byt měly ve výklenku věže. Když se dověděly, že je tisíc roků, co ta jejich věž zde byla postavena, usnesly se svorně na hnojišti zlatém, že to jubileum musí oslaviti. Generálním mluvčím ustanoven kohout, skočil na posádku, zdvihl bradu, hřeben, přimhouřil své oči jako zbožný pastor, nehledě nic v knihu spustil: „Kikiryhu! Vítáni mi buďte, sestřičky a bratří, ku slavnosti vzácné! Slavíme dnes starce, který tisíc roků přístřeší nám skytá, kohoutům a kurám, rorejsům a můrám. Budiž velebený, kmete tisícletý, přes všech věků tíhu zdráv buď! Kikyrýhů!“ Slípky řekly: „Ano ták! Koko koko koko dák!“ V tom se snášel černý pták: Starý kavoň byl to, od zvonice přilít, na přístřešek sedl, zvučně zakřehotal: „Slavné shromáždění! Já jsem deputován, bych se přidružil k vám jménem černých pánů, kteří u zvonice máme svoje stany, abych gratuloval naší staré Věži. Zásluhy má velké, že nám skytá doupě, jenom to je, věřte, zařízeno hloupě, že se trpí také ty nešťastné zvony, 33 které z nenadání hlučivými tony rušívají klid náš. Zvláště teta Sova po nočním svém bdění ráda v kout se schová, podříme si trochu – ale zvon ji zbudí. Věž by měla dbáti, že jsou ptáci chudí, hotel drahý. Nech se o klid postará! tím jsem, bratří, skončil. Dixi! Krá a krá.“ Kavoň odletěl a slípky: „Ano, je to tak! Klid by moh být větší! Koko koko dák.“ Ale ve výšinách nad hemžením davů vypínala věž svou tisícletou hlavu, s hvězdou loučila se, hovořila s mrakem, slunce líbalo ji zaníceným zrakem, hlasem zvonů pěla tvůrci svému chvály, chápána jen těmi, kdož ji zřeli z dáli... 26. 1. 1912
34
KYKERY-KÝ!
Tišina noční. Starost a hrůza s výčitkou hříchu celou noc hryzla na srdci mémmém. Jakobych spát měl v trnovém vínku: Polož kam polož umdlenou hlavu, všude to bolí, všude to bodá. S vysoké věže hodina padá – Věčnost to trvá, než padne druhá. Po dlouhé trýzni k hodině druhé konečně spím. A tu mne zbudil vřiskavým hlasem mladičky kohout: Kykery-ký! Příšerný zmetek! probouzeč svědomí, který už Petra burcoval k slzám! Zvolna zas usíná zbodané srdce, bolavou hlavu pavučí síťkou opřádá sen. A zase hlas ten ječivě vřeskný polnice poplašná: Kykery-ký! Takový mladý ošklivý křikloun! Hřebínku nemá, ocas mu pučí, zazpívat nezná – ale má drzost! Nebem jdou hvězdy, ještě spí zora, poslové slunce za horou ještě – nedočkavec však protivně vříská: Kykery-ký! Jsem na něj dohřát, dal bych jej stíti! Ale tu praví vnitřní mi hlas: Také byls takým 35 křiklounem bujnýmbujným. Neměl jsi ještě hřebínku, ostruh, a ještě měl jsi hezounky spinkat: A tys už vřískal v tišinu noční, věstil jsi jitro, burcovals duchy k novému žití, kohoutku zpupný! Za každou vinou přichází trest. Nuž tedy dobředobře. Stihne též tebe, kohoute drzý, pamatuj si to! Zítra tě jistě o hrdlo zkrátím nebo dám z tebe kapouna stvořit – nepřestaneš-li chraptět své ostré: Kykery-ký! – I dal si říci, klidna je noc. 12. 8. 1910
POPELEC.
Nad hlavou Evropy se vznáší Meč, obrovský, jako Vlasatice chvost. Meč hoří od východu na západ krvavým světlem. – Hrozné znamení. A rádi bychom zapomněli v tanci, však Meč ten přezařuje lustry sálů, a hudba kapell zmírá v hukotu vod potopy, jež bijí v naše břehy. A stiskneme-li v tanci krasavici, umrlčí lebkou šklebí se z ní Smrť, a zasednem-li k půlnočnímu hodu, už scvrklá Bída sedí za stolem a hladovýma očima se v ústa dívá. A ťukneme-li číškou šampanského, zachřestí ostří křížících se šavlí, a bouchající zátky hřmí jak děla. Meč obrovský na tmavém nebi hoří, a Smrt i Život metají své kostky. Svět zmaten chví se v dusné náladě jak provinilec v noci před popravou; a neviditelné kol pějí sbory: Memento mori! Ó! Memento mori! 36
MASOPUSTNÍ BALLADA
S POPELEČNÍM ZAKONČENÍM.
Brouček přišel od korbele, natáhl se do postele. Tu jej cosi v srdci píchlo. Všechno kolem rázem ztichlo, jak by bylo zkamenělo, jen tikání hodin znělo a na dvéře zamčené tlukou prsty kostěné: „Vstávej, vstávej, pane Broučku, sáhni pěkně po kloboučku! Já jsem Smrt – mám o tě sázku – vyjdeme si na procházku“. Pod peřinou v úzkostech Broučkovi se tají dech, seká zuby, seká rtoma, dělá, jak by nebyl doma. „Jenom pojď a nemeškej, vydáme se v světů rej!“ Hu! a Broučku vstaly vlasy. Jak by se mu vedlo asi ? On je zvyklý na plzenské, na buclaté tváře ženské, na teplý kout u Lamploty, kde jen srší anekdoty, kde pan fořt si hladí vousy, místa není pro morousy. A teď v bouřné zimní noci bez kumpánů, bez pomoci, s Kolozubou Kostlivou nastoupit má cestu svou, od planety k planetě potloukat se po světě bez cigárky, bez skleničky dívat se jen na hvězdičky, ve mrazivém vesmíru z raka lítat ke štíru, a od věčitého soudu 37 do pekelného jít čmoudu, místo piva píti smůlu, přikovaný hořet z kůlu, místo vtipů slyšet řvaní k večeři a ke snídaní... Fuj, to se mu všechno hnusí, kůže naskakuje husí, neb on ví, že v peklo musí: Kristových slov nedbal pranic, pyšně dělal velmože, aby dost měl do svých žranic, Lazary dřel bez nože, ženu šidil se služkami, ke zpovědi nechodil, Judovými „Výslužkami“ kněze svoje hanobil a pro samý haldamáš zapomněl i otčenáš. Teď má vysvléc tělíčko, odložit svůj tučný břoušek: „Smrti, dobrá tetičko! Aspoň jeden dopřej doušek! Aspoň měsíc nech mě tady, abych se vzal dohromady, abych ženu odprosil, chudým něco nanosil, kamarádům učení dal, u kněze se vyzpovídal, abych nešel na věčnost mně nic, tobě nic – a dost. Smrti, Smrti, dobrá paní, měj přec trochu smilování!“ – V tom však zevní dvéře praskly, Smrt už stála blízko za skly, otevřela, přikročila, mrtvičkou jej zardousila, kopla tělo, vzala duši – a již letí nad ovzduší, k trůnu Páně vesmírem. V hluboku se třpytí zem,zem jako drobná jiskřička, která prskla z .ohníčka. 38
MYSTIKA.
