JUBILEUM.

Karel Dostál-Lutinov

JUBILEUM.
V jednom starém městě stála stará věž. Tisíc let už hovořila s mračny. Pod ní chrám se tulil, vedle chrámu fara, slepice byt měly ve výklenku věže. Když se dověděly, že je tisíc roků, co ta jejich věž zde byla postavena, usnesly se svorně na hnojišti zlatém, že to jubileum musí oslaviti. Generálním mluvčím ustanoven kohout, skočil na posádku, zdvihl bradu, hřeben, přimhouřil své oči jako zbožný pastor, nehledě nic v knihu spustil: „Kikiryhu! Vítáni mi buďte, sestřičky a bratří, ku slavnosti vzácné! Slavíme dnes starce, který tisíc roků přístřeší nám skytá, kohoutům a kurám, rorejsům a můrám. Budiž velebený, kmete tisícletý, přes všech věků tíhu zdráv buď! Kikyrýhů!“ Slípky řekly: „Ano ták! Koko koko koko dák!“ V tom se snášel černý pták: Starý kavoň byl to, od zvonice přilít, na přístřešek sedl, zvučně zakřehotal: „Slavné shromáždění! Já jsem deputován, bych se přidružil k vám jménem černých pánů, kteří u zvonice máme svoje stany, abych gratuloval naší staré Věži. Zásluhy má velké, že nám skytá doupě, jenom to je, věřte, zařízeno hloupě, že se trpí také ty nešťastné zvony, 33 které z nenadání hlučivými tony rušívají klid náš. Zvláště teta Sova po nočním svém bdění ráda v kout se schová, podříme si trochu – ale zvon ji zbudí. Věž by měla dbáti, že jsou ptáci chudí, hotel drahý. Nech se o klid postará! tím jsem, bratří, skončil. Dixi! Krá a krá.“ Kavoň odletěl a slípky: „Ano, je to tak! Klid by moh být větší! Koko koko dák.“ Ale ve výšinách nad hemžením davů vypínala věž svou tisícletou hlavu, s hvězdou loučila se, hovořila s mrakem, slunce líbalo ji zaníceným zrakem, hlasem zvonů pěla tvůrci svému chvály, chápána jen těmi, kdož ji zřeli z dáli... 26. 1. 1912
34