DUŠE: Věčný! Ukaž mi Svoji tvář, zářící velebou! BŮH: Stojím před tebou. Jen sejmi s očí šlář. DUŠE Pane, který? BŮH: Shoď s očí roušku omámení. Alkohol, Nikotin, Coffein – jak mraky leží mezi mnou a tebou. DUŠE: Pane! Mrak ten jsem shodila – však ještě mlhy mezi námi! BŮH : Jsi ještě KRVÍ svého těla opilá. Ta ještě šumí kolem tebe v bujném varu,varu jak nad tonoucím vlny vodopádu, že nerozeznáš mojich tvarů. DUŠE: Už, Pane, postem krev jsem zkrotila a bděním přehlušila její var a žár. Však ještě Tebe nevidím. Vzpomínky mladých let mou hlavou víří, všech tvorů obrazy se duchem kmitají, nesčetné zvuky starých písní, ba i to modré nebe, i ty hvězdy panenské, jež tančí před Tebou, jsou stěnou mezi Tebou, mnou. Umlč ty hlasy tvorstva vůkol mne, ať Tebe slyším! 39 BŮH: Nuž tedy spouštím oponu, jen oka mžik, neb pohled delší by tě zavraždil, jak pojistka se ztaví proudem silnějším. DUŠE: Pane vidím! Ty Vše Jsi a já – nic. Věčnosti mrazný éther fičí kolem mne. Pres světy, prostory a časy letím v dál. Ó, jak Jsi STRAŠNÝ! BŮH: Oponu spouštím! Jen cíp jsi zřela mého pláště. Ty musíš ještě věky růst a sílit, než budeš silná dost mne znát a milovať. Dub musí dlouhá léta zrát, než krásu vichrů pochopí. DUŠE K JINÝM: Mystika není opojení smyslů ani snů. Jest VYSTŘÍZLIVĚNÍM z opilství těla a z malých lidských předsudkův a měřítek. Pomalu cítím růsti svoje křídla. 10. 12. 1909.
40
BUĎ VŮLE TVÁ!
Často jsem, Bože, volal k Tobě: Ó dej mi perlu, po níž lkám! Bez ní radš chtěl bych býti v hrobě, bej mi ten zářný drahokam! A Ty’s ho nedal – a já poznal, že byla treta skleněná; že dobrý jsi, já vděčně doznal a vroucně pěl: Buď vůle Tvá! Často jsem, Pane, volal v trýzni: Ó veď mne v jiný slunný kraj, po něm má duše celá žízní, otevř mi zamčený ten ráj! – Nebyl to ráj, bylo to peklo, má duše nyní již to zná, a srdce mé zas vroucně řeklo: Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá! Často jsem potkal krásné líce a z hloubi buše úpěl jsem: Bez ní já nechci žíti více, ó Bože, spoj mne s andělem! A minul čas – já zřel je znova – to že je dávná láska má? – A šťasten, volný šeptám slova: Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá! 41 Co dáš, to dáš – já beru s díkem, co díš, má duše uvěří, kam pokyneš, já spěji mžikem – kuřátko za svou mateří. A blaze je mi pod Tvou rukou, můj duch se v Tebe vylévá, a mého srdce tepy tlukou: Buď vůle Tvá! Buď vůle Tvá! 42
VOLI.
Tak táhnou vůz, co noha nohu mine. Jen zřídka zazní pacholkovo „ejho!“ Rozumná moudrost z velkých očí řine, klid nesmírný a odevzdanost ve jho! A já jsem zmítaný svobody touhou, proklínám tyrany, porobu dlouhou, řetězy chřestím, odkrývám lež, pohromu věstím na bídnou spřež, na prahu žaláře plivám jim do tváře, prosbám se nepoddám, hrozbami pohrdám, v jitra i v západy vymýšlím úklady, jak bych je odhalil, jak bych je povalil a jak bych národu vydobyl svobodu. Okovy bratrů mých řežou mi srdce, otrocky jejich smích v mozku mi vrce. MUSÍM já jejich provazy strhat, i kdybych vlastní život měl zmrhat: Musím já bojovat, řvát jako lev, pěst musí vzdorovat, vřít moje krev! Já musím! Přes slova otcova, přes slzy matky, přes prosby sester svých nemohu zpátky! Já musím! A voli táhnou těžký vůz svůj zvolna, vzor otroctví a ponížení hovad, za věchet slámy všechno dát jsou volna a otrokářům lidstva němě posluhovat. 25. 10. 1900.
43
Ó NINIVÉ!
Stál prorok Jonáš nad městem a klnul jeho neřestem, jak lev řval, z celé síly své: Ó Ninive! Ó Ninive! Tvůj kníže skoupý, marnivý, tvůj národ hloupý, svárlivý a jazyky tvé špinivé – Ó Ninivé! Ó Ninivé! Dost ospalců a ožralců, co zhýralců a zoufalců, však nemáš, duše zářivě – Ó Ninivé! Ó Ninivé. Tvé ženy jako feny jsou, tví muži zpili víru svou, až k slunci rostou stíny tvé – Ó Ninivé! Ó Ninivé! Psi hladoví už štěkají, smrdutí supi čekají, a, já volám své strašlivé: Ó Ninivé! Ó Ninivé! 44
UPÍR.
Potkal jsem kamaráda, jda světa cestami, my byli brzo bratry a naše harfy sestrami. Když zanotil jsem píseň a v struny udeřil – kol stáli mnozí tupě – on chápal mne a uvěřil. My snuly sny a plányplány. V zakletou půjdem zem, zbudíme zpěvem princku, svobody lidu dobudem. Hrdými šli jsme městy; při věžích vysokých jsme přisáhali věrnost si do hrobů až hlubokých. A jednou, když jsem usnul, on pod jabloní bděl: Tu přišla dívka krásná, jíž rovné nikdy neviděl. A od té doby druh můj byl změněn docela – jak na zelený čtvrtek když řehtačky zní z kostela. Nevěděl jsem, proč blednul, proč v řeči umlká, proč jsem mu náhle cizím a cizí jest mu harfa má. Kde býval nadšení žár, tam nyní mrazí chlad, kde svorná láska hřála, tam rozepře a nesoulad. My země nedobyli, prchali ve spěchu, nám v patách nepřátelé stříleli salvy posměchu. 45 A já teď každé noci jí chodím pod okno a se zaťatou pěstí jí vyčítávám horoucno: „Tys vypila mu duši!“ Tak hlas můj sípá tmou, „Tys vypila mu lásku, jež byla pouze zcela mou! Zničila’s velké dílo, Harpyje upíří – buď prokleta a sklána, nás ani věčnost nesmíří!“ 46
ERYNNIE. (DOPIS.)
Dnes plná vzteku beru péro, mě už to všechno uráží: Tu ženskou musíš dáti z domu, neb mně tam strašně překáží. To není pro tě hospodyně, ta chce být paní v domě tvém, leč paní tvou jsem JÁ jedině a ty jsi mojím otrokem. Vzpomínej, Jendo! Devět roků, co slavili jsme svátek tvůj, kdy, spočívaje po mém boku jsi přísahal, že’s věčně můj. Jen vůlí rodičů se stalo, že starochu jsem oddána a ty jsi z Prahy musil od nás do venkovského vyhnána. A musíš dřít a doktorovat rozloučen se mnou, duší svou, však nezoufej: Přec budeš chovat mne jednou páží mladistvou. Ten starý do hrobu už hledí... Na vánoce zas přijedu – však vezmi zatím jinou služku – to žádám bez všech ohledů! Já nestrpím, by ona na mne, se přes rameno dívala, bych jako zlosynka se před ní se svojí láskou skrývala... A nemáš-li ni tolik síly, by’s ukázal, kdo v domě pán, pak raděj sáhni k revolveru, jenž v stolu tvém je uchystán. To by pak tatík plný hrůzy zřel na tvé krve kaluže – – Jendičko, pošli mi tři blůzy a zimní šaty pro muže. Tvoje Emma. 47
POTULNÝ ZPĚVÁK.
Jde rolník zbožně brázdou a seje zrní jako na oltář, to blýská z jeho ruky v slunci jak svatozář. Kol fialky rostou v kytkách a skřivánci ve sborech a rosa je na všech kvítkách, zář na všech obzorech. A petrklíče zlaté se dvoří sasankám, ty zrakem, jenž se mate, zří k bílým kasankám. Jdou nebem mraky bílé za cílem neznámým, já za nimi jdu míle a všude divy zřím... 48
MIKULÁŠI ALEŠOVI (K ŠEDESÁTINÁM).
Mně zdálo se, že’s umřel nám nám bylo cize, hluše, jakoby českým krajinám odešla česká duše. Jakoby Říp a Vltavu odnesli z české země, jakoby Praha vymřela a věže stály němě. Jak byl by umřel hrdina a našich srdcí kníže, jak by se tepna přetrhla, jenž vnuky k dědům víže. Hlavičko moudrá, šedivá! Pravice, dive lidský! Ty srdce zlaté, předobré – zůstaň tu s námi vždycky! 49
ČAS.
Slyš, déšť jak venku šumí na město, řeku, klas... To není déšť – v noc tichou to šumí plynný čas. A mnohý spáč mu slouchá, tká zlatých zámků jas – proud času šplouchá, šplouchá – už mnohý zámek shas... V bezesné noci štvanec naslouchá vytřeštěn – Jen spi: Tvých bolů tanec čas uspí v jeden den. Jak nesmírný déšť to šustí – to zpívá svatý čas, an do věčnosti ústí – kdy, kapko, s ním vústíš as? 22. 2. 1908.
50
ŠŤASTNÝ ČLOVĚK.
Milý příteli redaktore! Zas pozýváš mě na kolbiště, vzpomínáš horkou mladost mou. Leč, špatné volíš útočiště – sny mládí jsou mi pohádkou. Víš, péro časem zrezavělo – a kde jsou mé sny heroa!... Duch snad by chtěl, však tělo, tělo! Jsem hodný, vzorný buržoa. Já, jenž chtěl ohněm vodit davy, dva pudly vodím na šňůře! A ku podivu! mne to baví a stačí mojí bravúře. A revoluce? Žádná, žádná! Jsem tichý, němý poddaný, a chválím si – neb vrchnost řádná si cení klídné občany. Ráno si nacpu po snídaní a poříkám své hodinky; pak trochu psaní, počítání, a po obědě novinky. Jenom nic,nad čím dumat třeba! Nic, z čeho hlava vírem jde. Nic kaviár, mně stačí chleba, mám Politik a Fliegende. 51 Má neteřka tak dobře vaří! To svedlo by i heroa! Laloušek roste, břich se daří – kdo je tak šťasten jako já! Tak apoštolský život spřádám, jsem milovaným pastýřem – jen občas o štolu se zhádám s nějakým zpurným havířem. Piš, máš-li chuť! A mnoho zdaru! Kéž Ti to hodně vyneslo! Však pozor dej! Psát rady caru je hubené vždy řemeslo! A nota bene! Pošli číslo! Je u nás doktor liberál, kdyby to do živého kříslo, je možná, že by odbíral. Já též bych rád, však nemohu. Nuž znova zdaru na Bohu Ti želá bratsky oddaný Tvůj Jindra, klidný poddaný. 1898
52
RYCHLÍKEM Z PRAHY.
S radostí chvátám k nádraží, to věru duši oblaží, když do světa se žene. A v čekárnách už tlum a šum, jak v úlu bzučí publikum, a kasy otevřené. (Jen kdyby doma nebyla starost!) Už rychlík vjíždí v dvoranu, má velká kola, v zobanu mu bílá pára sviští – Nuž rychle lístek, noviny a doutník také povinný – živo jak v mraveništi. (Jen kdyby doma nebyla starost!) Už slunce vzchází vesele jak za májové neděle, co ze skla, vše se třpytí, a v klopotu a ve shonu se všechno hrne k vagonu – šťasten, kdo místo chytí! (Jen kdyby doma nebyla starost!) A sedíš si jak v kočáru a zapálíš si cigáru, dým vonný v slunci plane, a kam se oknem podiváš, je v květu milý kraj ten náš a nivy požehnané... Bůh sám ví, kam se poděla starost! 1. 5. 1911.
53
SVATEBNÍ CESTA.
Za jasných oblaků sedali do vlaku, na hoře, na důle srovnali škatule, v jizbě pak šílené nad lány zelené, nad smrky, nad duby létli jak holubi, nesli se po stráni jako dva havrani a potom funěli tmavými tunely, k sobě se shýbali, ruce si líbali. Mýtinou na krátko mihlo se srnčátko, jahody do vlaku zdvihalo děvčátko, míjeli paláce hrdé jak v pohádce, paláce studené, hlavy v nich znuděné, shlédli, jak v chaloupce, slimáčí škařoupce, rodinka přebývá štěstím se usmívá. Alpy se týčily do bílých mračen, ledovce svítily – každý byl nadšen – vodopád hučel, tisíc duh sršelo, jak by jim v pozdrav žehnání pršelo, kostýlky s věžemi dělaly kázání, že už jsou růžemi na věky svázáni. Svět je jim zahradou z prava i z leva – oni v tom ráji jsou Adam a Eva. Dělníci na poli, kravky i koně, ptáček, co šveholí – všecko je pro ně. Podivný nový lid, kroje i zpěvy – (on ji chce poučit, sám však moc neví.) Tu hrad, tam ruina, a tam už shasíná v červáncích večera zrcadlo jezera. V moři se koupali, lodí za houpali, komárům z Benátek dali svůj poplatek, v gondole jezdili, byli v San Marku, švagrové koupili skleněných dárků, koupili bombony, oranže, lahůdky, tučnými obědy zkazili žalůdky. 54 Zajeli – jako v let – na chvilku do lázní, (nádherou toalet židovky poblázní), nádražní lomozy v řadách tu povozy, kufry a škatule. Spávali do vůle po různých hotelích na měkkých postelích. Ach, jak jí blaženstvím zaplálo líčko, služky když: „Kulíbám, milostpaničko!“ Tchýní a tchánovi napsali pohledů, (ona též přítelce, aby se chlubila, k závisti budila) a také k posledu v jezeře na Bledu v kapli (dle pověstí) zvonili na štěstí... A když tak objeli ten Boží svět, rádi se vraceli v hnízdo své zpět (Na jaře bude v něm holátko pět. To bude krásnější než celý svět.)
OBLASTI.
Koupaje se v moři ke dnu jsem se hroužil celou silou těla, k chaluhám a rackům na písčitém dně. Ale moře nechce trpět žádných hostí, vše, co není z něho, vrhá v ošklivosti vzhůru k výšině. Moře není živlem lehkých tvorů lidských, živlem nám je vzduch. Vzduch zas není živlem nadpozemských tvorů, rajských bytostí: Anděly a svaté vrhá k nebesům. A tak výše, výše v stále jasší říše spěje tvorstva tlum. 23. 9. 1911
55
NA HŘBITOVĚ.
Na hřbitově kvetou lípy. Svaté ticho. – Vzduch tak vonný. V korunách je plno včelek. Zní ti jako dálné zvony. A ti mrtví dřímou klidně. Přítel nepřítel tu leží. Že se kdysi poráželi, vzpomínají sobě stěží. Všecko vidí v jiném světle. Těla není, boje není – jest jen silná vroucí touha po smíru a po vzkříšení. 15. 7. 1911.
56
LETNÍ DEN POTULNÉHO PĚVCE.
I. I.
 Dík tobě, chato hostinná! Ne za tvůj chléb a pití, leč za to, že jsi v ňadra má vrátila víru v žití. Buď veleben tvůj hospodář, muž rozumu a síly, pod jeho střechou sladko spát, sem vrah se nezamýlí. Buď velebena hospodyň, ta Marta starostlivá; že anděl nemá lásky víc, má duše věří snivá. Než na žízeň jsem pomyslil, už pohár na mne čekal, zde Bůh mi mnohem bližší byl, když k modlitbě jsem klekal Buď požehnána dobrá chýž, jež hosti vlídně chová: Kdo nad lidskostí zoufal již, zde uvěří v ni znova! II. II.
 Do výšky smavé slunko jde, do dálky bělá se cesta, do hlubin volá lesní květ, do šířky vísky a města. 57 Rosa se třpytí ve kvítku a rosa ve tvém oku, že Bůh tak krásný stvořil svět a tobě přál volných kroků. III. III.
 Běhá větřík po ulicích, semotam si skáče, hned si výskne jako šohaj, hned jak dítě pláče. Běhá si on po ulicích, až se za ním práší, dobrým lidem smetí sbírá, zlým je před dům snáší. Jedněm točí korouhvičkou, druhým v okno bácne, plešatému zdvihne vlasy – podívání vzácné. A pak čtverák z města lukou letí mezi duby a tam harfě mé, své sestře, žertem svým se chlubí. IV. IV.
 Mně po komsi je teskno, div srdce nevyskočí – má smavé důlky na líčku a slunečka dvě oči. Má hlásek jako hrdlička a dušičku tak jemnou, má ňadra věrná, přítulná, kraj světa šla by se mnou. A já ji rád mám ze srdce, já veď bych ji až k ráji – však anděl s mečem stojí tam a před námi jej hájí. 58 V. V.
 Potůček bublavý skryl se v úvale pod břízy, stín ulehnouti v trávu poutníka pobízí. Náš život je divokou honbou – jen pojíst – a bát se v chvat – chci s přírodou dnes však mluvit a usedám v trávy chlad. Hoj, co se tu třpytí broučků po spící harfě mé – a každý má kabátek jiný a každý má křídel dvé. A nade mnou jepice vzlétá výš k slunci a spouští se zas, svit křídel se zatřepetá a zase jakoby zhas. Tak hodinu hledím vzhůru – vždy vzlétá a padá níž, k ní druží se družka a v kůru dvě zpívají píseň. Slyš: * „V tvé záři, ó Bože, se vznáším, jsem opilá rozkoše snem, své světlo zdvihám a sháším – jen jediným živa jsem dnem! Tu třeba se radovat rychle a chtivě brát života dar – až za hory zapadne slunce, vší radosti nastane zmar!“ A vzlétají výš a dolů a v lásce si celují ret – dnes umřít musejí spolu, až v jemnotách počerná svět. * 59 A přede mnou, hle, kvítko – pět krokem jich zašlápneš – a přece je Boží dítko, ví mnoho, jen slyšet-li chceš. Žilkami růžovými je protkána jeho běl, je něžné, že jeho krásou byl vznícen Spasitel. Ač je tak drobulinké, má přece vzácný šat, že Šalomoun král by musil se nad ním zadumat. A pestík s tyčinkami hovoří o lásce – a zlaté včelky chodí sem nektarem popást se. VI. VI.
 Vše konec má. Za starým hradem se černají mračna blíž, bříz vrcholy zašumí chladem, vem harfu a do města jdiž. Jde strašná paní Bouře, jde zlobně do světa, pan Vichor tančí před ní a ulice zametá. Prach zametá, až je černo. skoč rychle v hospodu, sic do harfy hrom ti břinkne,břinkne jak do hromosvodu. Hromnička na stole hoří, déšť v okna rupotá, a hostinská v kruhu dětí modlitby šepotá. Aj, východ už se jasní – ach, život můj je chvat – 60 zas dnové budou krásní, v dál třeba pospíchat. Za klobouček si vetkni svou modrou květinu a projdi město hlučné i tichou dědinu. Ať slunce v červáncích shaslo, ty s klidem jdi už spát: Tys lidem neublížil a Boha měl jsi rád. 61
ZTRACENÝ ŽIVOT. In inferno autem quis confitebitur Tibi? Job. Přijde noc, kdy nikdo nebude moci pracovati. SLOVO.
Dnes, kdy jsem překročil svůj zenit, mně začíná byt líto života. Co tam, to tam. Nic na tom nelze změnit. K neznámým dálkám vesmír kolotá. Vzpomínám řek a jezer v hoři, v jichž vlnách chladných jsem se nekoupal. Mně teskno po třpytu a hrách všech moří, na jichžto ňadrech jsem se nehoupal. Mně líto nepřístupných temen, a šachet stříbrných a starých měst, mně líto pralesů a pestrých plemen, kam nedospěl jsem za svých bludných cest. Mně líto slavíků a laní, co do prázdna své lásky lkali žal, mně líto orkánů a lvů a saní, jichž strašný hlad jen v hluché pouště řval. Mně líto bitev, vodopádů, jichž vřesk a rachot minul duši mou, a nocí měsíčních jak v eldorádu, v nichž nehloubil jsem rosnou lučinou. Mně líto letních jiter zlatých, že zaspal jsem jich ptačí koncerty, 62 mně líto snů je grandiosně vzňatých, jichž dosníti jsem nesměl v době puberty. Mně líto synů věd a Musy, s nimiž jsem nemoh slova vyměnit, a líto mi i demagogních schůzí, kde na lůzu sem nemoh zuby vycenit. Mně líto básníků a vědců, jimž nemoh jsem své lásky službu přát, mně líto je všech mudrců a světců, jichž po tajemství žití nemoh jsem se ptát. Mně líto je všech krásných zraků, do nichž jsem neponořil očí svých, mně líto je všech dobrodružných mraků, jež odlétly do končin mystických. Mně líto klášterů všech dumných, v nichž k meditacím jsem já nesedal, mně líto svatých mší a bohoslužeb šumných kde lidu zpěv strop chrámu nadzvedal. Nesmírný hlad má tělo moje, nesmírnou žízeň smysly mé, nesmírnou touhu duše, bez pokoje, nesmírnou lítost srdce zlomené. Pro mne byl stvořen čas i věčnost a celý svět i vírné moře hvězd. Co zaspal jsi, to spolkla Nekonečnost – a navždy ztracen ten, kdo mrtev jest.... 63
STARÝ HRAD.
Tak chmurně, hněvně, zdumale se mračí hrad tam na skále. Krov jeho spadl v trosek rum – pahýl jen hrozí k oblakům. Kamen na kámen osudně se drobí v síň a do studně. Kde rytíři a princezny? Jen hadinec a divizny. Kde troubadour svou píseň hrá? Jen havran vřeskně krákorá. Co nedobyla vojska hráz, to zvolna dobyl Vítěz čas. A všechna pýcha, nádhera jak poslední svit večera. Však PÍSNĚ ještě živy jsou a vesele kol pěvci jdou. A ORÁČ pilný, svobodný na koně výská: Vijo! hý! 64
KLEKÁNÍ.
Když docházel jsem k městu, klekání zvonili – jen jako mezi sebou to věže mluvily. Přes unuděné hlavy měšťáků zněl ten hlas, nevnikal v šumné davy, nad hlukem ulic has’. Jen poutník z lepších krajů, jen ten se pokořil, svůj klobouk sňal a s věžmi nábožně hovořil. Hovořil o tajemství, jak Bůh se snížil v zem – a čelo od blaženství mu plálo paprskem. 65
POESIE.
Ó první jarní oblaky! Se zanícením stíhám vaše chorovody a duše s touhou sní a líbá vás, ač ví, že jste jen páry z vody, jež v chvíli rozplynou. Ó jiskry hvězd tam ve výši! Zrak rozšířený toužně stíhá vaše lety, zřím anděly tam bloudit cypřiši – ač vím, že jste jen pouhé světy s prorvou a roklinou. A přece sny se vrací zas! A v okouzlení duše poesii pije, byť její paprsk záhy shas, on útěchu vždy novou v srdce lije, když jiné pominou. 20. 4. 1913.
66
MLÝN SVĚTA.
V mlýně světa stále hučí, práce, zápasy a vichry, noc a den a den a noc. Mlynář při tom dobře dřímá. Kdyby někdy v tiché noci kolesa přestala skřípat, kámen drtit, vody řváti – mlynář by se zběsen vzbudil, rychle šel by pohnat kola, aby řvala, mlela znova... A zas šel by klidně spát. A ty rád buď, jsi-li zrnkem, z něhož mouka mele se. 67
MISTR.
Ó, já znám dobře jísti bolesť! Ta často jest mým pokrmem, Jiný zná chroustat sklenice a jiný hřeby polykat – já umím kousat bolesť. Ať přijde tvrdá jako křemen a hořká jako žluč – jsem mistr v polykání, trávení. Jak had, jenž spolkl králíka, se schoulí, líně odpočívá a tráví chlupy, tráví kosti – tak srdce moje v noci hlubokosti svou bolesť dáví, tráví, tráví. A potravy jsou stále plné mísy: Tu nepřítel mě uštkl zpupným šklebem, tu přítel zradil mě, jejž krmil jsem svým chlebem, tu budoucnost se strhanými rysy, tu rána osudu, ať nemoc, ztráta, smrti žal, tu slova surová z úst, jež jsem zbožňoval, tu lítost nad pádem, tu hrozba záští – – – a stále klidně, jako zábavu, svou hořkou žvýkám potravu – a kousám, kousám, až mi skráně praští, a celé noci bdím. 68 Pak z rána vycházím se zrakem mdlým, mám kruhy modré pod očima a pátrám kol, kde nová hořkost dřímá... 69
HISTORIK.
Čas letí rychleji než moje chabé péro, a moře dějin bouřně o břeh bije, sotva jen kapku chýlím z melodie, jak slepec tápám v labyrintu šero. Ó bludiště, ó lidských vášní stero! Ó tisíc příčin, z nichž se faktum vije! Vlk dravý se tu rounem ovce kryje a Pýcha Pokoře tu říká: dcero! Hle, šarlatán jde v plášti mučedníka, tu charakter je uplvaný luzou, tam Fryna dá se nazývati Musou. Krev životů kol vře a po mně stříká. Já bezmocen jen kapky chytám dlaní: jen podobu svou vlastní črtám maní. 70
MONOLOG.
Ty bys mne rád tak svázal do kozla? Není-liž pravda, Dionysie Tyranne? Ach, vytrpěl jsem od tebe už mnoho zla, však oheň můj, ten neshašený plane! Přijdu-li k tobě, hrůzou třeseš se, a jdu-li v dálku, zase chvíš se strachem, kde byl jsem? co jsem mluvil? – tážeš se a poléváš se bledostí a nachem. Za ticha noci hledáš paragraf, jímž bys mé hrdlo zadrh’ jako kličkou – ó milý brášku, já mám tisíc hlav – dnes hadem jsem a zítra holubičkou. Jsem neviditelný – tvé Svědomí! Znám mrtvoly, po kterých šel jsi k trůnu, to mrtvé jejich oko řeklo mi, kterou mám napjat na své harfě strunu. Mně neujdeš, mne ubit nemůžeš, vím vše – jsem otroků tvých zpovědníkem! Dokud jsi vrahem, jsem já vrahem též! Až budeš otcem, budu služebníkem. 71
BĚHOUN.
V sobotu dělník přišel z práce – výdělek maličký, vzal běhounský šat šaška na se - Pá, dětičky! A diváci se jemu smáli i jeho vlastní rolničky – a on jak blázen běžel, myslel: Mé dětičky! Dvacetkrát náměstí kol oběh, pak uřícený přišel k nám a dárek prosil ostýchavě svým dětičkám. 72
NEPOKOJNÉ JEST SRDCE MÉ.
Mé srdce jest jen malé jak z mýdla bublina – a přec v něm nesmírná je toužení hlubina. Mé srdce není větší než otevřená dlaň – a přece sobě žádá nesmírné lásky daň. Mé srdce jest jen drobné jak hnízdo na sněti – přec pojme všecky hvězdy z nebe i podsvětí. Mé srdce jest jen malé jak rudé růže květ – a přece nestačí mu celý ten Boží svět. Mé srdce jako orel se vznáší v oblohu a touží po věčnosti a touží po Bohu. A nic už nevyplní mé touhy hlubiny, jen Ty, má věčná kráso, můj Bože jediný! 75
V ZAMYŠLENÍ.
My všichni jdeme životem jak lanem – nade smrtí, pod námi čeká moře, zem, až kosti naše zdrtí. Nač, prosím tě jen, stoláři, kolébku robíš děcku? Nač, panno, chvátáš k oltáři, sníc v muži krásu všecku? Nač plují plavci v cizinu, nač André letí k výši? A, když i já s ním zahynu, nač ty své verše píši? Svět celý chví se nad hrobem, kdys do hlubin se sřine – a proto křídla! křídla sem, bych vzletěl k hvězdě jiné! 4. 1. 1899.
76
VZPOMÍNKA Z CEST. (Z MOHUČE DO KOLÍNA).
Hrdě jak pyšná bohyně loď naše plula po Rýně. Paroloď obr „Gallia“ – haute volée – já jen paria. Komotně sedli na chaise longue Madame Nabob a Mistr Strong. Fadessa v tváři – hořký ret nezjasní odeur cigarett. Tu proti nám loď výletní Rýn brázdí. Jásot slyšet z ní. A malý lid, jenž jede tam, stem bílých šátků mává nám. Pozdravy, štěstí orgie – my sedíme jak mumie. V nehybné póse jedem dál jak na svém trůně Ramses král. My velký svět – tam drobný lid - jak odvážil se pozdravit!?! Jen já jsem nesměle co dík též zvedl k očím kapesník... 77 A jedem dál – kol šedý Rýn – a v našich duších šedý spleen. Tak fádní jízda! fádní kraj – nám dávno mrtvou Loreley... 24. 5. 1913.
KOLEJE.
Píseň kolejí zvoní a zuní, vždy po nich šílené vlaky duní, vždy vedle sebe běží – nikde shledání. Jen ještěrka svěží, jež od jedné k druhé se přehání, přenese plachý pocel – a vlaky zas duní a funí – Kolej slyší svou sesterskou ocel – tak dálnou, ač blízkou tak u ní. 78
ROMÁN DVOU KAPEK.
Dvě krůpěje s vysokých sfer padaly na Brenner. Dvě kapky v letu se objaly, jásaly, že se shledaly. Těšily se, že poplynou teď spolu s hor a rovinou. A sotva dopadly Brenneru, musily na jih a k severu. Jedna slza do moře černého, druhá slza do moře siného. A obě doufají potají, že za tisíc let se shledají. 17. 7. 1908.
79
PÍSEŇ KNĚZE.
Svět smál se květem lilijí, máj rozdýchal vše pupence, když mannu rajskou – hostii – jsme nesli choré dívence. Nám v cestu třešně chvěla květ, baldachýn jabloň rozvila, jí v ňadrech ptáci počli pět, div hrdélka jim stačila. V světničku bílou – pláč tam lkal – jsme vešli k malé žačce mé. Květ s líček jejích opadal, a oči měla zamčené. To je ten růžný diblíček, jenž velkým zrakem záříval a vyprávěl jak slavíček, když o Ježíši jsem se ptal? Ten sladký hlásek dozvonil, ten červánkový nádech svad’, jen zrak, ten zase ohněm byl, když na rty jsem jí Boha klad’! A když jsem pak v svém okně stál, pěl umíráček do máje, a v blankytu let duchů vzplál a nesli duši do ráje... 80
OSUD.
Počkejte, jen co to dráče zardousím! Pak skončím boj, rozstavím své květináče, zpěváčků si koupím roj, budu žít jen kráse květů, zpěvu ptáků, uměnám, úsměv bude hřát s mých retů, mojím plesem zazní chrám. Počnu život idyllický, budu, jak mne chcete mít, humorista, zpěvák vždycky hladký jako aksamit. – – Ale sotva jedno dráče přikryl vítězný můj znak, z kouta leze nové práče! O ne dráče, ale Drak! Slintá na kříž na mém štítě, v hrdlo dráp mi zarývá – a tak vidíš, milé dítě: Boj a boj! – nic nezbývá. Tak se člověk sudbě vzdává, klamné čáce nevěří – – – Pokoj přijde snad, až tráva nad rovem se začeří. 4. 7. 1913.
81
MATKA.
Synáčku můj, orlí dítě, kde pak jsi tu ránu dostal, která jako rudá růže zjizvila se na tvých prsou? „V Lozengradu od Turčína“.Turčína.“ Líbám tu tvou svatou ránu, kterou bratřím neseš volnost, líbám tě a objímám tě, přeslavný můj hrdino! Synáčku můj, orle čacký, kde pak jsi tu ránu dostal, která jako značka Kajna šklebí se tu na tvém čele? „U Štipu mne Srbín zranil“.zranil.“ Bratrovrahu! Proklínám tě! Plivám na tvou hnusnou skvrnu! Není masti v šírém světě, která by ji zhojila! 4. 7. 1913.
82
V ŽALÁŘI.
Co spáchal jsem já ubohý, pro rány Spasitele!, že duše má je v žaláři v tom malém, slabém těle? Jen malinká dvě okýnka – těma se ve svět dívá – a ještě v těch dvou okýnkách se často slzou stmívá. Jenom dva malé otvory, kterými duše slyší – a těmi často slyší jen řvát dravce ze svých skrýší. Chtěla by v síle obra vstát a rozbít světa mříže, leč má tak málo jíst a pít, jen kapky krve líže. Chtěla by křiknout vesmírem, až pršely by luny, leč prsa jsou jak husličky a slabounké v nich struny. Chtěla by vznést se nad tu zem a po hvězdách si kráčet – leč jako otrok galejní musí své tělo vláčet. Tak sedí v tmách jak Dalibor v žaláři dlouhou chvíli, sní o krásnějším životě a na své housle kvílí. 21. 8. 1913.
83
PÍSEŇ CÍRKVE.
Já vyšla z boku Krista – růže uzardělá – jdu světem zkrvácená – vždy trn kolem čela. Jdu mořem rozbouřeným – nad vlny a pěny svůj poklad, Pravdu, vznáším, Kříž svůj drahocenný. Jdu klidně stoletími světa přes divadlo – co národů a trůnů kol mé cesty padlo! Můj oltář všude září – od východu k sklonu zní jásot milionů v hlaholy mých zvonů. Dva tisíce let kráčím dlouhou cestou věků, vždy matka, s žehnáním se skláním ku člověku: Já žehnám třpytný pluh, jenž rodnou kypří půdu, by chlebem zlatým šírý rozvlnil se lán, já posvěcuji vinici, kde proti trudu lék vína roste duším, jejžto žehná Pán. Jdu kolem továrny, kde bouřné hučí stroje, kde v potu lopotí se dělník umouněn, tam k pracujícím dím: I vy jste děti moje, vám žehnám práce den i dětí vašich sen! Já žehnám těm, kdož v bouřích po moři se plaví, a žehnám těm, kdož úpět musí v žalářích, i těm, kdož do podušek choré tisknou hlavy, a žehnám těm, jimž kvetou růže ve tvářích. Já žehnám těm, kdož věrně k Matce své se vinou, a těm, kdož bijí mne, já žehnám v srdci přec, mé nohy umdlené dřív sobě nespočinou, až bude jeden pastýř, jeden ovčinec. 84
Z ONOHO SVĚTA. (VYPRAVUJE PŘÍTEL:)
Zatracenu být, znamená: Věřit v Boha, ale věčně jej zapírat a věčně se mu rouhat.
Teď poslechněte, legendu Vám povím. Sám jsem ji prožil. Přátelé jsme byli,byli jako dva květy na jediném stvole, a oba v letech, kdy se mladá duše probouzí z dětství, otevírá oči, svět objeví a ptá se: Kdo tě stvořil? Kdys na procházce, kvartáni dva moudří, jsme odhlasovali, že Boha není. Vše tvoří Příroda. – Než, je-li přece Bůh? A je-li peklo? Co pak s námi bude?... Slyš, kamaráde, kdo z nás umře dříve, ten vrátí se a druhu taj ten zjeví. Slib dali jsme si, sudba roznesla nás, mne do království, jej pak na Moravu a mezi námi proudem tekla léta... Kdys měl jsem strašný sen. Můj přítel přišel: Mrtvola bledá, černě oblečená Stoup’ k mému loži, přísně hleděl na mne. – Aha! Tys přišel, bys mi podal zprávu! Tož je tam za hrobem co, nebo není? – On mlčky vrtěl hlavou. – Není. – Není. – A nepromluviv odešel mi ze sna. Až po půl roce přijdu na Moravu a ptám se po něm. – Umřel před půl rokem. Nic není tam – Odkud jsi tedy přišel?! 85
BYLA U MNE.
St! Ticho! Slyšíš sametové kroky? Slyšíš její bílá křídla? Jak křídla labutě neslyšně letící nad modrým jezerem... Už jde! Přichází ke mně. Mne trýznit! Zdvihnout mi ke rtům číši vína nadšení a vylít mi ji na bradu... Otevřít mi dioramata eldoradských končin – a nedat mi slova, jež by je vystihla... Vyvést mě na Nebo mystických vidění a snů – a v závrati shodit mne – červa – v prach. Dát uchu mému zvonivý verš – a zadrhnout pak mé hrdlo, by rýmu k němu nenašlo a ostalo viseť kvílíc – jak kvíčala v oku... Už přichází, už k oknům se snáší: Křisitelka – Hubitelka – Učitelka – Mučitelka! Má MUSA! Pryč! pryč! Od péra! Od stolu! Od pisárny! Do šera! Do kavárny, kde lenochů dav se válí, kde papiros dým se válí, kde časopis s básněmi se válí, kde planý hovor se válí a ideály... – – – – – – – – – – – – – – – – – Áh! Byla u mne! V květinovém svém rouše. Kam kročila, vonný sprchnul pel jak po mateří douše. 86 Když domů jsem přišel, na všem ten pel se chvěl a pěl, já dýchal jej a touhou po ní mřel... A v duši mi zněl žel a žal, že jsem ji cestou nepotkal, že jsem ji doma nezastal... 87
NA BRÁNU HŘBITOVA.
TU SPÍTE S KLIDNOU, ZKAMENĚLOU LÍCÍ VY MRTVÍ TRPITELÉ, BOJOVNÍCI! VY, KDOŽ JSTE PROTI SVĚTU BOJOVALI A POKLAD VÍRY PRO NÁS ZACHOVALI; VY, KDOŽ JSTE V POTU SÁZELI TY STROMY, S NICHŽ PLODY JÍME, STAVĚLI NÁM DOMY; VY, KDOŽ JSTE ŠTVÁNI ZMÍTALI SE SVĚTEM, BY RÁJ ZKVET OTČINĚ A VAŠIM DĚTEM: DÍK BUDIŽ VÁM A NAŠE POŽEHNÁNÍ, KÉŽ BOŽÍ ZÁŘ SE DOTKNE VAŠICH SKRÁNÍ! KÉŽ SNÁŠÍ K VÁM SE MÍR A ODPUŠTĚNÍ V TÉ VLASTI KRÁSNÉ, KDE UŽ BOJŮ NENÍ! 88
PODZIM BÁSNÍKŮV.
Přes noc ořech opelichal. Holý stál tu. Sotva dýchal. Není plodů, není listí, v haluzích jen vítr svistí. Ořech stínil v léta vedře, sladké plody dával štědře, čím víc hole do něj bily, tím víc plodů, více síly. Celé léto v snění šuměl, hovořit s mou duší uměl, až teď náhle stichl zrána – práce jeho dokonána. Ke mně též se podzim sklání, dospívám též z nenadání, po bojích a hrách a muce k nebi spjaté strnou ruce. Vy, jimž plod můj v klín se ronil, vy, jimž o hlavy snad zvonil, na mne už se nehněvejte, v čelo kříž mi udělejte. Budete kdys také rádi, když vám nejen kamarádi, ale také protivníci pocel míru vtisknou v líci. 4. 11. 1911.
89
HRA V ŠACHY.
Ó mistře Macchiavelli, tys to vyslovil bez bázně, směle, s hrdým drzým čelem, že politika jest hrou dravých šelem. Kdo s koho! Jenom dobýt moci, peněz, sil. Zotroč neb zahub! Dojdi jen své snahy! Už dávno napřed spočteny jsou tahy! A králi hrají: „Za kříž!“ „Svobodu!“ ve chrámech hlásají svá svatá hesla. (Vždy důvěřivá prostnost chytrým prapor nesla.) Král kryt je věžmi v běžců průvodu, vždy sedlák napřed na trh nese kůži a dáma volné pole má a vládne muži. Též jsem si zahrál na tom vrhcábu, kde sedlák střílí a kůň háže zadkem a dáma celou hru ti zničí zmatkem. A mám již dosť. Už prchám v korábu, kde s vysloužilým generálem s žertovnými tlachy na mrtvém prkně mrtvé hrajem šachy. 90
SEN LIDSTVA.
My máme oči otevřené, však spíme spánkem hluboce, my jenom v temnu živoříme jak vážčí larva v potoce. My spíme jako javor dřímá, jenž větrem lká a šepoce, snem radost je i rána krutá, jež srdce drásá divoce. Ti milenci, již blíž se tulí na parku skrytých lavičkách, myslí, že žijí – ale zatím sen těžký leží na víčkách. A vojíni, již v boji dravém bodákem rvou si útroby, to činí jenom v běsném snění, to jsou jen spící osoby. Jen těžkým snem je toto žití, snem bolest, touha rozchvělá; až jednou Smrt nás vyburcuje, pak z bláta vzlétne libella. A duše volná, probuzená otevře víčka široce a spatří pravý věčný život, jímž celý vesmír koloce. 91 A spatří teprv Slunko slunka a spatří teprv pravý den, v náručí Boha Stvořitele bůh-člověk vstane probuzen. Jak Adam kdysi z hlíny povstal, by dějin lidstva spánek spal, tak povstal člověk-červ a křídla si k zářným vzletům narovnal. A bude žíti život pravý, v němž není klam ni žal ni chvat, a na sen žití pozemského si bude sladce vzpomínat! 92
ZVLÁŠTNÍ KŘÍŽ.
Kdys na hřbitov šel farář velké obce a vzdychal těžce, smutně hlavu věšel, zkaleným okem po hrobech se díval a pravil tiše: Ó vy šťastní mrtví! Vy přepluli jste údolím slz v Eden, vás hlava nebolí a starost netlačí vás, a nejste štváni – jak tu sladce spíte! Ó jak vám závidím! Jak toužím k vám! Tu přišel k hrobu, na němž stojí Kristus vytesán z mramoru jak bílý přelud. A tento Kristus přiložil prst k ústům a vyčítavě pravil správci duší: „COCo vzdycháš, reptáš? Tak ty příklad dáváš svým ovečkám, jak nésti mají kříž svůj? Což netrpěl jsem já moc, víc než ty? Což nepletli mi farizejci léčky? Což nezvali mě pijanem a žráčem? Což nekřičeli na mne, že se rouhám? Či měl jsem já vděk uzdravených chorých? Což nebyl já jsem zrazen apoštolem a opuštěn svých učedníků sborem a křivě vydán zbabělými soudci a za jásotu lůzy na kříž přibit? Co trpíš ty, čím já bych nebyl strádal?“ „Ó Pane dobrý – pravil na to farář – tisíce bolů prošlo tvojím srdcem, pro které nemá lidská duše míry. Však jeden bol ti cizím, jenž mne drtí: O tobě každý věděl, že jsi chudák a nebyls vykřikován za boháče a za lakomce, který střádá zlato, a neměls dluhů s jejich starostmi! Tys pro žádného neměl ruku prázdnou. Víš co je závist davů bezdůvodná? Tou zbraní ďábel nejvíc ovcí trhá a srdce pastýřovo nejhloub raní.“ A Kristus roztáh dlaně zas a – mlčel. 93
CHODNÍČEK.
Pověz mi, chodníčku, co se strání vzhůru k lesíku vineš líbezně laškovně jako píseň, kdo tě ušlapal? Šlapalo mě zdola děvčátko ze vsi, šlapal mě shora myslivec mladý – uprostřed háje stanuli v štěstí, nad hlavou ptáci zpívali hlučně, aby jich polibky nebylo slyšet. A ten myslivec po chodníčku už dávno odešel v bohatší kraje, a to děvče už po chodníčku odnesli dávno na hřbitov tichý. Růže tam s poupětem na hrobě roste, růže tam s poupátkem ve hrobě spí. A teď po mně po chodníčku chodí dál děti na houby k lesu, chodí tu stařenka na nůši klestí, chodí tu myslivci, mládenci, panny, blažení láskou, věřící v štěstí. 94
KRAJKA.
Krásná dámo, vaše krajky, jako vločky sněhu řásné, jemné jako květy mrazu, vaše krajky bruselské! Všechny družky obdivují vaši vzácnou toilettu, klobouk, peří, ale nejvíc krajek těch vám závidí! Zdali víte, krásná paní, kdo ty hebké krajky klepal, s kterými se proháníte promenádou, po plesích? – Takové dvě smutné oči, prsty jak pavoučí nožky za mzdu bídnou v chatce chudé tkaly ten váš pyšný háv. Pyšněte se, triumfálně přehlížejte sokyň řady, ale občas vzpomeňte si na dívčinku pavoučka. 95
SOLUS.
Přítel se ztrácí za přítelem, a brzo budu státi sám. Co poslední mám, ještě dám. Jak Daniel jsem v kruhu šelem. A přece s tvrdým, stojím čelem. Ty spády osudu já znám a jeho hrám se usmívám: Mám divou rozkoš v činu smělém! „On blázní!“ slyším se všech stran, „on sám se vrhá v záhubu! Opusťme jeho palubu!“ Kdo třese se, nech stát můj stan! Já vím, kam jdu. Znám novou zemzem. Tam pluji s bratrem Kolumbem. 9. 10. 1911.
96
ZPĚT NA SEVERU.
Sluníčko milé, ty jsi zubaté! Náš sever tobě jaksi neslouží. Já vrátil jsem se z jižní strany vyhřáté – ach není divu, že tam člověk zatouží! Tamější slunko, to je samý žár! Jen podívej se, jak jsem celý černý, má kůže spálená je samý bílý cár – dal jsem se zlíbat, teď jsem ti zas věrný. A celý rok zas jako sysel v sklepě svém při svitu lampy budu mořit oči a sníti o tom slunci zářivém, jež dole nad mořem se v bílém jase točí. A budu vidět moře v záři rozlité, na horkých oblázcích mé já tam šťastno leží a naslouchá vln hudbě věčité – co zatím venku tuhne mráz a tiše sněží... 97
RESURRECTURIS. (Těm, kteří vstanou z mrtvých. Nápis na bráně hřbitova v Piraně),Piraně.)
Tam nad Piranem na vysoké skále cypřiše štíhlé k nebi vzhlédají, pod nimi v hrobech, pohříženi v spánek, den z mrtvých vstání spáči čekají. A kolem v dálku moře širošíré své vlny houpá, z hloubí dýchajíc, a mnohá plachta bílá lodi chvatné se po něm kmitá, v dálku spěchajíc. A když se v bouři divé moře vzpíná a tříští lodi, hrom se rozhučí a město chví se, v hrůze ruce spíná – dál mrtví dřímou v Božím náručí. 98
AŽ MY MRTVÍ...
Až my mrtví vstaneme znova, už jiný bude svět a jiní budou mladí, už jiné budou písně a jiná budou slova a kolikrát už novou kůži budou míti hadi. A ti, kdo s námi skřížili zbraně a složili nás ve hrob tmavý, ti budou vzpomínat, co hnalo je k ráně a proč zněl válečný pokřik dravý? A ti, co budou jíst s našich stromů, jež oplodnili jsme vlastní krví, ti nebudou věřit, co bouří a hromů stál se stromu toho plod prvý. 99
JEN HRANA.
Jen samé pohřby táhnou městem, a samé miserere zní, a národ stále jenom teskní.teskní, vzdávaje poctu poslední. Sotva rov zapad nad Dvořákem, už nesem v kobku Zeyera a za ním Svatopluka Čecha – ó smutné pompy nádhera! Za nimi nesou k spánku Bráfa, a za ním opět Vrchlický, a po nich Aleš se Strachovským se odstěhoval na vždycky. A sotva Quis své oči zavřel, už kosa stíná Amorta – tak stěhuje se v říši stínů heroů našich kohorta. A pořád slyšet jenom hrana, vše kryto černým ubrusem, po velkém zářném narození jest život náš jen funusem. 6. 9. 1913.
100
ROMÁN DVOU DUŠÍ.
Já byl jsem v nebi andělem a měl jsem křídla bílá – – – Že země teď mým údělem – – tím vinna jedna víla. Mně touha křídla spálila, a já jsem spadl na zem a pro Tě, duše spanilá, jsem světským bloudil mrazem. Tu nabylas ty křídel dvou, k hvězdám jsi vzlétla hbitá – a já jsem motýl pod lampou, jenž ve prachu se zmítá. 13. 10. 1896.
101
LAMPA.
Jen ticho s němýma rtoma. Prázdná je komnata. A nikdo tu není doma, jen lampa rozžatá. A lampa lká a zpívá na stole v palmoví, v hloub komnaty se dívá a pranic nepoví. Ten, kdo tu snil a toužil, ten navždy obešel – a bílou můrou kroužil kol ní jen tichý žel. 102
AŽ UMRU...
Až umru, vsaďte na hrob můj tré velkých slunečnic, by za mne k slunci zíraly a k Bohu lící v líc. Pak ještě máky miluji, těch vsejte několik, že zář a barvy měl jsem rád jak Čech a katolík. A v čelo hrobu, nad hlavu mi vsaďte svatý kříž. Můj čtenáři, až půjdeš kol, zda též se pomodlíš? 103
[104] OBSAH:
Věnování mému milému šaškovi 5 Osudy 7 Stvoření ženy 8 Legendička 10 Dante z vyhnanství 12 Básník 13 Autoportrét 14 Útěcha 15 Básnické družině z r. 1895 16 Drakobijce 17 Sedm hroznů 25 Pelikán a Beppo 27 Básník 32 Jubileum 33 Kikery-ký! 35 Popelec 36 Masopustní ballada 37 Mystika 39 Buď vůle Tvá! 41 Voli 43 Ó Ninivé! 44 Upír 45 Erynnie 47 Potulný zpěvák 48 Mikuláši Alešovi 49 Čas 50 Šťastný člověk 51 Rychlíkem z Prahy 53 Svatební cesty 54 Oblasti 55 Na hřbitově 56 Letní den potulného pěvce 57 Ztracený život 62 Starý hrad 64 Klekání 65 Poesie 66 Mlýn světa 67 Mistr 68 Historik 70 Monolog 71 Běhoun 72 Nepokojné jest srdce mé 75 V zamyšlení 76 Vzpomínka z cest 77 Koleje 78 Román dvou kapek 79 Píseň kněze 80 Osud 81 Matka 82 V žaláři 83 Píseň církve 84 Z onoho světa 85 Byla u mne 86 Na bránu hřbitova 88 Podzim básníkův 89 Hra v šachy 90 Sen lidstva 91 Zvláštní kříž 93 Chodníček 94 Krajka 95 Solus 96 Zpět na severu 97 Resurrecturis 98 Až my mrtví 99 Jen hrana 100 Román dvou duší 101 Lampa 102 Až umru 103
[105] OBÁLKA A KRESBY OD JANA KOEHLERA TISKLA KNIHTISKÁRNA VÁCLAVA HORÁKA V PROSTĚJOVĚ
E: tb; 2004 [106]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Archa; Horák, Václav
(Nákladem „Archy“ v Prostějově. Tiskla knihtiskárna Václava Horáka v Prostějově.)

Místo: Prostějov

Vydání: [1.]

Počet stran: 106

Věnování: (Věnování mému milému šaškovi.)
Skáče kol mých elegií,
rolničkami v pláč můj zvoní -
ale v koutku sklání hlavu
na kytaru slzy roní.

Rozdává kol salvy smíchu,
smíchu rakety a krásy -
při tom tajně tiskne ránu,
z níž mu proudem krev se hlásí.

V tom je velkost krásné duše:
z bolů rodit růže světu! -
Přijmi na krvácející ránu
tuto hrstku hořkých květů!